Makedonie a Řecko

1. - 22. 7. 2007, Evča S., Bob + Lucíšek, Pavel U., Ivča H., Pavouk Celá fotogalerie z cesty

Po minulých úspěšných letních dovolených na horách v Černé Hoře a v Albánii míříme letos do dalšího, jistě skvělého koutu Balkánu, do Makedonie a pak s Ivčou ještě dále do Řecka

Cesta do Makedonie

Den odjezdu. Začínáme! Vlak Pannonia má sice 30 minut zpoždění, ale ve 3.00 odjíždíme; ve vlaku už sedí Bob, Lucka a Evča. S Pavlem a Ivčou nás je celkem 6. Před osmou jsme v Budapešti. Nákup místenek na IC do Szegedu (cca á 50kč) a pěší přesun na nádraží Zugló. Vlak Zugló - Szeged 9.56 - 12.14. Cesta plackou - pusta, ale pěkná. Po půl jedné (tj. skoro hned) jede osobák směr Subotica (hr. přechod Röszke - Horgoš). Je to bus na kolech, výhled na všechny strany, ani řidič nemá svou kabinu. Krásná dvouhodinová cesta.

Před půl třetí jsme v Subotici, 14.54 jede osobák smě Bělehrad. Bohužel končí v Novém Sadu, na peróně jsou davy lidí, kteří se po půl hodině čekání rvou do dvou vagónů. Jedeme krokem (hl. trať je jednokolejná), mačkáme se na chodbičce, Bob s Luckou visí dokonce na vchodových dveřích. S hodinovým zpožděním jsme v Bělehradu. Nákup lehátek do nočního vlaku směr Skopje (á 250 Kč), abychom se trochu vyspali. Skoro načas po 9h jedeme. Usínám velmi rychle.
Pozn.: „oklika" a přestupy přes Szeged jsou výhodné proti přímým vlakům, že je v Bělehradu delší doba na přestup v Bělehradu, resp. větší šance stihnout přípoj díky 100% zpoždění vlaků v Srbsku.

Prohlédněte si celou fotogalerii

Ne 1. 7. Brno - Budapešť - Bělehrad - za Bělehradem (vlak)

Šar Planina

Výstupový den Za svítání jsme na srbsko-makedonské hranici; odbavení je absolutně v pohodě. Kolem ½ 8 (skoro 2h zpoždění) jsme na nádraží Nové Skopje. Po chvilce rozkoukávání jdeme za roh, kde je autobusák a směnárna. Akorát stačíme vyměnit peníze a hned nám jede bus směr Tetovo (v 8.15, á 100 MKD=cca 50Kč). Provoz vlaku na trati do Tetova je totiž t.č. zastaven. Hodinu se motáme Skopjem (místy drsná zácpa) a po čtyřproudovce frčíme do Tetova, města přímo pod Šar Planinou, našim prvním cílem. Na nádraží máme opět štěstí, za deset minut jede bus do Prištiny (hl. města Kosova). Sice řidič není moc rád, chceme svézt jen kousek, ale nakonec nás bere (po 2€). Kousek před sedlem do Kosova, za vesnicí Vratnica (pod vsí St. Selo) vystupujeme a hurá do hor. Chceme přejít celou Šar Planinu od prvního kopce Ljuboten až za Titov Vrv, nejvyšší kopec Šar Planiny.

St. Selo - skvělý altán s vodou; cesta skoro asfaltová směr planinarsky dom Ljuboten; strašné vedro. Když zrovna nevíme, kudy dál, přijíždí gazík. Namačkáme se dozadu a jedeme až na planinasky dom Ljuboten (1630 m). Řidič za to ani nic nechce, chvíli posedí a mizí s gazem v údolí. Oběd na lavičkách, s koni; cesta vzhůru. čerstvé značení. Na rozcestí jdeme doleva (rovně je to přímo na Ljuboten) a traverzem s častou sutí do sedla pod Ljuboten. Dva bačové, co mluví jen albánsky - jsou z Kosova. Aby taky néééé, jsme na také na kosovské hranici, i když tu není žádná cedule, žádný patník. Je tu krásně! Konverzujeme s nimi, máme z loňska základy albánštiny. Předvádí nám, jak si udělat ohýnek: zapalují zakrslí jalovec, v těchto nadmořských výškách jediná zdejší dřevina. Sice se nám to nelíbí, ale nedá se s tím nic dělat. Stavíme stany a jdeme na večerní výstup, na Ljuboten (2498 m). Skvělé výhledy z vrchu, posledního kopce v celé Šar Planině - na Prištinu i na Skopje dohromady. Voda je cca 200m pod sedlem na cestě v traverzu. Jsme na jihu a východě od ČR, takže je večer brzo tma.

Po 2. 7. za Bělehradem - (vlak)- Skopje -( bus)- St. Selo - pod vrcholem Ljuboten

Skalnatý den. Od rána praží slunce, v 9.30 vyrážíme na hřebenovku Šar Planiny cca na JZ. Hřebenovka existuje, je ale (aspoň v této části) skalnatá, furt nahoru-dolů; pěkné výhledy. Občas je cesta „velmi vzdušná". Existuje staré značení (=existuje kladný počet míst, kde ho lze nalézt). Na Jezerski Vrv potkáváme dalšího alb. baču, ale nebaví se s námi. Voda celý den není. Spíme v sedle za Ezerski Vrv, pro vodu musíme jít tak 300 výškových metrů dolů do údolí, do Kosova.

Út 3. 7. pod vrcholem Ljuboten - Piribreg - pod Ezerski Vrvem

Travnatý den. Celý den je napůl pod mrakem a napůl praží slunce. Proti včerejšku jdeme po trávinách, Spoustu vrcholů traverzujeme. Vyšlapané cestičky - lepší než suťová pole. Jezera, co míjíme, jsou zase hluboce dole, ani voda na hřebenu není. Před třetí jsme v rozlehlém sedle Kobilica, ale není tu voda. Albánský kluci s koníky; děcka s nimi konverzují (mluví trochu anglicky), Lucka se i na koníka sedá. Já se bavím s bačou z makedonské strany. Předpokládám, že má opět albánskou národnost; tu má drtivá většina lidí, co bydlí na horách či poblíž). I v Tetovu žije většina Albánců. Před šesti lety se tu válčilo, všude po sedlech byly miny, ale prý už všechny vybuchly - chudák ovce, koně a krávy, co to odskákaly.

Drápeme se na vrchol Kobilica (skoro 400m nahoru), děcka traverzují vrchol zleva, já s Luckou to beru přes vrchol. Bohužel po hřebenu nelze jít dál - skály - spouštíme se zase 300m dolů, na jih, s lehkým traverzem na západ. Konečně je na cestičce i voda, teče jí dost na pití, ale na koupání ani na praní to není. Až kolem sedmé docházíme do sedla Ljubotenski Uši. Je tu pár míst na stan, vodu máme od pramene. Strašně tu fučí, závětří tu nikde žádné není, snad to brzo přestane.

St 4. 7. pod Ezerski Vrvem - Peskovi - Konjuška - Crni Vrv - sedlo Kobilica (2174 m) - vrchol Kobilica - sedlo Ljubinski Uši

Mlžný den. V noci bohužel vítr nepřestal - ještě zesílil - pěkný vichr, nedalo se ani spát. Kolem šesté se vykláním ze stanu a - prasklá tyčka a díra ve stanu. Rychle stan porážíme, než ho vítr roztrhá, lehce přitom prší a na chvíli se ubytováváme u kamarádů ve zbylých dvou stanech. Chudák Ivča, majitelka stanu, vypadá velmi smutně. Neprší, jen furt fouká, je mlha. V 9 odcházíme. Dlouhý traverz (nad salašemi Šeliče) a dlouhý výstup do sedla (?); v mlze je to velmi orientačně náročné. Výstup a traverz zleva kopce Karanikolnica.

Výlez na hřeben (zbytky ostnatého drátu - vzpomínka na nedávnou válku) a dlouhý hřebenovka na Brinha e Šehit. Skoro všude tráva. Pěkný sestup do sedla 2254 pod kopcem Maja, traverz zleva, cesta po hřebenu. Je 16.00, rozhodování „zůstat, nezůstat", ale zůstáváme. Což je dobře, k jezeru Ljićeni i Bard, kde táboříme, je to jen 150 výškových metrů dolů. Táboříme, lepíme tyčku, pereme, myjeme se, otužilec Bob si i zaplave. Konečně odpoledne s pravou horskou idylou u nádherného plesa.

Přečtěte si i další cestopisy

Čt 5. 7. sedlo Ljubinski Uši - Karanikolnica (2409 m) - Brinja e Šehit (2480 m) - sedlo 2254 m - Maja (2493 m) - jezero Ljićeni i Bard (cca 2300 m)

Vrcholový den. Když odcházíme od jezera na hřeben, je ještě mlha. Ale brzo mizí a jdeme celý den na slunci. Po sedlu před horou Kleč se dostáváme na poslední (předposlední) hřeben před Titovým Vrvem a vůbec celé Šar Planiny. Po hodině chůze, před vrcholem Čule opouštíme hlavní hřeben a jdeme zkratkou přes údolí Džin Beg- nádherné, vodnaté, orchidejové. Vyjdeme zase zpět na hřeben nad údolí Velika Smreka. Je ještě před čtvrtou a praží slunce, Titov Vrv „skoro nad námi". Je to jasné, jdeme na něj. Necháváme batohy v sedle a vyrážíme nalehko. První kopec, pak dolů a 350 m velmi prudkého výstupu na Turčin (2702 m), trocha kamenů dolů a závěrečných 100m na vrchol - Titov Vrv (2748 m), nejvyšší vrchol Šar planiny, je dobyt. Supr výhledy - Korab (nejvyšší hora Albánie i Makedonie; vyšší jen o 5 metrů než Titov Vrv), leží jen třicet kiláků od nás.

Především je nádherný výhled na celý, hodně přes 100km dlouhý, hřeben Prokletije (Albánie, Černá hora, Kosovo); samozřejmě vidíme řadu horstev v Makedonii, např. Jakupicu; unikátní je též pohled na přehradu Fierze v Albánii (na řece Drin). Samozřejmě si můžeme vychutnat i celou Šar Planinu. Jen škoda, že už je všude večerní opar a dlouhé stíny. Po půl sedmé jdeme dolů, v osm jsme u batohů; stany stavíme v první dolíků pod sedlem, u vody v závěru doliny Velika Smreka. Je tu krásně.

Pá 6. 7. Ljićeni i Bard - Zalina - Kleč - Kosovič- údolí Džin beg - nad údolím Velika Smreka (2350 m) - Titov Vrv (2748 m) - Velika Smreka

Den sestupu. Za vedra sestupujeme „celý den" až do údolí Vardaru. Kolem 1800m míjíme první salaš - ale pozvání na kafe odmítáme. První vesnice, Novo Selo (1186m), je čistě albánská - mešita, kavárny, albánština. Malinké domy; dvě ženy si před námi dokonce zahalují obličej a odvrací se. Teprve až těsně před Bogovinje (500 m) je jaká takás rovina. Před vesnici leží hromady odpadků, některé zapálené. A to jím ten potok, u kterého to je, protéká pak domovy! Ach jo. V Bogovinje u vodního pítka potkáváme provdanou Češku, co tu žije. Ženy tu (v albánské společnosti) nemají dobré postavení. Jsme u hlavní silnice, přechod Šar Planiny je u konce.

Celkově lze Šar Planinu nazvat nádhernou. Přechod byl, aspoň pro některé mé kamarády, trochu náročnější, ale báječný. K tomu nula turistů - nikoho jsme nepotkali, ani na Titově Vrvu; ani jsme nikde po nich neviděli žádné stopy; když nepočítám místy nové turistické značení. Lidé se asi bojí min a vůbec války, která už tu samozřejmě dávno není.

Mamrovo

Nakupujeme na další dva dny a po cca půl hodině postávání na křižovatce si bereme mikrobus - nejprve, že chceme do Gostivaru a nakonec nás bere až na Mamrovsko ezero (1220 m) - náš další cíl. Vlastně nejde o jezero, ale o přehradu a stejnojmenný národní park kolem. Je to zjevně oblíbené letovisko Makedonců, možná že v zimě je tu nával. Teď tu vládne relativní klid. Ve vsi Mamrovo se u opuštěného kostela (normálně asi pod vodou, nyní za nízkého stavu na suchu) koupeme; popíjíme pivo v místní nálevně; někteří jdou ještě do místní jeskyně; za úplné tmy se „plížíme za ves kousek proti proudu potoka zakempovat. Celkem pěkné místo u potoka, pouze 200 m od střediska zimních sportů.

So 7. 7. Údolí Velika Smreka (2300 m)- Novo Selo - Bogovinje (cca 500 m)- (mikrobus) - Mamrovo

Vyprahlý den. Ráno stoupáme proti potoku; příjemná lesně-jahodová přestávka; traverzová cesta nás nezavede na hřeben ale zpět nad Mamrovo, pod lanovku na sjezdovku; po ní nahoru. Pak mezi řadou sjezdovek a lanovek a jsme nahoře. Bohužel terén je krasový - nepřehledný, zvlněný, žádné jasné sedlo, údolí. Ale je tu hezky až na to vedro a absenci vody. Až navečer se touláním po pláních dostaneme k sedlu Carevec, pod kterým je pramen vody.

Asi 3 km západním směrem jdeme k salaši s velmi pohostinným bačou, co nás hostí sýrem a jogurtem. Vypráví o sobě, salaši, svých šesti pastýřích, co mu hlídají jeho 1500 ovcí. Mluvíme o platech, krásách planin i Americe, kam se dostal jako vítěz v soutěži dojením stříhání ovcí a výroby sýra. Ukazujeme nám svou sýrárnu - velmi moderní v kontrastu s prostým „uvítacím" domem. Veškerou produkci uschovává v řadě (několik set) velkých kvádrových plechovek.

Cca 1km na sever pod hřebenem Čaušica je „pseudojezero" s pramenem, krásný cíl. Slunce zapadá za Korab, vaříme skoro za tmy.

Ne 8. 7. Mamrovo - „hřeben" Smreka - „bloudění" po vápencových plochách - sedlo Carevec (1705 m) - „jezero" na hřebenu Čaušica

Druhý sestupový den. Dnes nás čeká výstup na nejvyšší horu pohoří Mamrovo, Medenicu. Naštěstí jsme většinu výšky zdolali včera. Ráno jdeme pohodlně na hřeben, občas traverzujeme, jen závěrečný výstup je trochu prudší. Vrcholek je ideálním místem na svačinu. Sestupujeme cestou do Galičniku, opět je tradiční vedro.

Obědváme na rozpálených skalách, stín nikde. Až před vsí Galičník je pár stromů. Ves leží v cca 1500m a zvláštností je, že tu končí silnice nikoliv odspodu, ale odshora, od Mamrova. Vesnice vypadá velmi příjemně. Dolů je to prudký sráz, vede tu jen stará oslí cesta, kterou scházíme i my, další skoro kilometr. Až dole v údolí je vesnice Janče, kam se po dvou a půl hodinách cesty z Galičniku kolem páté dostáváme.

Bus do Debaru nám asi zrovna ujel, dlouho stopujeme, všichni mávají, ale kdo by vzal šest lidí. Bere nás až dodávka s mramorem, ale jen těsně před Debar. Zde opět dlouho čekáme, busy tu nemají, až si musíme vzít dva taxíky do Debaru, města na břehu stejnojmenného jezera. Máme kliku, za pár minut (v 8) nám jede poslední bus do Strugy. Za hodinu jsme ve Struze, turistickém letovisku na břehu Ohridského jezera. Holky se chtějí vykoupat v teplé vodě a ve sprše, takže po večeři v místní restauraci, bereme za vděk hotelem za 10€ pro každého místo spaní na břehu ve stanech. Večer máme ještě noční koupání v jezeře, já s Pavlem ještě každý z nás nezávisle zkoumáme noční město, kde se žije, jako jinde na jihu, převážně v noci. Škoda, že jsme nedojeli i těch pár kilomterů do Ohridu, našeho původního cíle. Mohli bychom si tam nechat batohy na pokojích a vyrazit do města, takto nás čeká další přesun, jelikož zde ve Struze není skoro nic k vidění.

Po 9. 7. Hřeben Čaušica - Medenica (2163 m) - Galičnik - Janče (650 m)- (stop/taxi) - Debar - (bus) - Struga

Den památkový/městský. Ráno ještě snídáme v ulicích a až za velkého vedra odjíždíme mikrobusem do Ohridu, který leží taky u stejného jezera. Jdeme s batohy až na kopec do starého města a odtud na dvě skupiny (jedna musí hlídat) vyrážíme po památkách. Znaveni sluncem se odpoledne koupeme v jezeře, nakupujeme na další hory - tržnici tu mají skvělou a jdeme na autobusák, který leží trochu mimo centrum. Opět máme štěstí, právě jede autobus do Bitoly. Jedeme s ním jen na půl cesty do jednoho městečka, odkud už busy dnes na večer nejedou, takže si bereme taxíky, které nás vezou ke kempu „Krani" na břehu Prespanského jezera. Obrovský kemp obcházíme, hledáme pláž, jelikož je všude rákos. Pláž je jen malinký kousek vybagrované země.

Slunce akorát zapadá. Z kempu tu nikdo není, akorát na břehu stojí ... šestice Čechů, turistů, co právě slezly z pohoří Baba, našeho dalšího cíle. Dobrá náhoda., navíc jde o vůbec první turisty, které jsme v Makedonii na horách potkali. Jsme „na konci světa", na makedonsko-řecko-albánské hranici.

Baba (Pelister)

Pobyt na Pelisteru tak začínáme večerní koupelí v Prespanskem jezeře. Jezero je velmi mělké - nejprve jdeme mělčinou tak 500-800 m, než se vůbec dá plavat. Ale i tak je to příjemné. Příjemný je i večer u stanu v písku s makedonským vínem; ani spousty komárů ho nemůžou pokazit.

Út 10. 7. Struga - Ohrid - Prespanské jezero (u kempu Krani)

První babský den. Ráno vstáváme opět za vedra na břehu jezera. Cca půl hodiny jdeme do vsi Krani, východiska do této části pohoří Baba. Procházíme další vsí Arvati a pak pokračujeme naštěstí dlouho lesem, nejprve pěkně údolím po široké cestě, pak po menší až cesta zmizí. Lezeme doprava na vedlejší hřebínek až nad hranici lesa a mírně nahoru v porostu jalovce a borůvek na hřeben Vysoké Čuky. No ve vedru pro některé pěkný záhul, takže dlouze odpočíváme. Kopec nad námi traverzujeme zprava po pohodlné cestě, dostali jsme se na nějakou „turistickou magistrálu", zároveň naučnou stezku. Pase se tu řada koní. Za první světové války, v letech 1915-1918, tu probíhala takzvaná soluňská fronta - proto je tu přes hřebeny udělaná široká cesta, proto vidíme zbytky zákopů a obranných linií. Sukcese je tady, nad hranicí lesa, zjevně velmi pomalá, takže po 90 letech jsou zákopy velmi dobře zachované.

Docházíme až ke Golemu jezeru, většímu ze dvou jezer na Babě. Všude fučí, nejméně na malé kryté plošince kousek nad jezerem - takže táboříme zde. Všechny tři stany musíme nalepit úplně na sebe, aby se tu vedle sebe vešli. Není odsud vidět na chatu, která stojí na druhé straně jezera a ze které máme trochu strach; přece jen jsme v národním parku. Večer už není takové vedro, jako minulé dny; ale aspoň užijeme oblečení, co nosíme v batohu.

St 11. 7. Prespanské jezero (u kempu Krani) - ves Krani - hřeben Vysoké Čuky - Golemo ezero (2218 m)

Bezbatohový, procházkový den. Ráno je okolo mlha, ale nevadí. Dneska máme výlet nalehko, jen s trochou oblečení a jídlem na nejvyšší vrchol pohoří, na Pelister. Jde se příjemně, vždyť vojenská cesta je určena pro vozidla! Z mlhy občas vykoukne Prespanske jezero, či zase vysílač na vrcholu Pelisteru. Akorát na oběd jsme na vrcholu. Výhledy jsou bohužel mlžné; pobyt nám zpříjemňuje společnost party Srbů a Makedonců. Zpátky jdeme trochu jinou cestou - značenou pěšinou kolem Malo ezero, kde se místňáci koupou. Už cestou na vrchol se s námi dal do řeči starší pán, důchodce, co nyní dělá horského vůdce. Zpátky u jezera probíhá (bez mé účasti) velká pitka, kterou Pavel odnese střední opicí. Večer nám pán jde na vyhlídku ukázat výhled na okolní hory, kdy nám doporučuje hlavně Kajmakčalan. Snad příště. Za celé odpoledne jsme se od něho každopádně dozvěděli řadu zajímavostí i praktických informací o životě v Makedonii. Slunce zapadá, dnes již nikam nejdeme, spíme opět tady.

Čt 12. 7. Golemo ezero - Pelister (2601 m) - Golemo ezero

Třetí sestupový den. Ráno je zase krásně. Bohužel nás čeká poslední den v Makedonských horách, navíc jen sestupový. Už od jezera klesáme po značené cestě severo-východním směrem k Bitole. Nepříliš prudký sestup zpříjemňují bohaté porosty borůvek. Také poprvé vidíme makedonský endemit - borovici rumelskou, který pokrývá zdejší stranu hor. V „údolí" je rekreační středisko a jinak skoro nic; jdeme dále po silnici, procházíme vsí Niže Pole - kombinace starých domů a nové výstavby, stavěné dle hesla: „bez ladu a skladu". Po velmi dlouhé době chůze dolů po cestě konečně zastavuje první auto, které veze Evču, Lucku a mě do Bitoly. Druhá skupina musí šlapat ještě o dost více, než i je bere auto. Po nahánění se potkáváme v centru, u mešity na začátku pěkné a upravené pěší zóny. Společný pobyt zakončujeme v cukrárně u obrovské a výborné baklavy, výborné balkánské pochoutky. Bob, Lucka, Pavel a Eva dnes navečer odjíždí směr domov, já s Ivou pokračujeme za dalšími dobrodružstvími do Řecka. Nakupujeme v sámošce v centru - my na další cesty a ostatní dárky domů.

Řecko

Krátce se loučíme a jdeme na výpadovku na Řecko. Trať do Řecka vede, jen vlaky nejezdí. Silnici tam taky mají, jen autobusy ne. Takže buď taxík či stop. Ivce je lehce špatně z přejedení. Po kratší přestávce začínáme mávat a hned nám staví první auto, které nás veze do prvního řeckého města na druhé straně hranic, Floriny. Jede sice odtud vlak až k moři, ale když nám to tak pěkně jde pojedeme raděj stopem. Na dvě auta a už výrazně delší čekání se dostáváme tak na půl cesty k Egejskému moři, našemu dalšímu cíli. Spíme pod hvězdami nedaleko hlavní cesty. Vedro je nejen ve dne ale i večer a v noci.

Pá 13. 7. Golemo ezero - Niže Pole - (stop) - Bitola - (stop ) - Řecko (mezi Florinou a Soluní)

Olymp

Mořský den. Brzo ráno, hned po rozednění (což je tady díky posuvu času o hodinu pozdějc než v Makedonii) vstáváme a jdeme stopovat - odsud stejně žádnej vlak nejede. Po chvíli nás bere pan „sportovec" a lékárník v jedné osobě. Jede až do Soluně, takže jedeme s ním, i když to bude trochu oklika. V Soluni se přes křoviny musíme probýt na dálniční obchvat a stopovat na něm. Máme štěstí, i zde na dálnici nám jeden pán zastavuje a veze nás až do Litochora, městečka pod Olympem, našeho dalšího cíle. Dokonce nás zaveze až na Plaku (pláž), před kemp. Je teprve jedenáct hodin. Skvělá koupačka v moři, dnes jsou dokonce i pěkné vlny, škoda jen, že jsem šlápl ve vodě na ježka a noha dosti bolí. I na meloun, o kterém jsme 14 dní mluvili, dojde.

Kolem páté, když s Ivčou probereme všechny možnosti výstupu na nejvyšší horu pohoří Olymp, Mitikas, se rozhodujeme, že ještě dnes se dostaneme na místo zvané Prionia (1100 m), odkud se dá za jeden den vylézt na Olymp - Mitikas. Balíme věci u moře, využíváme sprch v kempu a ve stálém vedru stopujeme do městečka Litochoro (300 m) a vzápětí až na Prioniu (1100 m), což je parkoviště v údolí pod Olympem, kam vede 17 km silnice. I když jsme už moc nedoufali, že by jel někdo večer nahoru, tak máme štěstí na jednoho Poláka, který tam jede vyzvednout své přátele. Přestože zítra chceme vyrážet už v pět ráno, musíme na parkovišti u potoka počkat, až většina lidí odjede a pak jdeme spát - jen tak pod širák do trávy k potoku pod parkovištěm. Žádné vzdálenější plácky tu nejsou a směrem nahoru zase začíná národní park.

So 14. 7. (mezi Florinou a Soluní) - Soluň - Litochoro - Prionia (1100 m)

„Božský" den. Ráno místo po čtvrté vstáváme až v pět, rychle balíme, bereme jeden batoh s oblečením a jídlem, druhý schováváme v kopřivách a chvíli před šestou vyrážíme k nejvyšší hoře pohoří Olymp, Mitikasu. Dle průvodce to je 5-6 hodin a zároveň průvodce radí být na vrcholu mezi 10 a 11 dopolední, odpoledne prý Zeus, který tu bydlí, pouští často na vrcholech blesky a hromy. V chládku se jde velmi příjemně. Nikdo s námi nejde, ale už brzo ráno potkáváme lidi v protisměru! V osm jsme u chaty „Refuge A" (2000 m). Má tu být poslední voda, žádný pramen tu ale není; naštěstí vyžebrávám dvě petky v chatě - vodu tu prý svádí ze sněhových polí. U chaty je spousta lidí, mj. i skupina čtyř Čechů, kteří sem přišli včera natěžko a taky míří k vrcholu. Pokračujeme po stále krásné pohodlné cestě vzhůru, jen slunce už praží. Ale brzo přichází vítr a mlha. Jsme na vrcholu Skala (cca 2800 m). Vrchol Mitikasu je zatím jen tušit v mlze.

Teď přichází to pravé dobrodrůžo - volné nezajištěné „skorolezení" k vrcholu. Nejprve dolů, pak nahoru, stále po skalách, včetně jednoho předvrcholu. Mám radost, že i Ivča, která jak říká, s takovým terénem nemá zkušenosti, je relativně v pohodě a nevzdává se. Po hodině skálování jsme na vrcholu. Je jedenáct a olympijský trůn je dobyt. Mitikas - Μύτικας (2917m) je nejvyšší horou pohoří Olympos a nejvyšší horou Řecka (a po Musale asi druhou nejvyšší horou Balkánu).

Na vrcholu vlaje řecká vlajka a jinak tu, přes relativně spoustu lidí cestou, nikdo není. Takže máme vrchol chvíli jen pro sebe. Po focení, zápisu do vrcholové knihy a kochání se relativně pěknými výhledy se vracíme. Obědváme až v relativním bezpečí na hoře Skala. Lidi asi nemaj z Bohů takový strach, takže lezou nahoru i odpoledne. Ale bouřky a hromy se dnes zjevně nekonají. To my sestupujeme, v pět hodin jsme dole na parkovišti, odkud jsme ráno vyráželi. Byl to záhul hlavně na nohy, ale stále to za to. Nemáme sil jít kamkoliv jinam, takže spíme na stejném místě jako včera, v trávě pod parkovištěm.

Ne 15. 7. Prionia (1100 m) - Mitikas (2917 m) - Prionia (1100 m)

Čtvrtý sestupový den. Ještě u moře jsme se dohodli, že si kaňon Enipeus, kterým teče potok dolů k Litochoru a k moři prohlédneme seshora, tj. že ním půjdeme natěžko při zpáteční cestě. Po půl hodině cesty si prohlížíme „starobylý" klášter Aghiou Dionisou, bohužel zničený za války Němci, takže jde spíše o novostavbu, ale pěknou. Cesta bohužel nevede přímo dolů kaňonem, ale furt nahoru a dolů, místy dost hodně nahoru, což mě, s nožičkami malinko bolavými ze včerejška a s opět strašným vedrem, deptá stále více. Místo 800 m dolů, to bylo navíc tak celkem 400 m nahoru a 1200 dolů. Teprve až těsně před městem je krásný výhled na městečko a moře.

Cesta a Meteora

V Litochoru, kam dorážíme až kolem druhé, po 5 půl hodinách(!) cesty, dokupujeme zásoby a zjišťujeme spojení do našeho dalšího cíle - klášterů Meteora. Bohužel nic přímo nejede. No nic, nejprve šup k moři se vykoupat. Rychlý stop na naše známé místo u moře vedle kempu. Koupání je opět skvělé, i když dnes bez vln. Nechápu ty zástupy rekreantů, co v tom strašném vedru, ještě vylehávají na sluníčku. Než se nějak vracet do nejbližšího města na bus či vlak tak se rozhodujeme, že pojedeme zase stopem. Se západem slunce začínáme stopovat na blízké dálnici. Po delší době nás bere náklaďák až před město Larissa, kde v pichlavé trávě spíme opět pod hvězdami.

Po 16. 7. Prionia - kaňon Enipeus - Litochoro - (stop) - Larissa

Klášterní den. Ráno vyrážíme na stopa, za pět km jízdy jsme v centru Larissa, asi celkem velkého města. Jdeme na vlakové nádraží, bohužel nám před chvílí vlak do Kalampaky - východiska do Meteory - ujel, další jede až v půl desáté, skoro za hodku a půl, takže navrhuji zkusit zase stopa. Přes půlhodiny jdeme, opět v tradičním dopoledním vedru, až silnici za město. Tentokrát je stop marný. Když projíždí kolem asi třetí, čtvrtý bus, nepohrdneme ním a s jedním přestupem, dvakrát dráže a o hodinu později než vlakem, jsme v poledne v Kalampace, malém městečku přímo pod skalami, na kterých leží slavné kláštery meteorské. V informacích na hlavním náměstíčku vědí vše, co chceme, tj. že tu nikde není žádná úschovna báglů. Prostě nepočítají, že tu někdo přijede a nechce tu přespat. Takže s plnými bágly vyrážíme za krásou klášterů.

Meteora není žádná obec, jak jsem si myslel, ale jen ony kláštery na skalách.Po delší době chůze přicházíme k první „divočině" - spoustě keřů, kam batohy schováváme a pokračujeme na vycházku po klášterech pěšky. Blbé je, že jdeme furt po silnici, zkratky a pěšinky vypadají zarostlé pichlavou vegetací. Chůzí stále nahoru procházíme kolem cca dvou třetin klášterů. Dovnitř jdeme jen do kláštera Roussanou, s nádhernou morbidní výzdobou (samé propichování, pálení, mučení a okolo svatí). Je úterý, kdy je zrovna největší klášter, Megalo Meteoro (Metamorfosis), který dal oblasti jméno, zavřený. Výhodou je, že tu proto asi je o dost míň turistů. Vidíme ho aspoň z venku. Návštěvníci se už nelezou po provaze ale ve skále jsou na všechny kláštery vysekané schody.

Dolů do Kalampaky chceme jít zkratkou mezi skalami, ale brzo zjišťujeme , že cestičky jsou zarostlé pichlavými keři. Po silnici se nám jít nechce, takže máváme na auta. Jde to tu snadno, i když všichni jedou jen kousek. I s nutnou zastávkou pro baťohy jsme dole ve městečku na čtyři stopy, včetně mého stopařského „rekordu", kdy jsme jednou jeli jen tak 300-400 metrů.

Za odměnu si dáváme baklavu v cukrárně a jdeme zase na stopa, jelikož dnes už do Ioanniny nic nejede. Ioannina je východiskem do opuštěného kraje Zagorie a pohoří Pindos, našeho dalšího cíle. Na rozpálené silnici nás bere albánský kamion s nákladem řeckých hrušek. Řidič umí jen albánsky a řecky, takže se opět hodí našich 20 albánských slov. Pomalu přejíždíme nejvyšší sjízdný průsmyk v Řecku (Kataras 1705 m) a za 4 hodiny s dvěma kratšíma přestávkama jsme v Ionnině. Jelikož řidič jede dom do Albánie, bere nás ještě dalších dvacet km západním směrem, aspoň nemusíme řešit, kde ve městě spát. V místě, kde tušíme odbočku do Zagorie, vysedáme. Spíme nedaleko cesty, opět mezi pod hvězdama.

Út 17. 7. Larissa - (stop) - Kalampaka - Meteora - Kalampaka - (stop) - za Ioanninou

Kaňon Vikos/Masiv Timfi v pohoří Pindos

Kaňonový den. Naše poslední dovolenková cesta nás přivádí do pohoří Pindos, konkrétně do kaňonu Vikos a vůbec masivu Timfi. Chceme si kaňon projít a po Timfi se trocvu projít. Ráno zjišťujeme, že tady u silnice není žádná ves, jak jsme si včera mysleli, tj. ani žádný obchod. Samozřejmě ani žádná veřejná doprava. Takže stop - na tři stopy jsme ve vesnici Vitsa, a za další tři km chůze ve vsi Monodendri. Jsme v samém srdci kraje Zagoria, prý zaostalého kraje, přímo na hraně kaňonu Vikos. V obou vesnicích jsou domy, kostely i další stavby jen z kamení, takže vypadaj velmi malebně. Bohužel spíše než zaostalé, jsou velmi turistické. Monodendri je vlastně hotel vedle hotelu; ani normální obchod tu nemají, když tu vlastně místní skoro nebydlí. Kousek od vesničky je malý klášter, přímo na skále nad kaňonem - moc pěkný. Vracíme se do vsi a kolem jedenácté začínáme sestupovat do dna kaňonu. Po chvíli jsme dole, v cca 500 metrech a nahoře jsou skály všude více než kilák vysoko. Prej je kaňon ještě hlubší než kaňon Tara (Černá hora), asi jo, ale určitě je krásnější. Sevřenější a také navíc průchodný. Jen řeka je vyschlá, takže to vypadá velmi divně.

Cesta vede kousek vedle koryta, jen výjimečně stoupá více nad „řeku", s olympským kaňonem se to naštěstí nedá srovnat. Zhruba v půli cesta je v korytě pramen-vyvěračka vody - výborné místo na oběd. Voda teče jen pár set metrů, pak zase mizí v zemi. Za další dvě-tři hodiny jsme u další, tentokrát velké vyvěračky řeky Aoos. Krásné místo na koupáni v ledové vodě. Naštěstí jsem díky pochodu celej den ve vedru (i když v kaňonu se šlo hodně lesem) tak rozpálený, že to nevadí. Za „odměnu" cesta údolí opouští a prudce stoupá nahoru do kopce. Několikrát zase mírně klesá, traverzuje, míjí vyschlý pramen až teprve v sedm večer jsme u konce ve vesnici Papigo, další zagorské vesnice. Poslední hodinu je Ivce lehce špatně a jde velmi pomalu. Snad jí do zítra bude lépe. Ve vesnici opět není slíbený obchod, resp. je něco, co se obchodu blíží, v jednom z hotelů/penzionů. Jsme tak vyprahlý, že si dáváme nadnárodní hnědou limonádu, já si ani nevzpomínám, kdy jsem ji pil naposledy. Ivča to má jako lék na svou žaludeční nemoc. Mezi vesnicemi Papigo a Mikro Papigo, vzdálenými tak půl hodiny chůze, leží starej kamennej most, u kterého pro dnešek kotvíme. Spíme přímo na cestičce, kudy dříve chodili lidé a zvířata (dnes tu kus výše vede asfaltová silnice), jinde tu není nikde žádná rovina. Poprvé v Řecku stavíme alespoň vnitřek stanu jako ochranu proti dotěrnému hmyzu. Ivče je stále blbě, takže ani nic nejí. Uvidíme zítra.

St 18. 7. za Ioanninou - (stop) - Monodendri (900 m) - kaňon Vikos (500 m)- Papigo (900 m)

Osamělý den. Jak už včera večer Ivča naznačovala, dnes nikam nepůjde, zůstane odpočívat u stanu. Takže poslední túru v Řecku musím absolvovat sám. Opět jde o velké převýšení, naštěstí jdu bez batohu, jen s taškou s vodou a jídlem. Cílem je nejvyšší hora masivu Timfy, Gamila. Kvůli obavám z vedra vyrážím už v osm ráno. Pohodlná a značená cesta (kromě začátku ve vsi Mikro Papigo, další „kamenné vesnice"), s celkem 4 prameny cestou vede až k chatě Romiovrisi ve výši skoro dva tisíce metrů. Za necelé dvě hodiny jsem zde. Jezero pod chatou na druhé straně je vyschlé! Scházím k němu, míjím a pokračuji stále po značené cestě, i když vyšlapané velmi málo. Skoro stále po trávě jdu, osamocen, nikde nikdo (poslední lidé byli u chaty) až na travnatý vrchol Gamily (21497m). Ale travnatý jen z jedné strany, z druhé strany jsou vidět několika set metrové srázy kolmo dolů. Vracím se zpět a ve tři jsem, lehce unaven, u stanu.

Ivče furt není dobře, ale nedá se nic dělat. Cesta domů je daleká a bylo by dobré vyrazit už dnes. Na rozloučenou s horami se jdeme vykoupat do malé přehrádky (tak 8x20 m) na potoku mezi vesnicemi Papigo a Mikro Papigo, kterou jsme včera, když jsme hledali místo na stanování, náhodou objevili. Fakt krásné místo, taky je plné místních dětí.

Cesta domů

Vracíme se kousek do Papiga a jelikož ani sem nic nejede, stopujeme. Po delší době nás bere jeden pán dolů na hlavní silnici. Zde déle stojíme a čekáme, co nás vezme dříve - stop či autobus. Nakonec vyhrává stop a veze (albánští kluci) nás až do Ioanniny na autobusák, což je skvělý. Ivča ve svém stavu nemůže stopovat na tak velkou vzdálenost až do Soluně. Máme štěstí, o půl jedenácté, na noc, jede bus Soluň. Protože se chceme svézt vlakem pěknou tratí, kupujeme lístky jen do Kalampaky, odkud už vlak do Soluně jezdí. Dvě hodiny čekáme v centru města u hradeb, Ivča většinu doby polehává na lavičce. Na čas vyjíždíme velkým, pohodlným autobusem, který jede rychleji než albánský náklaďák, takže za dvě a půl hodiny v jednu v noci jsme v Kalampace. Jdeme na vlakové nádraží, kde si leháme na pěkné, voňavé (opravdu, žádné bobky) místo za jedním nádražáckým domečkem.

Čt 19. 7. Papigo (900 m) - chata Romiovrisi (1950 m) - Gamila (2497 m) - Papigo - (stop) Ionnina - (bus) - Kalampaka

První vlakový den. O půl osmé nám jede přímý vlak do Soluně, tj. jen chvíli před tím vstáváme. Rychlým, pohodlným a levným (á 9 €) spojem jsme za tři hodiny v Soluni. Vlak do Soluně jede až v šest večer, máme tedy skoro celý den čas na město. Bohužel je opět strašné vedro. Navíc jsem ztratil lítačku s ročním kupónem z Brna a In-kartu na vlak, takže má nálada je na nule. Aspoň, že nádraží je úschovna batohů. Navíc informace v přístavu jsou zavřené a ani městkou pláž tu nemají. Ivče se stejně nikam moc nechce chodit, tak většinu pobytu v Soluni trávíme v parku cca uprostřed města (nedaleko pěkných vykopávek Fora Romana). Asi nejlepší bod pobytu je řecký oběd, jež jsme si rozhodli dopřát. Náhodou totiž nacházíme pasáž plnou malých levných hospůdek. V jedné nás majitel zláká jednak jídelníčkem v angličtině, širokou nabídkou bezmasých jídel ale hlavně tím, že nám nejprve všechna navařená jídla ukazuje a podrobně popisuje. Zeleninová směs (hlavně lilek) je fakt skvělá. Vše je tak lákavé, že si i Ivča, doposud na dietě, dopřává plný talíř. A k tomu já mám výborný salát z neznámé zeleniny. Mňam mňam. A vše (jídlo, příloha, salát) je jen po 2 eurech, což je ve zdejší nelevné zemi skvělá cena. Vedle je zase tržnice, kde mě fascinuje hlavně obrovská nabídka oliv a čerstvých sýrů. Škoda, že oboje lze dopravit domů jen velmi obtížně. Takže se jen kochám.

Navečer odjíždíme vlakem (sbohem Řecko!) do Skopje, kam přijíždíme cca v půl jedenácté. Vlak sice pokračuje až do Bělehradu, ale my chceme v Soluni nakoupit dárečky domů, a taky se tu lehce rozhlédnout, takže tu vystupujeme a musíme tu přespat a jet až zítra v poledne. Proč platit za hotel, když tu určitě budou místa na spaní. Odmítáme dotěrné taxikáře a jdeme směrem, kde tušíme konec města. Po cca 30 minutách chůze Ivča nachází v roští krásné místo. Sice jen tak 15 metrů od silnice, ale maskované roštím. Dobrou noc, poslední v Makedonii.

Pá 20. 7. Kalampaka - Soluň - Skopje (vše vlak)

Druhý vlakový den. Ráno jedeme místním MHD busem do centra (á 35 MKD = 17 Kč, zas tak levný to není). Ivče bohužel furt není dobře, což se pozná mj. že nemá pomyšlení na burek; já naopak velmi oceňuji tuto snídani. Chviličku chodíme po centru - vesměs nové socialistické budovy, parky, historický kamenný most, stará „turecká" čtvrť, na kterou už není čas. V sámošce uprostřed velkého nákupního centra nakupujeme dárky domů - což je na první místě skvělá makedonská chalva, na druhém taky a na třetím stejně skvělé místní víno. Poslední den pobytu objevujeme limonádu, co tu na ulici rozlévají. Za 10 MKD skvělé osvěžení. Vlak má tradiční hodinové zpoždění, takže si užíváme i nového vlakového nádraží. Nové, znamená tak 20 let staré, zašedlé, nevábné, zanedbané. Ach jo.

S hodinovou sekerou už na odjezdu, kolem jedné odpoledne, Skopje opouštíme. Za hodinu jsme na hranicích a můžeme dát sbohem i Makedonii, jsme v Srbsku. Trať je zanedbaná, jedeme velmi pomalu, až posledních pár desítek kilometrů vlak zrychluje. Těch 450 km (?) jedeme skoro 10 hodin. V Bělehradě jsme před jedenáctou, noční vlak do Budapešti nám spolehlivě ujel. Nevadí, dalo se to čekat. Než spát na nádraží, vyspíme se ve vlaku. Za chvíli vyjíždí noční osobák (!) do Nového Sadu, kde čeká tak 1-2 hodiny a pokračuje až do Subotice. No krásné spaní na kolejích stočení do klubíčka na dvojsedadle.

Pá 20. 7. Kalampaka - Soluň - Skopje (vše vlak)

Třetí vlakový den
Ze Subotice jede přímý vlak do Budapešti až po poledni, tušíme, že bude zase zpožděný, takže se rozhodujeme pro známou „okliku" přes Szeged. Ranní vláček do Szegedu (přes přechod Röszke - Horgoš) je tentokrát obyčejný motoráček, žádný muzejní exemplář. O něco déle stojíme na maďarské hranici (a to je nás ve vlaku pět a půl), do Szegedu přijíždíme s pětiminutovým zpožděním a vlak do Budapešti na nás nepočkal. Marně křičím na paní v pokladně. Nevadí, další jede za hodinu. Akorát budeme v Brně o několik hodin pozdějc. Po druhé hodině jsme v Budapešti na nádraží Nyugati. Přímý rychlík jede za dvě hodiny, takže jdeme na rychlo prohlídku města. Ivča tu navíc ještě nikdy nebyla. Parlament, nábřeží, řetězový most, centum Pešti, Opera. A na závěr výborný koktejl v restauraci na pěší zóně - příjemná tečka za našim putováním. Poslední cesta domů, co nás čeká, už nás nemůže rozházet. V 16.15 opouštíme Budapešť. V Maďarsku bohužel vlak stojí i v každé sebemenší vesničce, ale furt jedem tak 2x rychleji než v Srbsku. Na Slovensku a u nás už jedeme jako normální rychlík. O půl desáté večer, cca jen o dvanáct hodin později, než jsme počítali, po třech týdnech jsme zase doma.

Vystupujeme do mírného deště, který nás za tři týdny (nepočítám-li pár kapek v noci na Šar Planině) nepotkal! Přijeli jsme až z Meteory do Brna vlakem (skoro 2000 km, na 7x), což není asi tak obvyklé. Ale je to zase environmentálně nejšetrnější, i když pro většinu lidí nestravitelné.

Ne 21. 7. cestou na Suboticu - Szeged - Budapešť - Brno (vše vlak)

Balkán je prostě Balkán, má svá nejen cestovní specifika. Zase lidé tu jsou skvělí a příroda nádherná.

Praktické informace

Mapy

• Kompletní vojenské mapy Makedonie v měřítku 1:100 000 a i v jiných
• Mapa pohoří Olympos 1:50 000
• Aktualizace roku 2017: vojenské jugoslávské mapy v měřítku 1:50 000 (pregledni list=klad listů; Šar Planina zasahuje na listy 681-3, 680-4, 680-3, 730-2, 730-1; Mamrovo je list 730-3; )

Literatura

• Petr, I. Hory Balkánu.Mirago, Ostrava. 2003.ISBN 0-86617-14-9. (lze běžně zakoupit)
• Jirásko, L., Leder, L., Lorenc, J.: Jugoslávské hory, Olympia, Praha 1987 (lze sehnat v knihovnách)

Zapsal Pavouk.

Prohlédni si celou fotogalerii.

Mapa cestování