Vejlet do Pákistánu

26. 6. – 29. 7. 2001 Jirka, Hanka, Ištva a Pavoukk Celá fotogalerie z cesty

Deník z putování severním Pákistánem, Karakoram a Himaláj. Návštěva Gilgitu, údolí Hoperu, výstup na Rush Peak (5058 m), návštěva ledovce Batura v severní části Karakoram highway, přechod přes pláně Deosai Plains, od řeky Indusu pod horu Nanga Parbat. Návštěva měst Láhauru, Péšaváru a Islámábádu.

Cestou do Asie, v hlavním městě Islámábádu

Po roce těšení a po asi dvouměsíčních intenzivních přípravách jsme se dočkali. Odlétáme do Pákistánu. Včera večer jsme se všichni sešli u Hanky a Ištvy na Smíchově, abychom společně zkontrolovali věci, které si bereme s sebou. Jsme celkem čtyři, kromě Hanky a Ištvy, jež se rozhodli, že poletí teprve před dvěma měsíci, ještě můj kamarád Jirka a já. Celý minulý týden mě bolelo v krku, takže jsem to v pátek nevydržel, zašel k doktorce a od té doby jsem na antibiotikách. Což mě ale nemůže vůbec rozházet, z posledních svých cest jsem na tuto situaci zvyklý. Ráno na Andělu dokupujeme jídlo na cestu a poslední nezbytnosti a vyrážíme na letiště. Jde se s námi rozloučit Hančina ségra Lenka, která se jim bude měsíc starat o byt. Před jedenáctou se v pohodě odbavujeme a kolem dvanácté míříme na palubu letadla. První šok je, že za kontrolním prostorem vidím svůj a Jirkův batoh, místo toho aby je již v tuto dobu nakládali do letadla! Jen, co nás a příruční zavazadla zrentgenují, dozvídáme se důvod této nenormálnosti. Musíme oba rozbalit batohy a vyndat jejich obsah. Zajímají je pouze naše lahve na benzín. Vyndaváme je, celník k nim čichá a zabavuje nám je. Měsíc tu na nás budou čekat. Prý nesmí vůbec smrdět. A to v nich přitom není ani kapka benzínu! Prý hlavně do Londýna musí být takhle přísní. Například plný plynový zapalovač vůbec nevadí! Co se dá dělat.

Kolem jedné hodiny odpoledne startujeme směr Londýn. Letíme komplikovanou cestou Praha – Londýn – Dubaj – Islámábád, neboť přes Frankfurt či Mnichov již nebyl volný let a na náš původně zaregistrovaný let přes Curych nebylo z neznámých důvodů možné vystavit letenku. Do Londýna letíme s ČSA a pak již se společností Emirates. Je nádherná viditelnost, Polabí, Poodří, severočeskou pánev a kus Krušných hor máme pod sebou jako na dlani. Za dvě hodiny dosedáme v Londýně-Heathrow, jednom z největších letišť na světě. Protože přecházíme z haly do haly a jelikož si musíme též zajistit u Emirates palubní lístky do Dubaje a následně do Islámábádu, opouštíme tranzitní prostor. Tudíž absolvujeme vstupní pohovor do země. Ale v pohodě.

Prohlédněte si celou fotogalerii

Na letišti nás, tedy hlavně Jirku, čeká Káťa-Škubánek, která tu přes léto studuje. Máme čas až do půl jedenácté večer. Chvíli hledáme místo, kde bychom mohli v klidu čekat, než se ubytováváme kdesi v rohu našeho odletového terminálu číslo 3. Je tu sice teplo, ale zase klid. Sedíme čteme noviny, kecáme, Škubánek pomlouvá Angličany, občas se procházíme po terminálu. Jen ležet a spát se tu nedá. V půl desáté se jdeme odbavit a připravit se k odletu. Skoro na čas, po půl jedenácté večer Londýnského času odlétáme. Letíme supermoderním Airbusem A330, každý máme svoje video se spoustou různých filmů, 20 her a 25 hudebních kanálů. Je to ještě lépe vybavené než Boeing 777, co sem s ním letěl do Jižní Ameriky. Velmi zajímavé kromě normálního sledování trasy letu jsou dvě kamery, jedna dopředu ve směru řidiče a druhá dolů, směrem k zemi. Nesmí být ale tma či mraky. Ale už jen pohled na ranvej po dobu vzlétávání stojí za to! Dlouho po odlepení od země se nic neděje, než konečně dostáváme jídlo, po kterém můžu konečně usnout.

26.6.2001 (Út) Praha – Londýn (letiště) – odlet do Dubaje

Nad Arabským poloostrovem nás budí na snídani a o půl osmé místního času přistává naší Airbus v Dubaji, největším městě Spojených arabských emirátů. Jsme v zemi, jež celá leží na ropě, všude vládne luxus. Například v letištní hale se chodí většinou po koberečkách. Letadlo do Islámábádu nám letí až na noc, takže máme celý den čas. Za asi 600 Kč nám ještě v Praze Ištva zařídil emirátská víza, tudíž můžeme vyrazit na celý den do města. První setkání s Dubají, nepočítaje klimatizovanou letištní halu, je vskutku pekelné. Venku praží slunce a je tak 38 až 40 stupňů ve stínu. Přemýšlíme, zda vůbec půjdeme ven. Nakonec, když už jsme zaplatili tolik peněz, vycházíme. Měníme si pár dolarů na místní dirhamy (1Dhm je asi 10 Kč), odmítáme drahou úschovnu na příruční zavazadla a jedeme do centra.

Hodinová jízda klimatizovaným autobusem je zajímavá – široké bulváry, obrovské obchodní domy a pasáže či hypermarkety, výškové budovy, palmy, luxusní auta. Všude je absolutní poušť, tam kde je zeleno, tam se zavlažuje. Sladkou vodu si Emiráčani mohou dovolit vyrábět odsolováním z vody mořské. Autobus nás vyhazuje na konečné skoro na břehu Perského zálivu. Vedro je čím dál tím větší. Sedáme si na břeh mořského kanálu na lavičky kryté před sluncem velkým přístřeškem. Jdeme se na chvíli projít na místo, jež zdáli vypadá jako shluk historických baráků. Ale jsou to jen muzea, z části pod širým nebem. Jedna brána je dokonce jen z polystyrenu. Přes kanál je pěkný výhled na město. Bohužel na druhou stranu kanálu není žádný most, tudíž za půl dirhamu jedeme malou motorovou lodí, jež slouží jako přívoz. Jsme v Arabském světě – Hanka je sice zahalená v šátku, ale i tak je v centru či spíše necentru pozornosti. Jeden Arab na loďce si od ní dokonce odsedá. Dostáváme se do absolutního centra města. Chvíli chodíme po uličkách plných obchodů. Všude je ale nádherně čisto, žádný orientální nepořádek. Nejvíce mě zaujme ulička plná obchůdků se zlatem. Hance se zvlášť líbí jeden velký náhrdelník za pouhých osm set tisíc dirhamů (osm miliónů korun), ale Ištva se nemá k tomu, aby jí tento klenot koupil. Díky vedru se nám moc nechce chodit nikam daleko, a tak rychle hledáme bus, jež nás odveze zpět na letiště. Kolem třetí hodiny jsme zpět v klimatizované letištní hale.

„Ubytováváme“ se nedaleko obrovského duty-free shopu na pohodlných pololehátkách s výhledem na letištní dráhu. Na záchodě se pokouším trochu umýt celodenní pot, což musí na bohaté arabské cestujícím, kteří mě náhodou pozorují, působit dost exoticky. Chvíli spíme, já většinou jen odpočívám. Když už mě to nebaví, jdu „očumovat“ luxus do duty-free shopu. Marně se snažíme z naší letecké společnosti vyrazit nějaké jídlo, když tu celý den tvrdneme. Prý jsme neměli vycházet z tranzitní haly. Takto nemáme nárok. Co naplat, musí nám stačit naše zásoby. Kolem desáté večer nasedáme do našeho letadla. Je to opět A330, tentokrát úplně plný. O půl jedenácté, s menším zpožděním, startujeme směr náš cíl – Islámábád. Vedle mě přes uličku sedí muslimka, celá, až na škvíru pro oči, zahalená. Je pro mne zajímavé ji pozorovat, při jídle si nadzvedá roušku, rukou a kabelkou se při tom kryje, aby na ní nebylo vidět. Každé zápěstí má obtěžkané zlatem, obrovský prsten bude asi z platiny. Jednou se mi podaří zahlédnout náušnici v jejím nose. Těžko říci, jak bere svoji roli. Před odletem se spolu se svou dcerou modlí. Konečně nám dávají večeři a já můžu na chvíli usnout.

27.6.2001 (St) Přílet do Dubaje – Dubaj – odlet do Islámábádu

Kolem půl třetí v noci místního času (plus tři hodiny k našemu letnímu) přistáváme v hlavním městě Pákistánu, Islámábádu. Naše pákistánský vejlet právě začíná. Poprvé vycházíme z letadla po schůdkách a ne chobotem. Do haly nás vezou busem, takže ihned poznáváme místní klima. I teď v noci má vzduch kolem třiceti stupňů! Dle předpovědi počasí má být přes den 45 až 46 stupňů ve stínu . V pohodě procházíme imigračními úředníky a čekáme až nám vyloží naše batohy. Ištův, Jirky a můj již máme, ale Hanky stále nikde. Čekáme až do posledního vozíčků, ale stále nic. Vtom se vedle mě objevuje úředník Emirates, jsem­-li pan Ledvina. Prý jeden náš batoh ještě nedorazil do Dubaje. Opakuje se šest let stará historie z Nepálu, kdy nám ale nepřiletěl batoh žádný. Hance je do bréče, vůbec se jí ale nedivíme. Blbá smůla! V kanceláři Emirates vyplňuji protokol o nedoručeném zavazadle a doufám, že přilítne zítra.

Bereme si taxíka a necháváme se hodit na křižovatku, kde by podle průvodce Lonely Planet mohlo být centrum Rávalpindí, což je dvojměsto Islámábádu. Přestože jsme na začátku dohodli cenu sto pákistánských rupií (šedesát rupek je jeden dolar, 3 rupie jsou 2 české koruny), nyní po vystoupení chce taxikář více. Jsme v muslimském světě, kde okrádat nemuslima není nemorální čin. Nakonec mu dáváme sto deset rupek, více drobných stejně nemáme. Po menších zmatcích s hledáním hotelu, se ubytováváme v tom, před kterým nás vysadil taxikář, za 125 rupek na jednoho. To že je šest hodin ráno není vůbec na překážku, tady jsou pohostinní a budeme platit až od další noci, což by bylo v Čechách jistě nemyslitelné. Dostáváme dva dvojlůžáky. Po koupeli jdeme spát, co jiného se dá dělat v šest ráno s vidinou blížícího se vedra? I když jsem unaven, ve vedru se mi usnout moc nedaří.

Odpoledne se stěhujeme do jednoho společného čtyřlůžkového pokoje a bez Hanky, jež zůstává v hotelu, vyrážíme do ulic. Mejlujeme domů, nakupujeme zásobu pitných vod, neboť z kohoutku se zde pít nedá, zjišťujeme odkud jezdí busy do hor na sever země, neboť hlavně kvůli nim jsme do Pákistánu přijeli. Se zájmem sledujeme uliční cvrkot – mně i Jirkovi to připadá jako v Nepálu, stejný smog, motorikši, zboží, výlohy, všude lidi, auta jezdící vlevo, otevřená kanalizace. Jen motorikši jsou zdobenější. Pro Ištvu to může být ale dobrý šok. I když slunce pomalu zapadá a vedro by mělo být menší, tak se přesto splavení vracíme do hotelu. Studená sprcha mi připadá velmi teplá, i když nejsem vůbec otužilec. Stále jsme jak v sauně, přestože větrák jede celý den nepřetržitě. Opravdovou klimatizaci ale naše kůča nemá. Konečně je trochu klid a nálada na dopsání deníku.

28.6.2001 (Čt) Islámábád (Rávalpindí)

Dnes o půl osmé ráno by mohl přiletět Hančin batoh. Po celonočním probouzení vedrem po šesté vstáváme a jedeme na letiště. Jen Jirka zůstává v hotelu hlídat věci. Tentokrát jedeme minibusem Suzuki, které tady zastupují autobusy. Cena je pouhých pět rupek na jednoho. Hanka sedí vedle řidiče, což ho zjevně velmi těší a celou cestu jí to dává najevo. Já s Ištvou se mačkám vzadu, kam se vejde celkem tak deset lidí. Další stojí venku na stupačkách. První pro nás příjemná věc je, když nemáme drobné na zaplacení, tak to za nás nějaký Pákistánec platí. To bych chtěl někdy zažít u nás! Na letišti čekáme tak dvě hodiny na toho správného úředníka. Já se mezitím pokouším směnit dolary na rupie, ale nikde není žádná směnárna. Respektive vím, že jedna je přímo v příletové hale, kam mě ale nechtějí policisté pustit. Nakonec se mi podaří jednoho z nich ukecat a ve směnárně měním sto dolarů pro sebe a sto pro Jirku. Jen co mám v ruce rupie, už u mě stojí policista a vyvádí mě ven z haly. Všude je vedro, jen na závěr čekání nás pustí do letištní restaurace, kde mají klimatizaci. Dokonce nám věnují sodovku na pití. Kolem deváté zastihujeme u Emirátů toho správného úředníka. Bohužel jeho zpráva je špatná, batoh nedorazil a stále nikdo neví, kde vězí. Koukám mu přes rameno do počítačového systému ztracených zavazadel, ale nic pro nás pozitivního tam nevidím. Co se dá dělat. Další letadlo přilétá zítra ve 2.30, ale stačí přijít až v jedenáct hodin. Snad dorazí.

Přečtěte si i další cestopisy

Minibusem se vracíme do hotelu. Je vedro, nedá se nic dělat, jen se sprchovat, ležet, spát či si nehnutě číst. Jakýkoliv pohyb, vlastně i samo ležení vyvolává na celém těle kapičky potu. Teprve po šesté vycházíme všichni z hotelu, abychom se někde navečeřeli. V několika restauracích mají vždy jen jediné jídlo, takže nakonec zapadáme do čínské. Bohužel momo, jež znám z Nepálu nemají, tak si dáváme buď zeleninové nudle či zeleninovou smaženou rýži. Za asi tři čtvrtě hodiny je jídlo na stole. Skvělá zelenina se zajímavým kořením, bez pálivé příchuti. Všem nám moc chutná a každá porce stojí jen čtyřicet rupek. Zelený čaj je v libovolném množství zdarma. Večer ještě mejlujeme Hančině sestře, co nového s batohem; i ona pro nás pátrala na Ruzyni, ale bohužel neúspěšně. Co se dá dělat. Už za hluboké tmy, kdy se tu velmi rychle stmívá kolem půl osmé, se vracíme do hotelu. Večer poprvé přicházejí na řadu karty; učím Ištvu a Hanku mariáš. Do půlnoci máme tak o zábavu postaráno, i když Hanku to moc nebaví, zdá se jí to moc složité.

29.6.2001 (Pá) Rávalpindí

Dnes v noci měl dorazit Hančin batoh. Ale máme přijít až v jedenáct, takže ráno dospáváme včerejší ponocování. Dopoledne je opět vedro a navíc ještě dusno. Úředníci z Emirates pro nás mají dobrou zprávu – batoh se našel, teď je v Dubaji a zítra ve dvě ráno přiletí! Mě osobně to zase tak dobré nepřipadá, neboť jsem ho čekal již dnes, ale budiž. Také se bavíme o možné finanční kompenzaci za čekání, ale vázne to hlavně na tom, že všechny čtyři batohy byly psány na mě a v podstatě tři mi dorazili v pořádku. Takže v tomto případě asi nic nebude. No, hlavně když dorazí. Vracíme se opět Suzuki do hotelu a jelikož je vedro, tak jen nicneděláme, ležíme, pospáváme, či si čteme. Kolem šesté jdeme do ulic najít nějakou restauraci. Skoro žádná v okolí není, a v té hrstce zařízení mají jen jedno jídlo na jídelníčku – většinou kuře s rýží. Asi už je moc pozdě. Takže jdeme opět k Číňanům. Já se již těším na momo. Dnes ho mají, tak si jako zákusek čtyři dávám. Bohužel je to jen plné těsto jako náš knedlík, bez náplně a bez osmažení, jak ho s Jirkou známe z Nepálu. Pálivá omáčka se podává zvlášť. Bohužel toto momo je zcela bez chuti a navíc je suché. Večer na pokoji hrajeme karty. Dalších kostek se již nezúčastňuji, jdu spát – i když je dost brzo, zítra ve tři v noci musíme být na letišti.

29.6.2001 (Pá) Rávalpindí

V horách Kárakoramu

Ve dvě v noci se Ištvou budíme do deště, začal holt červenec, což je v Pákistánu začátek monzunové sezóny. I v tuto noční dobu je na ulici celkem dost lidí. Lidi posedávají a povídají si před domy, déšť jim zjevně nevadí. Žádná Suzuki nejede, takže si bereme motorikšu, což je v dešti dost zajímavé – otevřenými boky dovnitř prší. Ulice jsou plné vody, některá místa náš řidič místy projíždí jen s obtížemi. Na letišti u Emirates nikdo není, do haly příletů nás pustit nechtějí, takže jen stojíme venku a koukáme se, jestli náhodou někdo z cestujících nenese náš batoh, jež nám dnes určitě přilít. Ištva jde čekat před kancelář Emirates, já tu „hlídám“ sám. Až po dvou hodinách se střídáme. Po nekonečném čase nás alespoň nějaký podúředník pouští do emirátí klimatizovaný kanceláře, takže se po dlouhé době můžu posadit a trochu si odpočinout od vedra. Až před pátou ranní přichází ten správný úřada a vede nás do haly příletů. Dovnitř pouštějí jen mě, Ištva musí čekat venku. V rohu na vozíku leží Hančin batoh, hurá!!!

Jdeme zpět do kanceláře Emirates kvůli refundaci, ale na žádné peníze to nevypadá. Prý ať zavoláme před odletem z Pákistánu, že se to pokusí nějak zařídit. Hlavně, že je batoh na světě. Spěcháme do hotelu, Suzuki stále nejezdí, tak jedeme mokrou rikšou. Slejvák je pořádný, dvě stě metrů z letiště stačí na to, abychom promokli. Hanka má velikou radost ze shledání se svým batůžkem. Já bych nejradši co nejrychleji vypadl na bus do hor (čím dříve vyjedeme, tím delší dobu pojedeme v horách za světla, celkem nás čeká 17 hodin jízdy), ale Ištva s Hankou jsou v pohodě. Takže až po půl osmé opouštíme náš hotel. Necelý kilometr jdeme s bágly do centra Rávalpindí na Rajah Bazaar (Fowara Chowk) a odtud již minibusem na hlavní autobusové nádraží – Pir Wadhai. Nádraží je správný chaos, obrovská plocha plná autobusů, všude bahno, nápisy jen arabské a jako zatím všude, skoro samí muži, žena je na ulici jev zcela neobvyklý. Hned nás někdo odchytává, ale jeho autobus jede do Gilgitu, kam se chceme dostat, až odpoledne. Chvíli hledáme a nakonec nacházíme stánek společnosti, která jede dříve.

V jedenáct hodin odjíždíme normálním neklimatizovaným busem. Od rána stále prší, i batohy nám kladou na střechu do mokra, ale alespoň se nám nestýská po klimatizaci. Na sedadlo Hanky a Ištvy kape ze stropu voda, a tak si radši přesedají na zadnější sedadla. Máme před sebou tak patnáct až osmnáct hodin jízdy. Chvíli kličkujeme Rávalpindí, než najíždíme na autostrádu Islámábád – Péšávar. Z ní ale brzo odbočujeme na sever na slavnou Karákóramskou dálnici (anglicky Karakoram Highway, zkráceně KKH). Únavou z probdělé noci usínám a budím se až v horách – podhůří Karákóramu či snad Himálaje. Jak jsme předpokládali, řidič dělá přestávky na oběd i večeři, takže nehladovíme. Čapátí mají všude stejně dobré. Lesy skoro nikde nejsou, jen aleje topolů a mezi nimi políčka.

Odpoledne přijíždíme do údolí Indusu. Řeka je to mohutná, horská, po obou březích jsou prudké srázy. Proti jejímu proudu pojedeme až do Gilgitu. Bohužel, když máme projíždět nejhlubším údolím světa, přímo pod horou Nanga Parbat (rozdíl cca 6600 m), je už tma jako v pytli. Ale toto jsem již tušil, když jsme vyjížděli. Autobus děsně skáče, občas usínám, ale jen s největšími problémy, neboť nohy nemám kam vměstnat. Ještě horší to má vzadu Hanka s Ištvou, kde to skáče mnohem více, takže nemohou zamhouřit oko. Řidič jede velmi rychle, předjíždí kdekoliv, a to jsou to většinou zatáčky vysoko nad srázem nad řekou. Kolem půl čtvrté ráno po sedmnácti a půl hodině jízdy jsme v Gilgitu, největším městě na KKH, konečné stanici autobusu. Jsme rádi, že jsme jízdu přežili.

1.7.2001 (Ne) Rávalpindí – Karakoram Highway – Gilgit

Našim prvním cílem zde v horách Karakorumu je trekový kopec Rush Peak. Pod něj musíme nejprve jet asi 70 kilometrů na sever po KKH. Teď v noci je ale ještě tma a na ulici ani živáčka. Do hotelu se nám nechce, tak jdeme pěšky do místa, kde tušíme centrum Gilgitu a v jednom klidném koutku, vedle Pákistánských aerolinek, zakotvujeme na zemi a čekáme do rána. Je tu čistý beton; na ulicích je jinak kromě asfaltovaného středu hlavní cesty samá hlína, bahno, odpadky a otevřená kanalizace. Ráno musíme nakoupit palivo pro naše vařiče a sehnat dopravu pod Rush Peak. Kolem šesté s Jirkou vyrážíme do ulic shánět dopravu. Dlouho chodíme tam a zpět po Gilgitu, zjišťujeme, že autobusy až tam nejezdí, jen Jeepy. Všichni jsou ale velmi drazí; po dlouhém chození se k nám nakonec přitočí celkem sympatický chlápek, se kterým domlouváme celkem dobrou cenu 1200 rupek za Jeep. Dáváme si s ním sraz v půl desáté, do té doby máme čas nakoupit, co potřebujeme. Bohužel v žádném obchůdku s trekařskými věcmi nemají naše na Ruzyni zabavené flašky na benzín, takže kupujeme malé, již zjevně po několikáté naplněné plynové bomby. Ištva s Hankou mají jen plynový vařič a já ho naštěstí do batohu navíc též přibalil. Internet bohužel nikde zrovna nefunguje, takže kupujeme jen vody na cestu a čekáme na „náš“ Jeep. Již od rána je tu, pod horami, neskutečné vedro. Bohužel ani za půl hodiny po domluveném termínu Jeep nepřijíždí, takže jdeme na autobus, který jezdí z Gilgitu do Karimabádu, městečka na KKH, jež leží nedaleko Hoperu, vesnice, do které se potřebujeme dopravit. Lístek stojí jen šedesát rupek na jednoho, po deseti minutách čekání nasedáme do pidi minibusu a s ním jedeme kamsi na konec Gilgitu. Zde nasedáme do regulárního minibusu. Je to malé Suzuki, má tam vměstnáno pět řad a v každé řadě sedí čtyři lidé. U nás v takovémto vozidle jezdí tam sedm až devět lidí, tady nás je dvacet. Já sedím celý pokroucený, kolena nemám šanci před sebe normálně složit. Tři hodiny, s přestávkou na oběd – já si dávám oblíbené čapátí, jedeme zase po Karakoram Highway, akorát už ne podél Indusu, který odbočuje pod Gilgitem do Baltistánu a Indie, ale proti proudu řeky Hunza. Podlé ní je také celá oblast nazvána. Jedeme přímo pod zasněženou horou Rakaposhi (7790 m), ze tří stran ji pěkně objíždíme. Bohužel ze svého sedátka ji skoro nevidím.

Ve dvě hodiny jsme v Karimabádu, v městečku na svahu nad KKH, s moc pěknými výhledy. Vedro je stále k nevydržení, stejně jako v celém údolí Hunza, taky tu zrají jižní druhy ovoce, zeleniny a obilí. Nejvíce je všude meruněk, kterými je oblast Hunza proslavena. Zrovna dozrávají a všude na střechách se suší, takže kam se podíváme, tam je oranžovo. Celkem rychle nacházíme Jeep, jež nás odveze do vesnice Hoper, za pro nás přijatelnou cenu – 750 rupek (třikrát dvě stě rupek za nás a sto padesát rupek za Hanku). Otázkou je, kolik je zde obvyklá, běžná cena pro domorodce. V autě nás vezou dva sympatičtí Pákistánci, kteří berou Hanku mezi sebe a celou cestu se s ní anglicky švitoří, i když nám Hanka doposud tvrdila, že anglicky nemluví. Z toho, o čem se spolu bavili, nám toho pak moc neřekla… Jeepem jedeme až do východiska našeho treku. Je to stále do kopce, tři čtvrtiny cesty jen po prašné cestě, spíše necestě samý výmol a kameny. V půlce cesty je dokonce check point, kde se musíme zapsat do návštěvní knihy.

Řidič nás bere až nad vesnici, kde končí cesta, k hotelu Hoper Hilton (3000 metrů nad mořem). Až do této výšky, všude podél cesty dozrávají meruňky, což je pro mne dost šokující. Taky, jak vidíme cestou, na políčkách, či jen tak volně roste marihuana, zjevně zcela legálně. Je tak půl páté a jsme rádi, že dnes už nikam nemusíme. Bereme si dohromady jeden třílůžák se sprchou a záchodem za celkem tři sta rupek, v klidu pereme, já si ve vedlejším obchůdku kupuji plánek okolí, kde je i náš trek a pár pohledů. Od prodavače se hlavně snažím získat co nejvíce cestovních informací – kde překročit ledovce, kde je voda, kde se dá přespat a podobně. Večer si v hotelové restauraci dáváme rýží, zeleninu (jakési listy, stejné jak v Nepálu) a dhal (nějaký druh luštěniny). Po dobré krmi, zmoženi dvoudenním cestováním bez noclehu, kolem osmé brzy všichni usínáme.

2.7.2001 (Po) Gilgit – Karimabád – Hoper

Ráno po snídani, kterou asi dáváme opět v hotelu, kolem deváté vyrážíme na náš první pákistánský trek. Bereme si jídlo na týden, což by mělo s rezervou stačit. Taky si v hotelu necháváme některé nadbytečnosti, jako mačky či Jirkův benzínový vařič. Hned po pár stovkách metrů máme pod sebou pořádnou překážku, široký ledovec Bualtar, jindy zvaný Hoper, dlouhý celkem přes dvacet kilometrů, tady široký přes kilometr. Prý je to nejrychleji se pohybující ledovec na světě, asi tři o centimetry za den se posune směrem dolů. Nevypadá moc vábně, všude pukliny, šutry na ledu a žádná rovina. A to jsme před chvíli odmítli domorodého průvodce přes ledovec, že to zvládneme sami. Chvíli kličkujeme, hledání cesty je úkol spíše pro Sherlocka Holmese, spíše se občas někde dá vytušit. Když zrovna nevíme kudy dál, míjí nás jiný domorodý průvodce s dvěma Novozélanďany, a my se jich chviličku nenápadně držíme. Postupně v protisměru potkáváme dvě skupinky domorodců s dřívím. Místy jde dost o hubu – šikmá plocha, celá ledová, nad širokou průrvou či kluzký bahnitý hřebínek na čistém ledu, případně sesuv po ledu kamsi dolů. Naštěstí pukliny, které překračujeme, jsou dost úzké.

Ledovec máme úspěšně za sebou a drápeme se nahoru na vysokou morénu. Za ní přicházíme hned k dalšímu ledovci – Barpu Glacier. Je sice širší, domorodci v Hoperu nás před ním varovali, ale je v úplné pohodě. Vede přes něj dobře znatelná stezka, led je hluboce pod kameny a skoro nikde nevyčnívá, ani pukliny tu nejsou. Na druhé straně jdeme podél morény stále mírně do kopečka, vlevo vysoký hřeben, vpravo stometrová hradba morény. Údolíčko, přesněji soustava údolíček je plné trávy. Pasou se tu krávy, ovce a kozy. Jde se velmi pohodlně a kolem půl páté jsme pro dnešek u cíle. Jsme totiž na místě zvané Bericho Kor, což nám neochotně potvrzuje Pákistánský průvodce Novozélanďanů, kteří tu už táboří. Teče tady malinký potůček, od rána první tekoucí voda, takže pohoda. Navečer ještě vybíháme na morénu, odkud je nádherný výhled na ledovec. Bolí mě hlava a je mi na zvracení, ale acylpyrín mě rychle staví na nohy. Na to, že nocujeme ve výšce 3400 metrů nad mořem, tak je večer a v noci neskutečné teplo.

3.7.2001 (Út) Hoper – Bericho Kor

V noci trochu sprchlo, ale kolem šesté už je celkem přijatelně – polojasno. Snídáme, balíme; když ale slyším, že Hanka v noci špatně spala, Ištvu bolí hlava už teď ráno a já též nejsem stoprocentně fit, měním operativně dnešní plán, který byl lézt 1200 metrů nahoru s batohem. Místo toho uděláme aklimatizační výstup bez batohů stejným směrem (jinam se tady nahoru jít nedá) a odpoledne se vrátíme ke stanům. Nikdo nic nenamítá, stany jsme naštěstí ještě nezačali bourat. Přímo nad námi je sedm set metrů vysoká hradba, na kterou se dvě hodiny škrábeme. Škoda, že je polojasno a šesti a sedmitisícové kopce v okolí jsou v mracích. Hranice lesa a kosodřeviny je tady asi čtyři kilometry, nad tuto výšku jsou jen louky a nad nimi skály a led. Dole u ledovce bylo několik druhů stromků a keřů, ale výše jsou stromy a kosodřevina pouze túje, nic jiného. Jak se dostáváme nad čtyři tisíce metrů, Hanka a hlavně Ištva poznává, že vysoká výška není žádná sranda a že teleskopické hole jsou dost při chůzi dost dobrá věc. Tempo chůze se výrazně zpomaluje, obědváme nad salaší někde na travnatých loukách ve výšce 4400 metrů. Na jedné straně je širší údolí, na druhé straně dvoukilometrový sráz dolů. Odpoledne ještě s Jirkou vylézáme na kopec do výšky 4700 metrů, do míst kudy bychom zítra přibližně měli jít; Hance a Ištvovi stačí skončit padesát metrů pod vrcholem. Je to pro ně přece jen novinka, když nohy a plíce bez zjevných příčin nemohou a furt je třeba zastavovat na odpočinek. Otáčíme a pomalu klesáme zpátky ke stanům. O půl páté jsme dole. Nožičky, hlavně moje pravé koleno, jsou rádi, že jsou dole, ale jinak v pohodě. Bez batohu to byla vlastně jen sranda. Teprve zítra půjde opravdu do tuhého.

4.7.2001 (St) Bericho Kor – kopec 4700 m a zpět

Ráno po noční malé přeháňce, která je tu asi pravidlem, opět v šest vstáváme. Kolem osmé, když s Jirkou dlouho čekáme na Ištvu a Hanku, než si dobalí, vyrážíme. Slunce praží, taky z minulých dní mají všichni kromě mě spáleniny – nejhorší asi Jirka a Hanka na paži. To Ištva, který chodí stále v košili a v džínách, má spálený jen krk a uši. Tentokrát to jde do krpálu hůře než bez batohů, prvních sedm set výškových metrů jdeme skoro tři hodiny. Ištva už moc nemůže, stěžuje si na bolesti hlavy, a když pokračujeme dál, jde daleko za námi. Cesta vede už ne tak prudce, po loukách vonících mateřídouškou, dále tu roste netřesk, nějaká protěž a spousta další kytek, které jsou k vidění i u nás, ale které Hanka, náš největší znalec, nezná. Kolem pobíhají ovce a krávy. Nedaleko pod salaší, obědváme a hlavně odpočíváme. Odpoledne jdeme kvůli Ištvovi velmi pomalu. Už to vypadá, že dnes budeme muset přes sedlo 4700 metrů, neboť tu nikde není voda, když tak kilometr nad salaší nacházíme malinkatý potůček, většinou toku schovaný pod kameny. Ale voda na pití z něj půjde vydolovat – paráda. Ještě najít rovinku na stany a je to. Buď jsou všude svahy, nebo kameny a jediné travnaté místo je plné kravinců a jiných lejn. Ale nedá se nic dělat – všechen trus odkopáváme a stany stavíme. Ještě nejsou ani čtyři hodiny, takže odpoledne v klidu relaxujeme, nic neděláme a já dopisuji deník. Navečer Ištvovi nějak otrne a vyráží nahoru na kopec. Na to, jak v poledne „umíral“, je dobrý. Mě osobně vyhovuje stín stanu. Ištva se vrací tak za hodinu a půl, že k jezeru Rush Lake, kam zítra chceme, je to tak hodinu cesty; od toho sedla, nad kterým jsme včera s Jirkou byli, je to jen čtvrt hodiny chůze po rovině. Je to moc dobrá zpráva na zítra.

5.7.2001 (Čt) Bericho Kor – „Nad salaší 4500 m“

V noci tentokrát neprší a ráno je obligátní jasno a vedro, jen vzdálené kopce jsou zase bohužel v mracích. V osm hodin vyrážíme vzhůru. Necelou hodinu stoupáme do sedla nad námi a dále to už je, jak včera Ištva skvěle vypátral, jen tak dvacet minut po rovince a jsme u cíle, u jezera Rush Lake (4700 m). Kolem nás probíhá stádo býků, navzájem se strkají rohama, ale naštěstí jsou plaší a bojí se nás. Necháváme si věci u rujn čtyř salaší, ze kterých stojí jen obvodové kamenité zdi. Hanku bolí dost hlava, bere si snad všechny prášky, co má pro tyto příležitosti s sebou. Rush Peak, náš trekový cíl, je od jezera pěkně vidět. V této výšce, zhruba na úrovni Mont Blancu, je opět neskutečné teplo, ve stínu odhadem tam dvacet pět až třicet stupňů!

Kolem desáté hodiny vyrážíme s Jirkou Rush Peak dobýt. Hanka s Ištvou říkají, že buď vyrazí později, až jim bude lépe, nebo případně zítra. Počasí sice není ideální, ale co naplat. Pomalu stoupáme po kamenitých loukách, kde kvete hodně druhů pěkných, ale mě neznámých květin. Čím výše, tím méně ovcí a krav se sem dostane a květena je tudíž bohatší. Občas přelejzáme suťová pole, naštěstí vždy malá. Jsme na hřebenu ve výšce 4900 metrů a vrchol Rush Peaku je přímo nad námi o sto padesát metrů výše. Čeká nás suťová, či spíše balvanová hora. Pomalu stoupáme, cestička je vyznačená poprvé zde na treku mužiky, využívá občasné ostrůvky trávy či hlíny, což nám usnadňuje výstup. V půl dvanácté se dotýkáme vrcholového maximužíku. Na druhé straně je dvoukilometrový sráz, prvních pár set metrů zcela kolmý. Jsme ve výšce 5058 metrů nad mořem. V dáli je vidět dlouhý ledovec Hispar, za kterým by teoreticky měla být vidět K2, ale jsou tam jen beznadějné mraky. Mraky zakrývají i Batura Muztagh, Rakaposhi, Ultar a další sedmitisícovky. Ale i tak je odsud pěkný výhled. Zítra ráno určitě bude zcela jasno, takže si sem zaběhnu ještě jednou.

Na zpáteční cestě potkáváme Ištvu a Hanku, udělalo se jim lépe a míří též na vrchol. Po návratu k batohům mě začíná bolet hlava, stavíme stan a já si beru Paralen. Jdu se opláchnout do jezera, které má u břehu bohužel bahnité dno. Odpoledne se navrátivší Hanka si v jezeře dokonce zaplave! Když to chci též zkusit, přicházejí čtyři malí kluci, prý z Hoperu, sedají si tak dvacet metrů od stanu a dlouho si nás beze slov prohlížejí. Na naše věty v urdštině nereagují, jen se smějí. Jen bonbóny od Ištvy si berou. Když tak po hodině beze slov odcházejí, už se ochlazuje a do koupání se mi nechce. Po dobré večeři, kterou je dnes kuskus, se slejzáme u Ištvy ve stanu a hrajeme karty. Když jdeme spát, říkám si, že zkusím usnout bez prášku. Když ale dlouho nemůžu zabrat, beru si raději acylpyrin, který mě skoro okamžitě uspává.

6.7.2001 (Pá) „Nad salaší 4500 m“ – Rush Lake – Rush Peak (5058 m)– Rush Lake

Ráno v šest se budím s představou, že bude všude modro. Slunce sice vzápětí vylezá, ale mraky na okolních štítech jsou opět. Jako jediný vyrážím alespoň na kopec nad jezerem, jehož vrchol je o asi dvě stě metrů výše, na půl cesty na Rush Peak. Teoreticky bych měl vidět K2, ale mraky jsou jako včera. I všechny blízké horské masívy jsou schované. Co naplat, na Rush Peak se nemá cenu dnes drápat. Vracím se dolů k jezerům. Po deváté hodině všichni vyrážíme na další cestu. Čeká nás 1200 metrů sestupu přímo k ledovci. Hanka i Ištva si stěžují na bolesti hlavy, naštěstí čím budeme niž, tím to snad bude lepší. Slunce praží již od rána. Ve výšce 4700 metrů je to na kraťasy a tričko, a i takto nalehko je mi stále vedro. Ze začátku přelejzáme suťová pole velkých balvanů a dále cesta pokračuje srázem dolů. Ze začátku je stezička skoro neviditelná, občas ji i ztrácíme a prudkém svahu zase pracně nacházíme. Slunce svítí ostošest a cesta je stále prašná, ať vede kudykoliv a jakkoliv prudce. Jdeme velmi pomalu, abychom někdo neuklouzli a neodfičeli do údolí. Ve výšce 4400 metrů začínají první túje. Kolem výšky 4000 procházíme „plantážemi“ horské cibule, bohužel začíná teprve růst, tudíž cibulku skoro nemá a listy jsou celé prašné. O dalších tři sta metrů níže cibule opět končí.

Zhruba v půl jedné jsme dole, u ledovce. Míjíme tady tři keříky horského rybízu, jak ho znám z Altaje. Pochopitelně, kuličky má ještě zelené. Pro kratší pauze na jídlo a chvilkovém odpočinku od slunečních paprsků se vydáváme na cestu dolů podél ledovce. Těsně předtím, než odejdeme, Jirka podle zvuku zaregistruje za námi padající lavinu. Pokouším se rychle fotit, snad to vyjde. Strach mít nemusíme, neboť lavina dojíždí do údolí tak kilák daleko. Někde kousek odtud by měla začínat stezička přes ledovec, ale nemůžeme ji najít. Vzdáváme hledání a jdeme po této straně ledovce stále dolů na naše známe místo Bericho Kor, kde už jsme dvě noci tábořili. Vybíráme si i stejné místo na stany. Jirka má radost, neboť tu na něho čeká jeho oblíbený placák na sezení. Navečer máme ještě dost času, který trávíme hraním karet. Je stále vedro, takže s úlevou přivítáme západ slunce a malinké ochlazení.

7.7.2001 (So) Rush Lake – Bericho Kor (3450 m)

V severní části Karakoramu Highway

Dnes nás čeká cesta, kterou jsme šli první den, tudíž většinou dolů. Jde to mnohem lépe než nahoru, za dvě hodiny jsme před prvním ledovcem. Přes něj vede pohodová cesta, prakticky není poznat, že jsme na ledovci. Na druhý ledovec to máme tentokrát z kopce, takže pohoda. Ledovec je stejný jako první den, popraskaný, často ztrácíme cestu, neboť nikdo z nás si ji přesně z prvního dne a protisměru nepamatuje. Většinu cesty kličkujeme za Ištvou, který nás vede v přibližně přímém směru. Chvílemi pro sebe nadávám, jsem dost nervozní z toho, kdyby se tu někde pod námi led prolomil, či jsme jen sklouzli do trhliny. Naštěstí přibližně za hodinu jsme v pořádku na druhé straně. Psychicky vyčerpán se drápu na morénu, na které je už je náš hotel Hoper Hilton, který jsme před šesti dny opustili. Je teprve jedna hodina, dáváme si tu jen oběd. Celé odpoledne máme na to se dostat do vesnice Pasu, ležící na KKH směrem k čínským hranicím – náš další cíl. Neboť nemáme jinou možnost, bereme si za 800 rupek džíp z hotelu a sjíždíme do Karimabádu. Opět jedeme mezi políčky a zrajícími a vonícími meruňkami. V Karimabádu posíláme pohledy našim blízkým a přátelům a dle rad domorodců se přesouváme Suzuki do blízkého Aliabádu, který ale leží přímo na KKH, odkud budeme mít lepší spojení. S batohy jsme docela dobře namačkáni, a to cestou přibíráme stále další cestující, kteří většinou musí zůstat vzadu na stupačkách.

V Aliabádu si kupuji vynikající sušené meruňky (čtvrt kila za 20 rupií) a pokoušíme se vměstnat do busu, co jede z Gilgitu do Sost, což je poslední obec na Pákistánské straně KKH. Nám se stačí dostat do vesnice před Sost, do Pasu. Je ale neděle a moc toho nejede, jen asi dva až tři beznadějně plné autobusy. Zároveň zkoušíme sehnat i džíp, všichni řidiči ale chtějí nehorázné sumy za těch padesát kilometrů. Už je po páté a stále nic. Nakonec rezignujeme na čekání na bus, který už dnes asi nepojede, a bereme si džíp za 500 rupek (autobus by nás přišel na 4 × 40 rupek). Dvě hodiny jedeme podél řeky Hunza po KKH. Džíp má sice sezení i vevnitř, ale kvůli lepšímu výhledu sedíme raději na korbě, na venkovních sedačkách. V Pasu se dle rady průvodce Lonely Planet necháváme hodit kousek za vesnici až k hotelu Batura Inn, kde usmlouváme cenu jen 150 rupek za pokoj. Kromě nás jsou v hotelu ubytovaní jen dva Japonci. V osm večer se podává večeře, jednotné, typické hunzovské menu – nejprve daudo, vynikající místní hustá polévka, a pak rýže, brambory, zelenina, dhal, hranolky a čaj. Každá složka je na samostatném talíři a každý z nás si bere, kolik čeho chce. Je toho tolik, že to nemůžeme sníst. S plným žaludkem spokojeně usínáme.

8.7.2001 (Ne) Bericho Kor – Hoper – Pasu

Ráno si necháváme přebytečné věci v hotelu a vyrážíme na třídenní trek po ledovci Batura, který je prý podle průvodce velmi pěkný. Chceme dojít až tam, odkud je vidět, jak ze sedmitisícového hřebene padá čtyři kilometry dolů ledopád. V pekelném vedru kolem deváté hodiny vyrážíme. Chvíli jdeme po asfaltové KKH, a pak už jen stoupáme k ledovci. Spodní část ledovce je celá zakrytá kameny. Naše cesta kličkuje po kamenné moréně. Nejde se moc dobře, i díky neskutečnému teplu. Někde by tu měla být znatelná cesta přes ledovec na druhou stranu, ale stále nikde nic. Nějací nosiči, kteří jdou v protisměru, nám radí, abychom šli ještě kousek, stojí tam chatrč a od ní vede cesta přes ledovec. Jediná voda je tu řeka, která se na chvíli objevuje zpod ledovce. Bereme si jí, je kalná, a i když ji sterilizujeme, tak chutná stále nedobře.

Přes hodinu se potácíme přes ledovec, naštěstí je všude bez viditelných trhlin, i když všude okolo vidíme ujíždějící kameny s bahnem. Na druhé straně nejsou očekávané louky, nýbrž pěšinka, vedoucí po kamenech po okraji ledovce pod skalním masívem. Dlouho, pomalu a útrpně pokračujeme pomalu stálé mírně nahoru. Piji ledovcovou vodu, ze které mám ještě větší pocit žízně. Do toho slunce stále praží. Po půl šesté zastavujeme – to tábořiště tu někde musí být. Necháváme na místě batohy a Jirka jde dopředu prozkoumat terén. Ani po půl hodině však vytoužené tábořiště nenachází. Utábořujeme se na nejbližší bahnité rovince, pod skalami, na místě které by se dalo považovat za tábořiště, kdyby tu ovšem někde byla voda. Ze zbytků ledovcové vody vařím osolený čaj, ale žízeň mám stále. Na více nemám sil. Ostatní jdou dolů na ledovec hledat vodu, což se jim po půl hodině daří. Hance a Ištvovi se dnešní cesta vůbec nelíbila, nadávají, mě to hodně mrzí – já jsem si myslel, že to tu bude pěkné. Vlastně si stěžují již od rána, a to taky přispělo k tomu, že se mi dnes nešlo moc dobře. Třeba ony hledané pěkné travičky jsou jen kousek chůze. Ledopád naproti přes ledovec, který bych rád viděl z blízka, je stále velmi daleko. Nedá se nic dělat, ráno s chladnou hlavou rozhodneme, co dál.

9.7.2001 (Po) Pasu – ledovec Batura

Ráno je vše jasné, Hanka s Ištvou se jasně chtějí vrátit a Jirka spíše taky. Takže jednodenní výlet podél ledovce se nekoná. Balíme a jdeme stejnou cestou jako včera, jde se kupodivu mnohem lépe, únava je malá a většinou jdeme z kopce. Už v půl dvanácté jsme na druhé straně ledovce, v malé černé chatrči, kde donedávna žil místní pastevec, a která nyní slouží jako útulek pro příchozí – domorodce či turisty. Občerstvujeme se (naše každodenní polední čokoláda a kousek sýra se nedá považovat za regulární oběd), využíváme příjemného chládku a stínu. Také se chvíli bavíme o zdejším kraji a počasí s místním nosičem, který chystá oběd výpravě, která má za chvíli dorazit. Navíc od něj dostáváme na ochutnání Phitti, zdejší „Hunzovský“ chleba – moc dobrý.

Času do večera je ještě dost, takže se s Jirkou rozhodneme nejít známou cestou do Pasu, ale oklikou přes sedlo nad námi, odkud se dál vystoupá na skálu s výhledem na údolí Hunza a ledovec Batura. Za tři čtvrtě hodiny jsme o 400 metrů výše a pak už bez batohů za další tři čtvrtě hodiny na vrcholové skále – výhled je odsud moc pěkný a alespoň jsme sem nejeli nadarmo. Vracíme se a s batohy pokračujeme na druhou stranu průsmyku dolů do Pasu. Cestou mi Jirka sděluje zajímavou novinku – Škubánek čeká miminko, a tak Jirka bude šťastným otcem. Chudák by radši místo do Pákistánu jel za Škubánkem do Londýna. Alespoň, že se setkali na letišti. Gratuluji mu a slibuji, že se o něj budu ještě lépe starat, aby se v pořádku vrátil. Scházíme, už bez zásob pitné vody, až k ledovci Pasu a jdeme podél něj dolů. Najednou, poté, co cesta sestoupí tak sto metrů po skále, pěšina mizí a my jsme přímo nad srázem nad ledovcem a jezerem, do kterého ledovec padá. Je to tak 200 výškových metrů. Dolů to jde skoro kolmo, a navíc místo skály či nějakého porostu je to jen písko­-hlína s občasnými kameny (prostě moréna od ledovce). Rozhodujeme se tudy sestoupit. Pomalu se spouštíme dolů; každou chvíli se od noh či ruk odroluje nějaký kámen a padá dolů. Když už je to příliš prudké, spouštíme nejprve batohy na šňůře, a teprve pak lezeme my. Ještě chvíli střídavě lezeme dolů a střídavě traverzujeme v domnění, že kus vedle bude relativně schůdnější místo – ale bohužel, dál už to nejde. Bylo by to o život – sto metrů kolmé hlínové stěny. Já jsem zcela dehydrovaný (hlavně asi díky předchozímu přijmu tekutin z ledovcové vody) a bez sil. Ale nedá se nic dělat, musíme se nějak vrátit nahoru a obejít. Slunce svítí přímo do očí, když horolezíme nahoru. Modlím se, aby všechny šutry, které používáme jako chyty na ruce či nohy, vydržely a z hlíny nevyletěli. Po dlouhém úsilí jsme tam, kde jsme ztratili cestu.

Teď ještě chybí sto nahoru po staré cestě k ledovci. Plazím se, odpočívám každých deset metrů, později jen každých pět a teprve asi za půl hodiny jsem nahoře. Jirka už tu na mě dlouho čeká s dobrou zprávou, že objevil pravou cestu do vesnice. Musí se jít ještě chvíli při kraji ledovce. Naštěstí směrem dolů můžu, sice s obtížemi ale přesto, jít. Dole u jezera pro již Jirka vaří čaj, díky odvodnění jsem se silami úplně na dně. V puse mám jako v polepšovně. Taky celý den jsme byli jen slunci a voda byla jen ledovcová, i když jsem se minerály pokoušel nahradit tím, že jsem vodu solil. Za dvacet minut od jezera jsme ve vesnici, v Pasu. V prvním obchodě si dáváme ledovou kolu a velkou minerální vodu, ale žízeň mám stále velkou. Po další čtvrt hodině, v sedm večer, jsme v hotelu. Ištva s Hankou tu už spokojeně jsou od půl třetí. My jsme nedobrovolnou horolezeckou vložkou ztratili minimálně dvě hodiny. Večer piji všechno, co mi přijde pod ruku. Tradiční společnou večeři, stejnou jako předevčírem, prakticky nevnímám, jen stále myslím na pití. Dokonce si dávám i Hančinu slivovici, kterou máme s sebou jako desinfekci. Přesto usínám s pocitem žízně a bolestí celých úst.

10.7.2001 (Út) Ledovec Batura – „View Point“ – Pasu

Dnes máme před sebou jen cestu po KKH do Gilgitu. Vstáváme o něco později než obvykle a po dobré snídani tvořené smaženými vajíčky a Phitti, místním hunzovkým chlebem jsme připraveni nasednou do prvního autobusu, který pojede okolo nás do Gilgitu. Ale dlouho nic nejede. Jak nám říká majitel hotelu, dnes je jakýsi náboženský svátek a busů prý moc nejezdí. Nám by stačil alespoň jeden. Po třech hodinách marného čekání si stopujeme dodávku, jež má korbu plnou klecí na slepice. Batohy mačkáme po stranách a sami se krčíme vzadu. Ištva leží vepředu na střeše nad řidičem. Po dvaceti kilometrech jeden domorodec, který seděl vedle řidiče, vystupuje, já si lezu dopředu do kabiny, kde už je řidič a závozník. Jsme tu namačkáni, jediná možnost je, že závozník má řadicí páku mezi nohama. Ostatní kamarádi jsou vzadu za klecí. Z počátečního hororu se stala, hlavně pro Jirku, Ištvu a Hanku, celkem zábavná jízda. Takže ani v Karimabádu nevystupujeme a nepřesedáme do normálního minibusu, ale jedeme na dodávce až do Gilgitu. Jediný mínus je, že řidič šetří benzín, a tak vždy z kopce vyhazuje rychlost a plouží se dolů. Také je čím dál větší vedro, na korbě už skoro k nevydržení.

Po pěti hodinách jízdy, před čtvrtou hodinou jsme v Gilgitu. Řidič si říká o 300 rupek – vyšlo nás to o něco levněji než autobus. Hlavně Ištva vypadá v obličeji úplně jinak, tak ho za tu cestu slunce změnilo. Ubytováváme se v hotelu Madina, vyhlášeného až v Čechách, za 80 rupek na jednoho. Ištva s Hankou dokupují plynové bomby a nějaké jídlo na další trek. Já pobíhám a hledám nejlevnější autobus na zítra ráno do Skardu, hlavního města Baltistánu, našeho dalšího cíle. Nakonec kupuji lístky na minibus u společnosti Mashabrum Tours, po 150 rupkách na jednoho. Pokoušíme se též spojit přes internet s Čechami, ale všude buď zrovna mají problémy s provozovatelem, či zrovna mají zavřeno, nebo to funguje tak pomalu, až to nefunguje vůbec. Snad ve Skardu, kam zítra míříme, to bude lepší. Po dobré večeři (smažená zeleninová rýže) ještě jednou jdeme na internet, ale opět neúspěšně. Na noc usínáme opět ve strašném vedru.

11.7.2001 (St) Pasu – Gilgit

Ráno si ke snídani v našem hotýlku Hanka objednává meruňkové lassí (koktejl). Ale nedočká se ho, neboť nejde proud a nefunguje tudíž šlehač. Poté se odebíráme na seřadiště společnosti Mashabrum Tours, neboť nádraží se tomuto hliněnému plácku s jedním busem a asi pěti minibusy říkat nedá. Zde už nás čeká náš minibus, který nás má odvést do Skardu. Batohy nám přivazují na střechu, my čtyři si lezeme úplně dozadu. Minibus má klasicky pět řad. Před námi všude sedí krásně po třech, jen my se mačkáme čtyři. Kolena nemám kam dát, takže sedím trochu na štorc a celou cestu se tlačím na Ištvovu kostrč. Na čas, v 8.00, vyjíždíme. Asi 25 kilometrů jedeme dolů po KKH, pak přejíždíme vysoký most přes řeku Gilgit, těsně před tím, než se vlévá do Indusu. Most je vysutý, dlouhý, široký jen pro jedno auto; prušle jsou dřevěné, pobité plechy. Jak přes něj krokem přejíždíme, tak se most prohýbá.

Dalších 150 kilometrů jedeme proti proudu Indusu po asfaltové silničce, kvalitou horší než naše okresky. Je taky dost úzká a vyhýbání je dost riskantní, hlavně v místech vysekaných ve skále přímo nad řekou. Už chápu, že se KKH nazývá Highway. Sedí se mi, stejně jako i ostatním, velmi špatně, když se pootočím, zase tlačím do Jirkova boku. Po dvou hodinách bereme naftu – hurá – na chvíli se protáhneme. Když už to vypadá, že dnes pojedeme do Skardu bez pauzy na jídlo, zastavujeme v jedné vesničce u typické přísilniční vývařovny. Uvnitř si sedáme na proutěné postele, jak je zdejším zvykem. Hanka, znechucená špínou a pachem, odchází ven. Dáváme si lehce pálivou zeleninu (sabdží) a vynikající čapátí. Lžíce tu pochopitelně nemají, takže stejně jako okolo obědvající domorodci ulamujeme vždy kus čapátí, kterou si máčíme v sabdží. Po jídle máme ještě chvíli čas, který vyplňuji pozorováním toho, jak se připravují čapátí. Rozválí se bochníček těsta (mouka s vodou), dá na kulatou plochu podobnou vypouklému talíři a vrazí se do čapátové pece. Když čapátí začne odpadávat, je hotové. Celkem je to jednoduché a přitom vynikající.

Za chvíli se kodrcáme dál. Kolem půl jedné přejíždíme Indus a dál jedeme po rovině podél širokého řečiště – najednou žádná dravá řeka, jako doposud, ale koryto pomalu tekoucí řeky, široké místy několik kilometrů. Touto krajinou dojíždíme až do Skardu, kde před třetí hodinou vystupujeme s velkou úlevou přímo v centru. První hotýlek se nám moc nezdá, takže bereme hned ten sousední, Karakoram Inn, kde usmlouváváme celkem luxusní trojlůžák za 300 rupek. Pro nás nadstandardní jsou například křesílka. Jirka má postel sám pro sebe a my tři se na široký dvoulůžák pohodlně vejdeme. Bohužel ani zde se nám nedaří sehnat láhev na benzín, takže si s Jirkou kupujeme další plynové bomby. Banka, kde bychom rádi vyměnili nějaké peníze, má již zavřeno, otevírá zítra ráno v devět.

Nejhorší je to tu s internetem, tady ve Skardu prý žádný není! Nevěřím tomu, ale po té co mi totéž potvrdí na minimálně deseti povolaných místech, rezignuji na další jeho hledání. Napíšeme alespoň dopis a ráno ho odfaxujeme Hančině sestře, která pak dá vědět našim blízkým. Skardu je o něco menší než Gilgit, hlavní třída je opět plná obchůdků, kde jde sehnat snad cokoliv. Hanka si konečně kupuje vysněné čerstvé meruňky, na které má již několik dní chuť, ale vždy jí všude unikaly. Meruňky rostou i tady ve Skardu (2300 m) a okolí. Večer trávíme u večeře v našem hotýlku – Hanka se skopovým na zelenině a my s tradiční smaženou zeleninovou rýží. Fén na pokoji se točí, takže usínáme za teploty, která se dá na noc vydržet. Přesto se v noci často, stejně jako zde v Pákistánu celkem pravidelně, v noci často propocený horkem budím.

12.7.2001 (Čt) Gilgit – Skardu

Deosai plain

Ráno nikam nespěcháme, banka otevírá až v devět. Nejprve se marně pokoušíme z jediné faxové stanice ve městě odfaxovat zprávu. Když už to jednou vypadá skoro nadějně, spojení bylo navázáno, slyším i český záznamník, tak fax zahlásí chybu a spojení padá. V druhé stanici u vojáků fax sice mají, ale jde s ním faxovat jen po Pákistánu. Neuvěřitelné! Vracíme se do první stanice, a alespoň necháváme zprávu na záznamníku u Hanky v nakladatelství Portál, kde pracuje. Banka už má sice otevřeno, ale je přeplněna domorodci. Využíváme tudíž opodál stojící směnárnu, kde měníme v kursu 64 rupek za jeden dolar. Dokupuji ještě repelent a sušenky na cestu a v půl jedenácté vyrážíme na náš další trek. Našim cílem je sedlo Burji La (4816 metrů) a pláně Deosai za ním. Rád bychom došli pěšky až do údolí Astor, které leží přímo nad Nanga Parbat. Přes hodinu kličkuje městem, až se konečně dostáváme na začátek našeho údolí. Spíše je to kaňon, je velmi úzké a skalnaté po obou stranách. Teče v něm říčka, která soudě dle položených trubek slouží jako zdroj pitné vody pro Skardu.

Cesta vede stále podél řeky, mírně nahoru, žádné stoupání vysoko nad řeku a opětovné stoupání způsobené nějakou soutěskou. Bohužel Hanku bolí břicho, a jde tudíž velmi pomalu. My jdeme buď pomalu za ní nebo na ní často dlouze čekáme. Údolí je hodně hluboké, travnaté, vodnaté – velmi se mi tu líbí. Občas sprchne, ale vždy jen na chvilku. Mezi skalami je dozadu vidět úzkým proužkem Skardu. Po páté hodině potok přímo před námi mizí ve skále (přesněji tady vytéká z pod kamenů), takže se radši utábořujeme. Tak tři sta metrů pod námi leží malá kamenná salaš. Jen, co postavíme stany, jsme v obležení domorodců. Nejprve se objevuje jeden tak patnáctiletý kluk a asi pět dětí. Děti sice mají na nohách tenisky, ale celé zadělané od kravinců. Když stojí těsně před stanem a já koukám ze stanu, tak mi smrdí přímo pod nos. Všichni škemrají o cokoliv – o brýle, hodinky, jídlo, čepici – přestože anglicky neumí, všechno jen naznačují posuňky. Ištva jim dává propisky, Jirka kus českého pišingru. Dlouho si nás zvědavě prohlížejí, asi tu turisty nechodí každý den, jestli tu vůbec nějací chodí. Nakonec přece jen odchází. Tu přichází děda, asi hlava rodiny, s dalšími dětmi. A opět škemrají o cokoliv. Děda naznačuje, že ho bolí zub. Dostávám spásný nápad – máme přebytečné léky. Dva Paraleny přijímá s velikou radostí, odchází a dokonce vyhání i všechnu omladinu. Trochu bojíme, že by se mohli v noci vrátit, Ištva s Hankou si dokonce nachystají do stanu zásobu kamínků, ale do rána máme klid.

13.7.2001 (Pá) Skardu – údolí pod Burji La (3400 m)

Ráno z obavy před nezvanou návštěvou, a taky protože nás čeká 1400 metrů nahoru do sedla, vstáváme již ve tři čtvrtě na šest. Ve čtvrt na osm vyrážíme. Návštěva se nekonala, jen kolem nás prochází jeden domorodec s krávou a další se stádem koz. Pomalu stoupáme vzhůru. Hanka jde stále velmi pomalu, dokonce se mi svěřuje, že už jí chození, hlavně do kopce, nebaví! Mrzí mě to, ale teď s tím nedá nic dělat, leda se vrátit. Voda se zase objevuje a dál jdeme furt proti proudu. Naštěstí je to stále mírně vzhůru, po travinách či občasných kamenech. Když v poledne obědváme, máme před sebou ještě 700 výškových metrů. Odpoledne pomalu ukrajujeme metry, nadmořská výška nad 4000 metrů je ale znát a naše aklimatizace z Rush Peaku je jistě skoro celá pryč. Všude kolem nás jsou kopce a různá sedla. Podle buzoly musíme jít do toho nejnepravděpodobnějšího, celého zasněženého.

O půl čtvrté jsme na konci pěšinky, kterou jsme si poslední hodinu leda představovali, než že by byla na zemi vidět. Chybí nám posledních sto padesát metrů, kompletně ve sněhu. Je to spíše led, pěkně prudký, obejít se nedá. Přicházejí proto na řadu, poprvé v Pákistánu, mačky. Jde mi to v nich nahoru překvapivě mnohem lépe než v botách po kamenech. Najednou vidím, jak Jirkovi pode mnou ujíždí mačka, a klouže se do údolí. Naštěstí to ustojí, přejde do běhu a zastaví se. Ještě že po námi není ani jezírko ani žádná velká trhlina. Pomalu stoupám nahoru a – neuvěřitelné – ta hrana, co byla vidět zespoda, je sedlo. Tudíž stojím v sedle Burji La (4816metrů). Podle mapy se snažím zjistit, kde by mohly být vidět K2, Broad Peak, Gašerbrum či Mašerbrum. Moc přesně se mi to ale nedaří, stejně jsou hory skoro v mracích, snad jen Mašerbrum by mohl být vidět. Divím se, kde jsou ostatní. Jdu se po nich podívat. Ze sněhové hrany vidím, jak se škrábou nahoru. Když přijdou ke mně, vysvětlí mi důvod zdržení. Mačky Jirkovi uklouzly ještě jednou a on opět „odjel“ dolů. Tentokrát dopadl hůře, na několika místech si sedřel kůži na prstech, Hanka mu to musela desinfikovat a obvazovat. Posledních pár metrů do sedla všichni radši lezli po suti, na kterou se dalo na posledních pár metrů odbočit, než po sněhu. Děláme skupinové foto, naše první v Pákistánu. Na opačnou stranu, než odkud jsme přišli, vidíme dvě jezírka a v dálce tušíme obrovské náhorní planiny Deosai Plains, které bychom měli celé přejít. Pláně leží ve výšce 4000 až 4300 metrů a na jihu od nich je pak dočasná hranice kontroly mezi Pákistánem a Indií. Je už po páté hodině, počasí nám přeje, což znamená, že neprší jako včera, i když je pod mrakem. Přesto rychle scházíme dolů a v údolí se pod jedním jezerem, ve výšce asi 4550 metrů, ubytováváme. Tato výška je stále dost vysoká – hlava mě bolí celý večer.

14.7.2001 (So) Údolí pod Burji La (3400 m) – Burji La (4816 m) – Deosai Plains (4550 m)

Ráno po včerejších dvanácti hodinách na nohou vstáváme až v sedm. Trochu mě pobolívá hlava, celkově se cítím trošku oslabený, už se těším, jak dnes o něco sestoupíme. Přece jen to byl včera pořádný záhul. Pomalu scházíme dolů, nejprve trochu prudčeji po travinách a pak stále údolím dolů podél říčky. Podle fotokopie kusu mapy, kterou jsem dostal ve Skardu, má být cesta na druhé straně, takže brodíme na druhou stranu. Přesněji, já brodím, Jirka s Hankou přeskakují po kamenech a Ištva si máčí obě boty, neboť uklouzl do vody. Ale vše je v pohodě, pokračujeme stále dále; cesta tu kdysi možná byla, ale teď tu nejsou ani její náznaky. Asi ve výšce 4100 metrů se před námi otevírá široká pláň. Mapa velmi zkresluje, jeden centimetr je 2,5 kilometru, postupujeme tudíž velmi pomalu. Vlevo v dálce je vidět jeepová cesta přicházející ze Skardu kolem jezera Satrapa a nižší sedlo 4200 metrů. Jdeme po pláních rovnoběžně s touto cestou, ale na druhé straně říčky, tak tři kilometry daleko. Občas je to trochu do kopce, občas mírňoučce z kopce. Všude kolem nás vykukují z nor svišti. Vždy varovně piští a při přiblížení na 70 až 100 metrů se schovávají pod zem. Vypadá to, jako by si o nás předávali zprávy. Mezi norami mají vyšlapané cestičky, často jdem po nich, v domnění že to je zbytek normální pěší stezky. Musíme si dávat pozor, abychom nezapadli do některé z velkých nor, u kterých tyto cestičky končí. Kopce na obzoru jsou jen oblé, někde tam je Kašmír.

Náhle se před námi objevuje řeka. Přeskákat není kde, tudíž musíme brodit. Voda je studená, ale dá se to vydržet. Proud naštěstí není tak dravý a všichni jsme po chvíli na druhé straně. I když se Ištva diví, že jsem nepoužil pro lepší chůzi ve vodě sandále. Pokračujeme po pláni dál, stále po příjemné travičce, občas s nějakým potůčkem, či houpavým vyschlým močálem. Občas trochu krápne, ale vždy jen krátce. Spíše hodně fouká vítr, což naštěstí nesvědčí komárům, kterých by tu jinak bylo hodně. Před pátou přicházíme k další řece, širší než ta předchozí. Naštěstí je vody jen nad kolena, i když proud je sice větší, ale dá se ustát. Jirka se vrací a Hance přenáší batoh. Zde by přece jen mohla mít problémy a koupel, především batohu, by nebyla vůbec příjemná. Nad námi je nebe čím dál černější, takže se utábořujeme hned poblíž řeky, pod menším srázem, který nám snad bude sloužit jako závětří. Pouze terén je zde trochu nerovný. Dostatek podvečerního času trávím dopisováním deníčku a čtením průvodce. V noci opravdu začíná pořádně pršet.

15.7.2001 (Ne) Deosai Plains 4550 m – 4100 m

Ráno stále poprchává, takže balíme mokrý stan. V mírném deštíku vyrážíme napříč pláněmi. Hned po hodině chůze, když už to vypadá, že žádné brodění nebude, stojíme nad dost tekoucím řekou. V jednom místě je dost široká, zde také, za mírného deště, brodíme. Když se zouvám, a pak na druhé na druhém břehu obouvám, komáři mají žně. Nejhorší pro mne je ledová voda, ale křeč mě naštěstí nechytla. Na druhé straně pokračujeme do kopce a v půl jedenácté jsme na jeepové cestě, která vede napříč celými Deosai Plains. Jsou to jen vyježděné koleje ve zdejší travnato­-kamenité krajině. Jde se po ní dost příjemně, stále buď po rovině či jen mírně nahoru či dolů. Jen deštík je trochu nepříjemný, hlavně že mraky brání možným rozhledům. Cestou míjíme dva domorodce vedoucí koně. Přitom tu nikde není žádné osídlení, ani zvířata se tu nikde nepasou. Asi přecházejí celé pláně, jako my.

Před polednem přicházíme k široké řece, přes kterou je pohodlný brod pro auta. Bohužel to není na přeskakování přes kameny, tudíž opět brodíme. Na druhé straně sedí u Jeepu 15 Pákistánců, hlavně do šátků zahalených žen, které nás mají pochopitelně za hlavní atrakci. Taky se nás hned jeden mladík „ujímá“, že si nás musí vyfotit. Nebráním se. Na oplátku chceme fotit my je, teda hlavně ženy, které se zde v Pákistánu, skoro nikde vyfotit nedají. Když ale na ně namířím objektiv fotoaparátu, utíkají pryč. Později chytají Hanku mezi sebe, drží se ji, a cosi jí vytrvale v urdu švitoří. Ty nejodvážnější se s ní nechávají fotit. Někteří další mladíci vyžadují, abych je také vyfotil, takže film rychle ubývá. Klid na jídlo bychom tu neměli, radši se loučíme a odmítáme pozvání na jejich masitý oběd a jdeme kus dál, odkud již není tato skupina vidět. Naše jídlo přerušuje příjíždějící Jeep, který kousek od nás zastavuje, a po chvíli jsme opět atrakcí. Radši se zvedáme a jdeme dál. Bohužel začíná zase pršet a déšť přechází ve slejvák. V dešti míjíme i náhorní jezero, velké, skoro přesně kulaté, ležící těsně pod průsmykem Chhachor Pass (4260 m). Do průsmyku je to jen padesát výškových metrů. Déšť už ustává, a když ve čtyři hodiny stojíme v průsmyku, tak už neprší. Bohužel jsou všude mraky, a my tak nevidíme údolí, do kterého přicházíme. Opouštíme Deosai Plains a blížíme se k Nanga Parbat do údolí Chilim Gah. Hned na prvním příhodném místě se utábořujeme nedaleko cesty, trochu skryti před případnými projíždějící Jeepy. Večer sice neprší, ale mraky zůstávají všude kolem nás.

16.7.2001 (Po) Deosai Plains (4100 m) – průsmyk Chhachor Pass (4260 m)

Ráno vstáváme do deště. Čekáme vzájemně na sebe, abychom měli složeny věci ve stejný čas, a pak rychle balíme stany. Za mírného deštíku, spíše takzvaných vodorovných srážek z nasycených vodních par, sestupujeme do údolí. Cesta je stále stejná jako všera, Jeepy vyjeté koleje. Viditelnost je opět malá. První osídlení od Skardu jsou stany pastevců, které míjíme, a pak první chatrče­-domy. Po jedenácté nás v první osadě předjíždí minitraktor a my si naskakujeme na prázdný valník. Čtvrthodinová jízda nám bohatě stačí – je to strašná řehtačka. Při jednom nadskočení mě to hodí dopředu a já se dost bolestivě praštím do svého kolena. Vystupujeme u závory značící vstup do Národního parku Deosai Plains. Vedle závora je malý stan, napůl zapuštěný do země, kde sedí dva úředníci. Chtějí, abychom jim ukázali permit do národního parku. Vysvětlujeme jim, že tudy, kudy jsme šli, nebyla žádná podobná závora, kde bychom si ho koupili. Platíme tedy až tady, i když národní park již opouštíme a když jsme doposud netušili, že jsme parkem procházeli. Na jednoho to dělá 256 rupek (4 dolary).

Hned pod závorou je vesnice Chilam Chauki, ve které si dáváme oběd. Jedna bouda slouží jako restaurace pro místní, využíváme ji tudíž i my. Sedáme si na zvýšenou plochu pokrytou koberci. Zde dělají jen vynikající čaj, další jídlo pro nás objednává majitel telefonem odjinud. Za chvíli všichni máme dobré čapátí a sabdží, tentokrát připravené z jedlého ibišku, jak nám vysvětluje Hanka, která ho zná z Afriky. Údolí dolů je již hustě osídlené, takže si na další cestu bereme Jeep. Za 800 rupek nás čeká cesta 60 kilometrů dolů. Jirka s Ištvou sedí na korbě, drže se jen postraňků, ve společnosti ovcí. Já s Hankou sedím v kabině vedle řidiče. Je to náš první taxík v životě, kde dostáváme občerstvení – každý krabičku mangového džusu a kokosové sušenky. Řidič též používá vůni ve spreji na interiér vozu, asi mu nevoní moje botky. Vepředu se to dá ještě vydržet, kluci na korbě to mají dost drsné. Tři hodiny se kodrcáme, moc příležitostí pro vyšší rychlost není. Projíždíme několik vesnic, kde zrovna chodí žáci ze školy. Ve tři odpoledne jsme v Astoru, středisku celého Astor Valley, které leží pod masivem Nanga Parbat. Zde si stačíme koupit jen sušenky a hned se skládáme na další Jeep, který jede nahoru do 40 kilometrů vzdáleného Tarashingu, našeho dalšího cíle. Jeep je nákladní, dostáváme tudíž celkem slušnou cenu 400 rupek dohromady. Batohy jedou na střeše nad řidičem, my stojíme či sedíme spolu s dalšími sedmi Pákistánci vzadu na nákladu. Zajímavá je drátěný kotec, který řidič v průběhu jízdy naplňuje zakoupenými slepicemi. Dvě hodiny jedeme nahoru do údolí Rupal. Jde to velmi pomalu, jsme naloženi, tudíž to moc nedrncá. Stejně jsme rádi, když v podvečer přijíždíme do Tarashingu. Zde se ubytováváme v tom levnějším ze dvou zdejších hotelů – New Rupal Hotel – za 150 rupek za místnost. Večeříme na terase s výhledem na ledovec, který bohužel většinou kryjí mraky. Snad zítra bude lépe.

17.7.2001 (Út) Průsmyk Chhachor Pass – Chilam – Astor – Tarashing

Výlet pod Nanga Parbat

Když kolem sedmé vstáváme, je celkem modro, jen vrcholky masivu Nanga Parbat kryjí mraky. I přesto se rozhodneme vyrazit na trek. U místních policistů, kteří sedí uprostřed vesnice v Check Pointu, zjišťuji, že sami tady chodit nemůžeme, takže si nakonec bereme jako průvodce mladíka, kterého nám dohodil náš hoteliér, za 300 rupií na den. Před tím ještě snídáme na zahradě před hotýlkem, tentokrát parathy s džemem. Chystáme se na třídenní vejlet podél jižní strany Nanga Parbat, takzvané Rupalské strany. Před devátou se vydáváme na cestu, průvodce jde vepředu, my za ním. Pro mě je to velmi nezvyklé, ale jinak to tu nejde. Hned nad Tarashingem překračujeme úzký stejnojmenný ledovec, ten, který jsme viděli z hotýlku. Dále jdeme po lukách, podél polí či mezi zavlažovacími kanály. Procházíme vesnici Rupal, poslední regulární vesnici v údolí, do které se už ale nedá dojet a kam se vše nosí, nejčastěji na oslech, z Tarashingu.

Krajina je moc pěkná, okolo ve stráních jsou túje a borovice, v dáli je vidět jakýsi ledovec. I s přestávkou na oběd jsme o půl druhé v prvním základním táboře – Herrligkoffer Base Camp (Polský BC), nazvaný podle vedoucího prvního úspěšné expedice na Nanga Parbat, která odsud vycházela. Vrchol je podle našeho průvodce přímo nad námi, bohužel stále v mracích. Času máme dost, jdeme ještě dále. Vylézáme nahoru na morénu a máme před sebou široký ledovec Bazhin. Hanka už v kopci nadává, že tohle není žádná dovolená na zotavenou! Jde ale dál. Na začátku cesty přes ledovec se s nadávkami připojuje i Ištva, to když jim průvodce trochu poodejde a oni musí maličko hledat cestu. Po této příchodě Hanka průvodce okřikuje, užívajíc i česká slova, a on konečně zpomaluje. Na druhé straně ledovce Ištva kontruje: „To jako tu morénu polezu zase dolů“, když musíme opět asi 150 metrů sestoupit. Dole jsou široké louky, po kterých pohodlně kráčíme, stále s Nanga Parbat v mracích nad hlavou.

Po půl čtvrté jsme v Latobahu, široké louce, plné letních obydlí pastevců. Všude kolem nás je plno koz, oslů, krav a ovcí. Je tu ale i pramen vody, takže tu zůstáváme. I když nebýt našeho průvodce, asi by mi nepřišlo vhodné tu tábořit. Stavíme stany a relaxujeme. Přes louky teče nedaleko pramenící potok – náš zdroj pitné vody, koupelna i prádelna. Po chvíli přichází místní děda a nabízí nám na pití studenou kolu či fantu. Rozhodně o ně nestojíme, ale napadá mě, že by mohl mít domácí sýr. Navečer si pro něj s našim průvodcem jdu. Je to pravý domácí sýr – panýr – čistě kozí. Skupenstvím je to spíše řidší tvaroh s občasnými pevnými kousky. Kdyby se ale zcedil přes plátno, byl by krásně tuhý. Dáváme si ho kus do večeře a ještě z něj vyrábím sladký kozí tvaroh s kousky ananasu. Hanka celé odpoledne leží ve stanu, asi je za celý den dost unavená nebo naštvaná. Ištva ani Hanka nemají o panýr vůbec zájem, Jirka se ho též moc nepřejí, takže většina zůstává mě a ještě mi zbude na snídani. Jen doufám, že to vnitřnosti přežijí.

18.7.2001 (St) Tarashing – Herrligkoffer Base Camp – Latobah

V pět ráno mě Jirka budí, lezu ze stanu a společně koukáme nad sebe. Nanga Parbat není poprvé v mracích. Sice ještě není osvícená, ale i tak je pěkná. Po sedmé hodině regulárně vstáváme – přímo nad hlavou máme osvícenou Nangu Parbat (8125 m), devátou nejvyšší horu světa, a vpravo vedle Raikhot (7070 m). Dnes jdeme na vejlet jen bez baťohů údolím Rupal stále vzhůru, kam dojdeme. Hanka s Ištvou si pro dnešek dávají pauzu v táboře, takže jdu jen já s Jirkou a našim průvodcem. Stále mírně stoupáme, ze zhruba padesáti procent je cesta prašná či travnatá, zbytek pak jsou méně příjemné kamínky.

Procházíme Shaigiri, dalším ze základních táborů Nanga Parbat, a jdeme stále na západ. Pod námi po levé ruce máme široký ledovec Toshain (Rupal), před sebou zasněžené kopce. Od rána je úplné jasno, nikde ani mráček, takže je i pěkné vedro. Za tři hodiny svižné chůze z Latobahu jsme těsně nad místem zvané Mazeno Base Camp, odkud se pak přes sedlo Mazeno La chodí kolem Nanga Parbat, na její severní stranu. Je to ale dost náročné a je nutné mít technické vybavení. My si tady dáváme polední pauzu a opět svižnou chůzí se vracíme zpět. Většinu cesty máme Nanga Parbat vlevo nad hlavou. O půl třetí jsme zpátky u stanů. Odpoledne slunce stále praží, nejprve se nečinně potím vedrem ve stanu, a pak hrajeme s Ištvou ve stínu stromu na celtě mariáš. Konečně v pět hodin slunce zalézá za Nanga Parbat, hned se trochu příjemně ochlazuje a lépe se tak dýchá. Po večeři a kratším povídání s našim průvodcem jdeme spát s Nangou osvícenou zapadajícím sluncem.

19.7.2001 (Čt) Latobah – Mazeno Base Camp a zpět

V sedm, kdy se probouzíme, je Nanga opět nádherně osvícená, bez jediného obláčku. Dnes máme před sebou jen cestu zpět do Tarashingu, kterou jsme absolvovali předevčírem v obráceném směru. Již v devět ráno, kdy vycházíme, je opět vedro. Po tři čtvrtě hodině pohodové chůze po loukách, kde si ještě cestou fotím Nangu s různým popředím, přichází náš známý ledovec Bazhin. Tudíž nejprve musíme tak 150 metrů nahoru na morénu, pak asi hodinu kličkovat po ledovci, a pak jen sejít do Herrligkoffer BC. Dále jdeme prakticky stále mírně z kopce, po loukách, mezi políčky po zavlažovacích kanálech, které tu všude důmyslně rozvádějí vodu na všechna políčka.

O půl třetí jsme zpátky v Tarashingu, našem hotýlku New Rupal. Pan hoteliér není doma, takže nás má na starost jeho bratr, který je, jak zjišťujeme, i bratrem našeho průvodce. Hotel vlastní jedna rodina – otec, jeho sedm synů; dále do ní patří tři dcery. Myjeme se, lehce pereme a po odpoledních čapátech hrajeme karty a pak kostky. Starý otec přivádí jednu dcerku se zánětem oka. Hanka jí to ošetřuje a dává ji pár Paralenů s tím vědomím, že jí to stejně nemůže moc pomoc. Hned vzápětí děda přichází znova tentokrát s nejmenší dceruškou, která se nás ale bojí a brečí. Též má něco s okem, ale snad to tentokrát není tak závažné. Opět přichází na řadu Ophthalmo Framykoin a Paralen. K večeři si dáváme vyzkoušenou rýži a zeleninu míchanou s bramborami. Slunce nám zapadá přímo nad Nangou Parbat, což na mě působí úchvatně. Pokouším se to nějak nafotit v různých fázích západu, ale stejně, podobné zážitky jsou objektivem nezachytitelné. Večer jdeme dříve spát, neboť ráno musíme brzo vstávat – už po šesté přijede Jeep, který náš odveze dolů do Astoru. Naštěstí v noci není takové vedro, tudíž se mi spí dobře. Naše treková část expedice dnešním dnem skončila.

20.7.2001 (Pá) Latobah – Tarashing

Ráno vstáváme již o půl šesté, rychle dobalujeme a jíme již včera večer objednanou snídani – moc dobrou vajíčkovou omeletu a čapátí. Ve čtvrt na sedm nakládáme batohy do přistaveného džípu a po chvilce čekání se začínáme přískoky pohybovat dopředu. Potřebujeme sjet do Astoru a pak na Karakoram Highway a do Rávalpindí. Ze začátku jedeme velmi pomalu, cesta je velmi špatná. Přibíráme další lidi, až je náš džíp, tentokrát osobní, zcela plný. Jako kuriozita na nás působí koza, přivázaná vzadu na střeše, která každou chvíli příšerně mečí. Jedeme většinou furt dolů, podél řeky Rupal. Cestou náš předjíždí nákladní džíp, který by byl dvakrát levnější, jenom kdyby nám všichni v Tarashingu netvrdili, že dnes nepojede! V devět hodin jsme v Astoru. Zde máme možnost buď sjet minibusem na KKH, a pak chytit nějaký bus, který vyjíždí z Gilgitu, nebo ve dvě odpoledne jede přímý bus až do Rávalpindí. Já chci sjet dolů na KKH, zde si z údajně skvělého místa vyfotit Nanga Parbat a pak si vybrat nějaký rozumný bus, který pojede okolo. Bohužel všichni tři ostatní jsou proti. Podle nápisu vzadu na autobusu, kterým bychom měli jet, a tvrzení borce, co nám prodává lístky, je vybaven klimatizací, což u ostatních možná rozhodlo, nemluvě o tom, že nebudeme muset přestupovat. Na mě působí jako malý a stísněný, bojím se, že si nebudu mít 18 hodin cesty kam složit nohy. Ale dobrá. Čekáme ve stínu domů, neboť už je zase vedro. V jedenáct vyrážíme na oběd, na který v jedné na zdejší poměry luxusnějších restaurací dvě hodiny čekáme. Zato pulau, které máme po dvou hodinách na stole, je tolik, že ho nemůžeme sníst. Tlačím to do sebe, i když už od dopoledne cítím bolesti v žaludku. Mám ho jako na vodě. Už v tuto chvíli jsme mohli být dole na KKH a já jsem si tam mohl chvilku odpočinout! Čekáme před autobusem, už jsou skoro dvě a stále nikde nikdo. Náhle přichází jakýsi dohazovač, že tímto busem nepojedeme, ať jdeme s ním kousek kamsi za roh. Zde stojí minibus ještě menší, než u kterého jsme čekali. Vevnitř už jsou nějací Pákistánci. Po menším dohadování získáváme čtyři místa úplně vzadu. Sedíme namačkáni jako sardinky. Nohy není kam pořádně složit. Žádná možnost si natáhnout nohy do uličky; dokonce před Hankou nedrží opěrátko chatrné výklopné sedačky a kdo tam sedí, padá na její kolena. To bude jízda!

Dalších tři čtvrtě hodiny popojíždíme po Astoru, než se autobus zcela zaplní, a my vyjíždíme směr Rávalpindí. Prvních 50 kilometrů jedeme velmi pomalu dolů kaňonem po kamenito­-prašné cestě. Je mi stále hůře, bolí mě břicho, nemám se jak zkroutit. V duchu nadávám jako špaček na všechny své kamarády, že se mě rozhodli zničit! Teprve kolem páté vyjíždíme na KKH. Bohužel ono skvělé místo na focení Nanga Parbat, kam se ostatním nechtělo, míjíme. Nanga se nám sice objevuje, ale z příliš velkého podhledu, už v odpoledním oparu, z ne tak dobré strany a navíc za jízdy se nedá pořádně fotit! Občas se staví na jídlo, zvláštní náhodou na stejných místech, jako když jsme jeli z Rávalpindí do Gilgitu. Mě o jídlo vůbec nejde, stačí mě, že si mohu vždy někam odskočit a zahnat palčivou žízeň. Pokouším se usnout, ale marně. Někdy po půlnoci opouštíme údolí Indusu a po KKH nabíráme směr Rávalpindí.

21.7.2001 (So) Tarashing – Astor – cestou na Rávalpindí

Cesta mezi městy a ve městech

Brzy ráno ještě zastavujeme na jídlo, a pak už jedeme prakticky po rovině až do Rávalpindí. Kolem půl osmé, tedy asi tak o čtyři hodiny později, než tvrdil včera v Astoru Ištva, jsme u cíle. Ke konci cesty je mi opět hůře. Cítím, že střeva nepracují, jak by měla. Vystupujeme na konečné, na nádraží Pir Wadhai, a jedeme Suzuki do centra. Teď už to je necelý kilák na dojití k „našemu“ hotelu Popular Inn, jiný nemá smysl hledat. Najednou cítím, že to na mne leze. Snažím se sehnat nějaký záchod, ale pozdě. Než si sundám kraťasy, všechno ze mne odchází. Hrůza! Podělaný, smradlavý, obklopen mouchami se za ostatními ploužím do hotelu. Zde ještě pro nás nemají volno, ale nechávají nás dole v jídelně­-recepci. Než kluci všechno vyřeší, raději čekám venku před hotelem. Pak rychle vbíhám dovnitř do sprchy, umít se a všechno vyprat. Alespoň nějaká úleva. Přemýšlím, jaké by to bylo u nás v Čechách se chtít ubytovat již brzo ráno, či moci hned použít hotelovou sprchu. Již za hodinu je pro nás volný „náš“ čtyřlůžák. Kamarádi mezitím snídají, mě stačí jen čaj a trocha sušenek.

Přes den jen ležíme na pokoji, pereme a odpočíváme. Na oběd mi stačí jen pár sušenek a trocha čaje. Bohužel se stále dehydratuji, nic v sobě neudržím, takže musím stále hodně pít. Odpoledne se jdeme projít do města. Podaří se mi ostatní přesvědčit, ať jdeme na Rajah Bazaar. Hlavně Ištvovi se tam vůbec nechce, vždyť jsme už tam byli několikrát. Ale myslím si, že vůbec nelitují. My tu chodili buď brzo ráno či pozdě odpoledne a jen po jedné hlavní ulici. V bočních uličkách začíná ten pravý orientální život – plno krámků s kořením, čajem, ovocem, rukodělnými výrobky, elektronikou. Rajah Bazaar je jedno, v Pákistánském smyslu, z obchodním center Rávalpindí. Jak říká Ištva, tady se dá sehnat úplně všechno. Všude spousta lidí, všichni nakupují a prodávají. Dokonce zde potkáváme i pár žen, které se zajímají hlavně o látky. Žen na ulicích jsme zatím v Pákistánu potkali minimum. Cestou zpátky se stavujeme na večeři v pákistánské restauraci v ulici, kde máme hotel. Objednávám si jen suchou rýži – dostávám však pulau – rýži smaženou, kořeněnou a se zeleninou. Tohle ale bohužel jíst nemohu! Když jsem jídlo nejedl, nemusím ho ani platit! Dost dobré! V našem hotelu pro mě mají pochopení, dostávám krásně suchou rýži a k tomu vařenou zeleninu, žádné koření a skoro žádný olej. Personál je tu doopravdy vstřícný, i když možná platíme o malinko více, než by se dalo sehnat – 500 rupek za pokoj. Večer přebalujeme věci do dvou batohů, ráno vyrážíme na pětidenní výlet do Láhauru a Péšávaru. Pojedeme jen nalehko, se spacáky, trošičkou oblečení a nezbytnými léky. Vše ostatní necháme v hotelu.

22.7.2001 (Ne) Dojezd do Rávalpindí – Rávalpindí

Po sedmé hodině vyrážíme z hotelu. Jedeme opět Suzuki na Pir Wadhai, odkud jezdí busy do Láhauru (Lahore). Když přijíždíme na nádraží, zrovna začíná pořádně pršet, je holt monzunová sezóna. Nasedáme do prvního autobusu, který jede do Láhauru. Stojí pouhých 80 rupek na jednoho a pojede prý 4 až 5 hodin. A to je to 280 kilometrů. Vyjíždíme skoro prázdní. Prší čím dál tím více, Jirka si musí odsednout na jiné místo, na jeho místě u okénka je po chvíli kaluž vody. Stále popojíždíme po předměstí Rávalpindí, stavíme a dobíráme další pasažéry. V největším lijáku opouštíme město. V první díře při cestě zastavujeme, někdo vysedá, další přistupují. Bohužel, což jsme nikdo netušili, náš autobus je zastávkový! Možná proto je tak levný. To zase bude jízda. Ještě že přestává pršet a zase můžeme sedět pohromadě. Alespoň nesvítí slunce a cestu tak hned lépe snášíme. Předjíždíme několik náklaďáků, zastavujeme, někdo vystoupí, nastoupí, vozy nás předjedou a situace se opakuje. Regulérní přestávka na jídlo není. Jen na většině zastávek přistupují do autobusu prodavači všeho možného, chvíli s námi jedou, chodí v uličce mezi sedadly, prodávají a pak zase vystupují. Nabízí toho přehršel – studenou vodu, o kterou je velký zájem, vařenou kukuřici, různé placky, sušenky, malé krabičkové džusy, které, jak jsem si již dříve všiml tu jsou hodně oblíbené, žvýkačky, zmrzlinu, sladkosti z burizónu a další pochoutky. Já si z dietních důvodů nic nedávám, Hanka chutná pečenou kukuřici a burizónovou sladkost. Těsně před cílem stojíme ještě ve dvou zácpách, ale to už je jedno.

Ve tři hodiny odpoledne, po sedmi (!) hodinách jízdy jsme v Láhauru. Nejsme vůbec na hlavním nádraží, jak jsem očekával, ale kdesi před starým městem, na širokém bulváru. Na radu jednoho Pákistánce, který s námi vystupuje, si bereme rikšu, autobus, tam kam chceme, žádný nejezdí. Čtyři lidi a dva batohy na jedné malé motorikše by u nás vypadalo dost neobvykle, ale tady to je zcela běžné. Jedeme na začátek hlavní obchodní ulice, zvané The Mall, kde má sídlit YMCA, kde se dá levně ubytovat. YMCu po menším hledání nacházíme, ale bohužel ubytování již neposkytují a ani nám nejsou schopni poradit, kde jinde bychom se mohli bezpečně ubytovat. Jdeme pěšky směrem do starého města, cestou se stavuji v jedné internetové kavárně a ochotný zaměstnanec jde s námi, ukázat nám možný hotel. Po deseti minutách chůze jsme na místě, v hotelu Queen’s Way. Je to sice strašná kůča, personál není nejpříjemnější, ale nic jiného v okolí není, takže to bereme.

Navečer se jdeme trochu projít, chceme se hlavně stavit v kanceláři Emirates, ověřit si zpáteční letenky. Náš hotel leží na ulici New Anarkali, která spojuje Staré město a The Mall. Je plná obchodů z textilem. Obchody a zboží v nich jsou na zdejší poměry dost luxusní, ale přesto i tak celkem levné. Procházíme se po Mallu, širokém bulváru, lemovaným stromy a honosnými budovami.vystavěný Angličany v britském, koloniálním stylu. Kancelář Emirates sice nacházíme, ale je tu jen cedulka, že se přestěhovali jinam, daleko za centrum. Nu co, vyřešíme to telefonicky. Vracíme se zpátky a jdeme až na začátek Starého města. Už je skoro tma, takže se raději neodvažujeme moc se po něm toulat. V jedné z mnoha zdejších, napůl pouličních restaurací, si dáváme večeři. Přímo vedle chodníku je ohniště, nádoby s jednotlivý pokrmy a vzadu jsou pak stolečky a židle, kde zákazníci sedí a jí. Bohužel nikde nemají jen suchou rýží, všechno je jen ochucené pulau; taky skoro všechno je masové. Jelikož mám hlad, tak si stejně musím něco dát – ochucenou rýži a pálivou zeleninu. Ostatní to mají, co se týče výběru, jednodušší. Mohou si vybrat cokoliv, také si nějaké maso dávají. Náš pokoj v hotelu má okna prakticky do ulice, ale jsme naštěstí až ve čtvrtém patře a hluk není v noci tak velký a my můžeme v klidu spát.

23.7.2001 (Po) Rávalpindí – Láhaur

Dnes se nemusíme nikam kodrcat, máme celý den na město. Po snídani, tvořené netradičně toustovým chlebem s džemem jdeme do Starého města. Procházíme jeho malinkými uličkami, hodně krámků má ráno ještě zavřeno. Naše kroky míří do láhaurské pevnosti, která leží na severozápadním okraji starého města. Pevnost, Shahi Qila, je tak velká, že se naštěstí nedá přehlédnout. Za čtyři rupky si kupujeme lístek a v klidu, bez občas trochu otravných pouličních prodavačů a oblizovačů se procházíme po jejím obrovském areálu. Jde o komplex paláců, menších staveb, zahrad; vše je obehnané vysokými hradbami. Sídlili tu králové mogulské doby, podobně jako v Dílí či Agře. Bohužel je vidět, jak všude velmi hlodá zub času a jak nejsou peníze na nákladné opravy. Ale i tak je to celkem zajímavé. Někde zbyly kusy keramické mozaiky či dokonce kombinace keramiky s kousky zrcadel.

Je pod mrakem, a když pevnost opouštíme začíná pršet. Skoro dvě hodiny se před monzunovým lijákem krčíme v kamenné otevřené stavbě před pevností. Voda stoupá, jen přímo před námi ji po cestě teče tak po kolena. Dává se s námi do řeči jeden místní mladík, který se jen tak ze zájmu doma učí základy různých cizích jazyků. Takže se s námi „baví“ česky. Zásobu slov má celkem dobrou, stále se nás taky na další slova vyptává. Pršet nepřestává, takže v dešti, raději naboso, jdeme do protější mešity Badshahi, jedné z největších mešit na světě, postavené také Moguli. Je to náměstí pod širým nebem, ze všech stran obehnané „kolonádou“ a ve směru k Mekce vyzdobené třemi kulovými věžemi. Jelikož stále prší, tak tu je jen pár domorodců, skoro žádní turisti. Celou dobu nás provází náš nový „český“ známý. Hanka se cítí unaveně, chce jet zpátky do hotelu, takže si s Ištvou berou rikšu a odjíždí. Já s Jirkou to bereme ještě přes Staré město. Rád bych zde ještě navštívil dvě, prý zajímavé mešity. Staré město je neskutečný labyrint křivolakých uliček. Na začátku máme jakýsi směr, ale brzy ho ztrácíme. V jednom obchůdku s hudebními nástroji si kupuji dva bubínky – celkem obyčejné, ale ty fajnové jsou bohužel moc drahé.

Motáme se v uličkách, někdy širokých ani ne metr, kam slunce nikdy nesvítí. Na každém rozcestí se ptáme na cestu, ne vždy s úspěchem, tady anglicky skoro nikdo nemluví. Po delším bloudění se konečně dostáváme k první hledané mešitě, takzvané Zlaté mešitě (Sunehri Masjid). Má pozlacené minarety, ale zas mě tolik neuchvacuje. To o kus dál stojící Wazir Khanova mešita je nádherná. Je sice schovaná mezi baráky, její vchod bychom, kdybychom o něm nevěděli, jistě minuli, ale vnitřek stojí za to. Celá je zdobená nejrůznějšími abstraktními motivy vytvářenými z různobarevné keramiky. Jirky se u vchodu ujímá němý průvodce a podrobně ho za 10 rupek provádí po celé mešitě. Dokonce ho bere kamsi nahoru, na vyhlídku na celé náměstíčko. Vzal by ho i na minaret, kdyby nebylo zamčeno. Zpátky do hotelu jdeme raději trochu oklikou, ale s jistotou, že najdeme cestu ze Starého města. Navečer jdeme všichni dohromady na internet zjistit, co nového doma. Na večeři s námi již Hanka nejde, dnes večer to bude jen pánská jízda. Jízda se však skládá jen z rychlé večeře v jedné pouliční restauračce na Starém městě. Jsme v muslimském státě, takže alkohol se tu nikde na ulici nevyskytuje. Sehnat by se ale dal, jistě stejně snadno jako drogy. Taky nám pivo včera hoteliér nabízel. Ale za sto rupek… to si počkám domů. Jako zákusek na dobrou noc si v hotelu dávám mango, které jsem si odpoledne koupil. Je vynikající, jen škoda té velké pecky, takže i velkého manga moc na jídlo není.

24.7.2001 (Út) Láhaur

Dnes máme celý den na Láhaur, teprve až na noc bychom rádi odjeli do Péšávaru. Ráno si balíme našich pár krámů a necháváme si batohy na recepci. Navrhuji jít do muzea, prý největšího a nejlepšího v Pákistánu. Chtěl jsem tam jít už včera, ale to pršelo. Je to kousek od našeho hotelu a otvírají až devět. Před devátou postáváme před zamčenou branou muzea. Jdu se podívat za roh, jestli by se nedalo nějak proniknout dovnitř a porozhlédnout se po okolí, než nás pustí dovnitř. Tady mě nějaký zaměstnanec informuje, že dnes, ve středu, je zavírací den. Nadávám si – vždy to v průvodci psali, že je v „Wednesday“ zavřeno, ale bohužel mě nedošlo, že „Wednesday“ je středa. Vadí to především Hance, která se sem též těšila a která mi teď oprávněně nadává. Kluci ty stejně raději chtěli do zoo. Takže sedáme na městský autobus a po hlavní obchodní ulici, The Mall, tam jedeme. Poprvé jedeme normálním městským busem, který má, jak velí místní zvyk oddělenou část pro muže a část pro ženy. Ty mají pro sebe asi jednu třetinu vepředu, muži jsou pak v zadní čísti, odděleni sklem a mříží. Zoologická zahrada je celkem pěkná, čekal jsem hrůzu podobnou té v Káthmándú, ale tato je již z doby koloniální Anglie. Je to normální zoo, takže většina exponátů je z celého světa, a jen minimum místních druhů. Všude je poznat, že tu včera byl trochu větší slejváček. Kolotoče a prolejzačky jsou celé pod vodou, což dětem nevadí a s radostí si tu hrajou. Jelen ležící ve vodě vypadá také exoticky. Na cestách, kde voda opadla, se činí místní zřízenci a zametají bahno, které voda naplavila. Nejvíce z celé zoo se mi líbí krmení opic. Dostávají napečené čapátí, jablka, švestky a čerstvé banány. Mňam. Hned vedle zoo je velký park (Bagh­-e-Jinnah; Lawrence Garden), založený též Angličany. Proto je uspořádáný, systematicky budováný, se spoustou exotických dřevin z celého světa. Jelikož je vedro, a zase nemáme tolik času, tak si procházíme jen malinkou část. Opět tu jsou velké plochy celé pod vodou. Některé stromy jsou „obaleny“ netopýry, což jsem v Čechách ještě neviděl.

Autobusem zase jedeme zpět, v hotelu si vyzvedáváme batohy a jdeme znova do Starého města. Hanka i Ištva chtějí vidět ty dvě mešity, které jsme s Jirkou včera navštívili. Zatímco si je prohlížejí, my jim hlídáme věci a já přemýšlím, kudy se nejkratší cestou dostaneme ven ze Starého města. Ale tu se nedá nic plánovat. Změť ulic je strašná, jenom volíme nějaký směr a pak doufáme, že nás to někde vyplivne. Opravdu po menším kličkování vycházíme jednou z městských bran. Po hranici, kde dříve město končilo, jdeme až do Iqbal parku, kde stojí moderní minaret (Minar­-i-Pakistan), spíše rozhledna, menší pokus o stavbu podobnou Eiffelově věži. Tady si bychom rádi vydrželi odpočívat až do večera, než půjdeme na autobus. Ištva s Jirkou jdou propátrat odkud přesně jezdí autobusy a jak často. Vrací se asi za hodinu, že je to tam, jak jsme si mysleli, a že jezdí každou chvilku, jak se vždy naplní. Sedíme na trávníku pod minaretem a odpočíváme. Tak jako všude v Pákistánu jsme brzy centrem pozornosti. Nejprve se kolem nás tvoří velký kruh, který se postupně zmenšuje. Nejodvážnější stojí či sedí přímo nad námi. Nejhorší je skupina ženských žebraček. Když už to vypadá, že se budeme muset spakovat a přesunout se jinam, přichází nějaký Pákistánec, na všechny cosi huláká a všichni se rozcházejí. Víme moc dobře, že ne nadlouho. Taky se po chvíli zase volný prostor kolem nás zmenšuje. Když už je zase kruh uzavřen, radši se zvedáme.

Jdu se ještě podívat přímo pod minaret. Nahoru nemá smysl lézt, neboť je zataženo a viditelnost je mizerná. Najednou vidím, jak někdo jako náš městský policista bere několik lidí rákoskou, zdejším častým donucovacím prostředkem. Asi se na mne příliš lepili a tak je takto, pro mne až velmi drsně, vyhání. Možná by u nás rákoska v rukou strážců zákona občas nebyla špatná. Vypadá to, že každou chvilku bude pršet, a tak vyrážíme raději co nejrychleji na autobusové nádraží. Zde si sedáme do rohu otevřené čekárny, abychom nebyli moc nápadní. S Jirkou se jdeme podívat, čím bychom mohli jet. Nejvíce mě uchvacuje autobus s puštěnou klimatizací, ve kterém je doopravdy zima. Jeden bus této společnosti se právě chystá odjet, takže si vybíráme ten další, co by měl odjíždět v půl osmé. To se nám hodí, ráno bychom mohli být v Péšávaru. Rychle si do něj sedáme. Zrovna začíná pršet; říkáme si, že jsme poslové deště, odkud odjíždíme, tam začíná pršet. V autobuse je taková zima, že se musím obléct! Konečně po několika dnech neskutečného vedra je to velmi vítaná změna. Sice s velkým zpožděním, až se celý autobus naplní, odjíždíme směr Rávalpindí – Péšávar. Nevadí, alespoň budeme v cíli až ráno a ne v noci. Vyjíždíme z Láhauru a místo po silnici, po které jsme předevčírem přijeli s Pindi, teď najíždíme na dálnici, jedinou v celém Pákistánu, vedoucí z Láhauru do Rávalpindí. Holt jsme si, když jsme sem předevčírem jeli, vybrali ten nejhorší spoj. Klimatizace hučí stále naplno, nebyl to jen reklamní tah na nádraží na nalákání zákazníku. Někdy v noci zastavujeme na dálničním odpočívadle. Kola, čapátí, čaj či pákistánské bagety tu ale naštěstí stojí stejně jako kdekoliv jinde, nejde o žádné předražené občerstvení, jak znám z českých zemí. Po nasycení a napojení jedeme dál. Do Rávalpindí ani nezajíždíme, jen ho podjíždíme a jedeme přímo do Péšávaru.

25.7.2001 (St) Láhaur – odjezd do Péšávaru

Kolem třetí hodiny v noci se probouzím, podél cesty se objevují domy, a před půl čtvrtou zastavujeme v Péšaváru. Jsme na nějaké široké ulici, ale vůbec to nevypadá jako centrum, ani jako autobusové nádraží. Do hotelu to už nemá cenu, takže se jdeme s Ištvou podívat, kde bychom do rána přečkali. Zjišťujeme, že na druhé straně ulice je opravdu autobusové nádraží, jen umně schované za zavřenými roletami. Naštěstí boční vchod je otevřený. Zde Ištva dohodne s místním hlídačem, že tu na lavičce můžeme počkat do rána. Tvrdí mu, že jedeme do Rávalpindí a čekáme na ranní spoj. Vracíme se pro Hanku a Jirku a sedíme, či spíše klimbáme do té doby, než se nám zdá, že by mohla jezdit městská doprava, a že by nás již mohli někde ubytovat. Jedeme kousek za Staré město, kde se na třetí pokus ubytováváme v relativně zachovalém hotelu Relax Inn. Jelikož jsme půl noci probděli, tak si všichni jdeme s chutí zdřímnout. Až po desáté hodině vyrážíme do ulic. Jdeme se podívat do Starého města. Je to jeden velký bazar, jeden obchůdek vedle druhého, opět se tu dá koupit skoro všechno.

Zdejší obyvatelé, Paštuni, jsou vzhledem trochu odlišní od ostatních Pákistánců, často nosí dlouhý vos a jinou pokrývku hlavy. Jsme jen 50 kilometrů od Afganistanu, což vidíme na každém kroku. Kromě spousty emigrantů, vidíme hodně afgánského zboží, většinou pašovaného, například výrobky z lápisu. Často mají obchody v názvu slovo Afganistan či afgánský. V knihkupectví prodávají pohledy z Afganistanu, podle fotek to musí být zajímavá země, nyní bohužel úplně uzavřená. Žádné cenné historické památky nevidíme, jedno náměstí je upraveno jako moderní památník a Hanka s Ištvou navštěvují jednu mešitu. Procházíme také zakrytou uličkou plnou krámků se zlatem, ale není to již takový luxus jako v Dubaji. Na oběd jdeme do restaurace, která leží hned vedle našeho hotelu. Že na jídlo dlouho čekáme, to je tady normální, ale vadí mi, že nemají žádné sladkosti, které mají na jídelním lístku a na které mám chuť. Odpoledne jedeme autobusem, které tu jsou všechny fantasticky pomalované a vyzdobené zvenku i zevnitř, do obchodní čtvrti, Saddar Bazaaru. Tady jsou banky, luxusnější obchody, knihkupectví, asi i úřady.

Náhodou zavítám do jednoho malého obchůdku s potravinami, kde se dá sehnat skoro vše z Evropy či Ameriky – čokolády, konzervy, kompoty, omáčky, instantní věci či džusy. O nic takového sice nestojím, ale přijde mi to tady dost zajímavé. Kolem nás se všude motá spousta žebráků a prodavačů různých cetek, mnohem více, než doposud kdekoliv v Pákistánu. Zastavit se někde na ulici dost dobře nemůžeme. Hned kolem sebe máme houf lidí. Navíc lidé mi tu přijdou více drsnější a nepřístupnější, než jinde v zemi – pro mne všichni vypadají jako bojovníci Tálibánu či jiné muslimské militantní skupiny. Jirka si u jednoho kluka kupuje dva pravé afgánské nože, přijdou ho asi na 400 korun, u nás jsou prý mnohem dražší. Jeden má rukojeť z kamene lápis lazuli, je moc pěkný. Hned kousek od centra je katolický kostel, do kterého se pokoušíme přes zamčené dveře nahlédnout. Jaké je naše překvapení, když po chvilce přichází černoch a pouští náš dovnitř. Je to mladý misionář z Ugandy, který už je druhým rokem v Pákistánu. Pouští nás do kostela, dobrou angličtinou nás ním provádí. Vypráví nám o katolících v Pákistánu, konkrétně zde v Péšávaru. Je to velmi zajímavé, neboť drtivá většina Pákistánců jsou muslimové. Nakonec neodmítáme pozvání na sklenici vody do sousedního domu, kde žije. Vypráví též něco o sobě, proč takhle působí ve světě, jak je to s náboženstvím v Ugandě, že například hodně Afričanů jezdí studovat do Pákistánu, kde je vzdělání levnější než v Evropě. Je to velmi příjemné setkání, působí to tu na mě jako ostrov klidu v moři chaosu a hluku. Vracíme se zpátky k našemu hotelu. Jdeme ještě jednou do Starého města, kde si v jednom obchůdku kupuji ráno vyhlídnutou vodní dýmku. Nejvíce času trávíme všichni v obchodě s čajem, kde až na Ištvu ve velkém nakupujeme. Pákistánci sice čaj nepěstují, ale všechen dovážený tu mají velmi levný. Nejvíce se těším na zelený čaj z indického Kašmíru. Na večeři se nám nikam nechce, takže si kupuji na ulici jen čapátí a k tomu různé smažené pochutiny, kterých tu dělají nepřeberné množství a které jsou vždy vynikající. Měl bych sice držet dietu, ale těmto laskominám se nedá odolat, stejně jako vynikajícímu mangu.

26.7.2001 (Čt) Péšávar

Ráno se jdeme podívat do Péšávarského muzea. U pokladny nás čeká ranní sprcha, místo očekávaného vstupu tak 5 až 20 rupek po nás paní chce od každého celou stovku. S Hankou a Jirkou si říkáme, že když už jsme nebyli v láhaurském muzeu, tak sem bychom mohli zajít. Platíme, a vcházíme dovnitř. Muzeum není moc velké, kvalita a způsob provedení expozice mi občas připomíná nějaké naše zapomenuté vesnické muzeum za hluboké totality. Zvlášť kouzelná je jedna zeď v prvním patře, celá vyzdobená jen zažloutlými fotografiemi nějakého Pákistánského papaláše. Ale návštěvy rozhodně nelituji. Je tu spousta soch a jiných památek z předmuslimské doby – doby kdy tu byl rozšířen budhismus. Nejstarší sochy jsou přes dva tisíce let staré. Všechno je z okolí Péšávaru a celé Severozápadní provincie, které je Péšávar hlavním městem. Některé památky, které se zachovali do dneška, bych rád viděl, ale bych tu musel být mnohem déle a nejspíše si najmout auto. Zajímavé jsou i oděvy domorodců, jejich rukodělné výrobky a pochopitelně zde nechybí zbraně. Asi to budou kopie ručních zbraní z celého světa – revolvery, pistole či různé pušky. Cestou z muzea se ještě stavujeme ve Sterém městě, kde nakupuje různé drobnosti jako dárky domů.

Bereme si věci z hotelu a jedeme na autobusové nádraží, na které jsme přijeli včera nad ránem. Místní doprava jezdí před střed města po jedné trase a jeden bus za druhým. Ještě ani nestačíme vejít do nádražní budovy a už jsme vměstnání do právě odjíždějícího autobusu. Štíplístek jen kývne na náš dotaz „Rávalpindí?“ a už nás tlačí dovnitř. Bojí se, aby nás nevyfoukla konkurence, která jede hned za námi. Myslím, že mu z druhého autobusu pěkně spílají. Ještě, že jsme si cestou koupili alespoň sušenky. Jedeme po stejné silnici jako jsme sem přijeli, akorát že je den a my si můžeme prohlížet okolní krajinu. Asi po dvou hodinách jízdy přejíždíme po dlouhém mostě Indus, už tady opravdový veletok. Stavíme také někde u klasické silniční občerstvovací stanice na jídlo. Hlavní je čaj s mlékem, čapátí, sabdží a studená kola. Když už se těším, jak brzo budeme v Rávalpindí, a co tam ještě dnes navštívím a nakoupím, autobus náhle zastavuje. Tři hodiny sedíme uvnitř, mezitím řidič, jeho pomocník a pracovník dílny, u které stojíme, opravují autobus. Kolo píchnuté není, je to něco na ose či na brzdách. Tempo opravy je pochopitelně lážo plážo, ale to už nás tu nepřekvapuje. Ale konečně jedeme dál. Zjišťuji, že jsme stáli v Taxile, v městě s hodně památkami, na kterou nám již nezbyl čas. Škoda, mohli jsme tu klidně vystoupit a jít se do ní podívat. Když už to vypadá, že budeme vjíždět do Rávalpindí, řidič náhle zastavuje u silnice a nutí nás vystoupit. Vlastně ani do Pindi nejede, najíždí tu na obchvat a dálnici přímo do Láhauru. Ale prý odsud vše do města jede, stačí si jen zamávat a za 5 rupek pojedeme. Taková zrada a lež! Velmi naštvaný si nahazuji na záda náš batoh, načeš mi lupne v jednom zádovém svalu. Moc príma, nemám sílu nyní batoh ani nadzvednout. Nasedáme do jednoho přecpaného busu a jedeme na nádraží Pir Wadhai, odtud pak již Suzuki do centra, akorát že trochu oklikou, monzunový liják, kterému jsme v pondělí ujeli tu zanechal pěknou paseku, kromě obětí na životech strhal i několik mostů. Nejhorší to bylo právě v okolí Pir Wadhai. Vůbec se nedivím, když projíždíme podél zástupů chatrčí z rákosu a igelitu v nízko položených územích. Jdeme do našeho hotelu Popular Inn, kde bohužel „náš“ čtyřlůžák je obsazen, ač ho Ištva před odjezdem rezervoval, takže musíme vzít za vděk jen trojlůžákem, navíc uvnitř hotelu, bez oken ven. Vedro v něm sálá, i když se venku trochu ochlazuje. Už je dost pozdě, takže z plánované cesty do obchodní čtvrti a po malých ob chůdkách nic není. Mohutně peru, abych měl do letadla věci čisté; na rozdíl od ostatních nemám speciální oblečení na cestu domů. Večer už jen stačíme zajít k Číňanům na večeři a zalehnout – někteří s cestovní horečkou, neboť zítra nás čeká poslední den v Pákistánu, na noc se musíme přesunout na letiště.

27.7.2001 (Pá) Péšávar – Rávalpindí

Dopoledne jedu s Hankou do Saddar Bazaaru, podívat se, co tu je zajímavého. Kluky trápí průjmy, jsou rádi, že můžou zůstat v hotelu. Je to zase luxusnější čtvrť, s bankami a fajnovějšími obchody. Nejvíce času trávíme v obchodě s uměleckými předměty, které jsou ale proti jiným podobným obchodům dost drahé. Po návratu, těsně po poledni, vyklízíme náš pokoj a až do večera jsme rozvaleni dole v recepci­-restauraci. Personál je ochotný, takže žádný problém. Já s Hankou jdu ještě jednou na Rajah Bazaar utratit poslední rupky. Kluci opět zůstávají v hotelu. Procházíme obchody s kazetami a cédéčky, kromě místní hudby tu mají neskutečně levnou anglickou hudbu, prý všechnu ze Singapuru. Výběr je převeliký. Frčí tu i DVDéčka, jedno za 40 až 100 rupek, všechny známé americké tituly, včetně těch čerstvě premiérových. Kupujeme si cédéčka s pákistánskou hudbou, a já navíc dvoje U2. Dále sháníme koření, Hanka čaje a mejdla pro sestru, šátek pro Jirku; velkou práci nám dá sehnat Ištvovi tričko s nápisem Pákistán. Také si fotím nějaké záběry z ulice a domorodce, což jsem celý měsíc trochu zanedbával.

Kluci večeří v hotelu, já s Hankou jdeme naposledy k Číňanům na vynikající smaženou rýži a smažené nudle. Večer ještě chvíli hrajeme karty, ale Ištva už je celý nervózní a chce co nejrychleji na letiště. Kolem deváté (??) se loučíme s naším hoteliérem a opouštíme náš útulek. Suzuki kolem nás jezdí většinou přeplněné, či nejedou na letiště, takže si raději bereme za pouhých 50 rupií taxíka. Na letišti nás nechtějí pustit do odletové haly, až nejdříve v jedenáct. My bychom se ale rádi odbavili ještě dnes. Letadlo nám sice letí až ve 3.30 v noci, ale dnes nám končí naše třiceti denní víza, a já se trochu bojím, aby nám úředníci nedělali problémy. Ale teď se nedá nic dělat. Čekat jdeme do klimatizované letiští restaurace, kterou dobře známe z čekání na Hančin batoh. Nepočítali jsme s tím, máme tudíž jen posledních pár rupií – můžeme tedy v praxi zkoušet, jak dlouho se dá vydržet u jedné konvice čaje. Restaurace přitom není, jak bych čekal v podobném místě, drahá. Po jedenácté se vracíme zpět před odletovou halu. Ještě nás stále nechtějí pustit dovnitř, ale proti čekání před sklem už teď nic nenamítají.

Prochází kolem nás náš známý úředník z Emirates, zdraví se se mnou, ptá se nás, jak jsme se měli. Já se ho naoplátku ptám, co kompenzace za zpožděný batoh. Prý, že to není problém, ať jdeme s ním do kanceláře. Trochu váhám, rádi bychom již byli odbaveny, ale pak s Ištvou jdeme. V kanceláři ještě chvíli čekáme, než se nás ujme ten správný muž. Peníze nám může na místě vyplatit, dostaneme je ale v rupiích, nebo je pak můžeme v Praze získat v korunách. Váhám, ale co teď s rupiemi, co když se mi je již nepodaří směnit, takže kývám na příslib peněz doma. Říkám si, že Emirates jsou seriózní letecká společnost. Když se vracíme do haly, Hanka s Ištvou jsou již uvnitř. Teď jen projít bez problémů přes celníky, neboť je již po půlnoci.

28.7.2001 (So) Rávalpindí

S celníky to jde nečekaně lehce. Jen nám dají výstupní razítko do pasu vedle vstupního, následně si nás zkontrokují proti seznamu hledaných osob a je to. Úspěšně jsme se dostali do tranzitního prostoru. Sedíme na lavicích a čekáme na odlet. Na Ištvovi, Hance i Jirkovi je vidět, jak už se velmi těší domů, i když se jim tu jistě líbilo. Já bych tu klidně ještě nějakou dobu zůstal, či se přesunul třeba do Indie. Není co dělat, tak zevluji po hale. Nejlepší je místní duty­-free obchod, kde mají jen několik druhů cigaret a jedno autíčko. Stále jsme v muslimské zemi, takže alkohol není ani na letišti. Ale jako nadstandardní servis je to, že pán z tohoto obchodu objíždí s tímto zbožím na vozíčku mezi cestujícími. Před třetí nastupujeme do letadla, žádný chobot, ale autobusem na plochu a pak po schůdkách nahoru. Relativně na čas, o půl čtvrté startujeme. Po třech hodinách pohodlného letu, jsme v půl šesté ráno místního času v Dubaji. Proti cestě z Evropy tu máme čas jen dvě a půl hodiny. Jelikož všechna křesílka jsou obsazena, tak ležíme na zemi na koberci vedle vodorovného pojízdného dopravníku a pospáváme.

Po osmé odlétáme z Dubaje do Evropy, tentokrát poletíme do Mnichova a odtud do Prahy, takže žádná zajížďka přes Londýn. V Mnichově jsme skoro na čas, o půl jedné odpoledne. Když vystupujeme z letadla, tak se s Jirkou dozvídáme, že je Hance špatně. Nějak ji nesedlo poslední jídlo v letadle. Pomalu vycházíme ven. Jelikož teď už poletíme s ČSA, nemáme na tento let vystavenou palubenku. Vycházíme z tranzitního prostoru, vyřizujeme si je a zase se do něj vracíme. Sedíme na lavicích a čekáme. Pokouším se „číst“ německé noviny, ale moc mi to nejde. Hanka celou dobu tráví na záchodě. Vždy se na chvíli vrátí a hned se tam vrací. Také s nastoupením na palubu čeká na poslední chvíli. Sedáme si do letadla, kterým je tentokrát maličké vrtulové letadlo ATR pro 40 cestujících. Vzápětí poté, co si Hanka usedne, začíná zvracet. Chudák, jedinou ji v Pákistánu nepotkali žádné žaludečně­-střevní potíže, až teď, skoro doma. Máme menší zpoždění na startu a odlétáme až po čtvrté hodině. Jen co vzlétneme, Hanka běží obsadit záchod. Všichni, i letušky ji litují – snad to vydrží. Už start nebyl tak pohodlný jako ve velkém letadle, ale horší chvíle teprve přicházejí. Nad Šumavou vlétáme do mraků, letadlo poskakuje ze strany na stranu. I já se začínám bát o svůj žaludek a blicí pytlík mám raději v pohotovostní poloze. Ale mraky a s nimi i poskakování naštěstí po chvíli končí.

V Praze přistáváme kolem páté hodiny, těsně před velkými bouřkovými mračny. Vyzvedáváme si zavazadla a s Jirkou ještě čekáme ve frontě u pultu reklamací, než nám vydají láhve na benzín, které nám tu před měsícem zabavili. Konečně je máme a s úsměvem opouštíme příletovou halu. Náš vejlet do Pákistánu právě skončil! Teď už z něj kromě přivezených dárků máme jenom vzpomínky. Já osobně jsem spokojen, hlavně s poznávací části zájezdu, jen mě bude stále mrzet, že jsme se v Baltistánu nedostali pod K2 a další osmitisícovky. Alespoň můžu přemýšlet, kam jet příště.

29.7.2001 (Ne) Islámábád – Dubaj – Mnichov – Praha (let)

Dodatek po čtrnácti dnech

Hned v pondělí telefonuji do kanceláře letecké společnosti Emirates, co bude s tou náhradou za Hančin zpožděný batoh. Slečna mi slibuje, že se mi na to podívá. Další týden mi telefonuje, prý mi může peníze vyplatit. Stavuji se u nich v kanceláři, dávám jim kopii letenky a za to dostávám pro Hanku skoro 6000 korun (ekvivalent 150 dolarů). Moc dobrý! A ještě lepší byla večeře v restauraci Ambiente, na kterou nás Hanka za získané peníze pozvala!

Zapsal Pavouk. Fotky jsou domácí skeny diapozitivů, omluvte nižší kvalitu fotografii.

Prohlédni si celou fotogalerii.