7. – 20. 3. 2022, Léňa, Petr, Čenda, Radek, Janča a Pavouk. Celá fotogalerie z cesty
Po roční koronáčové přestávce jsme opět vyrazili na zimní sněžnicový vandr. Po několika letech drsných Alp jsme se domluvili, že letos to bude více „na pohodu“ a na skoro-domácím Slovensku. Termín v druhé půli března by měl znamenat více slunce a dlouhé dny. Zvolili jsme tradiční Velkou Fatru, je tam krásně, výhledy, dostatečně vysoko, aby tam byl ještě sníh. A taky, že už jsme na Slovensku asi vyčerpali všechna ostatní snadno dostupná atraktivní místa.
„Ahoj kamarádi, je mi to dost líto, až bych řekl, že je to k vzteku, protože jsem se hodně těšil, ale dnešní covidová pozitivita mě nepustí s Vámi na hory…“ napsal nám v den odjezdu Tom. Zrovna Velká Fatra byla před 13 lety jeho první sněžnicová destinace s námi.
S Jančou a Čendou jsme v Olomouci v jednu v noci přistoupili do nočního vlaku na Slovensko k druhé polovině naší skupiny, která jela z Prahy. Radek nám pořídil skoro prázdný vagón (který jel asi pro uprchlíky na ukrajinskou hranici), takže jsme měli každý pro sebe celou lavici na spaní. Bohužel cílový Ružomberok byl moc blízko, jen málo přes čtyři hodiny jízdy, takže jsme brzy, nepříliš vyspalí, museli vystoupit.
Jelikož jsme na Fatru chtěli vyrazit z jihu, a Ružomberok je na severní straně hor, museli jsme ještě popojet autobusem. Na nádraží jsme se seznámili s novým členem naší pravidelné sestavy, Petrem. Prodejna potravin byla zavřená, fungoval jen stánek na autobusové stanici. Čenda s Radkem se stihli občerstvit „teplým psem“ než jsme nasedli na autobus, který nám – díky zpoždění vlaku – za chviličku jel. Autobusem jsme vystoupali podél řeky Revúca do horských Donoval (předěl Velké Fatry a Starých Hor) a sjeli k jihu na půl cesty do Banské Bystrice, do vesnice Staré Hory.
Výstup do hory
Stačilo pohlédnout vzhůru a nad námi se tyčil náš první cíl, Majerova skála, skalnatý útvar „trčící“ z lesa. Na čtyřech kilometrech jsme potřebovali nastoupat 800 metrů vzhůru (ze 480 na 1280 m). Dojedli jsme se, napojili se, nahodili batohy i se sněžnicemi (zde ještě sníh nebyl) a lehce po sedmé ranní vyrazili.
Čekal jsem úzkou pěšinku přímo vzhůru, ale šlo se lesem velmi pohodlně po širší cestě, ne zas tak prudce. Sníh postupně přibýval, časem už ho bylo souvisle, až jsme museli nasadit sněžnice. Naopak naše oblečení postupně mířilo do batohu. Poslední část výstupu byla dost prudká, za ledu možná až skoro neschůdná. Po dvou hodinách výstupu jsme došli na Majerovu skálu. Vyhlídková část skála byla z jedné strany opravdovou skálou, s kolmými srázy a s výhledy k jihu. Bohužel bylo ještě zataženo a opar. Určitě bylo moc dobře, že jsme letos zvolili trasu tímto místem.
Udělali jsme si krátkou přestávku, pokračovali krátkým traverzem a výstupem na nejvyšší bod skály a kraťounkým sestupem ze skály, sice dost prudkým, ale dalo se držet skály či větví. Dostali jsme se nad hranici lesa a pozvolně stoupali na Križnou. Prošli jsme kolem nejezdícího lyžařského vleku a následně torza horní stanice lanovky(?). Předešlo nás nebo sjeli proti nám první skialpinisté.
Kolem jedenácté jsme byli na vrcholu Križná (1570 m), kde zároveň začíná centrální část hřebene. Poseděli jsme s obídkem na louce (vyfoukané a odtáté plochy sněhu) s pěknými výhledy, ač stále byly mraky: na Kremnické vrchy v oparu, na Starohorské vrchy hned vedle nás, na Nízké Tatry. K severu byly nejvyšší kopce Velké Fatry, které nás čekaly: Ostredok, Ploská, Rakytov. Pár skialpinistů, i pěšáci.
Napojili jsme se na místo, kde už jsme to dále k severu znali z našich předchozích cest. Pokračovali jsme k severu, po hlavní hřebenovce nejatraktivnějším úsekem celé Velké Fatry: bezlesí, oblé kopečky, výhledy, zmrzlý sníh. Přes Frčkov jsme vystoupili na nenápadný Ostredok, nejvyšší horu Velké Fatry. Když jsem tu byli před osmi lety naposledy, byl vrchol toho jména ještě jinde a byl ještě o 4 metry nižší. Teprve od roku 2016 má Ostredok oficiálně 1596 metrů a byl asi 300 metrů posunut k jihu na jiný „brdek“, když zjistili, že ten kopec, který považovali do té doby za nejvyšší, nejvyšší vlastně není.
Na dřevo!
Pomalu jsme opustili bezlesý hřeben a možná trochu zbytečně náročnějším traverzem v řídkém lese jsme podešli Suchý vrch (dalo se sejít pod lesíkem ve stopách skialpinistů) jsme sešli k Salaši pod Suchým Vrchom, byly asi dvě odpoledne. Uvnitř byli dva Slováci, další dva prý na cestě, přitom lůžka tu byly jen tři. Nedaleko chatky měl být pramen, ale prý je voda teď nedostupná. Popošli jsme k nedaleké salaši Mandolína, skoro schované pod asi dvoumetrovou sněhovou pokrývkou. Tato chatka byla prázdná, ani v okolí nikdo, uvnitř bylo místo na spaní tak pro 10 osob.
Slunečné odpoledne jsme trávili zajištěním dřeva na topení: ořezáváním suchých větví, taháním, řezáním na malé kusy. Čenda intenzivně pilkoval a Radek sekerkoval jak o život. Odpoledne bylo příjemně dlouhé, slunce svítilo, ač trochu byly mráčky, a před chatou se postupně vršila pěkná hromada dřeva. Rozdělali jsme a udržovali oheň v kamnech a pak na nich tavili sníh, tekutá voda tu také nebyla. Museli jsme „vyrobit“ vodu na odpo, večer a druhý den pro všechny. Přešli jsme rovnou do jedné z nejoblíbenějších činnosti: vaření a hlavně jedení!
Po skoro probdělé noci jsem už o půl sedmé usínal ve spacáku, ostatní kolem sedmé večerní. V noci bylo krásně teplíčko, chatka nevystydla.
Ráno jsme vstali až před osmou ranní, nevyspalí z minulé noci jsme si užili pěkných třináct hodin spánku. Od rána bylo slunce, jasno a teplo, i v chatě bylo celkem teplo. Dnes se bude hodit opalovací krém, namazané rty a brýle!
Slunečná paráda
Vyšli jsme zpět na hřebenovku, prošli zalesněné Chyšky (konečně terén se spoustou sněhu) a ve slunci vystoupili na Ploskou (1535 m), a pokračovali klasickou cestou, tedy směr Rakytov a Ružomberok (a nepokračovali po „červené“, po hlavním hřebeni, který – ač je hlavní – je nižší a skoro celý zalesněný). V sedle Ploskej stál přístřešek do nepohody, byl ale plný sněhu, tudíž zcela nepoužitelný. Za mě to byla zbytečná práce a vyhozené peníze, jistě by se dal postavit, aby mohl sloužit pro někoho v nouzi či útočiště před nepohodou i zimě. Chvíli jsme šli na rozhraní lesa a bezlesí, dále po loukách, kolem skalek, stále byly výhledy. Po obídku a přestávce v sedle pod Rakytovem jsme pohodlně vystoupali na známý vrch Rakytov (1567 m), na jižním svahu už byla místa bez sněhu. Z vrcholu je poslední (=nejsevernější) kruhový výhled na hřebenovce.
Přečtěte si i další cestopisyKdyž jsme tu byli naposledy, fučelo, teď skoro ne. Bylo jasno a měli jsme tak nádherné výhledy na všechny světové strany. Výhled odsud je možná jeden z nejhezčích na celém Slovensku, všude kolem jsou nějaké krásné hory. Prudce jsme sestoupili, jelikož to byl severní svah, tak v hromadách sněhu, i skoro v čerstvém prašánku. V Severném rakytovském sedle se připojovala cesta z útulny Limba, tam se také musíme někdy podívat. Dále jsme nepokračovali po značce traverzem, ale neznačenou cestou přes kopec Tanečnice: opět tu byly hezké výhledy.
Napojili jsme se opět na značku, traverzovali jsme Skalnou Alpu. V tomto úseku by teoreticky mohly sjíždět laviny, kdyby bylo více sněhu a horší lavinové podmínky. Severním svahem jsme zmrzlým terénem sestoupili k hotelu Smrekovica a pak kousíček skoro po rovině došli k Vojenské zotavovně Smrekovica. Potřebovali jsme si tu doplnit vodu. Všichni jsme si rádi udělali přestávku – strávili jsme podvečerní hodinku v křesílkách v teple v „přísálí (z jídelny nás pod záminkou, že tam budou chodit ubytovaní hosté, vyhodili), se studenými i teplými nápoji. Radek nám místo holdování alkoholu pročítal z bohaté knihovničky, která tam byla.
Měsíc: rušička
Na loučce u cesty, asi kilák severně od zotavovny po značené trase, jsme kolem půl šesté postavili naše tři stany. Tma přicházela pomalu, chlad celkem rychle. S Jančou jsme poprvé postavili náš nový stan (určený pro tři), hned jsme využili, že má dva vchody. Ač jsem chtěl usnout brzy, podobně jako včera, vůbec se mi to nedařilo a bděl jsem snad polovinu noci. Měl jsem dost času vnímat hvězdy a pozorovat měsíc, možná že on (kromě chladu) mě rušil.
Ráno jsme všichni vstali až v osm ráno, alespoň vysoké slunce už osvětlovalo všechny stany a bylo teplo. Ukázalo se, že jsme včera večer dobře vybrali místo tak, aby na nás svítilo ranní slunce! Zmrzlé vybavení rychle tálo, i zmrzlý sníh tál, ale naštěstí ne příliš rychle. Kráčeli jsme dále, osvíceni sluncem.
Šli jsme po „zelené“, vesměs už jen řídkým lesem. Z Vyšného Šiprúnského sedla jsme si udělali zacházku na vrch Šiprúň (1461 m). Jeho vrchol byl v podstatě zalesněný, jen s omezeným výhledem k severu, ale louka na severní straně pod vrcholem nám poskytla nádherné výhledy: od západu přes sever až po východní směr. Koukali jsme na Lučanskou i Fatranskou Malou Fatru, na Babiu Horu, Velký Choč, Západní i Vysoké Tatry, na Nízké Tatry. Sestupovali jsme, louka, les, opět louky. Na jižních svazích už místy chyběl sníh. Po krátké svačince jsme ze sedla „pod Vtáčnikom“ nepokračovali „po zelené“ nejkratší cestou dolů , ale po „modré“: zledovatělým traverzem a výstupem na Malinné (1209 m), na náš poslední kopec na horách.
Sjezdaři a sjezdařky
Přišli jsme z relativně prázdných hor k horní stanici vleku a lanovky, do světa sjezdařů a sjezdařek. Doposud jsme potkávali jen nemnoho skialpinistů, najednou tu byly spousty lidí.
Po kraji sjezdovky jsme dost prudce všichni sestoupili na Malinô Brdo a dále klesali už mírněji, po zasněžené sjezdovce, až k dolní stanici lanovky (Hrabovo), postupně sníh ubýval, až byl jen umělý na sjezdovce. Odložili jsme sněžnice a poslední tři kiláky se sluncem v zádech pohodlně sestoupili do centra Ružomberka. Stále, i těsně před městem, byly skvělé výhledy: na nedaleký Choč, na kopec Mnich „trčící“ přímo nad městem, i na Vysoké Tatry na obzoru.
Úspěšnou akci jsme zakončili tradičním pozdním obídkem v restauraci v centru města, kterou jsme náhodou vybrali celkem dobře: jídlo i prostředí. Pitnou tekoucí vodu jsme dnes nepotkali, možná byla na „zelené značce“, na zkratce ze Sedla pod Vtáčníkom, po které jsme však nešli.
Vlaková stanica už byla jen kousíček, stačilo přejít na druhý břeh Váhu. S Jančou a Čendou jsme odjeli z Ružomberku kolem půl páté; druhá půlka výpravy do Prahy jela půl hodiny po nás. S Jančou jsme jeli ještě oklikou přes Olomouc a do Brna se dostali až v jedenáct večer.
Potvrdilo se, že Velká Fatra je pro třídenní sněžnicovou túru ideálním místem. K tomu byla skvělá sestava a luxusní počasí, co více si přát. Snad jen, aby příště mohl jet i Tom a snad i „šumavský“ Koudy, a také aby příště bylo možná trochu více zimy a sněhu.
Zapsal Pavouk, přehlédla Janča.
Prohlédni si celou fotogalerii.
