Cestopis: Totes Gebirge na sněžnicích II.

6. – 9. 3. 2025, Radek, Koudy, Tom, Čenda a Pavouk Celá fotogalerie z cesty

Za námi se tyčila krásně špičatá a sluncem osvícená hora Oří prdel, v originálu Roßarsch. Byla to jedna z nejvyšších hor této části Totes Gebirge, hned vedle byl o malinko vyšší Warscheneck. Myslel jsem si, že další cesta bude pohodlnější, ale terén byl naopak dobrodružnější. Čekalo nás několik skalních říms, na které jsme se museli vydrápat. Asi dvakrát jsme dokonce museli sundat sněžnice a botou vysekávat stupy a „makat“ i rukama – přitáhnout se za kosodřevinu. Naštěstí případný pád by tu nebyl tak dramatický, skála nebyla tak vysoká a dopad by byl do měkkého sněhu. Značka kličkovala mezi závrty, přes ně jsme často dlouze zírali, kam pokračovat. Naštěstí už nebylo tolik sněhu a červený pruh byl vidět nejen na stromech, ale i na kamenech/skalkách.

Jaro a čemeřice

Po dlouhém plánování a domlouvání jsme vyrazili na tradiční sněžnicový přechod hor. Všichni souhlasili s mým návrhem, že pojedeme do rakouských Totes Gebirge, ale ne do nejvyšších partií, kde jsme už jednou byli, ale do jihovýchodního cípu pohoří, kde by měla být možnost vybrat nějakou méně náročnou trasu. Letos jsme jeli v pěti, jelikož Lenka s Petrem mají ještě malinké miminko a Janča také ještě nemohla své děťátko opustit.

Čtyři jsme vyjížděli z Brna, ve čtvrtek po čtvrt na šest v podvečer, bez zpoždění vlakem do Vídně (hezký západ slunce), kde už byl na nádraží přistaven náš další spoj do Lince. Zajímavostí bylo, že vlak byl krátký, patrový a jel přes Linec, Norimberk a ráno přijížděl do Berlína; v létě zajíždí až k Baltu. Po hodině a čtvrt rychlé jízdy jsme vystoupili v Linci, už chybělo se jen dostat do hor, odsud na jih. Přestoupili jsme proto na večerní regionální vlak, který nás údolím řek Krems a Štýru dovezl do obce Roßleithen. Předpověď slibovala na víkend slunce a teplo, i nyní po desáté večerní byla příjemná teplota (5-10 stupňů).

Popis: Nocleh u bývalé chaty Luckerhütter

Prohlédněte si celou fotogalerii

Chybělo nám ještě asi pět kiláků do hor. Nejbližší autobus jel až ráno a Koudy jel ze Šumavy přes Budějice a také Linec, ale měl přijet až o půlnoci, takže jsme šli asi 500 metrů zpátky podél kolejí do bývalého lomu, kde jsme vedle včelína nocovali pod širákem.

Čt 6. 3. Brno – Vídeň – Linec – Roßleithen /vlak/

V noci bylo teplo, nad ránem bylo slyšet dálnici, když jsme se vzbudili, bylo stále příjemné teplíčko, slunce vycházelo, nad námi pěkný, již nepoužívaný lom. Vedle spacáků krásně kvetly dvě jarní bílé alpské čemeřice černé.

Byly slyšet nějaké podivné zvuky hodně blízko: když jsme vycházeli z lomu, tak nějací záchranáři chystali lana na nějaký ranní trénink na cvičných skalách, které byly právě na začátku „našeho“ lomu. Vrátili jsme se k nádraží, kde bylo zároveň něco jako centrum celé obce, s radnicí, parádními veřejnými záchody (doplnění vody). Všude kolem vysoké zasněžené štíty, osvícené sluncem, krása! Dorazil i Koudy, který spal někde v altánku poblíž. V cca 8.20 jsme odjeli busíkem posledních pět kilometrů, byl to malinký mikrobus, vypadal jako dodávka, už v něm seděli nějací sjezdaři. Byl to prý náhradní autobus, nefungoval terminál, takže dnes všichni jeli zadarmo. O půl deváté jsme vystoupili v centru Roßleithenu (zastávka Ortsmitte), nasadili sněžnice vyrazili na expedičku do hor, čekalo nás čtyřicet‑padesát kilometrů spíše bočními svahy pohoří Totes Gebirge.

No, v 700 metrech bylo už spíše jaro, sníh skoro nikde, takže sněžnice zůstaly v batozích: nejprve jsme si udělali malinkou zacházku, abychom si prohlédli první jezero, Gleinkersee. Pohodlná cestička a první dva‑tři kiláky za námi. Jezero bylo skoro celé zamrzlé (!), ač sníh už nikde nebyl. Tady na severním břehu bylo tábořiště, teď v zimě zavřené. Potkali jsme tu první tři výletníky a jednoho fotografa. Stoupali jsme soutěskou Seegraben směrem k chatě Dümlerhütte. Ač na severním svahu, dlouho nebyl sníh; první větší sněhové pole bylo kolem 1100-1200 m. Malinké hledání další cesty, stále lesem, po zmrzlém sněhu už mimo soutěsku jsme se dostali na hřebínek a odlesněný brdek, na kterém stála chata Dümlerhütte (1500 m).

Laviny: Kdo je očuchán, bude zachráněn!

V půl dvanácté byl akorát čas oběda, na terase chaty pražilo slunce. Půlka si dala polévku, všichni něco na pití, že jsme si dali i trochu jídla z vlastních zásob, asi nevadilo. Stravu doplňovaly pěkné výhledy na kopce nad námi. Zrovna se pomalu balila skupina hornorakouských záchranářů se svými šesti lavinovými psy, kteří se vraceli ze cvičení. Výcvik lavinového psa trvá 2 až 3 roky, celkem jich mají v Horních Rakousích 20 a z toho 6 je připravených na zásah. Radek se nechal všema očuchat a záchranáři se smáli, že teď nikde laviny nehrozí. Ze severní strany chaty byl moc pěkný pohled na národní park Kalkalpen. Po hodině jsme vyrazili dále, nešli jsme přes hlavní hřeben, ale obcházeli jsme ho z východu. Stoupali jsme do sedýlka Hals (1600 m), cestou jsme nasadili sněžnice (hurá!); následně jsme zase naklesali na obrovskou louku Wurzeralm, prý největší vysokohorské rašeliniště ve Východních vápencových Alpách. Teď v zimě to tak nevypadalo, mokřady byly pod sněhem. U první chaty tekla voda z kohoutku: to bylo příjemné!

Pokračovali jsme k západu přes louku (cca 1400 m), po kraji upravovaných běžeckých stop, je to tu stejnojmenné lyžařské centrum, sjezdaři jezdili ale až opodál a nevypadalo, že je jich hodně. Asi už sezóna končí. Jezdí sem z údolí pozemní lanovka, částečně nad zemí a částečně v tunelu. Potkali jsme celého jednoho běžkaře, opustili louku a šli kus pod další lanovkou, která jezdí až do 1850 m, pár turistů, jeden skialpinista. Na louce značené okruhy/cesty pro chůzi na sněžnicích (!) Částečně po „červené“ sjezdovce, jsme ji brzy opustili a už jsme, až do zítřejšího oběda, nikoho nepotkali! Vešli jsme do typické krasové krajiny, dále jsme skoro pořád mírně stoupali (chybělo nám ještě asi 200 m vzhůru).

Krasová krajina byla porostlá řídkým lesem s kosodřevinou, nabízela jen omezené výhledy, zato nepřetržité kličkování kolem závrtů a srázů. Chvílemi jsme pochodovali po starých stopech od skialpů. Nad námi nejvyšší kopce: 2100 až 2300 m. Bylo teplo, šel jsem jen v tenké triku s dlouhým rukávem; až jsme došli k rozcestí u chatky Luckerhütte (cca 1850‍ m).

Problém byl, že chata stojící přímo na rozcestí cest byla čerstvě zhořelá, ze sněhu trčelo trochu obvodových zdí (!) a uprostřed kamna a pohozené roury komína. Radek šel pro vodu z pramene, ale nic nenašel. Postavili jsme dva stany (pro tři a pro dva), ale Radek že bude spát pod širákem. Ihned jak zapadlo slunce, se velmi ochladilo a začalo mrznout, pití hned zamrzalo. Byla taková zima, že jsme šli všichni brzy spát, většina z nás do stanu, jen Radek do svého venkovního pelíšku. Poslední dvě‑tři hodiny jsme nikoho nepotkali, ani čerstvé stopy lyží či sněžnic.

Pá 7. 3. Roßleithen – Dümlerhütte – Wurzeralm – Luckerhütte (16 km, ↑ 1450 m, ↓ 320 m)

Oří prdel či Prdel oře

Ráno bylo mrazivo, kolem mínus deseti, ale úplně jasno, takže bylo jasné, že se brzy dočkáme sluníčka. To se objevilo se, pravda, až jsme kolem deváté ranní pomalu vyráželi dál. Radek se vzal na noc píšťalku, že zapíská, až to nebude moci zimou vydržet, ale nezapískal, protože mu píšťalka zamrzla. Využili jsme kamna, co zbyla po chatě, opět jako podložku na vaření snídaně, trochu jsme si i tavili sníh a vyrazili jsme k západu. Podle mapy jsme to měli mít za další dva dny na vlak strašný kousek, ale na rozcestí byl ukazatel, podle kterého na velmi blízkou salaš Brunnalm to mělo být dvě a čtvrt hodiny a ke snad existující a fungující chatě Liezener Hütte tři a čtvrt; což mě mírně nepříjemně překvapilo. Šli jsme krasovou krajinou se závrty, skoro pořád v řídkém lese. Terén byl celkem náročný; kolem lokality Leckenboden jsme i několikrát dohledávali cestu, nebylo jasné, kudy dál jít, ač nás doprovázely staré stopy od skialpinistů. Nikde ale nikdo nebyl, stejně jako včera odpoledne.

Za námi se tyčila krásně špičatá a sluncem osvícená hora Oří prdel, v originálu Roßarsch (2229 m), jak tvrdil náš německý expert Radek. Byla to jedna z nejvyšších hor této části Totes Gebirge, hned vedle byl nejvyšší Warscheneck (2388 m). Myslel jsem si, že další cesta bude pohodlnější, jak jsme se vzdalovali od Oří prdele, ale terén byl naopak dobrodružnější. Čekalo nás několik skalních říms, na které jsme se museli vydrápat. Asi dvakrát jsme dokonce museli sundat sněžnice a botou vysekávat stupy a „makat“ i rukama – přitáhnout se za kosodřevinu. Naštěstí případný pád by tu nebyl tak dramatický, skála nebyla tak vysoká a dopad by byl do měkkého sněhu. Značka kličkovala mezi závrty, přes ně jsme často dlouze zírali, kam pokračovat. Naštěstí už nebylo tolik sněhu a červený pruh byl vidět nejen na stromech, ale i na kamenech/skalkách.

Přečtěte si i další cestopisy

Opravdu až za dvě a čtvrt hodiny jsme po jedenácté došli na planinu Brunnalm. Byl tam pramen, který kopací družstvo úspěšně vykopalo a získalo vodu pro všechny. Byla to krásná loučka s jednou luxusní salaší, zachovalými salašemi i polorozpadlými a omezenými výhledy na vrcholky. Na místě bez sněhu jsme skoro hodinu pobyli, nejen proto, že Koudy dlóóóóóuze a marně obcházel všechny salaše a marně v nich hledal „speciální místnost“ a naoko mi nadával, že tu chyběl záchod.

Stejnou krasovou krajinu, ale už snadným terénem, jsme kolem jedné hodiny došli do širšího údolíčka, kde pod sněhem tekl i potůček (!), k chatce Liezener Hütte. Chatu vlastní rakouský Alpenverein a šlo si od ní půjčit klíče a pronajmout si ji, ale nefungovala jako restaurace, bufet či ubytování pro příchozí. U chaty sedělo osm skialpinistů, naši dnes první a vlastně i poslední lidé, které jsme potkali. Poobědvali jsme na sluníčku, hned vedle chaty tekoucí „pramen“ (hadice), ušetřili jsme eura, jak tu nic neprodávali. Po trase „218“ jsme vyrazili dál.

Jdeme korytem

Za čtvrt hodiny jsme snadno sešli k další chatě, Hochmölbinghütte, tentokrát otevřené pro příchozí, my však prošli jen kolem a vystoupali do 1750 m do sedla k salaším Sumperalm. Následoval velmi prudký sestup severním svahem do údolí říčky Grimming. Nejprve v hromadách sněhu mimo les a pak sešup lesem, museli jsme naklesat asi 250 metrů. První pelášil Koudy s Tomem, já jsem zvolil raději rozvážné tempo, aby mi kolena dlouho vydržela. Jediné místo, kde by se dalo případně sjet na pytli či na lopatě byl lavinový svážek hned od sedla. Sešli jsme k plochého údolíčka a pokračovali podél potoka, už zase k západu. Údolí bylo široké, porostlé kosodřevinou a všude byl hodně bořící se sníh, po chvíli prodírání se sněhem a dřevinami jsme usoudili, že nejpohodlnější a přitom nejzajímavější bude cesta podél říčky a později po kamenech přímo korytem, několikrát jsme ho brodili a vody bylo postupně více a více.

Asi po kilometru potok vtékal vodopádíkem do velmi úzké soutěsky, dále se vodou ani po břehu pokračovat nedalo. Bylo to krásné místo s částečně zamrzlým vodopádem, pod ním vysokánské ledové kry, jen bohužel bylo vše už ve stínu. Naposled jsme přebrodili vodu a vydrápali jsme se k nějaké lesácké chatce, kolem které pokračovala i turistická značka, byl tu kohoutek s vodou. Byli čtyři hodiny, Čenda už tu chtěl zůstat stanovat, já na to, že bychom to zítra měli moc daleko a že dojdeme na hezčí místo s výhledy. Šli jsme z kopce vysoko nad potokem ještě asi kilometr, prudce se k němu spustili (1400 m), přešli po sněhovém mostě a dobrali si z něj vodu – věděli jsme, že nahoře na pláni, kam chci dojít, už asi nebude. Museli jsme nastoupat zase 250 metrů vzhůru, zespodu to vypadalo velmi náročně, až hrozivě a k tomu podvečerní únava. Dole nad potokem byl kousek úseku bez sněhu – usnadnění výstupu – a pak už bezpečně (málo sněhu na padání lavin; před pár lety tu nějaká velká projela) po louce a pak lesem. Občas značka nebo staré skialpinistické stopy. Sice to bylo velmi prudké, ale vlastně snadno a rychle jsme vystoupali a už ve čtvrt na šest došli na začátek velké planiny Großer Kamperboden (cca 1650 m), na kraj široké, skoro rovné louky, stále ještě celé pod sněhem.

Luxusní bydlení: Kde? Přece pod širákem!

Ubytovali jsme se na terase nejbližší tradiční a přitom pěkně udržované chatky. Když jsme si chystali večeři, tak sluníčko právě pomalu zapadalo: dokonalý západ slunce. Poblíž stály další dvě chatky, jedna z nich s perfektní kadibudkou, a opodál byla další samostatná kadibudka s výhledem na hory. Padesát metrů od nás byla (na mapě značená) vyhlídka do údolí, odkud jsme přišli, a na okolní štíty. Radek chtěl spát opět venku, my ostatní jsme se také nechali zlákat spaním pod hvězdnou oblohou. Jediný Tom chtěl spát ve stanu, chvilku ho stavěl sám, přišel malinký větříček a křřřřřúúúúpppp – praskla tyčka od stanu a ještě i protrhla plátno tropika. Terasa byla tak akorát, že se nás na ní všech nás pět poskládalo, když Koudy spal na lavici a Radek pod stolem. Už v sedm jsme všichni byli zalezlí ve svých spacácích.

So 8. 3. Luckerhütte – Liezener Hütte – Grimming – Großer Kamperboden (Interhüttenalm) (15,5 km, ↑ 470 m, ↓ 660 m)

V noci bylo relativně teplo a krásná hvězdná obloha, kterou jsem se i trochu pokoušel vyfotit. Ač ráno mrzlo, tak ani boty jsem neměl ztuhlé; voda, co zůstala v lahvi na stole, také nezamrzla. Čenda vstával už po šesté, aby měl výhledy ještě před východem slunce, já až před sedmou. Slunce už sice bylo nad kopci, ale i tak bylo luxusně!

Výhled z kadibudky na Almkogel. Foto: Č.

Krásné výhledy byly nejen z kadibudky, ale i z vyhlídkového místa nad skalami a i přímo z terasy. Na vyhlídce byla navíc super „zahrádka“ plná kvetoucích čemeřic, tyto čemeřice lesní nás doprovázely celou dobu, pokud zrovna nebylo spousty sněhu. Koudy se naopak zamiloval do mohutného jehličnanu vedle čemeřic, všichni jsme museli obdivovat jeho miláčka. Slunce časem osvítilo i naši terasu, i naše snídaně, takže jsme už mohli vyrazit na cestu dosti nalehko oblečení.

Pokračovali jsme stále k západu, dnes bylo potřeba dojít jen menší kus a sejít na vlak. Cesta byla snadná, lehká a jednoznačná, bez bloudění. Sníh ráno ještě příjemně zmrzlý, šli jsme po otevřených loukách; závrty, které se daly lehce obejít. Výhledy na kopce nad námi byly úchvatné. Přímo nad námi moc hezký Almkogel (2116 m). Kdybychom měli více času, mohli bychom na něj vyjít (převýšení necelých 500 m). Hned opodál jsme minuli první chatky/salaše, s letní restaurací, postupně další salaše, skoro salašové městečko; lesácké chatky, blížili jsme se ke známé a velké pláni Tauplitzalm. Proti nám opodál prošli dnešní první turisté na skialpech a Radek šel dnes jen v tričku s krátkým rukávem.

Pod námi bylo zdejší první jezero Schwarzensee, zároveň s jezerem se v dálce objevil masiv Dachsteinu, měli jsme luxusní výhled jako na dlani, byl skoro přesně na západ necelých 40 km daleko. Dlouho jsme si fotili hory i sebe navzájem. Jezero Schwarzensee (1550 m) bylo kompletně zamrzlé, proti nám po něm přicházeli skialpinisti i turisté na sněžnicích; také jsme se vydali na led a celé jsme ho přešli. Nad jezerem byla jeskyně s velkým skalním oknem, já ji však nějak přehlédl. Pohodlně sněhovým korytem jsme se spustili jsme se k dalšímu jezeru Steirersee (1450 m), i ono bylo celé zamrzlé.

Snadný, slunečný sestup

Od Steirersee nás čekal sestup na vlak do městečka Tauplitz. Chtěli jsme si nechat delší časovou rezervu, tak už jsme nešli přes pláň Tauplitzalm, kde jsem stejně čekal, že bude zimní sjezdařský nedělní blázinec. Přehoupli jsme (prudce vyšli) se přes brdek, popošli až do cca 1550 m a začali klesat k jihu. Na bezlesích místech se na nás opět „smály“ krásné čemeřice. Bál jsem se sestupu: těžkého terénu, lavinového svahu, hodně prudkých, zmrzlých míst, ale sníh mizel. Někdo v protisměru to nedávno šel jen v botách, i my jsme brzy, jak sníh končil, sundali sněžnice.

Kolem 1200 metrů už sníh prakticky nebyl. Cesta nebyla ani moc prudká, ač byla úzká a zarostlá, asi ani v létě nebyla příliš využívaná. Sestoupili jsme snadno na širší cestu a došli zpátky do údolí říčky Grimming na pláně Tauplitz a pohodlně jsme po silnici a kousek po pláních došli po dvanácté hodině do turistického centra městečka Tauplitz (900 m). Spodní stanice lanovky, čas nedělního oběda, ale skoro nikde nikdo; všichni sjezdaři zůstávají nahoře kolem Tauplitzalm, kolem 1600 m. Městečko prázdné, většina hospod na víkend zavřená (!). Nakonec jsme to vzali do vedlejší osady Furt do příjemné restaurace Jaegerstueberl (lovecká jizbička), kde jsme asi dvě hodiny poseděli. Já měl moc dobrý veggie salát s bramborovými taštičkami plněnými tvarohem, Tom měl štýrské špecle. Zákusek: tvarohový štrúdl a kafíko.

Čenda navrhl, že se ještě půjdeme chvíli slunit. Cestou na nádraží byl malinký kopeček, pěkný, slunečný, ale plný kravinců, tak jsme si šli sednout raději k nádraží. Těsně před čtvrtou odjel nejprve Koudy směr Hallstattské jezero a Solná komora, Linec a ČR; a pak my všichni ostatní těsně po čtvrté na opačnou stranu směr Lienzen, Leoben, Bruck a Vídeň. Celé odpoledne výhledy, slunečno, jeli jsme kolem nám známých Rottenmannských Taur či pod Eisenerzskými Alpami. Na dva přestupy jsme dojeli do Brucku, kde jsme měli přes hodinu čas na přímý vlak do Brna; zašli jsme si na hlavní náměstí do kavárny. Bylo to jak v Itálii, nálada, atmoška i o půl sedmé přiměřené teplíčko. Majitelé byli echt Italové, hovořící špatně německy. Kopečková zmrzča a kafe a v sedm jsme na čas odjeli posledním spojem a v půl jedenácté jsme v Brně letošní sněžnicovou expedičku ukončili.

Ne 9. 3. Großer Kamperboden (Interhüttenalm) – Steirersee – Tauplitz (13 km, ↑ 130 m, ↓ 950 m) /pěšky/; Tauplitz – Bruck – Vídeň – Brno /vlak/

Letošní putování bylo parádní putování, vše jsme zvládli, stihli, a užili si dokonalé počasí, slunce, i výhledy. Jedinou vadou, kromě rozbitého Tomova stanu, bylo, že jsme letos nezdolali žádný vrchol (ač to tedy přímo v plánu pro letošek nebylo), ale nikomu to příliš nevadilo, všem se to velmi líbilo. Krajinářsky to bylo něco úplně jiného, když jsme šli před sedmi lety přes nejvyšší pláně Totes Gebirge, ač i tehdy jsme měli dva dny slunce. Celkem jsem ušli asi 45 km, nastoupali asi 2 km a stejně tolik naklesali.

Čenda jako vždy dokonale věděl kudy jít, nastudoval moje mapy tištěné i internetové, znal všechny vrcholy, vzdálené hory, potoky, údolí či sedla. Naše putování jsme započali jsme v Horních Rakousech a došli do Štýrska.