2. – 11. července 2024 babička, dědeček, Janča, Bára, Vendelín a Pavouk Celá fotogalerie z cesty
Vše náročné jsme snad právě překonali: přelezli jsme nespočet padlých stromů, prošli bažinami, vrstvou bláta a zvládli strmý sešup. Přitom jsme stále cestovali s koly a cyklovozíky. Civilizace byla nablízku, už jsem viděl i výletníky, přesto jsem raději popošel dál a dostal se k dravé tatranské řece! Obtížný úsek pokračoval: stál jsem na jednom břehu, zatímco turisté byli na druhém. Naboso jsem zkusil ledově studenou řeku přebrodit, voda po deštích naštěstí stihla trochu opadnout. Šel jsem velmi pomalu, opatrně a povedlo se. Vrátil jsem se pro zbytek výpravy a postupně jsme přes vodu nosili všechna kola, brašny, prázdný vozík a pochopitelně i vozík s dítětem. Nejvíce makal děda, přenesl i Báru v náruči a na závěr pomáhal přejít babičce. – „Pojď nám prosím pomoct s vozíkem!“ – „A proč?“ – „Aby dítě nespadlo do řeky, už nemůžu!“ Nejlépe bylo Vendelínovi, seděl si ve vozíku, a že ho neseme po vodě, mu vůbec nevadilo. Přeshraničním úsekem krátkým jeden a půl kilometru jsme se probíjeli celkem dvě a půl hodiny.
Nakládat, vykládat, nakládat, vykládat
Vstali jsme brzy, raději už o půl sedmé, protože vlak nám jel v devět. Vendík se vzbudil, naštěstí sám, a hned šel vzbudit i Báru. O půl osmé jsme začali vynášet věci a nakládat je, odemkli jsme si všechny prostory, kde máme kola, vozíky a doplňky. Nasadili jsme kola na vozíky (s nasazenými koly široký vozík neprojede dveřmi), dostali jsme všechno ven na ulici a vybavení naskládali na kola a do vozíků. Posledním krokem bylo usazení dětí do postrojů ve vozících. Už jsme byli dost sehraní, za pouhých třicet minut jsme nasedli na kola a odjeli. I cesta na nádraží uběhla rychle, byly prázdniny a nemuseli jsme se proplétat tradiční ranní špičkou. Čas do odjezdu jsme trávili pozorováním vlaků a ranním kafem zdarma v čekárně. Správa železnic, jako bohužel již tradičně, oznámila číslo nástupiště našeho vlaku až na poslední chvíli. Naštěstí jsme z minulých cest věděli, že podchodem se už s koly a vozíky nedá za těch pár minut přejít na jiné nástupiště a že je třeba použít „zakázaný“ služební přejezd. Jen, co jsme stihli natlačit náš „cirkus“ do vlaku (vysoké a příkré schody z nízkých nástupišť), vlak odjel.
Takto zcela tradičně začala letošní cykloexpedice, jejímž cílem byla polská cyklistická trasa Velo Dunajec, vedoucí podél stejnojmenné řeky: chtěli jsme začít na Oravě pod Tatrami, přejet do polských Tater a odtud pokračovat podél Dunajce po Velo Dunajec, dojet, kam se nám bude chtít a následně se vrátit podél řeky Poprad na Slovensko.
První operace „vyložit, naložit, nic nezapomenout“, proběhla v Bohumíně. Za půl hodiny, kolem poledne nám jel další vlak, mezinárodní expres do Žiliny. Stihli jsme přesun mezi nástupišti, jelikož jsme opět – tentokrát jsme se zeptali ve stanici – využili služební přechod. Vlak byl moderní s větším prostorem na kola, kam se bez problémů vešly i naše vozíky. Na slovenské hranici jsme zastavili a čekali asi tři čtvrtě hodiny, jelikož Slováci rekonstruovali trať kolem Čadce, a místo jedné koleje se zrovna nejezdilo po žádné. Ještě že ve vlaku byla spousta „podnětů“ na zabavení obou dětí. Do Žiliny jsme přijeli se zpožděním a ujel nám následný vlak, na který jsme měli místenky. Na nádraží, které prochází velkou přestavbou, nám nějaký „zřízenec“ ukázal, kudy přejít koleje a ještě hlídal, aby po nich zrovna něco nejelo. Do Kraľovan jsme pokračovali až dalším spojem, nízkopodlažním osobákem, a odtud také neplánovaně pokračovali až pozdějším spojem.
Na nádraží v Kraľovanech již čekali děda, babička a maliny ze zahrádky; letošní výprava tak značně posílila, i se posilnila. Narvali jsme všechna kola a vozíky do osobáčku a další dvě hodiny jeli Oravou, proti proudu řeky Oravy, pod Oravským hradem až na konečnou stanici, do Trstené, nedaleko Oravské přehrady. O půl šesté jsme nasedli na kola a co nejrychleji jsme šlapali podél řeky Oravice směrem k slovenské vesnici Oravice, ke kempu Oravice, nejbližší kempu směrem na polské Tatry. Prvních osm kilometrů jsme jeli po hlavní silnici, ač nebyl velký provoz, a dalších osm kilometrů po vedlejší silničce. Poslední dva kilometry byla dokonce opravdová samostatná cyklostezka, po které jsme v sedm večer přijeli ke dvěma (!) termálním lázním a do kempu Oravice.
Večerní zlodějka
Postavili jsme si stany na pěkné loučce hned u vchodu; děti se konečně proběhly, tedy rozutekly k místním hračkám – sbírce asi deseti šlapacích vozítek – a dětským atrakcím. K dispozici byla skvělá otevřená kuchyňka s příslušenstvím a klasické vybavení kempu. Na stole u kempové hospůdky jsem vařil večeři, kolem opodál se motal od pohledu podivný pejsek. Než se jídlo dovařilo, zašel jsem do hospůdky pro limonádu a pivo a paní volala:
– „Pozor, bere vám jídlo!“
Nebyl to podivný pejsek, ale drzá liška, která vyskočila na stůl a popadla do zubů sýr a cestovní taštičku. Než mi došlo, že to bylo na našem stole a že to byla rychlá liška, už byla pryč. Rozběhl jsem se za ní, návštěvníci termálů mi ukazovali, kam utíkala, ale už jsem ji neviděl. Nepotřeboval jsem najít lišku, ale světle modrou ukradenou taštičku, ve které jsme měli všechny naše lžíce, kartáčky na zuby, ale i nůž, dezinfekci, léky, náplasti a nůžtičky. Liška vyběhla ven z kempu a pelášila z kopce; běhal jsem podél řeky a rybníčků, nakukoval do propustků, ale marně.
Všichni v kempu hned začali vyprávět historky o lišce, co komu zrovna včera ukradla. I na recepci bylo vyvěšeno varování před „divou zverí“, které jsme ignorovali, stejně bychom tomu nevěřili. Pojedli jsme nudle a i s prarodiči jsme raději poseděli v kryté a teplejší hospůdce, kam snad lišky nechodí. Za hodinu se liška vrátila znova, bohužel se rozhodla, že nám taštičku nevrátí, ač jsem jí chtěl pěkně poprosit. Dovolila nám, abychom si jí prohlédli zblízka, a následně si zalezla do dřevníku. Ještě před usnutím jsem šel hledat taštičku znova, ale nenašel jsem ji.
Út 2. 7. Brno–Žilina–Trstená /vlak/; Trstená–Oravice /16 km kolo/
Uprostřed nočního klidu (kdy bylo opravdu ticho) slyšela Janča, jak se nám někdo dobývá do stanu, a slovy ho zaháněla. Ráno zjistila, že to byla opět liška, protože nám prokousla skoro nový stan. Janča díru dezinfikovala a bála se, kde všude nám liška zanechala (otrávené) stopy. Naštěstí šlo stan dále používat a díru opravíme až doma.
Dnes jsme měli přejet do Polska k začátku dálkové cyklostezky Velo Dunajec. O půl osmé bylo zataženo, chladno, a na snídani jsme využili skvělé posezení ve venkovní, a přitom kryté, kuchyňce (mikrovlnka, konvice, nádobí). Byla taková zima, že jsme si i čaj uvařili! Pro velké byl kafík a pro všechny buchtička „od babičky“. Děti zase jezdily na dětských šlapacích autíčkách a odrážedlech a kolem čtvrt na jedenáct jsme vyjeli. Janča se šla přeptat do termálních lázní, zda‑li neviděli lišku nebo naši taštičku, ale nic!
Byli jsme na severní straně Roháčů, čili Západních Tater, a pomalu jsme necelou hodinu mírně stoupali šest kilometrů po pohodlné asfaltce Tichou dolinou. Cesta byla lemována naučnou stezkou s řadou zastavení a altány na odpočinek. Zpočátku jsme míjeli početnější skupiny pěších turistů, po pár kilometrech jsme už jeli sami. Předjeli nás dva Poláci také s naloženými koly a vzápětí jsme museli opustit zpevněnou cestu. Na polskou hranici zbývalo posledních dvě stě metrů a cesta, natož oficiální cyklotrasa, tu nevedla. Potřebovali jsme se dostat asi jeden a půl kilometru přes malinký hřebínek na druhou stranu, do polské Chocholowské doliny. Myslel jsem, že přechod přes hranici snadno zvládneme, a přišlo mi to jako lepší nápad, než se vracet a hory objíždět po hlavních silnicích.
Jeden a půl kilometru za dvě a půl hodiny!
Navnadilo nás, že pěšinka přes zarostlou louku a vykácený les vypadala používaně, určitě tudy pokračovala i ta dvojice Poláků, byli totiž slyšet na druhé straně louky. Vendík seděl ve vozíku, Bára si vystoupila a šla pěšky a měla tak „akci“. Tlačili jsme kola s vozíky, hned po pár metrech jsme překonali první malinký brod po úzké cestičce lemované stromy. Úsek byl nevhodný hlavně pro náš široký vozík s Vendíkem; dědeček i já jsme pomáhali vozík blátem a roštím protlačit. Pomalu jsme podél oplocenky „šplhali“, tedy tlačili kola a vozíky, do prudšího kopce, až jsme se probojovali k hraničnímu patníku.
Přečtěte si i další cestopisy– „Hurá, jsme v Polsku, dále nás čeká jen pohodlná cesta po hranici, už bude zase skvěle,“ říkal jsem si. Vůbec jsme netušili, do jaké kaše jsme s koly došli, že dosavadní boj byl jen malý předkrm. Sice jsme pokračovali po hranici, ta však nevedla po hřebeni, ale v úbočí svahu, což znamenalo brodit potůčky a bažinky, procházet nebo obcházet bláto a bažinky, přelézat klády a klacky a chodit nahoru‑dolů. Vozíky jsme odpojili a tlačili je zvlášť. Vendík si vyspával, Bára šla stále pěšky a držela se poblíž babičky. Najednou se objevily popadané stromy, které se nedaly obejít.
– „To jsme v pytli,“ řekl jsem nahlas. Obrazně jsme náročností zařadili další rychlostní stupeň. Náklad jsme rozebrali a kola, vozíky a brašny jsme přes strom dostali.
– „Co když dál vůbec neprojdeme?“ Šel jsem se proto podívat dopředu, co nás čeká: další a další popadané stromy. K tomu v prudkém blátivém výstupu ležel strom, který se musel přelézt, a na něm byl položen další strom, tímto stromovým oknem se bylo třeba protáhnout. Ti dva Poláci, co nás předjeli, právě vynášeli poslední brašny a nakládali své věci na kola. Sami se nabídli, že nám pomohou. Naštěstí nebylo vedro. Kolem rostly první borůvky a maliny a Bára si mohla dopřát sladkou svačinku. My ostatní jsme chodili tam a zpět a s koly, brašnami, i s vozíky a Vendelínem přelézali stromy. Doprovodilo nás několik uklouznutí a pádů do bláta. Po velmi dlouhé době jsme úsek překonali, rozloučili jsme se s hranicí (dále už bylo jen polské vnitrozemí), a s Poláky. Jako poděkování jsme jim dali tři čokolády.
Myslel jsem, že dále pojedeme pohodlně po louce, ale ještě tu ležely další popadané stromy. Opět jsme museli rozpojit vozíky a přenášet věci. Louka vypadala lákavě, sice zde byly bažiny, ale tentokrát se dala kola přes ně protlačit. Kolem zpustlých dřevěných salaší jsme se po široké cestě dostali k lesu.
Široká cesta sice pokračovala, ale velmi prudce a blátivě se svažovala do údolí. Ajaj. Janče dolů pomáhal brzdit zezadu dědeček, znamenalo to další vracení pro věci a zablácená kola, v jistém smyslu to bylo horší než podél hranice. Dole v údolí byla mýtinka a dlouhá souvislá vrstva bláta z obou stran ohraničená kládami, opět jsme zvýšili rychlostní stupeň náročnosti. Podnikl jsem pokus se blátem protlačit, zabořil jsem se do něj zabořil nohama, i kolem s vozíkem, nemohl jsem zpátky, babička mi pomohla vycouvat. Dál to takto projít nešlo, úsek jsme obcházeli jinými bažinami (bez bláta) a postupným nošením kol, brašen a vozíků po kládách, které bláto lemovaly.
Vše náročné jsme snad právě zdolali: přelezli jsme nespočet padlých stromů, prošli bažinami, vrstvou bláta a zvládli strmý sešup. Přitom stále s koly a cyklovozíky. Civilizace byla nablízku, už jsem viděl i slyšel výletníky, přesto jsem raději popošel dál a dostal se k dravé tatranské řece! Obtížný úsek pokračoval: stál jsem na jednom břehu, zatímco turisté byli na druhém. Viděl jsem i turistické koně táhnoucí povoz, elektrický vláček a bicykly. Byli jsme správně v turisty oblíbené Chocholowské dolině v nejzápadnější části polských Tater, ale na špatné straně řeky, most nikde a čekalo nás brodění. Další úroveň náročnosti.
Voda po deštích stihla trochu opadnout; byla mi asi pod kolena, a proud byl přiměřený, jen velice studený. Naboso jsem zkusil ledově studenou řeku přebrodit, voda po deštích naštěstí stihla trochu opadnout, byla mi asi po kolena. Šel jsem velmi pomalu a opatrně, a povedlo se. Vrátil jsem se pro zbytek výpravy. Na společné brodění jsme už zůstali všichni obutí, bylo to mnohem bezpečnější. Postupně jsme přes vodu přenášeli všechna kola, brašny, prázdný vozík a pochopitelně i vozík s dítětem. Nejvíce makal děda, přenesl i Báru v náruči a na závěr pomáhal přejít babičce.
– „Pojď nám prosím pomoct s vozíkem!“
– „A proč?“
– „Aby dítě nespadlo do řeky, už nemůžu!“
Nejlépe bylo Vendelínovi, seděl si ve vozíku, a že ho neseme po dravé řece, mu vůbec nevadilo. O půl druhé jsme se už opravdu všichni se všemi našimi věcmi dostali bez úhony „do civilizace“. Jeden a půl kilometru krátkým úsekem přes hranici ze Slovenska do Polska jsme se probíjeli dvě a půl hodiny, bez jakékoli přestávky, stálou intenzivní prací.
Na druhém břehu děda čistil kola, ždímali jsme boty, myli jsme, co bylo od bláta, a co se nevyčistilo při brodění. Na kládách jsme si dali velmi zasloužený oběd a za odměnu si dopřáli zralé lesní plody. Kolem třetí jsme pokračovali na kolech dále. Původně jsem chtěl dojet nebo dojít na stejnojmennou chatu v závěru údolí a tam si udělat pěší výlet na hřeben s výhledy na slovenské Roháče, ale plán jsme změnili. Stoupali jsme jen necelé tři kilometry vzhůru údolím; cestou do kopce byly hezké výhledy na hraniční hřeben. Dojeli jsme kousíček za konec asfaltky, kde byla skalka a malé jeskyňky, které si Bára mohla propátrat, u nichž jsme se otočili, projeli kolem místa, kde jsme brodili a obědvali a sjížděli dále na konec údolí a pokračovali dále do Zakopaného.
Přeplněné Zakopané
Mohli jsme pokračovat po cyklostezce, byla však pro horská kola a vedla po kamenech nahoru‑dolů. Raději jsme si vybrali silnici, kde bohužel jezdila spousta aut s turisty. Malinko jsme nastoupali, abychom přejeli z údolí Černého Dunajce do údolí Bílého. Pak následoval už jen sjezd do Zakopaného, města plného lidí, téměř 45 minut jsme jeli zástavbou až do kempu na jižním okraji města. Celou dobu byly všude davy lidí, i tu na kraji města, kde byl zoopark a ruské kolo. Vjeli jsme do kempu a ostrý střih: kemp byl skoro prázdný, k dispozici byla velká louka (pravda, podmáčená), přes kemp tekl potůček, byly pěkné výhledy na hory a lesy nad námi, skokanské můstky přímo nad námi. Na druhé straně potůčku se pásly ovce. Postavili jsme stany a kochali se výhledy. Krása, náhle jsme se cítili jako někde v divočině. Nepršelo, jen bylo chladno. Kdyby nebyly mraky, byly by vidět jednotlivé kopce, třeba Giewont. Součástí kempu byla příjemná krytá venkovní kuchyňka: lednička, mikrovlnka, dobíjení, čajnik (czajnik elektryczny aneb rychlovarná konvice), a dokonce i televize.
Dokoupili jsme pár věcí z těch, co ukradla liška, a na večeři jsme za odměnu šli do místní restaurace na tradiční polská jídla. Tu hned vedle kempu, jsme odmítli (moc hogo fogo) a zůstali v jedné hned vedle areálu skokanských můstků. Dobře napapaní jsme brzy šli spát; bublající potůček, který tekl hned vedle stanu, byl tou nejpříjemnější ukolébavkou. Za celý den intenzivního pohybu jsme zdolali asi 25 kilometrů!
Dnešní prostup ze slovenské Tiché doliny do Polska určitě nedoporučujeme, a pokud ano, tak bez vozíků, a pokud vozík, tak nějaký malinký a lehký a ve velké skupině pomocníků a pomocnic. Kdybychom jeli oklikou po silnici, bylo by to rychlejší, a neničili bychom si vybavení, a nehrozil by nám pád někde do strže nebo koupání v divoké, ledové řece. Ale zase bychom se museli popasovat s auty.
3. 7. Oravice – Chocholowská dolina – Zakopané /26 km/
V noci bylo překvapivě teplo, ráno svítilo sluníčko, bylo jasno. Proti večeru byly konečně vidět celé hory i s vrcholy, mj. Giewont; ač hlavní hřeben zůstal schovaný za nižšími kopečky. Vendík pobíhal nahatý po kempu a úspěšně trénoval čurání a kakání. Babičku bolela hlava, ležela ve stanu, ostatní jsme snídali, pomalu jsme balili a utěšovali babičku. Dnes a několik dalších dní bychom měli jet jen z kopce, po březích Dunajce, žádné přelézání a brodění, žádná dlouhá stoupání.
Když jsme po desáté hodině vyrazili na další cestu, přímo nad námi na velkém skokanském můstku skákal skokan za skokanem. Na pěší zóně jsme koupili mast pro a opět plným městem jsme dojeli k vlakovému nádraží, kde měla tu začínat dálková cyklotrasa Velo Dunajec, náš cíl. Nikde venku jsme neviděli žádnou cedulku, šel jsem se přeptat do turistických informací, ale ani paní o ničem nevěděla. Vyrazili jsme po silnici mezi auty, začalo pršet, zapláštěnkovali jsme sebe, brašny a vozíky, déšť naštěstí po pár kapkách zase skončil.
Minuli jsme první ukazatel „Velo Dunajec“ a jeli jsme souvislou zástavbou města, které pomalu končilo. Až příliš často jsem musel v mobilu kontrolovat, po které že uličce či cestě vede Velo Dunajec dál. Kvůli špatnému značení jsme se také vraceli: směrovky chyběly na rozcestích, kde se měnil směr a měly by být. Jeli jsme v souvislé zástavbě, jak Zakopané skončilo, hned navazovalo další sídlo. Konečně byl delší úsek po jedné silničce, všude spousta penzionů. Zpátky by byly hezké výhledy na Tatry, kdyby bylo hezké počasí; aspoň nepršelo. Ačkoliv jsme jeli se podél Bílého Dunajce, skoro jsme ho neviděli, protože cyklotrasa nás vedla po silničkách dále od řeky.
Dvacet kiláků od Zakopaného nás čekal Nowy Targ, největší město v širokém okolí. Kousek před městem vedla cyklostezka dokonce pangejtem hlavní silnice, naštěstí jen kousíček. Tady jsme opustili údolí řeky, vystoupali do kopce (!) a na západ (!), projeli po silnici vsí a pěknou lesní cestou jsme zase zpátky klesali do Noweho Targu. Zdolali jsme napříč čtyřproudovku (podjezd nebyl) a v nejbližším velkém parku na dětském hřišti jsme se naobědvali: čerstvá zelenina a kvašáky ze zeleniny, děti na hřišti. Mladší sekce si dala poobědovou zmrzku a všechni jsme společně jeli dále.
Konečně opravdová cyklostezka
Opustili jsme město co nejrychleji, dojeli k Dunajci, přejeli po lávce na druhý břeh a pokračovali po široké cyklostezce podél řeky (třikrát hurá!). Charakter cesty i řeky se zcela změnil, my jsme pokračovali po protipovodňové hrázi a obdivovali nádhernou písčitou říční terasu (dunu?) nad námi, jinak už kolem byla relativní placka. Minuli jsme soutok Černého a Bílého Dunajce, odsud mělo smysl jet, ze Zakopaného až sem to spíše byla nudná a nutná cesta.
Řeka i cyklostezka po jejím břehu z Nowego Targu pokračovaly dále na východ, my jsme to měli ještě patnáct kilometrů do nejbližšího kempu. Říční údolí bylo od severu ohraničeno od pohledu krásnými horami zvanými Gorce s Gorczaňským národním parkem, kudy vede známá dálková cesta po polských Beskydech. Skoro pořád po břehu řeky jsme jeli po samostatných cyklostezkách či po malinkých silničkách. Přehlédli (!!!) jsme vesničku s obchodem a minuli řadu luxusních odpočívadel pro turisty, které lemovaly cyklostezku. I dnes bylo „brodění“: malinký brod (beton a pár centimetrů vody) a spousta malin. Udělali jsme si kraťoučkou zajížďku do vesnice Harklowa: dřevěný kostel, vesnický obchůdek (sladké pečivo pro nás) a místní opilý nacionalista, který na nás sprostě křičel a hrozil pivními flaškami. Po kilometru jízdy jsme přejeli most přes řeku a hned za ním, na kraji vesnice Knurów, bylo stejnojmenné tábořiště.
Byly čtyři odpoledne a rozhodli jsme se, že už tady zůstaneme (nebylo kam spěchat, zítra pojedeme také „jen“ čtyřicet kilometrů). Nebyl tu žádný ceník, kasička, odkaz na placení přes web ani pravidla; než jsme se však rozkoukali, přijela paní a vybrala od nás po 25 zlotých (asi 150 Kč; děti zdarma; žádné další poplatky). Tábořiště tvořila velká prázdná louka, na jedné straně kryté posezení, na druhé „buňka“ se spojenými záchody, umývárnou, ba i sprchou s dostatkem teplé vody! Přístřešek byl krásně prostorný, krytý, i s lavicemi pro případ deště: skvěle by se dalo schovat, jíst a povídat (schovaní před sluncem nebo deštěm), mnohem lépe než v řadě drahých a luxusních kempech na západě.
Navečer jsme šli na průzkum a procházku do vsi: Obchůdek tam byl, ale pečivo – něco jako rohlíky – pro babičku neměli. Ženská část šla ještě na průzkum budov na druhém břehu řeky, mužská zkoumala břeh řeky u kempu. Kemp byl vhodný pro naše malé batole, mohlo tu hodně a bezpečně běhat! Navečer to vypadalo na déšť a bylo poměrně chladno – na koupání to nebylo. Společné hraní karet po večeři. Bára chvilku babičce a dědovi četla z knihy, co jsme jí vezli. Děti dnes přes den ve vozíku dost spaly; Bára navíc spala i první hodinu po tom, co jsme odpoledne zatábořili. Nebyla nemocná, jen si potřebovala odpočinout.
4. 7. Zakopané – Nowy Targ – Knurów /46 km/
Když jsme ráno o půl osmé vstali, bylo zataženo. Ranní kaši jsme měli vylepšenou čerstvými malinami, které Bára večer nasbírala. Škoda, že měl Vendík po nich ekzém. Po desáté vyšlo slunce a bylo vedro; o půl jedenácté jsme „vypluli“. Vrátili jsme se na cyklostezku. Ve vsi Debno chtěli navštívit dřevěný kostel (UNESCO). Bohužel, cyklostezka vedla po hrázi vysoko nad vsí a nedalo se z ní už sjet!
Dostali jsme se k začátku Czorsztynské přehrady (Jezioro Czorsztyńskie), celkem zánovní vodní dílo dokončili až v roce 1997. Jeli jsme po boční hrázi i po břehu, kolem vesnice Frydman a tábořiště. Najednou kolem nás začaly v obou směrech svištět davy cyklistů, protože jsme dojeli na novou cyklostezku vedoucí nad jižním břehem přehrady postavenou jen pro cyklisty: mostečky, řada odpočinkových altánů (maliny v lese). V jednom místě se muselo prudce vystoupat nahoru, kde byla kavárnička a davy lidí. Bára šla do kopce sama pěšky a kousek jí děda vzal k sobě na štangli. Z vesničky Falsztyn jsme zase rychle sjeli k vodní hladině; dále stále skvělá cyklostezka. V Niedzici se k davům cyklistů přidaly další davy pěšáků: rekreační oblast, stejnojmenný zámek nad vodou…
Průlom Dunajce (my všichni jsme dav)
Sjeli jsme pod přehradní hráz a rychle projeli podél menší vyrovnávací nádrže. Bára se pěšky prošla po její hrázi a sama si „seběhla“ do vesnice Sromowce Wyżne, kde jsme si na návsi v luxusně vyšmajchlovaném přístřešku (lavice, stoly, gril, křesílka) vedle upraveného potůčku dali oběd. Ve vesnici fungoval i obchod s potravinami. Babička s dědou ocenili a využili krásná dřevěná křesílka, gril jsme si nechali na příště.
Na druhé straně řeky už bylo Slovensko, tady na obou březích začínají známé plavby po Dunajce: na pltích, raftech a dalších loďkách. Provozují je firmy z Polska i Slovenska. Důvodem je, že přibližně v těchto místech začíná i známý průlom Dunajce, kdy se řeka „tlačí“ mezi horami, na obou březích lemovaná Pieninskými národními parky. Najedeni jsme pokračovali podél řeky, po malinkých silničkách či samostatné cyklostezce, nejprve Polskem, a po osmi kilometrech jsme v Sromowce Niżne po lávce přejeli a přešli na Slovensko, jelikož cyklostezka podél řeky Polskem dále nepokračovala.
Jeli jsme lesem, hned vedle hraniční řeky, stále po hranici; všude davy cyklistů, pěšáků a voda plná vodáků s rafty a dalšími plavidly a také plná tzv. „sjezdáků“, kteří jen sedí na sedátkách v pltích a nechávají se vozit. Na polské straně nebyla ani pěšinka, jen srázy až do řeky. Cyklostezka by byla dost široká, nebýt nás, co jsme tvořili ten dav. Řeka se několikrát úplně otočila, na obou stranách řeky nám „mávaly“ vysoké skály. Po devíti kilometrech jsme opět vjeli do Polska. Řeka už dále není hraniční, teče už jen Polskem k severu. Byly tu ještě větší davy, cesta však byla o dost širší. Bez zastavení jsme projeli turistickým městečkem Szczawnica: stánky, zmrzlina, obchody, davy turistů. Byla tu velká parkoviště a končili tu všichni pěší a cyklističtí turisté. Dále po proudu Dunajce k severu jsme pokračovali skoro sami.
Pohodlně jsme dojeli do vedlejšího městečka Krościenka nad Dunajcem, první obce za průlomem Dunajce, a ubytovali se v kempu na břehu řeky, pár set metrů od centra (čtyři hodiny odpoledne). Chtěli bychom tu pobýt dvě noci a udělat si zítra pěší výlet do polských Pienin. Šlo spíše o jednoduché, neoplocené tábořiště (absence plotu vadila babičce), opět jsme platili 25 zlotých (150 Kč) na osobu a noc; děti zdarma. Byla tu opět krytá kuchyňka (čajnik, mikrovlnka, lednička, nádobí), bohužel tu nebylo žádné posezení poblíž našich stanů. Prošli jsme se do centra městečka a dokoupili jídlo. Na náměstí jsme si venku v bufetu dali večeři: skvělé polévky, polské zapékanky, … Vendík nám soustavně utíkal, tedy i tady na náměstí, bylo to s ním náročné. Dědeček se nepřetržitě staral, aby někde nespadl či ho něco nezajelo. Večer v kempu už ani nebyl čas si číst nebo zahrát karty. Vedle nás nocovala parta pražských vodáků, chvíli jsme si s nimi s Bárou zahráli na naše ukulele a zazpívali. Ač nebyli tak staří, hráli jen samé hudební vykopávky z dávných časů.
5. 7. Knurów – Czorsztynská přehrada – Krościenko nad Dunajcem /44 km/
Procházka po Pieninách
Ač jsme dnes nikam nespěchali, sluníčko a horko nás přesto vzbudily už v sedm ráno. Po deváté hodině jsme vyrazili nalehko do zdejších hor, do polského Pieninského národního parku. Nalehko v našem pojetí znamenalo, že jsme měli narvaný cyklovak věcmi, vodou, jídlem, oblečením a plenami; naopak děda a babička šli doopravdy nalehko. Cílem bylo zdolat jednu z nejvyšších a nejcharakterističtějších hor Pienin, zvanou Tři Koruny (Trzy Korony, 982 m). Prošli jsme přes centrum městečka, po jednom a půl kilometru začínala žlutá značka a taky hned i kopce. Přes hodinu jsme příjemně stoupali lesem po široké pohodlné cestě, vešli jsme do národního parku a cestou minuli dokonce zdroj pitné vody (!) Spousta rozcestí, skvěle upravené a vysypané široké cestičky, schody. V sedle Szopka (779 m) jsme se dostali na hřeben a poprvé za celou cestu jsme se z tohoto místa mohli nabažit pohledem na celé panorama Tater.
Odbočili jsme směrem k vrcholu, stoupali jsme po schodech skvěle upravené cesty, množství turistů i turistek se zdvojnásobilo, jelikož přibyli ti, kteří přicházeli od jihu (my šli od severu),. Po jedenácté hodině, po dvou hodinách chůze z kempu, jsme dolezli do vrcholové části Třech Korun. Zaplatili jsme vstupné na vrchol (10 zlotých dospělí, 5 senior) a v souvislé koloně zájemců o výhled jsme po kovových schodech pomalu stoupali něco přes sto dálkových metrů na vrchol. Poláci, Slováci, Češi. Šlo o komplet umělou a novou cestu, kovové stupy, kovové zábradlí, nikam neodbočovat. Cesta byla dvousměrová, jednou stranou se vinul dav stoupajících a druhou opět dav klesajících. Z vrcholku (982 m) byl krásný výhled nejen na Tatry, ale i na Babí horu (Orava) a okolní pieninské kopce. Dole pod námi byl slovenský Červený Kláštor a hlavně klikatící se Dunajec.
Škoda, že davy lidí nás tlačily zase dolů; nemohli jsme si to tady ani trošku vychutnat. Nejen děda s babičkou před davy rychle prchali dolů, po schodech dolů ke kase. Abychom nešli stejnou cestou zpátky do města, udělali jsme si ještě menší polookruh. Po modré značce jsme pokračovali bukovým lesem k severovýchodu a sestoupili k ruinám Pieninského hradu (Zamek Pieniny), což bylo jen pár nevysokých zdí a sklep (pravý sklep, ne polský obchod). Měly být odtud výhledy, ale viděli jsme jen stromy, řeku, ani kopce ne. Sestupovali jsme stále po modré značce, napojili se na výstupovou cestu z dopoledne a po pár metrech došli k onomu zdroji vody: oběd; Vendík běhal na všechny strany, nejvíce se mu líbil zdejší malinký potůček. Od rána byl v nosítku, nikde nebylo místo, kde by mohl chodit, tady se mohl poprvé proběhnout.
Snadno jsme se vrátili stejnou cestou do Krościenka; děda a babi se ještě vydali pěšky dva kilometry do nejbližšího většího supermarketu. Po návratu si do kempu si děti chvíli hrály na břehu Dunajce, plavat se bohužel nedalo, jelikož v řece byl dosti silný proud.
Dlouze jsme poseděli v bufetu na dohled od kempu (v kempu obchůdek ani bar nebyly), byla tam trampolína, malinké přenosné pískoviště, autíčka malá i velká: přesně to, co naše děti potřebovaly. My jsme si udělali radost zapékankou (zapiekanka), nanukem a kafem. Vendík si chvíli pohrál s prarodiči. Dnes jsme si vařili večeři sami, škoda, že jsme v kempu neměli k dispozici lavičku ani stoleček na sezení. Chvíli jsme si zahráli na ukulele a zazpívali, Bára si přečetla kousek z knížky a brzy jsme šli spát. Dnes byl dosud nejteplejší den, kola odpočívala a my jsme se prošli. Zítra zase provětráme bicykly, měla by to být poslední etapa podél Dunajce, než se začneme vracet podél Popradu na Slovensko.
6. 7. Krościenko nad Dunajcem – Tři Koruny – Krościenko nad Dunajcem /12 km pěšky; děda a babi 16 km/
Věděli jsme, že má být vedro a zároveň odpoledne pršet, tak jsme vstali už v sedm. Bylo takové vedro, že ráno čerstvě vyprané pleny hned uschly. Intenzivně jsme „makali“ a za dvě a čtvrt hodiny jsme vyjeli. Dnes měl být poslední den podél Dunajce, potřebovali jsme dojet do Nowyho Sącze. Hned za kempem jsme po novém luxusním mostě přejeli přes Dunajec a pokračovali po levém břehu, později jsem už mosty přestal registrovat. Po deseti kilometrech jsme dojeli na říční pláž a těšil jsem se, že si zaplaveme. Pláž si fungovala: slunila se na ní jedna paní; ale v řece byl bohužel dost silný proud, pro Báru to nebylo vhodné. Shodli jsme se, že pojedeme dál (10 h). O půl dvanácté jsme zastavili na oběd u nějakého sportovního areálu na vybavené cykloodpočívce (kryté posezení, záchod, stojan na opravy kola, pumpičky). I po obědě nás stezka vedla podél řeky a užili jsme si prudké stoupání a sjezd. Okolní kopce zmizely, všude kolem byla placka.
Projeli jsme krajem městečka Stary Sącz; náš cíl bylo po obědě dojet se vykoupat na štěrkový písák na soutoku Dunajce a Popradu. Na místo jsme snadno dojeli (písáky ležely přímo na Velo Dunajec), ale vše bylo oplocené a platilo se dost vysoké denní vstupné. Místo plavání jsme se šli zchladit do Dunajce, asi dvě stě metrů odsud. V řece byly udělané kamenné valy, které vytvářely, což bylo vhodné na cachtání dětí, ale ne na plavání. V samotné řece byl zase celkem proud. Bára se rochnila s babičkou a mámou, a po hodinové přestávce jsme pokračovali. Bylo tu už hodně lidí, pěšky i na kolech.
Samotný soutok řek jsme neviděli, protože z této strany nebyl přístupný. Dále jsme jeli kousíček proti proudu Popradu a dostali jsme se na společnou cyklostezku Eurovelo 11 a Velo Dunajec a jeli dále na sever po hrázi pravého břehu. Ani z druhé strany řeky jsme však soutok neviděli, jelikož výhledu bránily stromy.
Wodny Plac Zabaw
Po pěti kilácích jsme dojeli na kraj Nowého Sącze [Sonče], kde jsme sjeli z hráze, odbočili k východu a krajem města objeli centrum. V neděli odpoledne byla doprava naštěstí dosti slabá, a po městských silnicích a po cyklostezce podél řeky Kamienice – přítoku Dunajce – jsme o půl čtvrté dojeli do zdejšího kempu zvaného poeticky „č. 87“. Oficiálně to ani nebyl kemp, ale ubytovna, což nám nevadilo; opět po 25 zlotých za dospělého (za děti, ani za stan jsme neplatili), sprcha v ubytovací části v prvním patře a restaurace. Stany jsme si postavili vedle pěkného krytého posezení (jen jsme si museli uklidit odpadky) a byla tu spousta volného místa. Kuchyňka, ani čajnik dnes nebudou. V kempu jsme byli sami, navečer přijel jen jeden osamělý dálkový cyklista.
Uvařili jsme si kafe a s Bárou jsem vyrazil „na koupačku“. Hned vedle kempu byl krytý bazén a u něj zvenku Wodny Plac Zabaw. Došli jsme tam, oba se převlékli do plavek a… zjistili jsme, že Wodny Plac je zábavní centrum pro děti, kde se procházelo a běhalo po betonu pod tryskami s vodou. Nikde nebylo žádné brouzdaliště, natož bazén. Po celodenním vedru se navíc zatáhlo a ochladilo. I v chladu Bára statečně vydržela hodinu a čtvrt až do zavíračky běhat po areálu; moc se jí tam líbilo.
Všichni jsme se na chvíli přesunuli na sousední obrovské dětské hřiště s atrakcemi pro malé i velké děti (od trampolin po vysoká lana a suchý krytý tobogán). V kempu jsme si po večeři dopřáli skupinovou sprchu: nejprve já s Bárou a následně všichni čtyři ostatní. Vendíkovi se v kempu moc líbilo: hrál si na hřišťáku, na pískovišti; měl pro sebe celé hřiště na plážový volejbal, z kterého si udělal obrovské pískoviště: dlouho vydržel sedět, hrát si a nikam neutíkat.
Z místní restaurace jsem si donesl pivo a s dědou, babičkou a Bárou jsme mastili žolíky a pak si zazpívali s ukulele: skvělý večer. Za deset deset spinkačka; byl tu klid i tma. Když už jsme skoro spali, tak na nás přes plot sprostě řvala nějaká paní, ať si něco uděláme s plačícím dítětem, po chvíli ještě hlasitěji, než jí uzemnil ještě sprostěji nějaký pán. Kolem jedenácté večer v dálce jezdily velmi hlasité motorky.
I dnešní cesta byla zajímavá, Dunajec – ačkoliv jsme nebyli v Pieninách – stále hezky tekl. I když kolem nebyly žádné vysoké hory nebo strmé skály, krajina byla pořád pěkná.
7. 7. Krościenko nad Dunajcem – Nowy Sącz /51 km/
V kempu bylo skvěle; od rána jezdila po silnicích auta a za plotem kolem nás chodili lidé. Bylo zataženo a předpověď počasí slibovala déšť kolem deváté hodiny ranní. Rychle jsme se nasnídali a že sbalíme věci a stany. Než jsme dobalili, rozpršelo se, balili jsme v kapkách deště. Naštěstí jsme měli vedle stanů k dispozici krytý přístřešek s posezením. V klidu jsme pod ním seděli a čekali, až přestane pršet. Na další cestu jsme vyjeli až o půl desáté.
Dnes jsme se potřebovali vrátit na soutok Dunajce s Popradem a pokračovat do kopce proti proudu Popradu až na Slovensko.
Předměstím Noweho Sącze jsme se stejnou cestou vrátili na hráz Dunajce a jeli na jih proti proudu až na křižovatku, kde se potkával Velo Dunajec a Eurovelo 11 (už jsme tu byli i včera). U cedule jsme si udělali společné fotky na rozloučenou s Velo Dunajec. Řeku Dunajec jsme definitivně opustili a pokračovali právě po „Eurovelo 11“ proti proudu Popradu směrem na jih. Cyklostezky tu byly trochu užší než na Velo Dunajec, stejně jsme častěji jezdili po malých silničkách. Ve vsi Barcice jsme si dopřáli sladké svačinky ze stánku pekárny. Za jednou lávkou jsme poprvé v Polsku vjeli do lesa na kamenitou cestu, která navíc vedla hodně strmě vzhůru, poté zase dolů mezi kořeny a mezi stromy. Děda pomáhal Janče s vozíkem, tlačil i brzdil; pokračovali jsme znovu po vedlejší silničce po břehu řeky. Na druhé straně řeky vedla už z Nowyho Sącze železniční trať. Když jsme se už přiblížili k místu, kde jsme chtěli obědvat, museli jsme opět hodně nastoupat (asfaltka, zkratkou po hlíně podél řeky ostatní jet nechtěli) a hned sjet dolů. Pohodlně jsme dojeli do lázní Piwniczna‑Zdrój, Janča s babičkou šly do kopce na náměstí dokoupit jídlo a oběd jsme si tradičně dali na dětském hřišti hned u vlakové zastávky. Chvilku bylo slunečno a vedro, jen co jsme se namazali opalovacím krémem, začalo poprchávat.
Pohostinnost na slovensko‑polské hranici
Z Piwniczně jsme pokračovali stále proti proudu řeky a po jednom krátkém stoupání jsme vjeli na Slovensko. Přímo na hraniční čáře bylo spousta malin: mňam. Značení Eurovelo 11 na Slovensku skončilo, žádné cykloukazatele, museli jsme jet jen podle mapy. Ach jo. Z Mníšku nad Popradom nás malinká asfaltová silnička vedla po levém břehu řeky, která zde tvořila hranici. Na druhé straně bylo Polsko a také hlavní silnice s velkým provozem. Na slovenské straně nebyl žádný provoz, projeli jsme několik malinkých vísek, spíše osad. Rozpršelo se, poprvé na putování doopravdy a pořádně. To by nevadilo, pláštěnky chránily nás i vozíky, horší byla bouřka a hromy na kopcích blízko nás. Těsně před naším cílem se silnička odpoutala od řeky a my vystoupali asi 100 výškových metrů. Už jsme nemohl, a většinu stoupání jsem tlačil, zatímco ostatní jeli na kole. Následným sjezdem jsme za stálého deště dojeli do vesnice Malý Lipník, kde u řeky na kraji obce byla chata, restaurace a kemp „U Financa“, naše dnešní konečná.
Za deště jsme seděli uvnitř v hospodě (pivo, kávička), byli jsme jediní návštěvníci. Jak chvíli nepršelo, šli jsme si postavit stan, ale zrovna se znovu rozpršelo. Kemp byl exkluzivně střižená loučka, dvě velká krytá posezení, krb, rybníček s velkými rybami (ne na jídlo, ale na pokoukání), které tam mají jako místní mazlíčky; přitékal do něj potok, z čehož byl Vendelín nadšen. Pískoviště, odrážedla a skluzavka: ráj pro děti. Dnes jsme stanovali jen my s dětmi; prarodiče zlákalo spaní pod střechou v postýlkách a peřinách. Chatár byl velmi družný, ukecaný, všem nám tykal, nic nebyl problém. Název chaty byl prý odvozen od toho, že to dříve byla budova celníků=financů.
Bára se za deště šla s babičkou a dědou na průzkum místní lávky přes řeku do Polska, zatímco já s Vendíkem jsme šli k řece Poprad, kde kolem nás zrovna proplouvali čtyři polské rafty. Dnes jsme vodáky žádné neviděli, asi za to nemohlo počasí, ale podlimitní stav vody v řece. Výjimkou byla jedna odvážná paní, která dnes odpoledne za bouřky ve vodě přetahovala svou kanoi přes nějakou mělčinu.
Povečeřeli jsme v restauraci, kolem osmé odjel chatár domů a my zůstali sami v celém areálu. Seděli jsme v příjemné společenské místnosti: hráli jsme karty, Bára chvíli četla. Večerní slunce nádherně probleskovalo mezi mraky. Nějak jsme společenský večer natáhli a šli spát až v deset; nevadí, děti se zítra dospí ve vozíku.
Většina turistů, cyklistů a vodáků, které jsme viděli a slyšeli, byli Polky a Poláci. Podle chataře devadesát procent návštěvníků byli právě Poláci, naopak kempaři byli z osmdesáti procent naopak Češi. Do chaty za celé odpoledne a večer dorazil jen jeden Slovák a dvojice Poláků na kolech, kteří hovořili velmi sprostě.
8. 7. Nowy Sącz – Piwniczna‑Zdrój – U Financa (Malý Lipník) /51 km/
Proč tu nejsou cyklostezky?
V noci byl klid, než v šest hodin začal štěkat pes majitele. Ráno nás překvapila mlha, která se změnila na zataženo a dusno. V osm mi zavolal majitel, že potřebuje, abych mu zavřel bránu. Chvíli předtím sem přijela dodávka se mraženými polotovary a brána zůstala nezavřená. Všude bylo mokro, balili jsme a snídali. Děti měly spoustu času hrát si na dětském hřišti a pozorovat ryby (tenisový kurt jsme nevyužili). Až v deset jsme nasedli na kola, byl opar, ač už se oteplilo, a vyrazili jsme po Eurovelo 11; i dnes jsme chtěli celý den jet stále proti proudu Popradu.
Hned po sto metrech jsme přejeli po lávce přes Poprad opět do Polska a pokračovali po cyklostezce na pravém břehu; po chvíli nás lávka opět „převezla“ na Slovensko. Jeli jsme pěkně, najednou asfalt skončil a dále byla jen vymletá šotolina a velmi prudký výjezd do kopce. Slezli jsme z kol a navzájem si pomáhali tlačit. Nasedli jsme a pokračovali, hned přišel další prudký výjezd po lesní nezpevněné cestě; opět jsme si pomáhali s vozíky. V nejprudším místě jsme vozík s Vendíkem tlačili dokonce ve třech(!) a takto jsme na lesní cestě vjeli na území Polska. Hranice tu překvapivě nevedla řekou, ale kousek po tomto levém břehu. Lepší cestou jsme dojeli do městečka Muszyna: spousta atrakcí, upravený velký park, jezírka, plavecký bazén. Jistě krásné městečko jsme si neprohlédli, jen jsme utratili poslední zloté v sámošce. Opustili jsme Eurovelo 11, které opouští tok Popradu, a pokračovali mimo cyklotrasy: nejprve chvilku Polskem po vedlejší silničce po pravém břehu, několikrát nahoru dolů. Po osmi kilometrech jsme dojeli zase zpět na Slovensko (ves Čirč) a dali jsme Polsku už definitivní sbohem! Bývalý hraniční přechod byl také nejvýchodnějším bodem řeky Poprad, která teče od pramene na východ a severovýchod, se přesně tady stáčí k severu a severozápadu.
Stočili jsme se k západu, kousek jsme jeli po hlavní silnici č. 77, po chvíli sjeli na cyklostezku, kde byl hned brod: já ho s Bárou ve vozíku projel, ostatní kola vedli raději přes lávku na potokem; další lávka, tentokrát dlouhá, přes Poprad. Polní cestou jsme vjeli do Andrejovky (vesnice na konci světa, slepá silnice sem vedla jen z jedné strany) a po dalších pěti kilometrech jsme dojeli do malinko větší vísky Orlov, kde na hlavní křižovatce byla malá sámoška (ham); oběd jsme měli u památníku a informační tabule.
Dobré acidofilní mléko, pišingr pro babičku a dědu. Hned vedle vísky bylo jakési Orlovské jezero, bohužel nebylo jasné, zda se dá koupat a jak se k němu legálně dostat. Ve vsi Plaveč jsme se bohužel opět napojili na hlavní silnici (č. 68), jelikož dále podél řeky žádná cyklostezka nebyla. Byl tu mnohem větší provoz aut než u hranice. Janča říkala, že jsme měli jet přes hory, že to tam vypadá hezky. Naštěstí byla silnice skoro všude úplně nová, se širokou krajnicí, na kterou jsme se bez problémů vešli i s vozíky. Stále poblíž řeky a nad železniční tratí (kde asi nic nejezdilo) jsme po dvanácti kilometrech (!) konečně sjeli pryč. Bylo takové dusno, že jsem celou dobu jízdy po silnici každý kilometr zastavoval a stíral si sůl z čela. Také jsem jel s jedním zavřeným okem, chvíli oběma, jelikož mi sůl trvale stékala do očí. Odpolední pauzu jsme si udělali na velkém hřišti (opravdu velikém, vhodném pro malinké i velké děti) ve vesnici Chmelnica.
Náš dnešní cíl měla být nedaleká Stará Ľubovňa, kde však nebyl žádný kemp. Seděl jsem proto a hledal jsem možnosti dnešního ubytování. Sundal jsem si na to brýle, a když jsem si poposedl, tak „křup“: rozšlápl jsem je, vypadla skla a ohnuly se obroučky. Byl jsem bez brýlí. Po hodinové pauze jsme pokračovali dále, po nové cyklostezce do Staré Ľubovně a následně do kopce na náměstí. Tu jsem těsně před zavírací dobou vběhl do optiky, kde mi rozbité brýle za dvě eura opravili a vyčistili. Volali jsme na všechna možná ubytování v Ľubovně a v blízkém okolí, babička se ptala přímo tu na náměstí, zatímco děda hlídal děti. Bohužel v tom, co se mi nejvíce zamlouvalo, nás odmítli se slovy „ekonomické oddělení už nepremává“. Ostatní měli plno nebo byli moc drazí.
Nakonec všichni souhlasili s „únikovou“ variantou, že popojedeme vlakem pod Vysoké Tatry a na kolech dojedeme do kempu u Tatranské Lomnice. V šest hodin jsme odjeli nízkopodlažním spojem, ale z velmi zanedbaného nádraží (žádný perón, ale vstup z úrovně kolejí) z okresního města (sic!) Stará Ľubovňa. Míst na kola bylo velmi málo, museli jsme stát u dvou dveří a na zastávkách různě šibovat s vozíky či s koly, když lidé potřebovali vystoupit a nastoupit. Naštěstí navečer o prázdninách cestovalo jen málo lidí.
Po hodině jízdy proti proudu Popradu, přes Spišskou Belou a Kežmarok, jsme vystoupili ve Veľké Lomnici. Nečekaně a nepříjemně jsme vystoupili přímo do kolejiště mezi dva vlaky stojící proti sobě. Brrr! Pravěk! Přitom jsme byli v turistických Tatrách a ne někde „na konci světa“. Přes zapadající slunce v oparu krásně probleskovaly obrysy Tater. Nasedli jsme na kola a osm kilometrů stoupali dvě stě metrů převýšení na konec Staré Lesné skoro až k Tatranské Lomnici, a po osmé hodině jsme dojeli do kempu Rijo. Plán byl zůstat tu na dvě noci a zítra si udělat pěší výlet na nějaké pěkné místo do srdce Vysokých Tater. Kemp působil sympaticky a nebyl úplně plný, hurá. Než jsme si postavili stany (velkého posezení) a začali vařit večeři, bylo skoro devět. Fungoval tu příjemný (a ne drahý) bufet s obchůdkem a byla tu krásně vybavená kuchyňka. Trochu nám chybělo jen něco jako dětské hřiště. Večer nám do stanu svítily lampy, Bára usnula až v půl jedenácté, Vendelín chvíli před ní.
9. 7. U Financa (Malý Lipník) – Stará Ľubovňa /46 km kolo/; Stará Ľubovňa – Veľká Lomnice /vlak/; Veľká Lomnica – Stará Lesná /8 km kolo/
Zelené a Biele pleso
Večer i v noci byl klid, od rána pražilo slunce na stan, že už v půl sedmé nás jsme byli donuceni zpocení vedrem vylézt; děda s babičkou si už chystali snídani. Dnes nás čekal pěší výlet, nemuseli jsme balit stany a kola! Najedení jsme vyrazili na autobus, který měl zastávku kousíček od kempu, a jeli do Tatranské Lomnice. Díky malému zpoždění nám ujel další spoj; naštěstí za deset minut jel další, který nás za pár minut dovezl na zastávku Biela voda, na začátek údolí Kežmarskej Bielej vody (9.30 h, 900 m n. m.). Naším cílem bylo dojít na Zelené pleso, popřípadě i na Biele pleso. Pohodlná široká cesta, maliny, začínající borůvky, slunce, vedro; neměl jsem čepici. Turisté, ale ne žádné davy. Cesta byla značená jako cyklotrasa, ale nikoho na kole jsme nepotkali. Nádherná říčka, v podstatě vodopád za vodopádem, peřej za peřejí. Po hodině jsme přišli na rozcestí, kde se dělí cesta na Bílé a Zelené pleso; my jsme to vzali po žluté značce na Zelené pleso. Jana nesla Vendíka, Bára šla sama. Kolem nás jezdil mladík s bagříkem, vepředu měl lopatu a rozvážel štěrk na opravu cesty, kterou asi poničila voda. Stoupali jsme trochu víc, opustili jsme Biely potok a šli Dolinou Zeleného plesa (Zelený potok) a s jednou malou přestávkou jsme přesně v poledne došli k Zelenému plesu, krásnému velkému jezeru v cca 1550 metrech. Již od deseti hodin byly mraky, které schovaly vrcholky nejvyšších štítů. Na břehu, ve společnosti kachny s mladými, jsme si dali oběd; dětem se tu moc líbilo.
Po hodině jsme pokračovali. Dalo se vrátit stejnou cestou, ale my se rozhodli, že půjdeme dále, tentokrát po červené značce, po Tatranské magistrále. V traverzu jsme sice mířili zpět do údolí Bieleho potoka, ale ještě jsme museli vystoupat kosodřevinou trochu výše, k Veľkému Bielemu plesu. Ačkoliv to byla Tatranská magistrála, chodníček byl dost rozbitý (a úzký). Prošli jsme kolem nádherného Trojrohého plesa (spíše několika samostatných jezírek vedle sebe) s krásnými mokřadními společenstvy, jak někde ve Švédsku. Paráda. Pokusil jsem se dojít až na jeho břeh a hned jsem se propadl do bažiny. Paráda.
Hned vedle bylo Veľké Biele pleso (1615 m), náš další cíl. Došli jsme se na rozhraní Vysokých a Bielanských Tater, kousek nad námi bylo Kopské sedlo, ze kterého lze sejít na sever do Tatranské Javoriny nebo přejít přes Bielanské Tatry do Ždiaru. Vypadalo to, že by mohl přijít déšť a bouřka, tak jsme pobyt ukončili a celkem svižně sestupovali po modré značce zpátky podél Bieleho potoka; kosodřevina se změnila na les. Biely potok tvořil spoustu vodopádů, ale pěšinka vedla lesem trochu od nich, takže jsme je neviděli, jen byly krásně slyšet. První lávka přes potok: výhledy na menší vodopádky a peřeje.
Za hodinu a čtvrt jsme sešli zpět na rozcestí modré a žluté u Šalviového pramene. Cesta byla široká a kamenitá, jak po ní jezdily náklaďáky, které odvážely uschlé smrky. K tomu bláto, nešlo se dobře. Bára už byla dost unavená, takže jí děda chvíli nesl na zádech. Na dalším mostě jsem vzal Báru na chvíli na ramena, vydržel jsem to asi čtvrt hodiny, pak jí ještě nesl chvíli děda. Ač jsme šli svižně, ujel nám autobus, který jel přímo ke kempu. Za chvíli jel další, který nás zavezl na zastávku „rázc. Stará Lesná“, jen kilometr nad kempem, odkud jsme lesem seběhli zpátky. Děda s babičkou busem nejeli, šli domů ještě dalších šest kilometrů pěšky, cestou si v Lomnici dokoupili jídlo.
Po návratu z výletu jsme zjistili, že přijeli čeští motorkáři, dodávku šoupli hned vedle stanu prarodičů, kteří si pak stan raději sami přestěhovali. Míst v kempu bylo přitom dost, proč se natlačili tak na nás?
Obchůdek v kempu byl sice velmi příjemný, ale až teď jsme zjistili, že vlastně žádné suroviny na vaření neprodával (polévky, rýži, těstoviny nebo bramborovou kaši), takže jsme šli na večeři do bufetu (Bára šulánky, Janča halušky, já sýrové pirohy). Bára chvíli četla, zahráli jsme si s dědou a babičkou žolíky a šli spát tradičně kolem desáté. Nakonec odpoledne ani večer nepršelo, naopak se mraky roztrhaly a večer byl nádherný výhled na Lomnický štít a okolní vrcholy.
„Když si zakryju spacákem oči, tak v něm vidím tu cestu, jak jsme šli. Borůvky, jehličí a kameny,“ shrnula před usnutím Bára dnešní den.
10. 7. Biela voda – Zelené pleso –Veľké Biele pleso – Bílá voda /18 km pěšky, děda a babička 23 km/
Cestou vzhůru frčíme dolů na vlak
Domluvili jsme se, že poslední den pojedeme na vlak „domů“ do Svitu a ne do Popradu, čímž si ušetříme průjezd městem. Už o půl sedmé bylo stejně jako včera nechutné vedro, které nás rychle vyhnalo ze stanu. Slunce pražilo a bylo dusno. Balili jsme věci, nasnídali se a něco málo po deváté jsme vyrazili. Údolím podél Popradu nevedla cyklostezka, takže jsme zvolili trasu přes Tatranské Smokovce. Od kempu jsme vystoupali k silnici, která spojuje jednotlivá letoviska ve Vysokých Tatrách. Bohužel cyklostezka měla nevhodný povrch, byla rozbitá, v jednom místě byly i schody (!) a pak zase dlouhý úsek se zákazem vjezdu cyklistů (!) na tuto stezku. Museli jsme jet po silnici. Na to, jak je to bohaté město a mají tu dost místa, by tu měla být pořádná cyklostezka. Stále jsme mírně stoupali, letos jsme se poprvé na kolech dostali nad tisíc metrů nad mořem. Cestou byly omezené výhledy na hory, jelikož vrcholy byly v mracích.
V Tatranské Poliance jsme odbočili a už doopravdy sjížděli dolů do údolí. Před vesnicí Gerlachov jsme si udělali krátkou zastávku. Od altánu na louce byl překrásný výhled zpět na panorama Vysokých Tater, od Kriváně až po Lomničák, ale také na hory a pohoří kolem Popradu, jako třeba Kraľovu hoľu v Nízkých Tatrách. Přes Gerlachov a Batizovce jsme po normální silnici dojeli do Svitu. Těsně před městem a nádražím byla krásná štěrkoviska, kde se lidé ve vedru koupali. My jsme už bohužel neměli čas, stihli jsme jen v centru nakoupit jídlo na cestu a na poslední chvíli dojet na nádraží. S dědou jsem šel koupit lístky, běhali jsme nahoru dolů, naštěstí nám nádražák, co vyšel z budovy, prozradil, že se tu lístky neprodávají, že nádražní budova slouží jako muzeum (Múzeum Baťa pod Tatrami). Informace, z jakého nástupiště pojede náš vlak, se objevila až na poslední chvíli, naštěstí se na nástupiště dalo i s vozíky dojet po šikmé plošině a nemuseli jsme nic vynášet. Jinak by nám vlak ujel.
Ve tři čtvrtě na dvanáct jsme odjeli, v plánu byly dva osobáky do Žiliny a pak rychlík do České republiky. První vlak byl bohužel vysokopodlažní a my jsme museli rvát kola do úzkých vysokých prostor. K sobě se nevešli, takže jsme je museli rozdělit. K tomu pochopitelně vlak nechtěl moc čekat, až vše naložíme. Jeli jsme s výhledem na Vysoké Tatry do Štrby a pak klesali pomalu podél Váhu do Liptovského Mikuláše. Přestoupili jsme na další vlak do Žiliny, naštěstí nízkopodlažní (jen jsme si bohužel vybrali dvoje dveře, kde u obou uvnitř bylo málo místa na kola), a jeli jsme další hodinu a půl, přičemž opět občas pršelo, i místy celkem vydatně. Celou cestu střídavě pršelo, i dost vydatně.
V Žilině jsme přestoupili, výhodně na stejném nástupišti, na „écéčko“ směr Bohumín, Olomouc a Praha; děda a babička tak mohli jet až domů bez přestupu. Měli jsme asi patnáct minut času, tak jsem rychle ve městě nakoupil pro všechny ořechové pirohy. O půl třetí jsme vyjeli a ve čtyři měli být v Bohumíně; bohužel kvůli rekonstrukci trati jsme zůstali opět stát, tentokrát v Čadci, a nabrali jsme přes dvacet minut zpoždění. Bára seděla s prarodiči, spolu si četli, hráli a povídali. Dali jsme si levné kafe z roznášky.
V Bohumíně nám měl hned jet vlak do Brna, avšak z jiného nástupiště. Ještě že jsme to tu už znali a rychle jsme přejeli přes služební přechod. Vlak byl dost prázdný (předchozí EC bylo relativně obsazené). Po sedmé jsme byli v Brně, čekal nás náš oblíbený kopec domů; nejvíce času tradičně zabralo vyndání všech věcí a vynášení a rozmisťování kol, vozíků, brašen po domě a po bytě. V osm jsme byli se všemi věcmi doma v bytě, expedice skončila; prarodiče dojeli v pořádku domů chvilku před námi.
V noci jsme si četli smutné zprávy, že dnes odpoledne v Belianských Tatrách byla velká bouřka, rozvodnil se potok a blátivá lavina a valící se kameny zasypaly turistický přístřešek, kde se před deštěm schovávalo asi patnáct turistů a dvě turistky na místě zahynuly. Horská služba prý dnes ráno varovala před odpoledními bouřkami; my měli štěstí, že jsme byli na túře včera.
Čt 11. 7. Stará Lesná – Gerlachov–Svit /19 km kolo; 200 m vzhůru, 300 m dolů/; Svit–Žilina–Brno/Olomouc /vlak/
Celkem jsme na kolech s cyklovozíky najeli kolem něco malinko přes tři sta kilometrů, většinou bylo teplo a nepršelo. Loni to bylo 400 km, avšak to jsme jeli skoro jen po rovině a z kopce.
Výlet se vydařil. Velo Dunajec byla v Polsku hezky značená a provedená cyklostezka, ač příště by bylo lepší jet po ní až z Nowého Targu, tedy od soutoku dvou Dunajců, nebo jet od začátku podél Černého Dunajce. Zakopané bylo zcela nevhodné pro cyklisty a dále za ním, podél Bílého Dunajce, se jelo souvislou zástavbou, nic atraktivního na koukání.
Podél řeky Popradu to bylo také zajímavé, jen tam nebyla skoro žádná turistická infrastruktura; na slovenském úseku řeky bylo zcela zásadní, že chyběly dlouhé úseky potřebné cyklostezky. Občas tam byly jen cyklostezky, které vedly po okolních kopcích úplně mimo údolí řeky, pro nás zcela nevhodné. To nás donutilo jet i dvakrát po státní silnici. Z téhož důvodu jsme si odpustili dlouhý úsek Stará Ľubovňa – Poprad a s dětmi jsme raději přejeli vlakem pod Tatry. Ušetřený den jsme strávili na pěší túře v horách.
Loni nás nadchl průlom Dunaje v Rakousku (Dunajský oblouk), letos průlom Dunajce!
Praktické info
Se dvěma cyklovozíky jsme na expedici vyrazili již podruhé, využili jsme naše loňské zkušenosti z putování podél Regenu a Dunaje. Tentokrát jsme druhý vozík neměli půjčený, ale koupili jsme bazarový, jednoduchý, ale lehký a úzký vozík. Vešlo se do něho dítě a už skoro nic dalšího. Věděli jsme, že nejhorší jsou nakládky a vykládky, což se potvrdilo, ač nás letos bylo dvakrát tolik dospělých než loni. Čtyři kola, dva vozíky a k tomu brašny a další propriety už někdy byly dost problém dostat do vlaku!
Ze zbytného vybavení jsme vezli pro Báru (4,5 roku) knihu na čtení, karty mariášové a kanastové, vodní pistole, plavky a její plavací pomůcky. Vendelín (1,5 roku) měl nafukovací míč, dvě plastová autíčka, lopatičku a malinkou bábovičku. My jsme si dopřáli ukulele, kafe a dva hrnečky. Měli jsme, jako vždy, zásobu látkových plen, které jsme normálně sušili za jízdy na obou vozících. Jakmile jen jeden den téměř nesvítilo slunce, tak se hned mokré pleny hromadily. Za celou cestu jsme zažili přímo na kolech jen jeden hodinový déšť, jinak nic!
Velo Dunajec je polská dálková cyklistická trasa dlouhá asi 230 km. Vede podél stejnojmenné řeky z Tater, ze Zakopaného, přes Pieniny a Nowy Sącz až k soutoku Dunajce s Vislou. Údajně je jednou z nejkrásnějších a nejoblíbenějších cyklotras v Polsku. My po ní jeli onu horskou část, z Tater do Nowyho Sącze.
↓ Prohlédni si celou fotogalerii ↓
