29. 1. – 1. 2. 2016 Lenka, Radek, Tom, Koudy, Janča a Pavouk Celá fotogalerie z cesty
Letos jsme se rozhodli, že každoroční sněžnicová výprava zamíří do jižní části Malé Fatry, zvané Lúčanská Malá Fatra. Jest to blízko a dle dostupných údajů relativně nenáročné a prý také mnohem méně navštěvované než její slavnější severní soused, Krivánská Fatra. V nejvyšších partiích na nás snad čekají i výhledy a jinak většinou chůze lesem. Čím více se blížil odjezd, tím horší byla předpověď: zataženo na celou dobu, i aktuální známá situace: skoro žádný sníh. Výhoda: může to být jen lepší.
- „Ahoj, sice už neležím v posteli, ale nejraději bych se do ní vrátil,“ telefonuje Čenda v pátek kolem poledního, „takže s vámi letos nepojedu“.
- „Ahoj, stojím na nástupišti, akorát že vlak právě odjel“, telefonuje Lenka z Prahy a dodává, že na Slovensko dojede nočním vlakem nad ránem. „Ale Radek, co jede z Německa, ve vlaku sedí“!
Naši brněnskou skupinu tvoří Tom, Janča a Pavouk, letos chybí Čenda. Nasedáme zatíženi báglem, sněžnicemi a holemi, v pátek v pět odpoledne do vlaku do Ostravy, kde chceme přestoupit na spoj do Žiliny. V Ostravě čekáme asi půl hodiny na zpožděný vlak od Prahy a přistupujeme do prázdného kupé, které nám drží Radek. V Českém Těšíně Radek marně vyhlíží Koudyho, který by tu měl přistoupit. Sakra! Že by další ztráta výpravy? A nebo se dozvěděl, že Lenka přijede až ráno a dorazí taky až ráno, což je u něj jako u mistra pozdních příjezdů typické? Ne, jen nastoupil rychleji, než se Radkovi zaostřili čočky v očích a v Žilině všichni společně vystupujeme. Krátká návštěva nekuřáckého baru naproti nádraží a přejezd autobusem asi 15 km do vesnice Strečno. Vystupuje v noční vesnici, ležící na břehu Váhu, který právě tady rozděluje Malou Fatru na severní a jižní část. Do té druhé části míříme. Jdeme na parkoviště pod známý Strečanský hrad a po červené značce do kopce pod hrad. Hmm, všude svahy, tady to nikde není moc na spaní. Až přímo pod hradem, pod zamčenou branou je krásný, zasněžený plácek, kde kolem 11 večer uleháme do spacáku pod širákem. V noci je zima a hluk aut, která jezdí po hlavní silnici podél Váhu.
Nástup na hřeben
Před sedmou ranní, ještě za šera, mě budí přicházející kroky: „Hurá!“; Lenka dorazila, obešla si nad ránem důkladně celý hrad, výprava je pro letošek už kompletní. Snídáme výborné buchty Janči a Lenky, balíme, zahříváme se poskoky a kolem 9 ranní vyrážíme. Čeká nás necelých 50 km hlavní hřebenovky, stále po červené značce, až do Fačkovského sedla, na samý konec Malé Fatry.
Kolem hradu byl všude sníh a led, jakmile začínáme stoupat, sníh i led mizí. Sněžnice tak v batozích hezky tíží naše záda. Prudce, ale ne nepříjemně nabíráme výškové metry, překvapivě je jasno, i když jdeme ve stínu. Přes sedla, s vyhlídkou na blízký kopec Polom, velmi „poničený“ odbagrovaný těžbou vápence, v družných hovorech, jsme kolem poledního nad hranicí lesa, v kosodřevině před kopcem Minčol. Tady je místy tak 20-30 cm sněhu. Tam, kde svítí slunce, je však nula sněhu. Míjíme kanón=památník na místní boje v Druhé válce. Obědváme přímo na vrcholu Minčolu, za slunečného počasí, jen mírného větru. Hory v dáli jsou většinou v mracích. Za námi kouká (Fatranská) Malá Fatra, na východě Roháče a Velká Fatra. Na jihu je Kľak – náš dálkový cíl a více na východ Strážovské vrchy. Pokračujeme stále k jihu a konečně je trocha více sněhu, takže nasazujeme sněžnice. Bohužel slunce mizí v mracích, které nás náhle všude obklopují. Jdeme přes Križavu – hnusné místo: betonový plot kolem vysílače (kousíček odsud končí lanovka a sjezdovka) a pak už jen 10 minut na Veľkou lúku (1476 m), nejvyšší bod pohoří. Někdy se to tady také nazývá Martinské hole – Martin je přímo pod námi. Výhled je tak asi na 20 metrů, jsme v mracích.
Hotel blízko nás a my v hotelu
Po rychlé společné focení za silnějšího větru pokračujeme po bezlesém hřebenu na jih, asi 1 hodina chůze na kopec Horná lúka, kde opouštíme hl. hřeben a scházíme k útulně zvaná Grandhotel Partizán. Bohužel nás předběhla parta Poláků a zabrala si místo v přízemí. Naštěstí chata má i půdičku, která je pro dnešní večer a noc naše. Chatka před rokem a půl vyhořela, ale v loni byla postavena zcela znova. V přízemí jsou patra paland tak pro 10 lidí a na půdě je místo tak pro dalších 8 nocležníků (matrace). Chatka je zateplená minerální vatou, do půdy vedou zespodu průduchy; Poláci topí v kamnech a my máme teplo. 100 metrů od chatky je pramen, nádherné místo. Večer trávíme zpěvem doprovázeným ukulele. Celou noc fičí a je mlha. V chatce je však příjemně, až nepříjemné vedro.
Ráno vstáváme, snídáme a vyrážíme do zataženého dne, naštěstí mraky jsou celkem vysoko. Pokračujeme po hlavním hřebenu stále lesem, brzy musíme sundat sněžnice – na kameny, kořeny a hlínu nejsou moc vhodné. Několikrát se míjíme s Poláky, co spali s námi v chatce a teď jdou stejným směrem. Překvapivě se mraky částečně trhají a chvilkové výhledy, tam kde není kousíček les, jsou čím dál hezčí. V dálce vysoký a špičatý Kľak, ke kterému míříme. Na vrcholu Hnilické Kýčery na nás poprvé i zasvítí sluníčko. Sestup je pěkně prudký.
- „Koukněte, co to je za stopu ve sněhu?“
- „No jasně, to je medvěd“
Musel tady projít celkem nedávno. Obědváme v sedle pod Kýčerou na malé loučce krásně na sluníčku (nedaleko je pramen vody). Na vrcholu Jankové (1163 m) máme poprvé krásný výhled na celou Velkou Fatru (leží přes údolí Turce) a Nízké Tatry za ní. Krásný, částečně bezlesí úsek vede až na Skalky. Bohužel je opět totálně zataženo. Kľak už vypadá blizoučko, ale není. Sestup je místy dosti ledový. Před čtvrtou hodinou jsme ve Vríčanském sedle, čekáme na opozdilce za námi. Už se stmívá. Je tu i pramen, dalo by se tu tábořit, avšak do 2&bbsp;hodin chůze má ležet chatka pod Kľakom, to bude jistě lepší nocležiště.
Nechceme chodit za tmy po skalách, tak to na chatu nevezmeme shora, ale zespoda: sestupujeme po žluté z hlavního hřebene a napojujeme se na zelenou značku a celkem prudce stoupáme po široké, ale ledové cestě. Bez hůlek skoro neprůchozí. Jana s Lenkou nachází na sněhu na cestě ztracený nůž, ale nevěda, co s ním udělat, tak ho nechávají ležet. Další den se zjistí, že Tom ztratil nožík a že je to právě ten nůž, který holky našly, ale nevzaly. Škoda. Už skoro za tmy míjíme známý Kľacký vodopád a za úplné tmy vycházíme z lesa na louku. „Tak kde pak je ta chatka?“ Svítíme čelovkami, stopy vedou různými směry, bereme to doleva po jedné z pěšinek, kde by dle mapy měla chatka být, procházíme lesíkem, míjíme pramen a ejhle: chatka, stojí, útulná, prázdná, s kamny, dřevem, připravená právě pro nás. Je šest večer. Jsou tu čtyři palandy (tedy tak pro 8 lidí), stůl, zmíněná kamna, nádobí, nějaké jídlo. Nad námi je ještě půdička, tentokrát chladná. Z lesa bereme trochu dřeva, využíváme zdejší zásoby a do hodiny máme teplíčko. Chatka je stará, ale nefouká v ní a nová kamna dobře táhnou. Po večeři opět zpíváme za doprovodu ukulele. Dnes jsme dali až neplánovaně dlouhou štreku, příjemně unaveni kolem 10 usínáme.
Na zasněžený Kľak, doprostřed mraků
Ráno kolem sedmé je skoro ještě tma – chatka má jen malinká okénka; venku je 5 centimetrů čerstvého sněhu a mlha. Snídáme, balíme, uklízíme. Z lesa přinášíme větší/menší zásobičku suchého dřeva a hned ho řežeme (výhradní řezači Koudy s Radkem) na polínka. Ať se ti, co přijdou po nás, mají stejně tak dobře jako my!
Přečtěte si i další cestopisyVracíme se na zelenou značku a zasněženou cestou stoupáme opět na sněžnicích (hurá) na Kľak (1352 m), nejprve na hřeben a pak ještě 10 minut po kamenech a po ledu na vlastní skalnatý, z jedné strany kolmý, vrchol. Je parádní mlha, není vidět vidět lautr nic. Kdesi pod námi je Fačkovské sedlo, kde pohoří Malá Fatra končí. Jdeme po žluté značce (paradoxně místo toho, aby to byla červená, tak je to žlutá), cesta jde nejprve po hřebeni, skoro rovině. Bohužel je velmi zledovatělá, někde je to jen čistý led, a led je schovaný pod sněhem. Někteří jdeme raději stále na sněžnicích, které díky hrotům drží na ledu lépe než boty. Lenka krásně padá, Tomův pád zadrží hůlka, avšak hůlka se hezky zlomí; lepší než zlomená noha. Z Reváně sestupujeme dolů do sedla, ledová pěšinka v lese, nejhorší úsek cesty, skoro každý z nás někde padáme. Kolem poledního jsme na Fačkovském sedle (802 m), zasněženém včerejším sněhem. Co teď? Můžeme pokračovat po hřebenu Strážovských vrchů do Čičman. Celkem jsem se na tuto cestu těšil. Ale co s tím ledem (a mlhou)? Nakonec se shodneme, že po ledu se nám chodit moc nechce, a putování ukončujeme. V sedle je koliba, a tak jdeme na oběd. Vaří dobře, ale je tu celkem draho: asi je to pro bohaté sjezdaře, kteří přímo v sedle lyžují. Autobusem jedeme do Žiliny, přes známý Rajec a Rajecké Teplice (Koudy v Rajci vystupuje a jede odtud do Žiliny vlakem, aby si projel trať, kde ještě nejel). V Žilině máme spoustu času na přestup, tak se za mrholení procházíme po centru a sedíme ve výborné cukrárně – čokoládovně na hlavním náměstí. Do Brna se vracíme opět vlakem přes Ostravu, Koudy vystupuje v Těšíně; s Radkem a Lenkou, kteří míří do Prahy, jedeme (s přestupem) až do Hranice a pak už přímo do Brna. V pondělí večer tak naše letošní úspěšné zimní putování definitivně končí.
Na Malé Fatře bylo nakonec velmi dobře, zažili jsme spaní pod širákem koncem ledna, dvě noci v teplých chatičkách, i výhledy byly lepší, než se dle předpovědi počasí zdálo a to díky chvílemi dobrému počasí a bezlesým místům. Nálada byla snad dobrá. Škoda jen toho mála sněhu a Tomova ztraceného nože (a Tomovy zlomené teleskopické hole) a taky, že Čenda musel expedici v den odjezdu vzdát. Velmi příjmené byly oba noclehy v skvělých, vyhřátých chatičkách.
Lúčanská Fatra je ideální pro chůzi na sněžnicích, dalo by se říci pro začátečníky. Jsou tady relativně prudké svahy: takže tu nejsou běžkaři, pro skialpinsty je asi málo atraktivní. A když je hezky, jsou i výhledy na okolní pohoří. A skoro nikde nikdo. První den jsme potkali jen pár lidí na Martinských holích a zmíněnou partu Poláků, druhý den jen ty Poláky, poslední den v okolí Kľaku asi dva pocestné.
Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.
Prohlédni si celou fotogalerii.
