2. – 5. 3. 2023, Radek, Tom, Koudy a Pavouk Celá fotogalerie z cesty
Letos se iniciativy plánování místa, kam vyrazíme na sněžnicový vandr, chopil Radek. Navrhl rakouské Eisenerzské Alpy, které mu ostatní schválili. Hory leží nedaleko města Leoben, hned vedle pohoří Hochschwab, kde jsme již před lety na sněžnicích byli. Janča byla dlouhodobě omluvená, dva měsíce předem se omluvila Léňa s Petrem, den před akcí lehl s virózou Čenda. Vyrazili jsme tedy ve čtyřech.
Na Eisenerzské Alpy!?
Eisenerzské Alpy tvoří jižní částí Ennstalských Alp, které leží na obou březích známé řeky Enže; známé jsou dále mj. národním parkem Gesäuse. Na rozdíl od vápencových masivů jsou tvořeny horninou zvaná droba. Nejvyšším vrcholem je Gößeck (2214 m) ležící na jihu mimo hlavní hřeben, za nejznámější horu je často považován Eisenerzer Reichenstein (2165 m), v okolí kterého bychom se také měli pohybovat.
V pátek ráno jsme vyrazili do hor ze sedla Präbichl (1230 m n. m.) ležícím mezi Eisenerzskými Alpami a Hochschwabem. Já jsem po včerejším pátrání po internetu navrhoval změnu plánované trasy, ale Radek trval na Eisenerzských Alpách, tak jsme tedy vyrazili. V sedle bylo asi 30 až 40 cm sněhu.
První kilák jsme šli skoro po rovince po silničce, kde jezdili náklaďáky do obrovského lomu a výsypky. Značka č. 686 se stočila do kopce, nasadili jsme sněžnice a mírně stoupali. Po chvíli se pod námi objevil onen obrovský lom: nebylo jasné, zda-li byl na této straně spíše kopec odtěžen a nebo naopak navezen. Po lomu se chodit nesmělo a i značená cesta ho obcházela.,Již od začátku jsme museli traverzovat prudké srázy hlavního hřebene, šlo se mezi malými stromky. Přešli jsme i přes pár míst, kde dojela malá lavinka.
Asi po dvou hodinách částečného prodírání a částečně lepší chůze jsme kus nad rozcestím Plattenalm (ve výšce cca 1500 m n. m.) otočili. I přes mlhu bylo stále jasnější, že samotný výstup na hřeben by bez speciálního vybavení (mačky, cepín, atd.) byl velmi obtížný: čti nebezpečný. Vraceli jsme se stejnou cestou zpět, Radek s Koudym si stihli „proběhnout“ kus volným terénem v prudkých svazích. V poledne jsme byli zase v sedle, ze kterého jsme ráno vyšli.
U zavřené budovy informační kanceláře jsme si na sluníčku dopřáli oběd a domluvili se, že budeme pokračovat do vápencového pohoří Hochschwab: Máme tištěnou mapu, už ho trochu známe a hlavně hory začínají hned tady v sedle, stačí místo na západ vyrazit k východu.
Pořádný výstup vždy spraví náladu
Náš první cíl bylo sedla Lamingsattel (1677 m) a následně sestup do údolí Tragösstal a pak výstup na hlavní náhorní planinu pohoří. Pravděpodobně obtížnou cestu přes kopec Hirscheggsattel (1700 m) jsme hned zavrhli. Osluněni jsme chvilku šli po silničce, která přešla v lesní cestu (značka 871). Na louce (za námi „kolmé“ srázy hor, které jsme dnes vzdali) jsme přešli na cestu 870, kolem krásných salaší prudce stoupali a přitom traverzovali svah.
Značka zmizela, pěšina pod sněhem nebyla vidět a my mohli poprvé využít satelitní navigace, abychom se zase našli. Výstup by nebyl takový problém, jako k tomu i ten traverz. Stále v lese. Přešli jsme asi dvě větší lavinové pole a v hromadách sněhu mezi nízkými smrčky se vydrápali do sedla Lamingsattel. Na jihozápadě se za námi objevil hřeben Eisenerzských Alp, z velké části v mracích.
Prudce a otevřenou krajinou (kdyby bylo více sněhu a horší podmínky, dalo by se říci i v lavinovém svahu) jsme ze sedla sestoupili na druhou stranu, opět k lesu, kde jsme si udělali krátkou přestávku. V lese jsme po sněhu sestupovali už mírněji podél potoka. Serpentýnky vedly nad nádherným kaňonem potoka, les byl plný hustých „koberců“ kvetoucí čemeřice černé. Se začínajícím večerem jsme došli do údolí Tragösstal (cca 900 m) a utábořili se kus od asfaltky, na konci větší louky, na rozhraní trávy a sněhu. Celou odpolední část jsme šli v protisměru, co jsme šli před lety. I zde jsme tábořili na stejném místě.
Pitná voda v potoce, co jsme kolem něj sestupovali a co se tu zároveň někde ztrácel v zemi. Postavili jsme stany a navařili si zaslouženou baštu. Večer se udělalo skoro jasno a přímo od stanů mezi skalami byla vidět na pozadí červánků nádherná konjunkce Jupiteru a Venuše. Odpoledním výstupem a sestupem přes sedlo si snad Radek dostatečně spravil chuť na náročné horské sněžnicové pasáže.
Ráno vypadalo, že bude dnes celkem pěkně, přitom ani nemrzlo. Po bohaté snídani jsme vyrazili vzhůru, značenou cestou 836, stále v protisměru co jsme šli před lety. V lese nebyl dostatek sněhu, tak jsme sněžnice dlouho nesli v ruce. U studánky (spíše u svedeného potůčku) u cesty jsem doplnil zásoby vody, nedaleko kamene s krásným jménem „Wasserstein“.
Už na sněžnicích jsme prudčeji stoupali vzhůru a v místě zvaném „Lawinengang“ nás cesta mezi skalami vyvedla k náhorní planině. Oproti včerejšku jsme od rána potkávali turisty, pěšáky a skialpinisty. Za další půlhodinu jsme došli k chatě Sonnschienhütte (1520 m), ležící na náhorní planině obklopené salašemi a domy, takže místo z dálky vypadá jako horská vesnička.
Při slunečním obědě u chaty jsme vymysleli plán na další den a půl: půjdeme jinam a jinak, než jsme tu byli minule; zkusíme nalehko bez batohů vylézt na kopec Ebenstein (2120 m), leží přímo na sever nad námi, a pak to vezmeme k západu a zítra sestoupíme z hor.
Na Ebenstein: velký či malý?
Jen s čokoládami v kapse a Tomovým malým baťůžkem jsme stoupali, mírný výstup střídaly prudší úseky, kosodřevina a malé smrčky. Cesta byla dobře patrná, kopec je asi populární skialpinistickou „destinací“. Čím dál větší vítr a navíc zataženo. Vydrápali jsme se na něco jako plató a zjistili, že vrchol je jen Kleiner Ebenstein (1943 m) a že vlastní Ebenstein (holý ledový vrchol, bez sněhu) bez vybavení na led nedáme. Ostatně i tady na předvrcholu, končili stopy skialpinistů a skialpinistek. Ale došli jsme až do úplného „srdce“ hor mezi nejvyšší štíty. Výhled na nejvyšší horu pohoří, stejnojmenný Hochschwab, přes který jsme před lety šli, zakrývali blízké kopce a mraky.
– „Hele, támhle vzadu je pěkné pohoří, které vypadá schůdně, tam bychom mohli příště na sněžnice“, povídá Koudy.
Přečtěte si i další cestopisyZaměřil jsem azimut, bylo to přesně na jih a podíval jsem se do mapy. Ano, 40 km od nás tím směrem, tedy přesně na jih, leželi hory zvané Gleinalpe, schůdné i na sněžnicích. Drobný nedostatek byl, že už jsme je na sněžnicích přešli! A bylo tam krásně.
Za dost silného vichru jsme se společně vydrápali na vrcholovou skálu Malého Ebensteinu a po tradiční čokoládě jsme sestoupili k chatě stejnou cestou. Zase svítilo slunce, i jsme chvíli u chaty machrovali jen do půl těla. Doplnili jsme vodu a v odpoledním slunci jsme obtěžkáni batohy vyrazili dále. Nádhernou mírně zvlněnou krajinou závrtů jsme šli přímo na západ, po cestě 801. Zapadající slunce krásně nasvětlovalo sníh kolem nás.
Asi po hodině cesty jsme se soumrakem dorazili k salaším Androthalm, kde jsme se „na dvorku“ utábořili. Velmi fučelo a rychle jsme postavili naše dva stany, ale dnes jen pro tři osoby. Radek si totiž opodál v hromadě sněhu vyhloubil vlastní malinký záhrab a spal v něm. Bohatá večeře (vaření ve sněhové jámě, kde byl vařič skoro kryt před větrem), Koudy si ještě dlouho vařil čaj do termosky a já se raději zahrabal do spacáku.
Celou noc strašně fučelo, stan se hodně klepal, občas dokonce dolétl nějaký sníh dovnitř na spacák, moc jsem kvůli tomu nespal a litoval jsem, že jsme večer kolem stanu nevybudovali ochranný val, jako se to v podobných případech běžně dělá.
V noci byla celkem kláda, odhaduji asi mínus deset stupňů, i tak jsem ráno dokázal spát nejdéle ze všech. Fučelo stejně jako večer a bylo zataženo. Radek si noc v záhrabu moc pochvaloval, měl tam jistě mnohem tepleji než my ve stanech.
Radek: Když jsem viděl u chaty mocnou vrstvu sněhu s kolmým okrajem a Martin se pochlubil svou excelentní samovyrobenou lopatou, nemohl jsem si nechat ujít pokus o vytvoření záhrabu. Sníh měl skvělou konzistenci, šli z něj vykrajovat kónické hranoly, které zároveň sloužily jako boční ochranné zdi proti větru. Pocitově za půl hodiny (dle Martina za hodinu) se mi podařilo odtěžit inverzní rakvičku, jen jsem neuhlídal mírný spád a nezapracoval do stropu oblékací hřeben či kopuli, čehož jsem později litoval. Nechtělo se mi svlékat se a lézt do spacáku venku na větru a tak jsem nemálo minut bojoval se svlékáním a soukáním se do spacáku a jeho vložek vleže na zádech, bez možnosti plného pokrčení kolen či posazení. Téměř nemožné bylo sundat si v těsném prostoru zimní bundu, kde ani využití všemožných fint deskriptivy s využitím znalosti geometrie kloubů nevedlo k úspěchu. Na pokraji vyčerpání břišních svalů se osvědčila metoda přetahování bundy přes hlavu se současným stahováním rukávů. Proti tomuhle boji bylo vsoukání se vleže do spacáku a následně v něm do dvou spacích vložek již hračkou. Než jsem notně znaven skončil, měl jsem svou noru pěkně zafuněnou a vyhřátou, takže se mi nad hlavou tvořili kapky vody. Z venku doléhalo skučení vichru, vevnitř vládlo příjemné bezvětří.
Dlouhatánský sestup
Šli jsme k západu, krasovou krajinou, přes závrty, mezi kosodřevinou a smrčky, všude dostatek sněhu. Asi po třech kilácích chůze skoro po rovině jsme došli k chatce Fobistal, pod skalnatým hřebenem Brandstein a začali konečně klesat. Pokračovali jsme už lesem, podél zasněženého potoka, občas přešli loučku=dojezdové pole lavin (pokud je hodně sněhu), některé, jak říkal Koudy - podle výšky stromků - sjíždějí třeba jen jednou za deset let. Mezi závrty a v řídkém lese jsme opět využili služeb satelitů, a to jejich navigace.
Asi po šesti kilácích jsme se stočili k jihu a spustili se (kombinace hromad sněhu a jeho absence), podél kaskád vodopádů, opět do údolí potoka. Několik akcí sundavání a nandavání sněžnic. V jednu chvíli to zase vypadalo, že jsme sněžnice sundali definitivně, hezky jsem si je proto zabalil. Bohužel se sníh zase objevil a bořil se tak, že se bez sněžnic šlo velmi špatně, takže další akce nazouvání. Po obou stranách údolí velmi vysoké srázy (v mracích). Opět sundávání a nasazování sněžnic. Široká lesní cesta chvíli stoupala nad soutěsku, museli jsme přelézt hromady sněhu, který jsem napadal ze skal nad námi. Už to byl opravdu poslední sníh a u říčky na lokalitě Seeau jsme se ním definitivně rozloučili.
Už po široké cestě jsme pokračovali směr městečko Eisenerz a potkali dnes první lidi. Zvolili jsme kratší cestu, kterou jsme kompenzovali tím, že jsme další sestup zahájili táhlým výstupem, pak ještě jeden výstup ke kapličce a už jen sestup. Přes louky jsme sestupovali, výhledy do okolí, na městečko a hlavně na Eisenerzské Alpy. Teď bylo krásně vidět sedlo, do kterého jsme se chtěli první den vydat, i z dáli bylo vidět, že to je v zimě spíše neschůdné. Taky byl odsud vidět onen „uříznutý“ či naopak navezený kopec Erzberg nad Eisenerzem, který jsme z druhé strany obdivovali první den. Kolem druhé hodiny jsme došli k centru městečka a o půl třetí nám jel autobus do Leobenu, kde jsme úspěšnou výpravu zakončili v kavárně-cukrárně-bistru na náměstí.
Celkem jsme za tři dny ušli lehce přes 48 km, zajímavostí bylo, že každý den prakticky stejně, tedy 16 km. Nastoupali jsme celkem 2260 metrů a klesli 2800 m. Potvrdilo se, že některé části vápencového Hochschwabu jsou pro sněžnicový přechod velmi vhodné (jiné naopak ne). Kromě východní hřebene jsme zjistili, že i východní část je velmi vhodná pro sněžnicové toulky: ovšem jen pláně, sedla a nástupy; naopak jen velmi málo vrcholů. Naopak průzkum Eisenerzských Alp dopadl špatně, byli jsme nakonec snad všichni rádi, že jsme se otočili tak brzo. Počasí přálo částečně, ale nepršelo ani nesněžilo a ještě na nás chvílemi slunce svítilo. Hazardérstvím by bylo vyrazit sem při zvýšené lavinové aktivitě. Předjarní čas už byl celkem bezpečný.
Letos jsme byli jen čtyři, snad příště pojede zase Čenda, stejně jako Lenka s Petrem a Janča za pár lety též. Využili jsme tištěnou mapu WK 041 Hochschwab od Freitagu, avšak byla by lepší stejnojmenná mapa od Kompassu, který má hustší vrstevnice a hlavně mnohem více zimních cest. Online/offline mapy.cz vypadají lákavě, ale není z nich poznat, kde jsou tečkované cesty, tedy ty, které s největší pravděpodobností znamenají nemožnost dalšího postupu bez speciálního vybavení. Aktuálně neznám žádnou online a bezplatně a bez registrace dostupnou mapu rakouských Alp, která by byla tak kvalitní jako tištěné mapy.
Zapsal Pavouk, přehlédl a doplnil Radek.
Prohlédni si celou fotogalerii.
