22. – 24. 3. 2019, Janča a Pavouk Celá fotogalerie z cesty
Řada lidí neví, že v Maďarsku jsou hory. Pár lidí zná maďarské hory na severu země, na slovenské hranici. Informaci, že kopce a „hory“ jsou i jinde, už ví jen několik znalců. Ani já jsem nevěděl, že pěkné kopce jsou i na maďarsko-rakouské hranici. Před pár lety jsem si přečetl, že páté nejvyšší pohoří země, Günserské hory (Kőszegi-hegység [Késeď heďšég]), leží právě zde a začal jsem zjišťovat, jak se sem vypravit. Konečně, sluncem zalitý letošní první jarní víkend nám dal možnost se sem podívat, lehce nahlédnout do hor a ještě putování spojit s návštěvou termálu.
Ve zvlněném, hornickém kraji
Přímým vlakem jsme dojeli do Vídeňského Nového Města (pěkné červánky) a pokračovali kousek do burgenlandského okresního města Mattersburg, ležícího už skoro na maďarské hranici. Trochu nevěřícně jsme, dle rady rakouského vyhledávače spojení, místo na hlavním nádraží vystoupili na malinkém nádražíčku Mattersburg Nord, sešli ulicí dolů a čekali na autobusové zastávce, kde sice měl za chvíli jet „náš“ autobus, ale nebyl na jízdním řádu uveden. Naštěstí za chvíli opravdu dorazil autobus a my mohli odjet do našeho dnešního cíle. Projeli jsme centrem města a opustili jsme ho (projeli jsme nedaleko hlavního vlakového nádraží, kde autobus nezastavil: tedy vyhledávač spojení měl pravdu a nalezl nám vhodného spojení s přestupem mimo hlavní nádraží). Už úplně za tmy jsme se vezli asi hodinu Burgenlandem na jih, stále podél maďarské hranice. Jeli jsme hodně zvlněnou krajinou, projeli spoustu vesnic a městeček a o půl osmé jsme vystoupili v městečku Bernstein.
Podnikli jsme krátký a mírný výstup k místnímu hradu; i ve tmě jsme všude kolem „cítili“ buď příkopy, ohrady pro koně nebo cesty pro pěší či povozy. V temném hradu svítilo pár světel. Zatábořili jsme na asi bývalém parkánu a domluvili se, že ráno raději brzy „zmizíme“.
Po šesté hodině už bylo celkem teplo, světlo, modro a po rose všechno vlhké. Teprve teď ráno jsme viděli, jak blízko od hradu jsme spali. Sbalili jsme se, prohlédli si hrad zpoza hradby, prošli zpátky městečkem (připomínky na hornickou minulost) a vyrazili do hor, přesněji do kopců. Byli jsme v pohoří zvaném tady v Rakousku Günser Gebirge, na maďarské straně Kőszegi-hegység [Késeď heďšég], česky snad Günserské hory. Náhodou tudy, přes Bernstein, vedla dálková cesta Via Alpannonia, vedoucí přibližně od Brucku nad Murou 120 kiláků k východu do Maďarska. A úplnou náhodou trasa, kterou jsem naplánoval, se přesně kryla s nejvýchodnější částí této dálkové cesty, včetně přechodu nejvyšších partií a sestupu do Maďarska.
Ráno v údolí pod Bernsteinem, kam jsme sestoupili, bylo ještě chladno, my jsme se zahřáli další cestou do kopce. Parádně jsme posnídali na osluněné louce. Naše cesta vedla nahoru, dolů a dost kličkovala. Via Alpannonia byla značena speciální značkou právě pro tuto trasu, červeným čtvercem s bílým symbolem vlnící se cesty uvnitř. Úplně tu chyběl univerzální, normální alpský bílo-červeno-bílý pruh. Na některých křižovatkách chyběla informace, kam pokračovat, nebyla tam žádná šipka, ani zmíněná speciální značka. Tištěnou mapu jsme neměli, často jsme proto zírali do tabletu, do elektronické mapy, kudy se vydat dále. Kvetoucí vrby, čistě borovicové lesy. Chvíli jsme šli bezlesou krajinou a následoval dlouhý sestup do vesnice Goberling (opět připomínky hornictví, jako v Bernsteinu a navíc i malé hornické muzeum přímo na návsi). Sváča. Hledali jsme obchod, abychom si koupili tištěnou mapu pohoří, ale nenašli jsme. Vystoupali jsme vzhůru, stále spíše kličkovali, šli více lesem než po loukách a po polích. Minuli jsme rekonstrukci pece na vápno, všude borovicové nebo bukové lesy. Kde nebyl les, tak slunce pěkně pražilo.
Obídek jsme si dali u rybníčku, alias nádrže: pěkné posezení s řadou laviček, v létě tu je asi otevřený stánek s občerstvením. Prošli jsme kolem vkusné nové křížové cesty, „lízli“ další ves, nad kterou byl pod lesem parádní výhled západním směrem na Alpy. Byl by parádní, kdyby vše nebylo v oparu. Tak jsme neviděli Koralple, ani blízký zasněžený vysoký kopec. Byl tu vystaven model, co bychom případně viděli, a také zdarma přístupný dalekohled.
Stoupali jsme, les se změnil na smrkový a v něm kvetla spousta bledulí. Dostali jsme se na vrcholový hřeben, vedoucí od západu k východu, celý byl nad 800 metrů nad mořem. Pohodlně jsme došli na zalesněný kopec Großer Hirschenstein, na vršku byla malá mýtinka aneb loučka a vrcholový dřevěný kříž na hromadě kamení. Výhledy však kryly okolní stromy. Romantické místo narušoval devadesát metrů vysoký vysílač, stojící také na vrcholu, hned vedle nás. Kromě vizuálního vjemu vytvářel hluk z agregátu i silnou zvukovou kulisu. Od rána jsme chodili sami, nikde žádní výletníci. Tady ve vrcholových partiích jsme potkali první turisty: na horských kolech a pěšky.
Na Írott-kő
Mírně zvlněným terénem jsme došli do sedla, které křížila silnice. Těšili jsme se na nějaký osvěžující nápoj a že si dobereme vodu, takže nápis na zavřeném ranči „na prodej“, nás nepotěšil. Hledali jsme vodu po okolí, ale neúspěšně. Budeme muset sejít až do Maďarska, kde je na mapě několik studánek. Za půlhodinu jsme podél geologické naučné stezky (11 zastavení s 11 vzorky různých šutrů) došli na maďarskou hranici, na kopec Geschriebenstein, maďarsky zvaný Írott-kő (884 m). Zdolali jsme nejvyšší horu celého Burgenlandu a zároveň i nejvyšší horu Günserských hor (Kőszegi-hegység), tedy rakouské i maďarské části.
Na vrcholu stála volně přístupná rozhledna, tvarem nám připomínala malinký středověký hrádek s hradbami a strážní věží uprostřed. Z vrcholu nad okolními korunami stromů byl krásný výhled na všechny strany, stále bylo dokonalé modro a stejně dokonalý byl i opar. Neviděli jsme proto ani chorvatskou Ivanšćicu (130 km), Balaton (100 km), zasněžené Alpy na západě, ani blízké Neziderské jezero (50 km).
Před čtvrtou odpolední jsme odpočati pokračovali dále. Sestupovali jsme přímo po hranici, březovým lesem do Maďarska. Asi šlo o bývalý hraniční průsek, který za 30 let stihl hezky zarůst zatím jen břízou. Za půl hodiny chůze jsme lesem sešli k prameni Hörmann. Voda chutnala moc dobře, vydatně jsme jí doplnili tělo i zásobu v lahvi. Turisty jsme potkávali i na sestupu, ale postupně ubývali. Ač jsme byli v lese, tak zde bylo hodně cest, stezek, i asfaltové silnice a také hustá síť turistického značení. Ovšem i na velkých křižovatkách chyběly ukazatele, nemluvě o vzdálenostech v kilometrech nebo v hodinách. Ve všech horách na severu Maďarska, které jsme navštívili, bylo značení mnohem kvalitnější. Stále jsme šli po Via Alpanonnia, prošli kolem muzea čehosi (?), což byla louka uprostřed lesa a pár starých nebo možná i nových budov-replik. Pokračovali jsme stále po asfaltce lesem, na velké pasece jsme si odpočinuli na pařezu s výhledy k západu, kde pomalu zapadalo slunce. Opustili jsme asfalt a po široké lesní cestě mířili k hradu Óház. Zkusmo jsme odbočili na menší cestičku, vyšli na kopeček podívat se na večerní slunce a rozhodli se tu na pěkném místě utábořit. Bylo půl šesté. Koukali jsme se na zapadající slunce (přes dráty mohutné oplocenky), vařili a jedli. Po polévce a pohance jsme už v sedm večer leželi ve stanu, který jsme postavili přímo na travnaté cestě ve vyjetých kolejích.
V noci bylo teplo a ráno bylo opět zcela jasno. Nasnídali jsme se a už ve čtvrt na osm jsme vyrazili. Cílem bylo jen sejít do nejbližšího města Kőszeg a přesunout se do blízkých termálních lázní. Ani ne za čtvrt hodiny jsme došli k hradu Óház, kde jsme původně plánovali nocovat. Hrad byl volně a zdarma přístupný. Šlo o novostavbu kamenné vysoké rozhledny na skalnatém vrchu. Maďaři jsou mistři novostaveb hradů, znali jsme je ze Zemplényi-hegység, z Cerové vrchoviny i odjinud. I brzy ráno bylo všechno kolem v oparu, ač bylo zase jasno a teplo. Pod hradem byl krytý turistický přístřešek, velké kamenné ohniště i spousta míst na stany.
Veget v teple a v teplé vodě
Od hradu jsme už jen sestupovali do civilizace. Šlo se lesem, na jižních svazích už začínaly první listy na stromech, podrost byl už krásně vysoký a bohatý, stejně jako tráva na paloučcích a později na zahradách. Mezi chatami a domky jsme sestoupili do historického města Kőszeg, už v devět ráno jsme byli v jeho centru. S mírným úsilím jsme našli autobusové nádraží, na prohlídku pěkného centra (městská brána a opevnění, hrad v centru, staré domy) nám zůstala jen chvíle.
Přímým busem jsme přejeli do dvacet pět kiláků vzdáleného termálu Bükfürdő, kde jsme se až do podvečera rochnili. Když tu hledali naftu, tak z hloubky 1300 metrů do výšky 70 metrů nad zem začala tryskat horká voda. A ukázalo se, že je navíc léčivá. Má teplotu 58 stupňů a musí se tak chladit a ne dohřívat, jako v Pasohlávkách nebo v Laa. Plavecké bazény bohužel nebyly v provozu mimo sezónu, tak nám zůstalo jen to rochnění v samých mělkých bazénech. Přes den bylo venku asi dvacet stupňů, obě nám byla celkem zima, když jsme mokří, bez županu a bez bot popocházeli venku.
Přesunuli jsme se na vlakové nádraží a přejeli místním vlakem do Szoproně, ležícím na rakouské hranici. Prošli jsme si centrum a pochopitelně nikde nenašli žádný lángoš; na což jsme si v Maďarsku už zvykli. Koupili jsme si alespoň pizzu, fokhagymás csiga (bulku se smetanou a strouhaným sýrem navrchu) a mákos rúd (makovou rolku). Pohodlným vlakem jsme přejeli zpět do Rakouska, do Wiener Neustadtu, jeli jsme stejnou tratí a stejným malým vláčkem, kterým jsme v pátek přijeli (jen jsme v pátek vystoupili o pár zastávek dříve). Čekání na přímý vlak do Brna jsme strávili v hospodě naproti nádraží s typickými rakouskými nápoji: Janča s Almdudlerem a Pavouk s pivem. Posledním vlakem jsme se přes Vídeň vrátili do Brna.
Günserské hory stojí jistě za návštěvu. Nemusí být brzké jaro, ani zcela jasno a teplo, ani nutně sem jen proto, že to je jeden z nejvýchodnějších výběžků Alp. Ač jde o jejich součást, tak nám hodně připomínaly pohoří na severu Maďarska, tedy v Karpatech: třeba Zemplényi-hegység či Cerovou vrchovinu. Nejen lesy, sklonem svahů, údolími, ale třeba i hrady. Včetně maďarských hradních novostaveb. Stejně jako v karpatské části Maďarska, tak i tady se na jižních svazích pěstuje víno. Günserské hory by se daly přirovnat k listnatější části Bílých Karpat.
Přečtěte si i další cestopisyAsi dvě třetiny hor patří do dnešního Rakouska, zbytek je v Maďarsku. Nejvyšší bod pohoří, Geschriebenstein aneb Írott-kő, leží přímo na hranici. Ani v Maďarsku ani v Rakousku nebylo turistické značení dokonalé. V Maďarsku i na velkých křižovatkách chyběly ukazatele, nemluvě o zobrazených vzdálenostech v kilometrech nebo v hodinách. Ve všech horách na severu Maďarska jsme potkávali mnohem kvalitnější značení. Na rakouské straně pohoří chyběl typický „alpský“ bílo-červeno-bílý trojpruh, místní značení nebylo také moc kvalitní a nebylo vždy zcela dostatečné. Restaurace jsme v horách nepotkali, byly by ve vesnicích, přes které se prochází. Na rakouské straně jsme nenarazili na žádné prameny a studánky, naopak byly na maďarské straně. Velká část pohoří je zalesněná, výhled byl z luk, z dočasných pasek a z rozhleden/hradů.
I u nás lze koupit turistickou mapu (Köszegi-hegység, vydavatel Térkép-Faragó), v Brně však asi jen přes internet, což jsme nestihli. Vystačit jsme si museli jen s mapou v tabletu.
Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.
Prohlédni si celou fotogalerii.
