7. – 16. 9. 2012 Janča a Pavouk Celá fotogalerie z cesty
Po loňském úspěšném putování v pozdním létě po západních Alpách, jsme se letos chystali projít centrální slovinských Julských Alp a na závěr se vykoupat ve slovinském Jadranu.
Po páté hodině jedeme z Brna vlakem do Vídně. Zde jsme původně doufali, že bychom mohli jet na naši jízdenku CityStar rychlým „Rail Jetem“ oklikou přes Salzburg, strávit ve vlaku delší dobu a svést se rakouskou vlakovou chloubu. Bohužel nám na dráze nikdo nepotvrdil, že to tak můžeme udělat, takže raději jedeme hned prvním vlakem přímo do rakouského Villachu, ležícího kousíček od Slovinska, pod horami Karavanky. Do města dojíždíme přesně o půlnoci.
Pá 7. 9. Brno – Vídeň – Villach [vlak]
V náručí Julských Alp
Ve Villachu bohužel musíme čekat čtyři hodiny, než nám jede další spoj (Mnichov – Záhřeb), je to asi tři čtvrtě hodiny pod Karavankami do slovinského města Jesenice, které je jedním z východisek do Julských Alp. Je pět hodin ráno, jsme na hnusném, socialistickém nádraží, všude všechno zavřeno, lavičky žádné, jen studené mramor. Náš autobus do hor jede až v osm hodin, čas si krátíme krátkým spánkem v parku před nádražím. V milém, od rána rušném, nádražním bufetu si dáváme horkou čokoládu a pokračujeme dálkovým autobusem na sedlo Vršič (1611m). Jedeme krásnou krajinou, severně od Julských Alp.
Pár kilometrů můžeme pěkně pozorovat nejvyššího horu Triglav. Od městečka Krajinské Gory, ležícím na rakousko-italské hranici, cesta stoupá neuvěřitelnými serpentinami přímo do sedla Vršič. Po hodině jízdy končíme cestování veřejnou dopravu a hybaj do hor.
Slunce praží slunce, od rána je modro, u chaty v sedle teče voda. O půl desáté vyrážíme směr západ, na Pogačnikov dom. Hned po pěti minutách opouštíme značku, jdeme dle špatné německé mapy sice správnou cestou, ale skoro celou dobu zarostlou kosodřevinou. Za 20-30 minut se zase napojujeme na hlavní cestu. Mírně se stoupá, pak prudce dolů na traverz po tzv. „jižní cestě“ hluboko pod krásnou horou Prisojnik a zase nahoru až skoro na hřeben. Míjíme miniaturní jezírka (průměr tak 20 cm), možná spíše louže, ale je to voda. Pod skalami se pase stádečko kozorožců. Po velkolepě vzdušné cestě pokračujeme až do sedla Planja (2350 m; pod horou Razor). Zespodu tu vypadalo, jako kolmá stěna. Je asi půl páté, na vrch Razor to je ještě hodina, už se nám na navečer nechce.
Asi hodinu scházíme přímo dolů k chatě Pogačnikov dom (2050 m). Furt je krásně, svítí slunce. Na chatě teče voda (s nápisem nepitná), myjeme se, procházíme a vaříme před chatou. Chata je už plná, dostáváme ubytování za 5 € na matraci na chodbě. Večer chvíli sedíme v jídelně, v deset hodin je povinný noční klid.
So 8. 9. Villach – Jesenice [vlak] – Vršič [bus] – Pogačnikov dom (2050 m)
Sluneční den. Vstáváme před sedmou hodinou a to jsme asi poslední na celé chatě, turisté už odchází na tůry. Snídáme před chatou z našich zásob a před osmou vyrážíme mírně do kopce do sedla Dovška vratca a pak pořádně nahoru s mírným „lezením“ po skalách na vrchol Gamsovce, s krásnými výhledy na Triglav a jeho severní stěnu; dlouhý, místy nebezpečný sestup do sedla Luknja, pak ještě klesání po kvalitní cestě (asi z první války) až do tak 1 500 m.
Pak stoupáme opět pohodlnou armádní cestou asi dvě a půl hodiny až na chatu Dolič (2160 m), jednoho z východisek na vrchol Triglavu. Je před druhou hodinou, slunečno, kdo ví, jak bude zítra. Jdeme tudíž na vrchol ještě dnes, jen nalehko s trochou oblečení, vodou a čokoládou. Kozorožec přechází pěšinu jen asi deset metrů od nás. Nejprve to je hodinu pohodlnou cestou a druhou hodinu jde o lezení po skále, ne vždy zcela zajištěné. Některé úseky jsou velmi vzdušné.
Už ve čtyři hodiny jsme na vrcholu Triglavu, nejvyšší hoře nejen Julských Alp, ale i celého Slovinska. Je tu i tak odpoledne přibližně 50 lidí. Vrchol zdobí plechová útulna před bleskem asi tak pro dva lidi a vrcholové razítko se zcela originálním způsobem razítkování pomocí přidělaném na velkém rameni na pevnou podložku – zjevně řešení pro davy turistů. Výhledy jsou super, stále je jasno, modro.
Vidíme do Itálie, Rakouska, na Bledské jezero, v oparu je na východě tušit Lublaň, na jihu moře. Po půl hodině pobytu pomalu sestupujeme. Dolů se často musí pozpátku, jde se pomaleji než nahoru, v 7 jsme u chaty. Opět vaříme venku v mírném větru, akorát přichází tma. Večer trávíme ve společenské místnosti plánováním na další dny. První postupový cíl – Triglav – jsme splnili, teď máme ještě asi 4-5 dní čas. Říkáme si, že zkusíme jižní část Julek, k tomu cestu prý hezkou DolinouTriglavských jezer a návštěvu Bohinjského jezera. A na závěr sestoupíme někde k Soči a přesuneme se k moři. Jeden přiopilí Slovinec bohužel strašně hlučí na celou místnost a kazí náladu všem ostatním. Jdeme raději spinkat, příjemně unaveni po skoro 12 hodinách na nohách. Na chatě je kohoutek s kapající vodou, kdo má trpělivost a nejsou tu zrovna fronty lidí, tak se dá za delší dobu napustit i celý ešus. První dva dny jsme potkali více českých skupin, jedni např. nocují s námi na chatě.
Ne 9. 9. Pogačnikov dom (2050 m) – Luknja – Koča na Doliči (2164m) – Triglav (2864 m) – Koča na Doliči
Ošklivý kemp u Bohinjského jezera
Polojasno zatažený den. Po včerejšku vstáváme až v půl deváté, chata je už zcela prázdná. Jdeme celkem dobrou cestou přibližně na jihozápad, po kamenech přes Hribarice a pak dolů do Doliny Triglavských jezer, která má být jednou z nejhezčích v Julkách. A je tu opravdu pěkně. Cestou míjíme největší a nejhezčí zdejší jezero Ledvica, někdo se tu překvapivě koupe. Pěšina je docela dobrá, před jednou hodinou jsme u stejnojmenné chaty. Teče tu pitná voda výborné chuti. Po obídku jdeme směrem na Bohinjské jezero. Klesáme, kameny, les, „údolí“ u Černého jezera a na závěr speciální drsný sestup ke Koče pri Savici, kde je známý vodopád. Ten nevidíme, jdeme se jen podívat na pramen Savice, stojíme těsně nad vodopádem, Savice vytéká ze skály. Od chaty to už je jen 45 minut k jezeru, do kempu. Je šest večer. Jezero je studené, kemp drahý, žádné lavičky na sezení u stanů, žádná travička pod stanem, jen kameny a listí v lese. Večer sedíme na břehu jezera, večeříme a pak vysedáváme ve venkovní restauračce v kempu.
Po 10. 9. Koča na Doliči – Koča pri Triglavsih jezerih – Bohinjské jezero (kemp Ukanc)
Báječný jižní hřeben
Polojasný den. Našim programem na další dny je jižní hřeben Julských Alp. V 8 vstáváme, jezero tak 50 metrů pod námi není v mlze vůbec vidět. V 9 vycházíme, mlha se už trhá. Hodinu se marně snažíme najít další cestu na hřeben; německá mapa to má špatně vyznačeno. Vracíme se zpět k lanovce, která začíná hned vedle kempu, tam si bereme mapičku okolí a míříme vzhůru po modré sjezdovce, což je ona cesta nahoru na hřeben. Za dvě hodiny výstupu jsme u salaše Zadni Vogel (cca 1400 m) a pak už jen nahoru krásnou krajinou s kosodřevinou na hřeben (cca 1650 m). Na jih už jsou vidět jen nízké hory a za nimi je moře. Na sever jsou vidět nejvyšší partie Julských Alp, včetně Triglavu, který je bohužel v oparu a skoro v mracích. Je to tu úplně jiné než v severní části, kosodřevina, také tu jsou špičaté vrcholy, ale vesměs schůdné. Potkáváme jen pár lidí, co sem přijelo lanovkou a pak už nikde nikdo. Jdeme až na vrchol Vogel (1922 m). Jsou 3 hodiny a v dálce je slyšet bouře a tak rychle běžíme dolů. Nic se ovšem neděje, slunce praží nadále.
Ve čtyři jsme u chaty Koča na Planini Razor (1315 m), celkem pěkná chata, hluboko pod hlavním hřebenem, zásobovaná auty po cestě z údolí Soči. V chatě teče voda, i když opět označená cedulkou nepitná. Sto metrů pod chatou je salaš, momentálně odpoledne zavřená. Jana si dává na svačinku čerstvé kyslo mleko. Dvě starší paní tvoří příjemnou a milou domácí obsluha. Kromě nás tu je jen pětice Angličanů a nikdo. Vedle chata mají paní dokonce i zahrádku s čerstvými saláty a další zeleninou. Navečer trávíme na terase s výhledem do údolí, slunce ještě pěkně svítí. Večer si dáváme moc dobrý zákusek skutni štruklji. V 9 večer už sami spinkáme v prostorné noclehárně.
Přečtěte si i další cestopisyÚt 11. 9. Bohinjské jezero (525 m)– Vogel (1922 m)– Koča na Planini Razor (1315 m)
Zataženo deštivý den. Ráno je zataženo, ale neprší. Přemýšlíme, kudy pokračovat – zda po hřebenu či „jen“ traverzem. Stoupající mraky z údolí rozhodují, jdeme traverzem. Dolů, nahoru, vesměs les či kosodřevina. Míjíme první salaš s vodou ze střechy. Kolem půl dvanácté začíná pršet a prší až do noci. Akorát jsme u Pl. Dobrenjščica (1304 m), je tu lovecká chatka, čekáme na zápraží, až přestane pršet. Po dvou hodinách marného čekání pokračujeme dále. pozor špatně značené: od chatky se musí jít podél zápraží až cca 100 m dále ve strži je rozcestí a značka. Ta druhá cesta vede přímo do údolí, jak jsme byli bohužel nuceni objevit. Stoupáme traverzem (stará vojenská cesta) do „sedla“ Prehodci. Opět špatné rozcestí, je třeba zde jít „směr Komna“.
Míjíme ruiny starých italských kasáren ze 30. let dvacátého století, kde opět chybí rozcestí se směrem „Krnski jezera“. Je pěkná mlha a navíc jsme v krasové krajině, kde není žádný jednoznačný hřeben, žádné jedno údolíčko, ale orientačně velmi složitý terén, kde se nedá snadno orientovat, naopak se tu bloudí snadno. Rozcestník se najednou zjeví nakonec v dešti, ale po bezpečné cestě docházíme k Planinskému domu pri Krnskih jezerih (1385 m).
Je po čtvrté hodině. Ubytováváme se zde, kapacita jen naší společné noclehárny je 21 osob. Nechceme navečer sestoupit do údolí, když zítra třeba bude modro. Obsluha však tvrdí, že zítra bude kromě deště i sníh. V jídelně je teplo od kamen, máme tu pěkné odpoledne i večer s domácími palačinkami po naší večeři. Venku v dešti se chodit moc chodit nechce, čas vyplňuji příjemným prohlížením různé knihy a časopisů o Julských Alpách a slovinských horách a Janča si frivolitkuje neboli uzlíkuje.
Út 12. 9. Koča na Planini Razor (1315 m) – Prehodci - Pl. dom pri Krnskih jezerih (1385 m)
Na vodě, výběh na Krn
Deštivě zatažený den, zima (v 400 metrech 10 °C). Celou noc pršelo, na hřebenech i sněžilo. I ráno prší, do kopce na hřeben nemá smysl chodit, uvidíme, jak bude zítra. Pohodlnou cestou scházíme lesem 700 výškových metrů dolů do údolí Lepena, zde po asfaltové silničce pokračujeme dalších 5-7 km na hlavní silnici, k řece Soča. Furt mírně prší, pěkné údolí, vrcholy hor jsou okolo v mracích a zasněžené. Kolem poledního jsme na hlavní silnici, stopujeme, za 5 minut nás bere auto do Bovce, chceme zkusit zaraftovat na řece Soča, která je tím vyhlášená. V Bovci na náměstí si domlouváme splutí v jedné vodácké agentuře. Vybíráme si nižší úsek Soči, ten lehčí a za chvíli jedeme. Máme velký raft pro deset lidí, jsme na něm my dva s Jančou a vzadu náš kormidelník z agentury. Plujeme od místa Srpenica asi 10 km po proudu. Krásná řeka. Celé léto měla průtok přibližně 8 m3/s, nyní po dešti má cca 30 m3/s, hezky tak teče, místy je to obtížnost WWIII až WWIV. Jak říká náš slovinský kormidelník: „když voda teče, je to pěkné, celé léto to však byla pěkná nuda.“
Kormidelník je profík, instrukce jsou jasné, občas musíme hodně pádlovat, občas zase vůbec. Jen dvakrát za plavbu omylem zůstaneme trčet na balvanu v řečišti, situace se vždy rychle snadno vyřeší. Celá legrace nás stála 65 € za oba. Navečer jedeme stopem, neboť autobus nejede, po proudu do městečka Kobarid, do kempu Koren. Kemp má ekoznačku Evropské unie. V městečku je super muzeum Bitvy na Soči (První sv. válka), bohužel akorát zavírá. Nad obcí se tyčí obrovský památník padlým Italům. Po okolí města vede naučná stezka věnovaná právě první světové válce. Je to tu i centrum vodáků a cyklistů, po kempu furt chodí mokří lidi, co zrovna vylezli z vody. Brzy jdeme spát, ráno chceme na kopec Krn, když už jsme se tam nedostali včera.
Čt 13. 9 Pl. dom pri Krnskih jezerih (1385 m) – Lepena (Soča) [pěšky] – Bolec – Kobarid
V pět hodin vstáváme, v šest vycházíme nalehko na tůru, převýšení dva kilometry nahoru na kopec Krn, myslím že nejvyšší na jižním hřebeni. Jdeme 5 km po silnici do vsi Drežnica a pak celkem dobrou a pohodlnou cestou, asi nejlepší, co jsme zatím šli. V deset hodin jsme na vrcholu. Jsou tu super výhledy, kromě vrcholu Triglavu, jež je v mracích. V dálce je zřetelně vidět moře i italské a rakouské Alpy. Ještě, že jsme vyrazili. Jen už od včerejška fouká, vlastně nepřetržitě celou noc. Asi dvakrát se mě neúspěšně pokusil vítr shodit ze skály.
Po hodině kochání se vracíme, chata pod vrcholem už má otevřený jen tzv. zimní prostor, letní sezóna už skončila. Z Drežnice jedeme stopem těch 5 km dolů, ušetříme si trochu kolena a čas. V kempu jsme před druhou, balíme a jdeme na stopa, bus nám ujel a další již dnes nebude.
Nicnedělání a koupačka u moře
Na dva stopy jsme v Nové Gorici a odtud pokračujeme busem s jedním přesedáním slovinskému moři do Koperu. Odtud jedeme místním busem tak 20 km do Portorože, část Lucia. Teprve až v půl desáté jdeme na večeři, na horách jsme v tento čas už chodili spinkat. Jen je škoda, že tu je všechno dost drahé. O půlnoci končí náš dnešní dlouhý den. U moře fouká jako v horách, žádné večerní koupání se nekoná.
Pá 14. 9. Kobarid (200 m) – Drežnica – Krn (2244 m) – Kobarid – Nová Gorica – Koper – Portorož
Slunečný, nicnedělací den. Celý den jsme u moře, koupání v poněkud studené vodě, výlet do tak sedm kilometrů vzdáleného historického města Piran, nádherné místo, krásné domy. Po návratu zase koupání, Portorož je turistické letovisko, kde je jen infrastruktura pro turisty, nic více. Podvečerní návštěva zdejší mariny, plné plachet a luxusních jachet, sloužící dle vybavení jako pojízdné piknikoviště a pařešiště. A večeře zase v restauraci na pláži.
So 15. 9. Portorož – Piran – Portorož
Slunečně polojasný den, den návratu. Ráno jedeme autobusem zpátky do Koperu, což je jednak průmyslové město s největším slovinským přístavem, jednak pěkné historické malé centrum a jednak městská upravená pláž. Po rychlé a velmi osvěžující koupeli dobíháme vlak, který nám v deset hodin jede do Lublaně. Trať vede horskou krajinou slovinské Krasu. Odpolední čas věnujeme rychlé prohlídce hlavního města. Janča to tu trochu zná ze svého dávného studijního pobytu.
Moc hezké město nejen s Plečnikovimi stavbami, s řekou v centru, hradem nad městem a řadou starobylých domů. Dokonce tu je něco jako malinká Christianie v Kodani - Metelkova mesto, což má být alternativní centrum kultury. V neděli odpoledne je tu však prázdno. Ve čtyři odpoledne nasedáme na přímý vlak do Vídně, odkud máme vzápětí přípoj na Brno. V jednu po půlnoci jsme doma.
Ne 16.9. Portorož – Lublaň – Brno
Praktické informace
Julské Alpy jsou Národním parkem, všude je zakázáno nocovat, tak jsme to neporušili. Ostatně vysoko v horách nejsou až na výjimky nikde místa na stanování. Kontroly jsou časté a pokuty naštěstí velké. Chaty jsou vždy s matrací a dekami nebo spíše s povlečením, všude se vaří, dalo by se chodit jen na lehko s malým batůžkem. Stan jsme měli kvůli (ne) plánovaným kempům a taky, kdybychom bývali někde nestihli dojít do chaty. A jídlo jsme brali asi hlavně kvůli úspoře financí. Na chatách jsme platili cca 5 € až 23 € za jednoho, v kempu asi 10 €.
Voda byla na všech chatách, kromě Na Doliči, přes den jsme jí skoro nikde nepotkali. Nosili jsme tudíž vždy od rána dvoulitrovou láhev s vodou, jen druhý den (s výstupem na Triglav, nocleh na Doliči) jsme šli každý se čtyřmi litry. Skoro všude byla cedulka, že je voda nepitná. Nic jsme si z toho nedělali, nic jsme nepřevařovali ani nesterilizovali.
Moc se nám líbil jižní hřeben Julských Alp, pravděpodobně málo navštěvovaný v porovnání s okolím např. Triglavu. Dají se tu dělat i hřebenové tůry. Nám to znemožnilo jednak počasí a jednak že jsme vynechali úplně nejvýchodnější část těchto hor.
Prohlédni si celou fotogalerii.
