25. – 28. 10. 2014 Koudy, Karel (Český Těšín), Martin (Zlín), Janča a Pavouk Celá fotogalerie z cesty
Konec října sliboval slunečno, tak jsme využili nabídku a nápad Koudyho, jet společně do Tater. Jediné, čeho jsme se báli, že před pár dny nasněžilo a netušíme kolik bude sněhu ve dvou tisících metrech nebo i výše. Našim cílem byli Západní, ale snad i Východní Tatry.
Žádný noční vlak z Brna do slovenských hor nejezdí, což pro nás znamená trochu komplikovanou dopravu. Uprostřed noci ve dvě ráno jedeme busem do Trenčína, odtud osobákem do Žiliny a tam přestupujeme na rychlík do Liptovského Mikuláše. Ve vlaku nám Koudy a Karel drží místo v kupé. Před osmou ránou jsme v Liptovském Mikuláši, mírně mrholí. Čeká tu na nás poslední člen výpravy, Martin, který přijel o vlak dříve. Hned po pár minutách pokračujeme autobusem přímo pod hory, za obec Pribylina (těsně před Podbanské), zast. hotel Esperanto. Je tři čtvrtě na devět, mlžno až zataženo. Vyrážíme k severu, do srdce Západních Tater. Jdeme asi hodinu po asfaltce, skoro po rovině. Pokračujeme po modré značce Úzkou dolinou, po chvíli zabočujeme do Račkove doliny. Cesta je stále pohodlná, jen velmi blátivá. Na kopcích nad námi začíná přes mraky prosvítat slunce. Kolem půl dvanácté jsme u malinké Koliby pod Klinom, ležící asi v 1600 metrech. Slunce by i svítilo, akorát že se všude kolem valí mraky. Stoupáme už trochu prudčeji po stále dobré cestě Gáborovou dolinou. Od odbočky na Bystrou, přes kterou jsme zavrhli cestu z důvodu možného nebezpečí díky sněhu, je už všude souvislá vrstva sněhu. Po jedné hodině jsme v Gáborovem sedle (1938 m) na hlavním Západotatranském hřebenu (Liptovské Tatry).
Fučí, slunce místy prosvítá, i když je stále všude hodně mraků. Obědváme, s Jančou čekáme na kluky, kteří zůstali daleko za námi. I přes poněkud nepříznivé počasí (sníh, led, mraky) je tu spousta turistů, Poláků, Slováků a Čechů: asi normální sobotní provoz. Na západ od nás, a přímo nad námi, leží hora Klín a za nimi schované Roháče. Na východ je v mraku Bystrá, nejvyšší hora Liptovských Tater, a za nimi Červené vrchy, kam bychom chtěli dojít zítra. Po hodinové zastávce na mrazu a větru, oblečeni více než v zimě, pokračujeme dále. Naším cílem je chata hluboko pod námi, na severní straně hor. Překračujeme polskou hranici a jdeme po zelené, na sever. Mraky se trhají a je krásně jasno. Na severních svazích je mnohem více sněhu, až tři čtvrtě metru. Ve sněhu se jde dobře, horší jsou částečně zasněžená kamenná moře a led. Jdeme asi hodinu po hřebenu Ornak (jeden nepříjemný úsek) a po kamenných schodech v kosodřevině scházíme do sedla (Iwaniacké, 1450 m). I takto nízko je tu stále spousta sněhu. Lesem, po lepší cestě, stále ve sněhu, jdeme dolů, kolem páté jsme u chaty Ornak (cca 1 100 m), kde pro dnešek končí naše cesta. I tady ještě leží sníh. Bydlíme v chatě (za 20 zlotých na jednoho na chodbě v patře). Předtím vaříme a večeříme venku, atrakce pro Poláky uvnitř chaty. Večer zakončujeme pivem a horkou čokoládou uvnitř. Po předchozí probdělé noci jdeme spát v osm večer a hned usínáme. Je to tady asi zvykem, v podstatě mezi 7 a 8 večerní se chata ukládá ke spánku (nejprve zavře kuchyň, pak bar) a v osm už je „noční klid“.
Karel celý den vláčel extra těžký batoh, což se ukázalo večer, když z něj vylovil mj. velkou sklenici omáčky na těstoviny a dvě velké marmelády.
So 25. 10. Brno – Liptovský Mikuláš – Pribylina /bus a vlak/; Pribylina – Račková dolina – Gáborovo sedlo – Schronisko Ornak
V noci se měnil čas, vstáváme před sedmou, vaříme si snídani ve sklepě, kde Karel objevil oficiální kuchyňku pro turisty. Tak proto se nám asi včera Poláci smáli, když viděli jak vaříme na mrazu venku a ještě za šera. Mrzne, ale je zcela jasno. V 8.15 vyrážíme. Bojíme se ledu na skalnatém hřebenu, takže jdeme velkou oklikou přes údolí k severu, i když chceme pokračovat k východu. Jdeme po široké cestě, údolím Kościeliska, prý jedním z nejhezčích v polských Tatrách. Mezi devátou a desátou hodinou: prohlídka Jaskinie Mroźne (Mrazivé jeskyně), kde však žádný led a mráz není. Je to 500 metrů dlouhá, úzká chodba, která se na pár místech trochu rozšíří. Skromnou výzdobu tvoří jen sintrové polevy a malinké krápníky. Je zcela jasno, slunce svítí, ne však ještě v severní dolině. Odbočujeme do doliny Miętusia. Stoupáme na slunci, jižním svahem, podél obrovského nedávného polomu do sedýlka a pak traverzuje lesem na planinku Rowienki (11.30). Odsud stoupáme na jih sněhem, zpět na hřeben Tater, do Červených vrchů; pěkně vzhůru, lesem, po ledu (občas velmi kluzké a nepříjemné!), v horní části kosodřevinou do sedla Kondracka Przełęcz (1725 m). Je akorát jedna hodina. Slunce praží, obědváme a kocháme se krásnými výhledy na hlavní hřeben Červených vrchů. Kousíček nad námi, jižně od nás, leží hora Giewont, s obrovským vrcholovým křížem. Jde údajně o nejnavštěvovanější, pověstmi opředenou, horu v Polských Tatrách, možná i proto je teď v sedle pod ní tolik turistů.
Pod pražícím sluncem stoupáme na Kondratovu kopu (2005), snadné, jen hodně sněhu. Jsme zase na hlavním hřebenu Západních Tater. Z vrcholu jsou fantastické výhledy: na východě pokračování Červených vrchů a Vysoké Tatry, na jihovýchodě trochu samostatně stojící Kriváň, na jihu Nízké Tatry, na východě Roháče (schované) a na severu Polsko s polskými Beskydami. Turisté říkají, že se dá bez problému pokračovat po hřebenu dále, takže také směle kráčíme po hřebenu Červených vrchů směr Kasprov vrch, což nám trvá asi hodinu cesty s jen jedním či dvěma místy, kde je nutné se držet rukama. Na jižních svazích na slovenské straně pozorujeme stádečko kamzíků, jeden stojí i na cestě kousek před námi. Slunce akorát zapadá za vrcholy Roháčů, když stojíme na vrcholu Kasprova vrchu. Vůbec nefouká, ale už mrzne. Rychle se stmívá a my scházíme k severu, po prudším svahu ve sněhu. Jdeme s čelovkami. Ve tři čtvrtě na šest, za tmy jako v pytli, jsme u chaty Murowaniec (1500 m). Spíme v desetilůžkovém pokoji za 40 zlotých na jednoho. Po dobré večeři z našich zásob sedíme jídelně: pivo, horká čokoláda a výborný studený jablečný zákusek, szarlotka. Kecáme, chata je plná Čechů (kteří jediní mají „prázdniny”).
Ne 26. 10. Ornak (1100)– Dolina Kościeliska (950 m) – Kondracka Przełęcz /Kondratovo sedlo/ (1725 m) – Kopa Kondracka /Kondratova kopa/ (2005 m) – Kasprowy Wierch (1987 m) – Schronisko Murowaniec (1500 m)
Jasno. O půl sedmé je vidět z okna první slunce na hřebeni severně od nás. Snídáme v našem desetilůžáku (většina odešla už o půl sedmé) a před osmou vycházíme. Dnešní cíl je Morskie Oko pod Rysy. Ze dvou vysokých sedel, přes která musíme projít, volíme to (spíše náhodně, na chatě nám nikdo nebyl schopen poradit), které by mohlo být snazší a kde by to mohlo jít bez maček a cepínu, které nemáme. Stoupáme ve sněhu, chviličku lesem, dále kosodřevinou směr sedlo Krzyżne. Po hodině a půl kosodřevina mizí a jdeme jen kamenech, resp. hlubokým sněhem, furt lepší než led. Cestička je vyšlapaná, kdybychom tu šli jako první, tak bychom neměli šanci trefit správnou cestu. Závěrečný výstup do sedla je velmi prudký, ale stále sněhový, v hlubokém severním stínu hor.
Před 11 hodinou jsme opět na slunci, v sedle Krzyżne (2112). Přímo pod námi, kam pokračujeme, leží závěr Doliny Pięciu Stawów Polskich (Údolí pěti polských jezer). Ze sedla vyběhneme ještě kousíček na hřebínek k severu, na výhled na Belianské Tatry. Vysoké Tatry jsou přímo nad námi. Po tři čtvrtě hodině pobytu pokračujeme dále, sestupujeme skoro kolmo dolů. Naštěstí je to skoro jižní svah a sníh je skoro všude odtátý. Nejprve jdeme jen pěšinkou po kamenech a trávě, později skoro po vrstevnici kosodřevinou. Občas musíme jít po nepříjemné ledovce. V jednu hodinu jsme u jezera Wielki Staw. Obědváme. Prochází kolem dost lidí, i čtyři Češi, co si zvolili to „drsnější“ sedlo, říkají, výstup byl dost ledový.
Další vysoko položené sedlo vynecháváme, už bychom to nestihli ani časově. Jdeme po modré značce, kolem plesa Przedni Staw Polski (chata na jeho břehu je zrovna ode dneška už na zimu zavřená). Cesta nás vede nejprve nahoru (kamenné schody, nepříjemný led), ve svahu pozorujeme v trávě miniaturní laviny čerstvého sněhu. Z hrany, odkud je krásný výhled na celou Dolinu Pięciu Stawów Polskich (Údolí pěti polských jezer), pokračujeme už jen v podstatě dolů, k jezeru Morskie oko. Jsme už ve stínu, ale zima ještě není. Jen čistý led na cestě nám chvílemi znepříjemňuje cestu kosodřevinou. Případný pád by znamenal jen dopad na zadek a ne pád ze skály. Ve čtvrt na pět jsme u jezera a u stejnojmenné chaty, ležící nad jeho břehem. Morskie oko je největší jezero celých Tater (35 hektarů) a také jedno z nejhlubších (50 metrů!). Za 40 zlotých dnes spíme v tzv. staré chatě, kousíček od nové. Součástí chaty je krásná vybavená kuchyňka – nádobí, hrnce, sklenice, rychlovarná konvice; z tohoto pohledu je to nejlepší místo ze všech chat, kde jsme spali. Po večeři jdeme do hlavní nové chaty na palačinky a horkou čokoládu. Karel, jako znalec Polska, nám objednává grzane piwo (pivo ohřáté na 70 stupňů) s medem a k tomu oscypek (polský sýr oštiepok). I za tmy zůstává stále jasno a jsou krásně vidět hvězdy, včetně Mléčné dráhy.
Po 27. 10. Murowaniec (1500) – sedlo Krzyżne (2112 m) – Wielki Staw Polski – Morskie Oko (1390 m)
Vstáváme už v šest, abychom se ještě ráno prošli kolem Mořského oka. Mrzne, je opět jasno, jsme však zase na severní straně hřebene, takže hluboko ve stínu. Jen na Rysech a okolních vrcholcích pomalu svítá. Asi hodinu nám trvá, než sami s Jančou celé jezero obejdeme; chvílemi je nepříjemný led. Výstup na odbočku k hornímu jezeru (Czarny Staw) zhatí led; bez hůlek by se nám dost nepříjemně vracelo. Zpátky v chatě si dáváme teplý čajíček na zahřátí.
V devět hodin nás všech pět i s batohy společně odchází. Dnes půjdeme jen dolů, po silnici. Na možnou a původně plánovou cestu přes Rysy si netroufáme. Asi hodinu a tři čtvrtě jdeme po asfaltové silnici, stále na sever, směr Lysá Polana a hraniční přechod na Slovensko. Auta tu naštěstí mají vjezd zakázán. Cestou proti nám proudí spousty lidí, a to je v Polsku normální pracovní den. Míjíme i dva kočáry s turisty tažené koňmi. Jdeme stále lesem, bez větších výhledů. Parkoviště (asi 8 km od jezera) je tak zpola zaplněno auty, to je všední den po sezoně. Jsme pod tisíc metrů a sníh už tady nikde neleží. Po dalších 20 minutách jsme na mostě přes říčku Bílá voda, zpátky na Slovensku. Ještě to máme asi 30 minut po silnici do Tatranské Javoriny (1000 m), naštěstí tu je řídký provoz. Všechny hospody mají zavřeno, takže využíváme obchůdek s potravinami. Obdivujeme nádherný dřevěný kostel s upraveným hřbitovem. Pěší putování skončilo.
Přečtěte si i další cestopisyO půl jedné jedeme busem do Popradu, objíždíme přitom celé Tatry – okružní jízda s fantastickými výhledy. V Popradu se dělíme, Koudy čeká až na další, levnější, vlak. Povinně místenkovým vlakem jedeme do Žiliny, dále rychlíkem do Bohumína (Karel vystupuje v Těšíně) a my s Jančou odtud přímým vlakem až domů do Brna, Martin pokračuje na Otrokovice a Zlín.
Út 28. 10. Morskie oko (1390 m) – Lysá Polana (970 m) – Tatranská Javorina (1000 m); Javorina – Poprad – Brno /bus + vlak/
Krásný výlet, nádherné počasí. Jen škoda, že jsme nešli přes Rysy, ale nechtěli jsme riskovat zranění.
Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.
Prohlédni si celou fotogalerii.
