Sentiero della Orobie con bambini

24. 7 – 8. 8. 2024 Janča, Bára, Vendelín a Pavouk Celá fotogalerie z cesty

Po odpolední svačině jsme vyrazili z údolí od potoka vzhůru do posledního sedla, ale nebylo jasné kudy. Nechtělo se nám hned šplhat přes kamenné moře, raději jsme se vydali po pěšince se starým vybledlým značením. Bohužel po pár desítkách metrů zmizelo značení i jakákoliv cestička. „Rvali“ jsme se do velmi prudkého kopce a hledali náznak jakékoliv pěšinky. Když už jsme měli dost nastoupáno a cesta stále nikde, zapnul jsem mobil a zjistil, že turistická značka je už vysoko nad námi. S Vendíkem v krosničce na zádech jsem se na ni vydrápal a čekal, Janča a Bára pod námi velmi statečně bojovaly v prudkém suťovisku a pichlavé trávě, které se nedalo přidržovat. Jednoznačně to byl nejtěžší terén, který jsme s oběma dětmi zdolávali. Ještě nám chybělo 150 výškových metrů do sedla, už to párkrát vypadalo, že jsme nahoře, ale pěšinka stále stoupala. Konečně jsme se dodrali do průsmyku a na druhé straně pod námi v mlze vykoukala chata, ke které jsme mířili.

Konečně jsme po měsících vymýšlení a plánování vyrazili; cílem byly italské Orobské Alpy ležící severně od Bergama a východně od Lago di Como. Chtěli jsme jet vlakem do Itálie a v horách podniknout asi dvoutýdenní trek: pěší putování se stanem, jídlem a dvěma malými dětmi; každý den budeme spát jinde. Několik dní jsme postupně balili, Janča oblečení a jídlo, já technické věci. Ještě že jsme měli z minulých expedic bohaté zkušenosti, také jsme si letos na jaře párkrát vyzkoušeli, jak putovat, když už děti od loňska poporostly, a to menší se už neponese v nosítku na břiše, ale na zádech v krosničce. Až v den odjezdu v poledne se ukázalo, že se věci do batohů skoro nevejdou, nakonec posloužila taška přes rameno s jídlem na cestu. Snad jsme vzali vše.

Jedeme na jih

Ve středu ve čtvrt na čtyři odpoledne jsme odjeli railjetem z Brna do Vídně. Letos jsme si řekli, že vyjedeme ve všední den, kdy budou prázdnější a levnější vlaky. Spoj byl celkem plný; dokonce dva tatínci s půlročním a ročním dítětem si nemohli sednout, jiní dospělí je nepustili, ač to bylo v dětském oddíle na místech vyhrazených právě pro děti s jejich doprovodem. Bára skoro celou dobu seděla v dětském kině, škoda, že tam dávají pořád dokola Hurvínkův rok a Broučky. Ve Vídni jsme byli před pátou a měli jsme necelé dvě hodiny čas, než měl jet náš noční vlak do Itálie. Strávili jsme ho na našem oblíbeném dětském hřišti v nové čtvrti kousíček od hlavního nádraží: pumpa s vodou, kterou se dají dělat potůčky a jezírka; originální gumové boule na běhání. Líbilo se oběma dětem, staršímu čtyři a půl letému, i mladšímu, rok a půl starému.

Prohlédněte si celou fotogalerii

S asi desetiminutovým zpožděním jsme před sedmou večerní vyjeli nočním vlakem z Vídně směr Miláno. Protože jsme nevěděli, jak bychom se poskládali na ležení na lehátka (Bára by nemohla sama ležet někde nahoře), tak jsme jeli na sezení v kupátkovém voze. Měli jsme koupeny tři místa (třetí místo dodatečně koupené do vedlejšího kupé, hodná paní si přesedla, tak jsme seděli dohromady). Z Vídně s námi cestoval v kupé ještě jeden pár, poslední platící osoba nedorazila, i tak nás cestovalo vlastně plné kupé (my čtyři + dva). Udělali jsme si dvě ležení proti sobě a brzy chtěli jít spát, což šlo obtížně. První usnul Vendík, pak Bára. Vlak jel oklikou, ne přes Villach a Benátky, ale přes Salcburk, Innsbruck a Brenner. Vlakvedoucí už ve Vídni vyhrožoval, že určitě přijdou italští celníci; sice jsme na hranicích v noci dlouho čekali, ale nikdo nedorazil. Sjeli jsme do Verony a hodinu tu čekali (asi na další noční vlak z Mnichova, se kterým jsme se tu spojovali), nabrali jsme dvacet minut zpoždění a s tímto zpožděním dojeli do Brescia, města na severu Lombardie. Vystoupili jsme už tady, abychom nejeli zbytečnou zajížďkou přes Miláno. Potřebovali jsme stihnout regionální vlak do Bergama, naštěstí jel také o pár minut pozděj,i a tak jsme do něj zvládli naskočit. Online už lístky koupit nešly, automat ve vlaku nebyl, průvodčí nepřišel, tak jsme ušetřili dvakrát pět euro.

Minus deset minut na přestup? V Itálii klidně!

Za hodinu jízdy ranním vlakem jsme dojeli na konečnou do Bergama, odkud jsme se potřebovali přesunout do hor. Běželi jsme (ano byl to běh, ač se to Báře vůbec nelíbilo) na autobus, který měl za pár minut odjíždět. Problémem bylo poznat, které bylo místní a které regionální autobusové nádraží, a následně zjistit, který je ten náš spoj. Když se s vyplazeným jazykem doběhlo k autobusu, řidič suverénně oznámil, že lístky neprodává a že musíme zpátky do baru na kraji nádraží. Hodinu nás vezl do hor, severovýchodním směrem, do městečka Clusone. Mírně jsme stoupali, opustili jsme plochou krajinu, údolí Val Seriana bylo užší a užší a kopce kolem vyšší a vyšší. Dojeli jsme do městečka Clusone, odkud měl jet, dle našich informací, přímý bus až na naše výchozí místo.

O půl desáté autobus přijel, nastoupili jsme, ale že prý ještě musíme na jednom místě přestoupit. Dle rady jsme vystoupili na náměstíčku v městečku Ardesio, že hned pojede mikrobus do „našeho“ údolí Valcanale, odkud jsme chtěli začít náš trek. Dle jízdního řádu, který visel na zastávce a byl i na internetu, jsme měli na přestup „minus deset minut“, ano „minus“. A opravdu, busík nám o pět minut ujel. U zastávky nabízely „recept na zaručené štěstí“ dvě milé svědkyně Jehovovy, nás hned informovaly, že nám busík ujel, kdy pojede další, i kde seženeme pitnou vodu. Báře daly bonbon.

Další spoj jel naštěstí už za dvě hodiny. V historickém centru pěkného městečka probíhaly zrovna nějaké trhy (ovoce, zelenina, sýry, oblečení). My nešli na obhlídku památek, ale zamířili jsme hned na blízké velké dětské hřiště, s pítkem na vodu, toaletami a kavárničkou, kde italské caffè stálo jedno euro. Slunce pražilo, Bára se chladila nanukem. Na náměstíčku ve stánku s oblečením dostala Bára pitíčko a lízátko – aniž bychom si něco kupovali – a ve tři čtvrtě na dvanáct jsme odjeli minibusem. Půl hodiny jsme stoupali vzhůru údolím Valcanale a vystoupili na konečné, v osadě Babes (1040 m). Se dvěma hodinami zpoždění jsme zahájili pěší část naší horské expedice. Byli jsme i na začátku dálkové pěší trasy Sentiero della Orobie var. orientale.

Dvojitá nemoc

Byl tady park s umělým jezírkem a piknikovišti, kde jsme se naobědvali. Za řekou přes lesík byl vodopád, který jsme šli s dětmi prozkoumat. Vendík nám, jako vždy, trvale utíkal a běhal na všechny strany. Původní plán na dnešek byla chata „čtyři hodiny daleko“, ale jednak jsme vyrazili se zpožděním až po obědě, a hlavně si Janča od rána stěžovala, že je zesláblá; že má něco jako chřipku či covid. I Vendík nebyl zcela ve své kůži, už ráno měl teplotu 38,5. Změnili jsme plán, že dojdeme jen k nejbližší chatě Alpe Corte a tam se uvidí. Vyrazili jsme lehce po jedné hodině a hodinu a půl stoupali čtyři sta výškových metrů vzhůru k chatě. Janča měla velmi těžký batoh a ač jí bylo špatně, dokázala stoupat vzhůru. Šli jsme úzkým horským údolím, nad námi barevné vrcholky skalnatých hor. Hned bylo jasné, že tady se nedají podnikat žádné hřebenové túry, jen samá sedla, traverzy a popřípadě výstupy na kopec a zase dolů. Celou dobu se šlo lesem po betonové cestě.

Kolem cesty rostly zralé lesní jahody a maliny, s Bárou jsem si dával (oboje asi způsobovalo Vendíkovi ekzém, nemohla je proto jíst ani Janča). Už od rána z Clusone s námi cestoval autobusy starý pán, ještě nám italsky vyprávěl, kde musíme přestoupit. Byl úplně v pohodě, ač autobus ujel i jemu a čekal dvě hodiny na lavičce. Vyšel si též k Alpe Corte a navečer zase sestupoval dolů.

U chaty jsme pobyli skoro tři hodiny. Nemocná Janča spala v trávě, já s Bárou i Vendíkem jsme zkoumali okolí. Pod chatou rekonstruovali čističku odpadních vod, jezdil tam velký žlutý bagr, z kterého byl Vendík nadšený. Báře jsem vyrobil dřevěnou hůl na výstupy a sestupy, dlouho jsem chodil po blízkém a dalekém okolí a hledal rovný kus prutu. Dvě stě metrů nad chatou jsem u potoka na trávě objevil pěknou rovinku, kam by se měl vejít náš velký čtyřmístný stan. Paní, co na chatě pracovala přes léto, tam žila s holčičkou starou jako Vendelín! Hračky a malování pro obě naše děti. Dali jsme si kafe a tortu (domácí pečený koláč) s hodně sladkou marmoškou, která Báře nechutnala. Umyli jsme pokaděného Vendíka a vyprali jeho pleny (ostatně jako každý den předtím i potom), doplnili pitnou vodu a šli jsme tábořit na místo, které jsem objevil: ve směru naší další cesty, stále po Sentiero della Orobie.

Málem jsem neuvařil večeři, protože vařič nešel našroubovat na nově koupenou plynovou bombu (značka Yate s 300 g náplně). Loni ta samá bomba ze stejného obchodu fungovala, letos ne. Podařilo se mi najít signál mobilního internetu (stál jsem na jednom kameni na špičkách) a ověřil jsem, že bomba má opravdu standardní, kompatibilní závit a vařič by na ni měl pasovat. Nakonec jsem vařič na několik pokusů na tuto bombu „narval“, tedy našrouboval a prorazil trnem dovnitř bomby, a mohl jsem vařit. Vedle stanu příjemně bublal potok, využili jsme ho na mytí nohou, praní plen, Janča na koupačku. Bára si stihla vyslechnout vyprávění, co jsme dnes zažili, a kolem osmé usnula. Janča byla nervózní ze své nemoci, sama měla večer teplotu přes 38, Vendík 39. Uvidíme, co bude zítra.

St a čt 24. a 25.7. Brno–Vídeň–Brescia–Bergamo /vlak/; Bergamo–Clusone – údolí Valcanale /bus/; Valcanale (Babes) – nad rifugiem Alpe Corte /pěšky 3 km, nastoupáno 400 m /

Do sedla nechci!

Celou noc nám jednak hučel potůček a jednak v dálce cinkaly kravské zvonce. Ráno v sedm i v osm všichni spali, vstávali jsme až kolem deváté hodiny. Bára spala v kuse dvanáct a půl hodiny, asi potřebovala dospat předchozí noční cestování. Šel jsem se s ní projít kousíček po naší pěšině vzhůru, už teď ráno lidé sestupovali proti nám, což mě dosti překvapilo. Zbylá většina turistů stoupala vzhůru do sedla či na okolní kopce. Náš stan byl nedaleko pěšiny, ale nikdo nám nepřišel nic říci. Ani Vendík, ani Janča už teplotu neměli, takže jsme mohli pokračovat v pěším putování. Ač kolem chaty vedla spousta značených turistických cest, my chtěli i dnes pokračovat dále přímo po trase Sentiero della Orobie var. orientale. Dnes jsme potřebovali nastoupat 750 výškových metrů do sedla Laghi Gemelli (2139 m) a spustit se na druhou stranu ke stejnojmennému jezeru.

Jako vždy, když nocujeme ve stanu, jsme snídali a balili dvě hodiny, a v jedenáct jsme vyrazili. Od rána bylo zataženo, sluníčko ani na chvilku nevysvitlo. Chladno ale nebylo. Myslel jsem, že bude pršet, byli jsme v mracích, občas spadla jedna kapka, ale nic z toho nebylo. Stoupali jsme podél potoka, velmi řídkým lesem, který přešel do kosodřeviny. Za mostkem přes potok začalo výrazně větší stoupání. Na potoce byla spousta nádherných malých vodopádů. Bára se radovala, když musela přelejzat kameny a mohla přitom „horolezit“, radost jí brzy přešla, když už přelejzání bylo hodně a trvalo celkově dlouho. Museli jsme se dostat na první práh (náhorní rovinku). V jednom místě byly dvě stejně zarostlé cesty a my nevěděli, kudy pokračovat. Vyrazili jsme po jedné, ale vrátili jsme se a šli pak po té druhé. Stejně se po chvíli obě cesty zase spojily.

Na prvním prahu v 1650 metrech stála salaš, asi používaná, jelikož kolem byla spousta kravinců. Dům byl zamčený, ale dalo by se před deštěm schovat do prostor pro krávy. Svačina. Čekal nás výšvih na další práh, potok padal dolů velkým vodopádem, cesta tady už byla jednoznačná. Bylo půl druhé, stoupali jsme už dvě a půl hodiny a dostali jsme se do výšky 1900 m. U cesty stála rozbořená salaš, chtěl jsem tu zastavit na oběd, Janča chtěla jít dále, že jsme před chvílí svačili. Vendelín si spokojeně spal v krosničce. Ještě před obědem jsme si „střihli“ finální výstup dalších 250 metrů do sedla dei Laghi Gemelli (2139 m), pojmenovaného podle stejnojmenného jezera. Závěrečný výstup byl už spíše pozvolnější, po trávě, málo kamenů, na které se muselo vylézt, avšak Bára si dost stěžovala a brečela. Byla unavená a hlavně měla hlad. Říkala nám, že je to na horách špatné a že se jí tu nelíbí, že myslela, že budou jen rovinky, a že do sedla nechce. Výlety prý vybírám vždy já, a vybral jsem je špatně. Chvíli šla sama, chvíli se mnou za ruku. Nakonec se rozběhla a doběhla do sedla první a my kolem čtvrt na tři dofuněli za ní.

Přečtěte si i další cestopisy

Jak bylo zataženo, tak v sedle bylo poměrně chladno, hned jsme se přioblékli. Báře byla taková zima, že si nasadila i rukavice. Měli jsme zastřený výhled na jezero Gemelli, což nebylo žádné jezero, ale přehrada, momentálně dosti prázdná. Myslím, že mají na přehrady „předělaná“ všechna jezera. V sedle jsme obdivovali první kvetoucí pěnišníky (ty, co jim někdo říká azalky a jiní zase r(h)ododendrony), naobědvali jsme se a pokochali se omezenými výhledy. V serpentinách jsme krátce prudce sestoupili nad jezero a dále ho, už pohodlně, od západu obcházeli. Tady už zase rostla větší vegetace: kosodřevina a i první stromy. Kousíček nad hrází přehrady stála stejnojmenná chata, rifugio Laghi Gemelli (1970 m), kam jsme o půl páté došli. Bára si už přestala na hory stěžovat, sama běhala vepředu.

U chaty v dřevěné budce fungoval venkovní bar s velkým posezením venku, bylo tu přiměřeně málo turistů. Zvenku chaty byl přístupný turecký záchod. Před chatou byla fontána s pitnou vodou, jak to bývá často na horách. Dali jsme si na svačinu tradiční kávu a tortu. Bára tortu nechtěla, toužila po nanuku, ale gelato neměli, koupili jsme jí bonbony. Další tři hodiny jsme strávili u chaty a v blízkém okolí: šli jsme se projít na hráz a na druhou stranu přehrady – kde přitékal potok s varovnými cedulemi, že se může rychle zvednout hladina vody – asi slouží jako přivaděč pro přečerpávací elektrárnu. Vendík běhal po hrázi přehrady, kolem chaty, hrál si s konvičkou a fontánou s vodou.

Oba s Jančou jsme hledali v širším okolí místa, kde by šlo postavit stan, přitom jsme si hezky prohlédli širší okolí chaty. Od kostelíčku (ano, na brdku stál kostelíček) byl pěkný výhled do údolí. Zdálky k nám doléhalo cinkání kravských zvonců, naopak kravince byly až nepříjemně všude a dost blízko. Pod námi ve svahu se pásly ovce.

Jedním ze zážitků odpoledne byl bača na terénní motorce, na které po svazích hor naháněl ovce či krávy. To jsme viděli poprvé. Stejně tak jsme poprvé potkali nějaké další turisty s batolaty: Chvíli po nás totiž k chatě dorazila parta lidí, kteří měli s sebou v krosničce dvě děti ve věku Vendelína a ještě čtyřletou holčičku. Šli vlastně celou dobu za námi, spali na chatě Alpe Corte, vyrazili na tři dny a ubytovali se tady na rifugiu. Byli tedy také na túře, jen ale dost nalehko (bez jídla a bez vybavení na stanování). Půjčili jsme jim naše hračky.

Navečer jsme se zeptali místních, zda­‑li se tu může stanovat. A odpověď byla kladná. Stan jsme proto postavili asi padesát metrů pod chatou, na krásné rovince, v travičce, kolem kosodřevina a opodál řídký modřínový les. Po sedmé jsme šli vařit večeři (obrovská porce nudlí) a v půl deváté šli na kutě; v takto vysoké nadmořské výšce jsme s dětmi už dlouho nespali.

Dnes dopoledne jsme na výstupu potkali jen pár lidí, co šli dolů; nikdo rychlejší nás nedošel, a to ani odpoledne. U přehrady šla proti nám jedna partička a to bylo vše. Moc lidí nebylo ani u chaty, ač byly prázdniny a pátek odpoledne a večer. Dnešní sedlo v nadmořské výšce 2139 metrů bylo zatím nejvyšší místo, kam Bára došla zcela sama.

26.7. nad rifugiem Alpe Corte – sedlo dei Laghi Gemelli – u rifugia Laghi Gemelli (7 km, ↑ 770 m, ↓ 230 m)

Tunely a zábradlí na vojenské cestě ve skalách: líbí nebo nelíbí?

V noci byl krásný klid, k ránu byly slyšet ovečky. Rozpršelo se, kolem šesté a znovu kolem sedmé. Předpověď slibovala přeháňky po celý den, ale nakonec už nepršelo, jen bylo velkou část dne zataženo. Vstali jsme v osm, snídali a balili mokrý stan. Kolem byly čerstvé kravince, museli jsme dávat pozor, aby do nich Vendík moc nešlapal. Byla sobota, už od rána na chatu proudili turisté a turistky – chodili kolem jezera, nalehko i natěžko – a pak také namakaní a svalnatí běžci. Jeden trekař, který stanoval na druhé straně jezera a procházel kolem, nás poučil, že tady v horách se všude může na jednu noc bez problémů stanovat. Skvělá zpráva! Dobrali jsme si trochu vody a těsně po desáté jsme vyrazili dále. Měli bychom pokračovat stále po Sentiero della Orobie a dojít k rifugiu Calvi (12 km), jen už bychom neměli jít přes žádné sedlo, ale většinu dne putovat v traverzu nad hlubokými údolími.

Sešli jsme k dalším dvěma přehradám, přešli po hrázičce Lago Marcio, což je tzv. vrcholová přehrada, jelikož měla hráz na severní i jižní straně. Přes jezero vedla nákladní lanovka, ale nevozila asi náklad pro chatu, ale asi pro obsluhu přehrady a vodních elektráren, které tvoří právě ona soustava jezer/přehrad. Rašeliniště. Proti nám šla spousta turistů, kteří stoupali od severu z městečka Carona a už měli za sebou 750 výškových metrů (!). Kousíček jsme šli společně právě s tou výstupovou cestou (trasa 211), obešli jsme po pěkné cestě jezero, kus jsme sestoupili (cestou pramen a dobrá voda), až konečně naše cesta (trasa 213) odbočila, a my šli dále sami, turisté zmizeli.

Dostali jsme se na starou vojenskou cestu, resp. pěšinu, která vedla ve skoro kolmé skalní stěně, kde byl vystřílený průchod. Občas tam byl ještě starý betonový mostek, jinde nahrazený novým, kovovým. Místy bylo vetché zábradlí, Báře jsme radili, ať se moc nedotýká drátů, když jsou na konci rozpletené. Pod námi byly srázy až několik set metrů hluboké a hluboko v údolí leželo městečko Carona. Ve dvou místech jsme prošli tunely, Bára se trochu bála (nevěděla, jak v tunelu pokračovat), ale daly se projít i bez světla. My jsme se zase trvale báli o Báru, trochu i o sebe. Brzy také Bára prohlásila, že už po této cestě jít nechce a že v průsmyku to bylo mnohem lepší. Po chvíli kolmé stěny naštěstí skončily a pokračovalo se už relativně normálním traverzem pouze v prudkých svazích.

Zřícenina (buď salaše či vojenského objektu), svačina. Následovala další půlhodina lepší cesty, suťovisko/kamenné moře, ale už ne kolmé stěny a sestup k dalšímu „jezeru“ asi v 1750 m. Po dlouhé hrázi přehrady jsme přešli na druhou stranu, z údolí další lanovka a nad hrází byl zachován kousíček asi původní obslužné úzkorozchodné železnice, Bára si myslela, že tam vlak stále jezdí! Ve fontánce jsme dobrali trochu vody (netřeba brát od chaty) a ještě jsme se vydrápali zase spíš po úzké cestě 150 výškových metrů vzhůru, než jsme si na bočním sedýlečku dali o půl druhé oběd.

Ráno jsme balili mokrý stan, a jelikož jsme neoddělili zvlášť vnitřek a tropiko, tak nešel vyklepat. Janě vytekla všechna voda a zmáčela věci v batohu i oblečení na sobě. Odpoledne jsme zahájili prudším sestupem, následně se cesta postupně zlepšovala, ačkoliv vedla stále v traverzu. I ve stínu už byly zralé borůvky, které těšily Báru a ještě více i Vendíka (jediné horské ovoce, které mohl). Dával jsem mu je do ruky dozadu přes hlavu.

– „Áááám,“ zhodnotil jejich kvalitu. Ne vždy se však správně trefil do pusy, tak měl fialové tepláky a my fialové nosítko.

Šli jsme delší dobu po rovině a po hodině chůze jsme se napojili na jednu z výstupových cest z údolí, z městečka Carona. Byla to pohodlná pěšina, ne betonová; umělá jeskyně vedle cesty, až jsme se napojili na betonovou silničku, po které jsme stoupali k „jezeru“ Fregabolgia (opět cca 1950 m). Jezero bylo zajímavé, jelikož bylo v podstatě prázdné, v přehradě chybělo tak 20 metrů vody. Možná, že jezero není přečerpávací, možná bylo v opravě, nebo je jen na jarní vodu. Za dalších dvacet minut jsme došli k rifugiu Calvi (2015 m), stojící kousek stranou nad jezerem, naší dnešní konečné. Od ranní chaty měla cesta trvat tři a čtvrt hodiny, nám trvala sedm a půl; takže jsme tam dorazili asi ve tři čtvrtě na šest.

Zdálky to vypadalo, že chata stojí na neatraktivním místě, ale mýlil jsem se, bylo to nádherné místo, navíc severně od chaty bylo dole další jezero, menší a opravdové (ne přehrada)! Hlad jsme zahnali kafem a tortou. Vendík si mezitím jezdil s autíčky, s naším i s dalšími, které si vypůjčil od turistů.

Paní na chatě nám poradila a pro jistotu i ukázala, kde se dá tábořit: parádní místo na krásné rovince, asi dvě stě metrů od chaty, bez krav. Hned vedle tekl kouzelný potůček (ten na chatě neměli!) s tůňkami, všichni jsme se postupně vykoupali. V podvečerním slunci, které se konečně ukázalo, jsme sušili plenky. Západ slunce tu byl mimořádně krásný. Dokonalý zážitek mírně kazilo větší množství komárů. Zase jsme nocovali ve dvou tisících metrech, mělo by se nám usínat lépe, už máme dostatečnou aklimatizaci. Vendík i Jana jsou snad už zcela zdraví; poznalo se to tak, že se Vendík dnes ráno vzbudil už v sedm a my ho museli „držet“, aby nevzbudil Báru. Dny předtím spal třináct a více hodin.

Dnes jsme se už neptali „můžeme tady tábořit,“ ale „kde je tu v okolí nejlepší místo na táboření?“ Poslední pitná voda dnes byla u jezera „1750 m“, a pak už vlastně ne (potůček, co přitékal od krav, bychom nepili).

27.7 u rifugia Laghi Gemelli – u rifugia Calvi (12 km, ↑ 610 m, ↓ 570 m)

Jeďte raději autem

Slunečný horký den. Vendík i Bára se vzbudily kolem sedmé, dříve než budík. Paní včera předpovídala na dnešek hezky, už od snídaně na nás svítilo sluníčko. Během balení jsme si vychutnávali krásné ranní výhledy na okolní kopce. Po třech hodinách balení (dnes to šlo nějak pomalu!) jsme po desáté vyrazili na další putování, Bára s Vendíkem šly samy z tábořiště k chatě. Ve fontáně jsme si dobrali vodu a naposled se pokochali krásným výhledem na panorama hor nad námi, odtud byl mnohem hezčí výhled než od stanu.

U rifugia Calvi se potkávají dálkové trasy Sentiero della Orobie varianta orientale a Sentiero della Orobie varianta occidentale. Dále po orientale (východní), po které jsme přišli, měly být pro nás velmi těžké úseky, proto jsme zkombinovali dvě varianty: po třech dnech jsme přešli z orientale na occidentale (západní). Ta tu začíná a vede odtud k západu a náš další plán bylo po ní pokračovat až do konce pobytu na horách. Vydali jsme se po trase č. 208. Pod námi v kosodřevině ve slunci zářilo nádherné oválné jezero Rotondo. Mírně jsme scházeli v traverzu k salaším a chatám, odkud jsme podél pasoucích se krav lesem sestoupili k říčce a zamčené chatě.

Po svačině jsme pokračovali údolím po široké cestě, turistů až dost, pejskaři, jezdci a jezdkyně na horských kolech; jedni přijeli po prudké lesní pěšince za námi: pěkně museli ničit cestu! V údolí byly louky a žádný stín, slunce přitom pěkně pražilo. U salaše vedle cesty jsme si ve fontáně dobrali vodu; hned vedle bylo malé umělé jezírko, kde se hodně lidí koupalo. Naše trasa se odpojila od údolní cesty. Kousek jsme vystoupali a travnatá cesta nás postupně přivedla ke dvěma zamčeným salaším. U té druhé těsně u lesa jsme se naobědvali (13.30). Bohužel tu nebyl pramen vody, jen potůček s malými vodopádíky: na namočení čepice či praní plen skvělé, ale vodu jsme raději nepili.

Přes velké údolí bylo vidět zpátky na svahy, které jsme včera během den traverzovali. Zajímavostí bylo, že dnes jsme obědvali vzdušnou čarou necelé dva kilometry od místa, kde jsme jedli na protějším hřebeni včera! Kousíček jsme prošli lesem, dostali se do údolí Sambuzza a napojili jsme se na cestu, která vedla vzhůru přímo z údolí od městečka Carona; jedna vedla naším směrem, k horskému letovisku Foppolo, a druhá k jezerům vysoko v horách, těsně pod hřebeny. Potkali jsme první turisty po delší době a stejně jako i ostatní, mluvili italsky. Pokud prý potřebujeme do Foppola, máme sejít dolů, dojít do městečka Carona a tam si sednout na auto a dojet do něj. Jinak se tam rozhodně nedostaneme a cesta, kterou jsme se vydali, je pro nás rozhodně neschůdná.

Budeme lyžovat?

Pokračovali jsme dále a funěli vzhůru. Proti nám šla šestice, která sice šla nalehko, ale přesto právě přišla od Foppola. Ta nám řekla, že to asi projdeme. Za hřebenem je prý údolí plné sjezdovek a bude tam i v létě otevřený bar, že na nocleh a stanování nemusíme dojít až k Foppolu. Popřáli nám šťastnou cestu a prohlásili, že prý jsem více než člověk, jak nosím věci i dítě. Na rozcestí dvou cest vedoucích jednak na „Foppolo“ a jednak k horním jezerům stála malá salaš, kde byl nerudný pán, měl oslíka v elektrické ohradě a dva psy. Bavit se nechtěl, ani mi neprozradil, kde je nejbližší pramen vody (15 h).

Překročili jsme potok a čekal nás boční hřebínek, v traverzu jsme museli vystoupat ještě 300 výškových metrů vzhůru. Šli jsme prý po staré vojenské cestě, byla to jen úzká, dost zarostlá pěšina. Museli jsme překonat dvě dost náročná místa (pod námi srázy), nepříjemná hlavně pro Báru. První úsek byl s kameny a druhý s drolivou sutí na prudkém srázu. Muselo se jít pomalu a opatrně. Pak už jsme se vyhoupli na hranu louky, ještě ve 2100 metrech rostly stromy (!), stejná hranice lesa byla i na protějším, severním svahu. Svačinka. Vyšli jsme do výšky 2150 m na hřeben hory Monte Chierico (2535 m) a začali mírně sestupovat mezi pěnišníky, borůvkami a modříny. Pod námi se objevilo údolí Val Carisole, zimní „středisko“ plné vleků, lanovek a bagrem upravených svahů. Údolí dominovala hora s vysokou špičkou, na kterou jsme koukali už předevčírem: vedla na ní lanovka. Foppolo pak bylo jen kousek přes malé sedýlko.

Sešli jsme asi do výšky 2020 m, přímo na jednu ze sjezdovek. Mělo tu být jezírko, ale nebylo, zbyl z něj jen močál. Naštěstí se mi podařilo najít a dojít až prameništi, kde voda vytékala z pod skal. Bylo sice otevřené a nekryté, ale voda byla zaručeně čerstvá a tekoucí, jelikož jsem nebyl schopen málem udržet láhev ponořenou ve vodě, jak byla studená. Padesát výškových metrů pod námi byla chata, asi ta, co nám radili turisté odpoledne, bez věcí jsme k ní sešli. Seděla u ní partička a že prý bylo otevřeno jen do čtyř, teď bylo půl šesté. Po návratu k věcem jsem vyrazil hledat místo na stan. Rovin tu bylo celkem dosti, ale byly tzv. nové: nahrnuté buldozery pro potřeby lyžování a tudíž hodně kamenité: ničilo by to náš stan, tlačilo do zad a do země by nešly zatlouci kolíky. Nakonec jsme se vrátili zpátky po cestičce, na blízký brdek. Bylo už sedm hodin, když jsem postavili stan; sice na hrbech, ale travnatých, což nám nevadilo. Byli jsme asi v 2050 m, tedy opět jsme tábořili kolem dvou tisíc metrů.

Všude kolem nás byla v zemi spousta děr, asi vchody do svištích domečků. Bára hned do jedné nory zapadla a rozedřela si nohu. Večer přišla řídká mlha, slunce kolem osmé tak pěkně zastřeně zapadalo za hory, luxusní difuzní nasvícení. Během dne bylo nejvíce turistů v údolí u řeky: kolem sto lidí, kromě toho skoro nikdo. Bára šla dnes dost pomalu a říkala, že se jí dnešek moc nelíbil.

„Nejlepší dnes bylo, jak jsme si s mámou dávali hádanky. Nejhorší byl kopec nahoru od oslíka, protože byl moc prudký,“ shrnula dnešek Bára. Včera bylo hodně borůvek, dnes jsme jediné potkali dopoledne u pasoucích se krav, ty jsme raději oželeli.

Bára se dnes svojí holí dotkla na cestičce klacíčku, ten se rychle odplazil, byla to asi zmije. Další velký had přede mnou vyskočil z prameniště, když jsem šel navečer pro vodu.

28.7. u rifugia Calvi – údolí Carisole (10,5 km, ↑ 580 m, ↓ 560 m)

Těšíme se na jídlo

Kolem půlnoci se několikrát rozpršelo, spadlo pár kapek a zase přestalo. Pak se objevilo světlo blesků, a dlouho (pocitově hodiny) se nad námi točila bouřka; nejbližší výboje byly asi kilometr od nás. Celou dobu jsme byli s Jančou vzhůru. „Tati, já se přitulím,“ říkala mi Bára v noci, když se taky vzbudila.

– „Spala jsem, když nebyly blesky, a probouzela jsem se, když byly blesky, takže jsem v noci celou dobu mrkala,“ shrnula uplynulou noc Bára. Bouře skončila a ráno kolem půl sedmé bylo vymetené nebe, jen jsme byli ve stínu hor a bylo dosti chladno. Dnes jsme nemuseli chvátat, vstávali jsme v osm, před devátou na nás vysvitlo poprvé slunce a bylo zase vedro. Chybělo nám ujít jen pět kilometrů dolů do letoviska Foppolo, dokoupíme tam jídlo, zůstaneme někde poblíž a naplánujeme, co podnikneme dále.

Vendík byl od rána „dosti špatný“, pořád pobrekával, nechtěl jíst a s ničím si hrát, měl teplotu přes 38 stupňů a zvracel. I tak jsme vyrazili ve čtvrt na jedenáct dál. Sešli jsme k vodě, vyprali plínky a v prameništi dobrali vodu. Vendík se nechal naložit a spal celou cestu až do oběda. Jen co jsme vyšli, přišly řídké mraky a pokračovali jsme v mlze. Na chviličku jsme opustili značku, vzali to 50 výškových metrů dolů (chata, kde se včera byli podívat) a po široké travnaté cestě jsme obešli závěr údolí a malinko vystoupali do sedýlka Croce (1950 m), všude kolem byly lanovky a sjezdovky. Teď dopoledne bagr rozšiřoval cestu alias sjezdovku, po chvíli jel proti nám velký náklaďák s kameny na úpravu terénu. I samotné sedlo sloužilo jako sjezdovka pro přejezd mezi dvěma údolími (Carona a Foppolo). Přetvořené kopce, odstřílené skály, vybagrované náspy, vyhlazené svahy, taková krajina v létě vypadala podivně.

Po zásobovací cestě a pak po louce (alias sjezdovce) jsme scházeli do zimního letoviska Foppolo, minuli jsme mléčnou farmu, kde zrovna postávali čtyři carabinieri. Možná nakupovali sýry? O půl jedné jsme došli do „civilizace“ (1640 m) mezi hotely, penziony a apartmány. Hledali jsme obchod, měl být ještě kus dolů v místě, kde jsme mysleli, že je centrum. Obchod tam sice byl, ale zrušený. A nic jako centrum tu nebylo. Jak nám místní řekli, tak jediný obchod a místo, kde to v létě „žije“, bylo kolem obrovského parkoviště, zvaného honosně Piazzale Alberghi (tam, kde jsme sešli pod lanovkou). Obchůdek v podloubí byl, ale zrovna měl zavřeno (siesta). Lehce znavení, rozpačití z Vendelína a natěšení na jídlo, jsme v jednu hodinu usedli do příjemného baru, kde jsme chviličku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pouhé tři hodinky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ poseděli. Moc velkou nabídku neměli, vše nabízeli jen slovně a italsky, žádný jídelníček, žádný ceník. Asi jako ostatní takové bary, Italové i Italky vědí, co tu mají, a žádnou nabídku a ceník nepotřebují. Dali jsme si čtyři panini alias housky se sýrem, jeden toast, dvě kafe, jedno pivo, dvě limonády, malou zmrzlinu a dvě sladkůstky z listového těsta. Postarší, relativně příjemní majitelé, si ale na závěr řekli o šedesát euro, čímž nás „vzali na hůl“ a naštvali nás. Vendík celou dobu pobytu plakal, choval se nebo spal.

Na náměstíčku/parkovišti byly prostorné veřejné záchody se sprchou a venku fontána s vodou. Už včera se nám roztrhl jeden nepromokavý vak na spacáky a oblečení, nedaleko byly otevřené dva sportovní obchody, ale vaky neprodávali, leda pláštěnku.

Nutně jsme potřebovali dokoupit jídlo, abychom mohli pokračovat po horách, přes další „civilizaci“ jsme už jít neměli a případné vesnice a městečka byly vždy přes tisíc výškových metrů dolů. Obchod s potravinami sice po třetí hodině otevřel, byl ale dost malý a my bychom si tu skoro nic nemohli koupit. Shodli jsme se, že sjedeme nakoupit do většího obchodu někam dolů do prvního městečka. Pokud bude Vendíkovi lépe, budeme zítra pokračovat v cestě. Pokud ne, sjedeme dolů do kempu v údolí, a když mu bude úplně zle, pojedeme domů.

V pět jsme nastoupili do autobusu, který vyjížděl z náměstíčka alias parkoviště, a sjeli serpentinami 800 výškových metrů dolů (!) do městečka Branzi. Cestou jsme udělali zajížďku do městečka Carona, které jsme několik dní po kopcích obcházeli. Bylo to živé sídlo i v létě, na rozdíl od Foppola, který teď v létě vypadal jako město duchů a probouzí se jen na zimu. Obchůdky, spousta lidí, pěkná přehradička s piknikovými místy a plné lidí. V Branzi na náměstí jsme v sámošce dokoupili jídlo na další dny. Obchod byl sice celkem velký, ale velkou část sortimentu tvořily turistické věci, upomínkové předměty a podobně. Instantní jídla na hory tu neměli: ani polívky, ani kuskus, ani třeba instantní těstoviny. Musí nám stačit polenta, bramborová kaše a normální těstoviny. Za hodinu nám jel zpátky poslední autobus, lístek nám platil ten z Foppola.

WC se sprchami ve Foppolu bylo už navečer zavřeno. Dotočili jsme si vodu v pítku a sešli jsme mimo zástavbu k potoku a lesíku (v zimě běžecký areál). Večeře na posezení u „zimní“ restaurace a stanování kousek pod potokem na místě, které jsem našel odpoledne. V osm jsme večeřeli, po deváté šli na kutě. Vendík pořád pobrekával, večeři vyblinkal, takto nemůžeme chodit po horách. Dnes jsme pochodovali jen krátce a bez nebezpečných úseků.

29.7. údolí Carisole – Foppolo /pěšky 6 km, ↑ 100 m, ↓ 530 m/; Foppolo–Branzi–Foppolo /bus/

Slunečný, náročný den. Vendík na tom byl po ránu lépe, mohli jsme pokračovat! Plán na dnešek bylo podejít kousíček Sentiero della Orobie, na které by nás čekalo příliš mnoho vysokých sedel, těžkých úseků a velmi dlouhá cesta. Chtěli jsme sjet dopoledním autobusem asi čtyři kilometry a 300 výškových metrů po silnici a pak si místo sedel dopřát dlouhé stoupání po asfaltové silnici, napojit se opět na trasu a dojít na stejnou chatu, jako kdybychom šli „po hřebenech“. Mělo to být snazší (po silnici se jde snadněji a s Bárou za ruku i rychleji), malinko kratší a celkově s menším převýšením.

Ráno jsme měli relativně čas, autobus nám jel až o půl jedenácté. Vstávali jsme až před osmou, akorát když i v lese v údolí vysvitlo slunce na náš stan. Posnídali jsme nevařenou snídani: jogurt s meruňkami a bagetou. S Bárou jsem si zaběhl do sportu koupit nové tričko, protože to jediné, co jsem měl s sebou, se mi roztrhlo na zádech a bylo jasné, že už dlouho nevydrží. Chtěli jsme pro jistotu koupit novou bombu, tu ale neměli. Janča si umyla vlasy a prala. Koupili jsme si svačinku z obchůdku a jen tak tak jsme autobus stihli. Po pěti minutách jízdy dolů jsme vystoupili na zastávce Cambrembo (1320 m).

Vyrazili jsme po silnici vzhůru na západ, průběžně mávali na těch pár aut, co jelo kolem, ale marně. Za vesničkou Cambrembo nedaleko nádherné salaše jsme si dali sváču a stoupali ve vedru dále, furt po asfaltce až do malinkého letoviska San Simone: sjezdovky, restaurace, hotel a bary. Konec vyprahlé asfaltky, hurá! Doplnili jsme vodu a na oběd vystoupali asi kilometr po prašné silnici k vyhlášené restauraci Baita del Camoscio. Pojedli jsme z vlastních zásob (13–⁠⁠⁠⁠⁠⁠14 h). Dále už auta jet nemohla, všichni museli jít pěšky. Kousíček jsme popošli na sever údolím a napojili se na trasu 101, tedy na Sentiero della Orobie a vyrazili k západu. (Uzavřená cesta odsud na průsmyk Tartano a tedy i přímo na Foppolo, no možná jsme udělali moc dobré rozhodnutí.)

Na loukách bylo jen pár borůvek, zato se tu plazila zmije; minuli jsme malé jezírko a po trávě v traverzu stoupali do prvního sedla Forcella Rossa (2050 m). Rozcestník udával půl hodiny, nám to trvalo tři čtvrtě. Myslel jsem, že v dáli vidíme náš dnešní cíl, chatu, ale nebyla to ona. Trochu jsme klesali a přitom traverzovali údolí. Využili jsme pro napití „pramen“, přesněji gumovou hadici položenou na zemi s tekoucí vodou, mňam, dobrá a chladivá.

– „Kohoutek sám chodí po kopcích,“ zhodnotila Bára hadici vody, která sama poskakovala po louce.

Jezírko nedaleko bylo vyschlé, stejně jako byl vyschlý pramen ten, který byl vyznačen na mapách. Došli jsme k salaším Baita Piedivalle, kde za potokem jsme si dali sváču. Udělal jsem navigační chybu, šli jsme po staré kamenné hrázi, kopřivami, vodou, ač se to asi dalo obejít (jít kolem domečků).

Po odpolední svačině jsme vyrazili do posledního sedla, ale nebylo jasné kudy. Nechtělo se nám hned šplhat přes kamenné moře, raději jsme se vydali po pěšince se starým vybledlým značením. Bohužel po pár desítkách metrů zmizelo značení i jakákoliv cestička. Telefon s mapou byl vypnutý, abych šetřil baterii, a chodili jsme, co nejvíce to šlo, podle tištěné mapy. „Rvali“ jsme se do velmi prudkého kopce a hledali náznak jakékoliv pěšinky. Když už jsme měli dost nastoupáno a cesta stále nikde, zapnul jsem mobil a zjistil, že turistická cesta je už vysoko nad námi. Byla vidět z dálky, myslel jsem, že to je nějaká spojnice pro krávy z horní části údolí. Neměli jsme jít po pěšince, ale měli jsme projít přes to největší kamenné moře hned nad údolíčkem a udělat velký oblouk vzhůru.

S Vendíkem v krosničce na zádech jsem se na ni vydrápal a čekal, Janča a Bára pod námi velmi statečně bojovaly v prudkém suťovisku a pichlavé trávě, které se nedalo přidržovat. Byl to jednoznačně nejtěžší terén, který jsme s oběma dětmi zdolávali. Byli jsme zatím jen ve výšce 1950 m, takže nám ještě chybělo 150 výškových metrů vzhůru. Už to párkrát vypadalo, že jsme nahoře, ale pěšinka stále stoupala, sice taky prudce, ale naštěstí lemovaná červeným pruhem; šli jsme správně. Dodrali jsme se do průsmyku Piedevalle ( 2112 m) a na druhé straně pod námi bylo vidět mezi mraky jednak obrovské kamenné moře a jednak něco jako salaš, jelikož kolem byla spousta krav. Došlo mi, že to je chata, ke které jsme chtěli dojít. Kopce kolem nás a nad námi jsme neviděli, všude byly mraky. Jak jsme sestupovali, Janča jako první zahlédla v kamenném moři velkého sviště, který i trochu pískal.

Nanuk a závan nepálského Himálaje

Dolů to trvalo pouhou čtvrthodinku, i s přelézáním pár kamenů a přeskakováním potoka; došli jsme nejprve k bivaku Alberto Zamboni, který sloužil k ubytování a ochraně před nečasem hlavně dříve, než v roce 2015 otevřeli o 300 metrů níže zcela novou chatu. Bivak byl teď zavřený, podle cedule byl v rekonstrukci, tak jsme sešli až přímo k chatě Balicco (1960 m). Luxusní místo. Ač zdálky vypadalo, že krávy jsou úplně všude, ale zblízka bylo poznat, že jsou jen za vymezeným ohradníkem. Bylo tři čtvrtě na šest, šli jsme jen asi jedna a půl krát déle, než ukazovaly ukazatele. Zvládli jsme to, hurá!

Pán z obsluhy hned plynule anglicky: „Co si dáme?“ Dal jsem si pivo (!) a s Jančou kafe a do­mácí tortu: dnes měli v nabídce tři druhy, jako klasicky tady na chatách. Ochutnali jsme všechny tři. Bára chtěla nanuka, kterého neměli. V chatě pobí­hala asi pětiletá Amelie, dcera nájemců chaty, ta jeden zrovna lízala. Její maminka se ptala, zda­‑li ho Bára doopravdy chce, a vzápětí taky dostala je­den „soukromý“ nanuk. Holčičky si pak spolu celé odpoledne a večer hrály, malovaly si a běhaly venku; škoda, že jsme nedorazili dříve. Bavily se spolu česky a italsky, jak jinak. I když podle Báry se prý domlouvaly i anglicky. Zalíbilo se mi, že na chatě prodávali „vlastní“ trička, měli výběr několika dětských velikostí i barev. Bára se také nadchla a zvolila si krásné modré. Amelie nosila červené.

Chata působila velmi příjemně, byla moc pěkně a vkusně zařízená. Byla laděná do nepálského stylu, venku byl velký nápis Namaste, dole pod chatou několik kamenných stúp (čhörtenů), uvnitř fotky z nepálského Himálaje; elektřina ze soláru. Byla to naše první horská chata tady v Orobských Alpách, mimo hlavní cesty a dostatečně daleko od civilizace. Také tu teď večer nebyl žádný návštěvník, těch šest lidí byl personál chaty. Hned vedle byla malá salaš, kde měli krávy a vyráběli sýr.

Stan jsme si postavili nedaleko chaty mezi piknikovými stoly, ač nám doporučili sice pěkné a klidné místo pod stúpami, to ale bylo příliš šikmé a příliš kravincové. V devět hodin jsme usínali za zvuku vzdáleného cinkání kravských zvonců.

Hned po obědě Janča uviděla na pěšině zmiji, tak jsme se pak snažili být více ostražití, ale třeba při drápání v prudkém svahu po trávě to moc nešlo. Odpoledne jsme si cestou našli i několik již zralých borůvek, což potěšilo hlavně Vendíka. Snad už se uzdravil: navečer běhal nadšeně od chaty na skálu a zpátky, hrál si s vodou z potoka i s holčičkami. Ráno svítilo sluníčko a bylo vedro, pak přišly mraky, které vydržely až do večera. Zítra by mělo pršet a být bouřky, budeme muset vyrazit brzy.

– „Nejlepší dnes bylo, že jsem dnes vylezla až do vysokánského sedla a vůbec jsem přitom nebrečela. Nejhorší bylo projít přes pole kopřiv,“ shrnula Bára dnešek. „Nejvíce mě zaujalo, že mezi krávami je i jeden kůň,“ dodala.

„Je to tady sice horská chata, ale tím, že tu má personál holčičku, tak to tu je i pro děti. I Vendík si tu dobře mohl běhat sem a tam, od chaty nahoru na skalku a zpět. Ač tu není přístupová cesta, tak tu mají malou salaš, kde mají obrovský kotel, kde připravují sýr, a zároveň mají generátor a příruční dojičku, tak jsme pozorovali, jak dojí krávy,“ doplnila k dnešku Janča.

30. 7. Foppolo – San Simone – rifugio Balicco (10 km, ↑ 960 m, ↓ 280 m)

Ciao ciclisti

Krávy cinkaly celou noc, jinak byl klid. Budík jsem měl sice na sedmou, vstali jsme až o půl osmé. Nebe bylo bez mraků a kolem osmé slunce osvítilo náš stan. Popřáli jsme Janče k narozkám, donesl jsem jí ranní kávičku z chaty. Uvařili jsme si poprvé italskou polentu, použili jsme naši oblíbenou metodu přípravy: nasypali jsme polentu do vařící vody, chviličku míchali a pak nechali dojít pod spacákem. Za deset minut změkla a my měli lahodnou snídani s rozinkami. Bára si ještě stihla chvilku pohrát s Amelií, já jsem si nafotil chatu ze všech stran. Vendík se díval na dojení a na motorku, na které jezdí bačové. Už v šest ráno projel kolem našeho stanu malinký ruční elektrovozík s prázdnými konvemi na mléko. Plné pak vozil zpátky asi padesát metrů do salaše, kde z mléka připravovali sýry. Ty neprodávali, poslali nás na blízkou salaš cestou dolů do údolí (kde pak bylo bohužel zavřeno). Venda běhal i do chaty, kde jsme si dobrali vodu na cestu, Bára dostala od Amelie sušenku na rozloučenou. Na chatu už přicházeli první ranní turisté, z údolí, kam jsme my částečně potřebovali sestoupit. Po standardních ranních dvou hodinách jsme v půl desáté vyrazili dále.

Včera nám poradil kluk z chaty, že nemáme jít dále pod hlavním hřebenem po Sentiero della Orobie, prý tam jsou pro nás dost exponované pasáže. Máme jít spodem: stačí sestoupit 400 výškových metrů a pak zase stoupat, plán na dnešek tedy byl: dojít pod průsmyk San Marco, akorát spodní variantou.

Začali jsme sestupovat po trase č. 124, opodál prosvištěl bača na motorce; minuli jsme dvě salaše, druhá byla Azzaredo, kde zrovna s bagříkem něco „upravovali“ a kde měli prodávat čerstvý sýr, akorát tu zrovna nikdo nebyl. Přešli jsme na cestu č. 124A (tato cesta chyběla ve skoro zánovní a nově aktualizované tištěné mapě od Kompassu) a sestupovali až k silnici vedoucí do sedla San Marco. Byla to spíše širší pěšina, ač místy dosti prudká, jelikož se muselo sestoupit asi 400 výškových metrů. Proti nám stoupali turisté, prošli jsme kolem další, tentokrát malinké salaše s vodou a posezením.

Za dvě hodiny jsme se dostali do zatáčky číslo devět na silnici z Vale Brembana do průsmyku San Marco (1590 m). Bylo vedro a my tu čekali nějaké posezení, ba dokonce bar, ale byla to jen zatáčka plná zaparkovaných aut. Posvačili jsme ve stínu aut (!) a další dva kiláky jsme museli na slunci po silnici, kde jezdilo dost aut s výletníky nebo s náklady a také cyklisté v obou směrech. Bára je všechny zdravila hlasitým „Ciao“.

– „Lepší je zdravit ty, co jedou do kopce, protože funí a makají a jedou tak pomaleji. Ti, co jedou z kopce, se zdraví hůře, protože jedou rychle,“ popsala situaci Bára. Kola byla samé silničky, žádné elektrokolo jsme neviděli.

Za tři čtvrtě hodiny jsme došli do zatáčky jedenáct, kde jsme opustili asfaltku a kousek šli po staré historické silnici z 16. století, udržované kamenné cestě. Minuli jsme motorest u silnice a už jen blizoučko, mimo hlavní silnici, byla chata Cà San Marco (1830 m). Zkratka Cà v názvu znamená, že chata dříve sloužila jako celnice (cantoniera). Kousíček před samotnou chatou byla salaš, kde prodávali sýry. V prodejně a obýváku v jednom jich měli dobrý výběr: kravský, kozí, míchaný, čerstvý, i rok uleželý. Bára kozí nechtěla, koupili jsme si ho pro sebe a pro Báru a Vendíka kus tvrdého kravského. Kolem jedné jsme byli u chaty, dále už jsme dnes pokračovat nechtěli.

Chata byla jen denní – jak jsme zjistili později – uvnitř byla restaurace, venku bar, jak tu bylo typické. U chaty stál ještě další stánek se sýry a čerstvým pečivem, koupili jsme si čtyři velké houskové placky a získali tak spoustu pečiva. Až k chatě vedla asfaltová cesta, prostor před chatou sloužil jako velké parkoviště, takže tu bylo dost lidí. Špatné bylo, že prakticky nikde nebyl stín, spícího Vendíka jsme proto dali na chvíli přímo za bar; stejně se brzy vzbudil.

Italiano e basta!

Naobědvali jsme se (Báře i Vendíkovi nakonec kozí sýr zachutnal) a po obědě klasika: kafe, velká torta (jedna s hruškami a borůvkami, druhá tiramisu); Bára si přála velkou zmrzlinu, kterou následně skoro nejedla. Zjistili jsme, že chládek byl v chatě: uvnitř vyvěral vydatný pramen v upravené fontánce. Po dvouhodinové přestávce jsme vyrazili nalehko vzhůru po nám již známé staré kamenné cestě do průsmyku San Marco. Vendík taky delší chvíli stoupal pěšky. Po dvaceti minutách jsme tam (1990 m) došli. Bylo dost zataženo, takže dálkové výhledy byly značně omezené, i tak jsme poprvé měli výhled k severu na zasněžené hory na hranicích se Švýcarskem: pásmo Bernina, třítisícovky a jedna čtyřtisícovka. V samotném průsmyku nebyly žádné stavby, ani přístřešek, ani lavička. Byl tu ale konečně signál internetu (u chaty nedostupný): Janča přijala pár gratulací.

Po návratu jsme zjistili, že chata je už zavřená a my si nechali uvnitř batohy. Hodný správce nám však vynosil všechny naše věci, včetně holí před chatu. Snad nezůstalo nic uvnitř a snad nám tady venku nikdo nic nevzal. Ač bylo teprve půl páté, tak na parkovišti, kde předtím parkovalo padesát aut, jich zůstalo jen pár. Také venku bylo vše zavřené: prodej sýrů, bufet. Kadibudka byla otevřena a voda tekla i venku, byli jsme zabezpečeni. Pobyli jsme tu, děti se vyběhaly a pohrály si, Bára nasbírala pár borůvek do snídaně.

Vypadalo to, že přijde bouřka, na konci loučky na zjevném tábořišti jsme rychle stavěli stan; zrovna, když jsme ho stavěli, tak pršelo a hned zase přestalo, zůstalo zataženo. Na večeři byla brkaše se sýrem, po jídle jsme chvíli seděli na židlích poblíž chaty. Znovu přijel pan správce, chvíli si s námi italsko­‑anglicky povídal, tipoval nás na Slováky (!), uměl dvacet českých slov. Ptal se nás, zda­‑li nechceme zkusit polentu, a donesl nám ji plnou mísu. Byla vynikající, omaštěná a okořeněná, s výborným místním sýrem. Polentou jsme dnes začali i skončili. Magnifico e brillante. Večer kolem stanu jezdily motorky (ve velmi prudkém svahu a kamenitém terénu), bačové asi zase naháněli krávy. Kolem osmé jsme šli spát. Bára šla celý den ve svém novém modrém tričku, které ji ladilo s kraťasy.

– „Nejlepší dnes bylo, jak jsme mámě dali dárky. Nejhorší bylo vedro, když jsme stoupali po silnici,“ shrnula dnešek Bára.

– „Italiano e basta!“, takto popsal dnes jeden Ital typický postoj tady na severu země k cizím ja­zykům. Italština a dost!

Spettacolare: prohlašovali Italové, když jsme šli po kopcích, nebo když si přečetli na Bářině tričku název chaty Balicco, odkud jsme dnes šli. Janču, mě i obě děti pak titulovali samými superlativy: spettacolare, magnifico, eccellente, brillante, a k tomu bellissima Bára nebo bella Bára. Vendík byl „piccolino bambino“.

31.7 rifugio Balicco – u rifugia Cà San Marco (8 km, ↑ 440 m, ↓ 580 m)

Vodní den: voda čtyřikrát jinak

V noci byl klid, jen velmi zdálky byly slyšet zvonce krav. Vstával jsem kolem sedmé, správce už byl na chatě, po osmé si tam první turisté dávali kávu, my teprve snídali – výbornou kaši s borůvkami jsme snědli velmi důstojně u stolu na židličkách u chaty. Slunce vyšlo zpoza kopce, trochu vysušilo stan a po čtvrt na deset jsme vyrazili dále k západu.

Už včera jsme se domluvili, že dnes nebudeme pokračovat k západu přesně po Sentiero della Orobie přes rifugio Benigni, ale půjdeme pod hlavním hřebenem ze severu: k jezeru Pescegallo a k chatě Salmurano. Cesta by byla náročná a dále z rifugia Benigni vedly už jen samé „tečkované“ úseky, které bychom nemuseli zvládnout.

Začali jsme po Sentiero della Orobie na první rozcestí, odkud jsme pokračovali „rovně“ po trase č. 161. Borůvky a skupinky turistů. Cesta po vrstevnici skončila a my funěli do průs­myku di Ver­rob­bio (2020 m). Výstup byl náročný, ale Bára ho zvlád­la, nikde se jí kolena strachem ne­rozklepala. Prů­s­myk byl významný za první světové války, kdy byl součástí sedmdesát kilometrů dlouhé obranné linie, kterou tu vybudovali Italové. Přímo v prů­smyku byla obnovena část zákopů, s Bá­rou jsme si pro­lezli dva tunely a nakoukli do skalních oken (vojenská po­zorovatelna?).

Na sváču jsme sešli kousek (pro Báru několik náročných skalních stupů) na druhou stranu průsmyku k menšímu jezírku (na tištěné mapě není). Nebyli jsme tu sami, byl to asi populární cíl turistů. Vendíkovi se tu moc líbilo, hrál si na břehu se svou konvičkou. Bylo to první jezero, kde si mohl pohrát.

Po svačině nás čekal traverz vysoko nad údolím, salaše byly pod námi, krávy a koně v dáli. Za chvilku jsme se vydrápali do skalní průrvy Passo del Forcellino (2050 m). Výstup byl ještě náročnější než předchozí sedlo: bylo to velmi prudké, ne snad nebezpečné. Bára přitom párkrát regulérně horolezila po skalách. Z průrvy byly pěkné výhledy! Následoval velmi prudký a pro nás nepříjemný sestup k „jezeru“, resp. přehradě Pescegallo. Chviličku byly lákavé a příjemné schody, a pak jen nepříjemná suťová cesta, velké kameny a slejzání z nich; museli jsme jít hodně pomalu. Cestou turisté Báru zase obdivovali: jednak používali podivné slovo, které jsme s Jančou zapomněli, a také bellissimo. Obešli jsme kus přehrady přes hráz a v jednu hodinu došli na břeh na kamennou pláž. Bára se chtěla koupat, dokonce hned v rukávkách. Rozmluvili jsme jí to, že voda je studená, že cáchání bude stačit. Koupání nám nepřišlo moc bezpečné: byla tu sice mělčina s pár kameny, ale hned srázy do hloubky.

Střídalo se slunce a dusné zataženo; po hodině přestávky jsme vyrazili dále, měli jsme to ještě asi hodinu k rifugiu Salmurano. Spustili jsme se na prašnou makadamovou silnici pod námi a Vendík a Bára poprvé pozorovali vrtulník. Po dvaceti minutách chůze jsme přešli na úplně nově vyrobenou cestu, bagřík se činil (!) a stoupali po ní k chatě. Helikoptéra teď létala přímo nad našimi hlavami, vozila zavěšený náklad v obou směrech. Nejprve jsme tipovali záchrannou akci, pak zásobování chaty. Až když jsme byli hodně blízko, mi to došlo: vozila klády; jelikož vysoko nad námi se opravovaly (dělníci přikurtovaní na skalách) zábrany proti lavinám; je to tady zimní sjezdařský areál, tak, aby lyžařky a lyžaři nedostali sněhem do hlavy. Vše tu bylo skoro výhradně pro ně. Vrtulník nepřistával, obsluhy jen na laně přecvakávaly náklad uvázaných klád. Ty nové brala na shromaždišti kus pod námi, vyvezla je do svahu a zpátky letěla se shnilými kusy dřeva.

Ve tři jsme došli k rifugiu Salmurano; byla to zase jen denní chata, žádné ubytování. Otevřeno měla mít do šesti. V chatě seděli jediní hosté, německá rodinka; poprvé jsme tu na horách mluvili s cizinci. I oni se divili, že taky viděli doposud jen Italy. Chata stála na horní stanici lanovky, na spodku vrcholného cirku údolí, tady začínaly vleky, sjezdovky, i dětská sjezdovka. Venku pod chatou tekla z fontány pitná voda. Na chatu jsem došel ve svém rozpadajícím se tričku (dnes se mi udělaly na zádech další díry), na chatě jsem se převlékl do nového a staré zahodil! Tradičně dobré torty a kafe. Před chatou stál domeček pro děti a skluzavka, ale mnohem lepší zábava se ukázala být větší tůňka na potoce kousíček od chaty. Původně jsme sem šli jen se s Bárou umýt, přišel i Vendík.

Děti v tůňce vydržely více než hodinu. Jak byla mělká, sluníčko ji stačilo průběžně vyhřát, byla dost teplá. Děti si stavěly hrad, propojovaly cestičky. Už při příchodu na chatu jsem šel na průzkum, kde bychom mohli postavit stan. Paní servírka nás posílala hned za chatu, ale bylo to nakloněná, vysoká tráva a navíc heliport hned vedle. Před chatou jsme spát nechtěli, všude jinde byly buď svahy, nebo sice rovinky, ale uměle vytvořené, tedy hodně kamenité. A když byla pěkná rovinka, byla to mokřina. Kousek pod chatou byla dolní stanice vleků, kde jsem našel pěkné, měkce travnaté místo. Po šesté hodině už byl na chatě a kolem úplný klid, nikde nikdo, jen bačové a jejich krávy a ovce.

Před půl sedmou jsme se na tuto rovinku vydali tábořit, bylo už zataženo a byly slyšet hromy. Jak jsme sešli dolů, tak na nás ještě volal místní bača, vraceli jsme se za ním, bača nám asi italsky vysvětloval, že jdeme špatně a pořád nechápal, že nehledáme cestu do údolí, ale že chceme jen stanovat. Když to konečně pochopil, tak už jsme neběželi, ale letěli zpátky ke stanici.

Rozpršelo se, stan jsme stavěli a kotvili v prvních proudech vody. Jen co jsme hupsli do stanu, začalo to pravé točo­‑močo: slejvák a bouřka s kroupami. Už když jsme zalejzali do stanu, Bára řvala. Mluvila nahlas, brečela, marně jsme jí vysvětlovali, že nám jedno miminko stačí. Ačkoliv jsme chápali, že to pro ni bylo psychicky náročné. Jednou rukou jsem přidržoval stan a druhou utěšoval Báru, která se mě vší silou držela. Vendík řval také, ještě jak jsme scházeli stavět stan, i teď za bouřky celou dobu (asi měl hlad). Janča ho držela v jedné ruce a kojila ho, a druhou také přidržovala stan, což byla náročná dvojkombinace. Takto jsme oba částečně podpírali stan zevnitř, jelikož jsem ho nestihl dobře přikurtovat a kolíky do tvrdé kamenité půdy šly zatlouct jen mělce. Jeden roh jsem stihl zatížit kusem železa (asi kus kotvy od vleku) a na druhou stranu dal kus špalku, stan i s kolíky tak vydržel poryvy větru i centimetrové kroupy. Po tři čtvrtě hodině točo­‑močo skončilo, přestalo i pršet, mohli jsme vylézt všichni ven a jít vařit. Bára mohla sbírat borůvky do snídaně, já jsem šel prát pleny do jezírka.

– „Já chci, aby zase začalo pršet,“ prohlásila Bára při usínání.

– „Nejvíce jsem se bála, že nám velké kroupy proboří stan,“ zhodnotila večerní vodní epizodu Bára, zatímco Janča se bála, že nám stan úplně spadne. Opodál byly salaše, ale krávy byly dostatečně daleko, že nás nerušilo cinkání, ani jsme se nebáli, že nám přijdou zkontrolovat stan. V zimě jsou tu sjezdovky, v létě pastviny s krávami. Dnešek byl jednoznačně nejen pro děti vodní den: nejprve horské jezírko, pak přehrada, tůňka na potoku u chaty a na závěr dne voda z nebe.

– „Nejlepší dnes bylo koupání v tůňce na potůčku,“ odpověděla Bára, když jsem se jí ptal, jaké koupání dnes bylo nejlepší.

1. 8. rifugio Cà San Marco – jezero Pescegallo – pod chatou Salmurano (7 km, ↑ 420 m, ↓ 410 m)

Direttissima suťoviskem

Po večerní bouři už byla klidná noc, v dálce celou noc cinkaly krávy, nad ránem po sobě štěkali psi. Ráno bylo sice krásně jasno, bohužel slunce na nás vykouklo až při odchodu v půl desáté. Celou noc bylo takové sucho, že pleny ponechané přes noc venku uschly! Snídani jsme měli s borůvkami od Báry. Spali jsme u dolní stanice vleku, místo bylo nakonec velmi dobré, při dešti tam voda netekla a byla to dobrá rovina, ač jsme večer stan stavěli ve spěchu.

Dnes bychom měli pokračovat kolem dvou jezer až na chatu FALC, nebo ještě kousek dále. Dobrali jsme si vodu ve fontáně pod chatou a v ranním teple vyrazili; ne tedy na hřeben, ale traverzem po trase GVO směrem Lago di Trona. Potřebovali jsme překročit ohradník pro krávy, kvůli sobě i dětem (psi) jsme raději volali na bači, nikdo nepřišel. Šli jsme sami, pánové i psi nás měli na „salámu“. Naštěstí nám poradili, kterou ze dvou cest od salaše máme pokračovat. Já bych býval šel špatně. Traverz mírně stoupal a vedl nad strmým údolím, chvíli podél obrovských zábran před lavinami, až jsme se dostali „na výstupek“ a stočili se o 90 stupňů. Museli jsme jít velmi opatrně a stále Báru kontrolovat. Na pár místech byly schody. Myslel jsem, že už jsme na konci, ale ukázalo se rychle, že jsme zatím prošli jen mnohem menší část traverzu a mnohem delší byla před námi. Cesta byla náročná, ale Bára vytrvale šla. Ve stínu (hurá, od rána bylo jinak šílené vedro!) jsme traverzem došli do bočního údolíčka Valle Tronella, kde u rozcestí byla miniaturní přehradička (svačinka). Potkali jsme prvního člověka, fotografa. Dále jsme převážně stoupali, pod přehrádkou nádherná kamenitá pláň s pár stromy (škoda, že jsem si ji nevyfotil). Úzká cestička, brody, výstupy, sestupy, někde více nebezpečné; až jsme došli na lepší cestu, patrně výstupovou a nejkratší cestu od dolní stanice lanovky (č. 148).

Cesta se tedy rozšířila, minuli jsme dvě salaše: starší i novější a prošli přes hřebínek/sedlo Piic, kde bylo piknikoviště a otevřený domek. Dále vedla už široká pohodlná traverzová cesta, potkali jsme dokonce dvojici turistů, stoupání a na závěr klesání k Lagu di Trona (1800 m). Zase to byla přehrada, dost prázdná, asi to byla přečerpávačka, protože tu byla oblíbená varovná cedule v několika jazycích, že se může rychle měnit hladina vody.

Náš další cíl bylo vystoupat k Lagu dell'Inferno a pak na rifugio FALC. Na mapy.cz cesta byla vidět jako neznačená pěšinka, na tištěné mapě výstup byl (jen vedl jinudy). Nad jezerem nad skalkách mezi modříny jsme si dali oběd, jelikož u hráze žádné posezení ale nebylo. Na nějakém novém rozcestí Bára rozhodla, že půjdeme přímo vzhůru k jezeru a ne oklikou, čekalo nás 300 výškových metrů. Pokračovali jsme direttissimou v suťovisku, nebylo to moc bezpečné. Bára šla statečně, ani si moc nestěžovala, asi si užívala, že může horolezit. Vystoupali jsme na hráz přehrady Lago dell'Inferno, které bylo skoro plné vody. Přešli jsme po hrázi a dále ještě stoupali. Janča Bárou si všimli kozorožce, postával na kameních blízko nás.

– „Kamzík stál hrozně pevně, nehýbal se a byl na zídce, tak jsme si s mámou mysleli, že to je socha na podstavci, ale byl to doopravdický kamzík,“ popsala Bára, jak jsme si všimli tohoto místního obyvatele, který tedy nebyl kamzík, ale (samice) kozorožce. Měl jsem dost času si ho nafotit a nafilmovat. Malinko jsme hledali ono rifugio FALC a našli ho za malinkým hřebínkem (2140 m) a pod sedýlkem, a přesně ve tři jsme k  němu došli. FALC byla perfektní horská chata, s hezkým, ač omezeným výhledem do údolí a na štíty hor nad ní. Vendík byl při výstupu dosti nervózní, hodně brečel. Jen co jsme došli k chatě, tak přestal.

Dali jsme si jako všude kafíčko a místní domácí tortu, jedna byla s třešňovou marmeládou. Paní to tu pekla na kamnech, byla dobroučká a čerstvoučká: bylo to stejně na všech chatách, paráda (po pěti eurech, předtím většinou po čtyřech). Báře jsme koupili sušenky, místní torty jí nechutnaly. Nebyla tu pitná voda, prodávali jen balenou. Místa na spaní se mi zdála špatná a přišlo mi, že to tu hned pod štíty nebude dobré místo za bouřky, že raději sejdeme ještě tři kilometry dolů, k další chatě Santa Rita. Chatařka nám říkala, že cesta je velmi lehká a pohodlná. Spadlo pár kapek, vypadalo to, že se splnila předpověď o odpoledním dešti, ale nic z toho nakonec nebylo.

Po necelé hodině přestávky jsme se vydali na cestu; sestupovali jsme a hned po sto metrech jsme našli pramen (!), což jsme netušili, že je tady, a dobrali jsme si vodu. Myslel jsem, že přijdeme na nějakou širokou cestu, ale místo toho jsme asi po půl kilometru přišli na rozcestí nad údolím a odbočili vlevo směrem na Santa Ritu. Nebyla to žádná pohodlná cesta, ale traverz vysoko nad údolím, až hluboko pod námi byly pastviny, krávy a salaše. Nahoru, dolů, brodečky, suchá krajina. Dostali jsme se na další rozcestíčko a vystoupali v nízkých keřích necelých sto výškových metrů; myslel jsem si, že chata bude ještě daleko, a najednou se hned za hřebínkem objevila. Nebe vypadalo černě, tak jsem se s Vendíkem na zádech rozběhl napřed k chatě, ale naštěstí se nerozpršelo. Těsně po páté jsme doběhli (i Bára za mnou běžela) a došli k rifugiu Santa Rita (1990 m; naše oblíbená výška). Na rozcestí uváděli, že cesta bude trvat hodinu; my jsme dost spěchali a zvládli jsme ji za hodinu a čtvrt.

Chata byla zvenku pěkná, stála na krásném místě přímo na hřebeni, s výhledy na všechny strany. Voda tu oficiálně byla jen užitková, ale natočili nám pitnou, kolik jsme potřebovali. Já si dal velké pivo a Janča s Bárou sýrový toustík. Obsluha byla jako tradičně rodinná, rodiče s dospívající dcerou. Hned si hráli s dětmi, Bára dostala velké balení sušenek. Pro dopravu využívali terénní auto, čtyřkolku i motorku. Na dvorku za chatou měli ve výběhu slepičky, vedle chaty malilinkou zahrádečku. Stanovací klasika: spát se dalo kdekoliv, jelikož všude byly skály a srázy, tak jsme si večer postavili stan přímo na dvorku, u posezení vedle chaty.

Nedaleko chaty stály dva malinké dřevěné domečky s nápisem „Look up“, ani chatař nevěděl, co nápis znamená. Byly to domky k pronájmu, zrovna dnes si jeden mladá dvojice na noc najala. Jak si rozhrnula horní okno, koukala se na hvězdy.

U chaty bylo moc prima pro děti, ačkoliv byly všude (terasa, cesty, nádvoříčko) srázy, dalo se jít na kopeček s lavičkou, byla tam nakloněná rovina na pouštění autíček. Visel tam luk a šíp, Bára si jako jediná z nás střílela do terče. K dispozici byl i balon, ale i badminton. Vypadalo to, že bude pršet a bude bouřka, nakonec se vyjasnilo a bylo modro. Hráli jsme s Bárou karty, povídali si s Novozélanďany (už druzí cizinci na horách!), personál mluvil dost italsky. Vendík se mohl po celém dni realizovat, pobíhal všude, i na kopeček nad chatou, hrál si i s Bárou.

Po večeři kolem osmé jsme si sedli na kopeček nad chatou a užívali si západ slunce; fotili se, Bára si malovala. Šli jsme spát pozdě jako vždy, tedy až v devět.

Během dne Bára říkala, že by chtěla pořád horolezit, i někde v kroužku/oddíle. Dnes několikrát spadla, jednou, když jsme jí hnali před blížícím se deštěm, a pak při výstupech. Většinu cesty jsme nacházeli více nebo méně borůvek. „Dnes bylo nejlepší, že nepršelo. Nejhorší bylo, jak jsme šli po tom dřevěném žebříku,“ shrnula den Bára.

2. 8. pod chatou Salmurano – rifugio FALC – Lago di Trona – rifugio Santa Rita (9 km, ↑ 620 m, ↓ 470 m)

Padající stan

Ve tři ráno přišel vichr, s Jančou jsme se vzbudili, chytli stan zevnitř, ale z jedné strany zvenku už stihly ze země vylítat všechny kolíky a stan nám padal k zemi. Rychle jsem vyběhl a snažil se kolíky přitlouct, což do tvrdé země v podstatě nešlo. Začal jsem nosit kameny, trámky a prkna jako výztuhu kolíků. Na boky jsem přidal ukotvení ze špagátů; přikulil jsem proto velký špalek a nějaký betonový podstavec. Naštěstí nepršelo, ani nebyla bouřka. Dlouho jsem nemohl usnout. S kovovým zvukem něco spadlo na zem, bál jsem se, že by nám to mohlo doletět na stan (bylo to asi kovové lehátko, opřené o fasádu chaty). Usnul jsem až nad ránem. Bára také byla chvíli vzhůru, naštěstí proti včerejší bouřce nedělala vyrvajs. Ráno jsme vyspávali a v osm hodin už na nás krásně svítilo sluníčko a bylo příjemně; ani už skoro nefoukalo. Hned se přišla družit a líbat děti paní majitelka.

Kolem desáté jsme vyrazili, cílem bylo dojít na protější kopec, pouze obejít v traverzu závěr údolí Val Biandino, které bylo hned pod námi, a dojít na chatu Alberto Grassi (prý to je tak na čtyři hodiny chůze). Sestupovali jsme traverzem, klasicky úzkou a prudkou pěšinkou, pár horších míst, naštěstí to nebylo moc nebezpečné. Dostali jsme se na závěr cirku (údolí) a udělali si maličkou zacházku k jezeru Lago di Sasso. Bylo to pěkné, pravé jezero bez přehradní hráze, vytvořené za kamenným závalem. Přímo nad námi se tyčil vrchol Pizzo Tre Signori (2554 m), častý cíl turistů a asi i ferratistů. Bohužel byl akorát přímo v protisvětle. Bára se chtěla koupat, nechala si nasadit rukávky a pak se do vody ponořila po své kotníky, já jsem do chladné vody vlezl až po kolena, i Vendík chodil ve vodě. Byla sobota, k jezeru přicházelo, právě údolím Biandino, více turistů. Po přestávce a brzké sváče jsme sestoupili kousíček do údolí (více turistů v protisměru) a za chvilku odbočili na značenou cestu směrem na rifugio Grassi.

Čekal nás náročný traverz, úzký, skalnatý; proplétali jsme se mezi balvany. Na prvním místě byl ve skále jeden kovový stup, druhý stup chyběl, což zna­menalo „nějak se spustit“. Sundal jsem si přední batoh, aby se mi lépe lezlo, což ale nestačilo. Janča se musela spustit přede mnou a pak mi radila, kam dát nohy, abych s Vendíkem nespadl. Poslední šla Bára, Janča ji snadno sundala. Druhé místo byla kolmá skála dolů, bez jakéhokoliv jištění a stupu, opět bylo nutné se nějak spustit. Pak jsme pokračovali stále traverzem relativně normálně, ač někdy dost vzdušně. Následoval pěkný úsek vzhůru řídkou bukovou kosodřevinou. Dvě místa, kde to bylo značně vzdušné po skále, byla zajištěna řetězy. Bára šla – jako většinu dne – první a hned toto místo bez zaváhání vylezla, jelikož nahoru to bylo snadné. Dokonce musela nahoře, než jsme se tam my s bágly vyšplhali. Došli jsme na hlavní hřeben hor, do sedýlka Vaghi di Sasso (1980 m), nedaleko chaty Grassi. Na rozcestí bylo uvedeno, že chata je ještě 15 minut chůze, tak jsme to zvládli za 10 minut. Byl náš oblíbený čas, jedna hodina, tři hodiny chůze od ranní chaty.

Pozor na sprchu!

Než jsme se usadili na jídlo, zaběhl jsem dolů pod chatu na blízkou salaš pro sýr. Italsky mi nabídli mi rok vyzrálý a nějaký mladší; vzal jsem ten mladší. Dali jsme si oběd z našich zásob doplněný tímto výborným místním sýrem. Vedle chaty fungovala fontána na pitnou vodu, z druhé strany byly záchody. Dnes jsme si jako první šli postavit náš stan, asi sto metrů od chaty za heliportem. Odpoledne jsme se šli podívat nalehko – Vendík šel sám nebo seděl Janče za krkem – na kopec nad chatu, Cima delle Miniere (2080 m), pojmenovaný podle toho, že se tu v minulosti těžilo, například ve středověku olověná a stříbrná ruda, a naposledy cosi po druhé světové válce. Nad chatou i nad námi byla ve svahu hromada kamení, dokonce vedle chaty na takové hromadě stály další stavby, jakoby to byly původní staré hornické domky, a dokonce i velké lešení (?).

Majitelé byli milí, i milá byla dcera majitelů, která nám nabídla hračky, pastelky a zpřístupnila nám in­ternet (mobilní internet nefungoval), což asi bylo dost nestandardní. Jen jsme všichni, tedy i malé děti, zaplatili po pěti eurech za naše kempování, resp. za využívání vody a používání záchodu; nic proti tomu, ale mohlo to být někde napsané. Stalo se nám to letos poprvé, předtím to bylo vždy zdarma. Janča si dala sprchu, a vzápětí jsem se dozvěděl, že máme zaplatit dalších pět eur (nebyla v ceně kempu). Po návratu z procházky jsme si dali jako vždy kafe a tortu, jednu mrkvovou a druhou jablečnou, Bára italské sušenky.

– „Byly to dvě sušenky, jedna čokoládová a druhá vanilková, a spojené k sobě čokoládovou náplní,“ doplnila podstatnou informaci Bára. Sama i s Vendíkem trávily hodně času poskakováním a hraním na lehátkách a houpacích křesílkách, které byly u chaty. Vendík běhal od stanu k fontáně s vodou, kde si vždycky vlezl a sedl do kamenného (mokrého) korýtka, vydržel takto běhat celé odpoledne, až unavený v osm usnul, naštěstí až po společné večeři.

„Nejlepší dnes bylo, jak jsme s Vendíkem skákali na lehátkách. Nejnáročnější dnes bylo horolezení. Tedy to horolezení nahoru po řetězech bylo dobré, ale nelíbilo se mi to lezení dolů, jak tam byl ten stupínek, že jsem nemohla jít sama, ale máma mě snesla,“ shrnula dnešek Bára.

3. 8. Rifugio Santa Rita – rifugio Grassi (6 km, ↑ 330 m, ↓ 200 m)

Ne-pohodlná cesta a davy turistů

Zatažený den. V noci nebyla ani bouřka, ani vichr, ale navštívil nás bratr slejvák, resp. několik slejváků, s Jančou jsme byli zase dlouho vzhůru, protože to bušilo do stanu. Naštěstí to nebyla vichřice, ani bouřka. Dnešním cílem byla nedaleká pláň Bobbio. Ráno bylo zataženo, všechno bylo mokré a mírně foukalo. Snídali jsme, najedli se, vyprali pleny a prádlo, dobrali si trochu vody (cestou prý žádná není) a v deset hodin jsme vyrazili. V té době už všichni ubytovaní turisté odešli a celý personál společně snídal na zápraží.

Měla to být jednoduchá a pohodlná cesta, což nebylo ani jedno pravdou: pohodlně ani jednoduše jsme nešli. Už od rána kolem našeho stanu procházeli turisté, i teď na hlavní cestě: byla totiž neděle. Od chaty jsme vyrazili traverzem, po deseti minutách chůze jsem Báře chtěl říct, ať je opatrná. Než jsem to vyslovil, tak zakopla, zamotala se, spadla přes hlavu a zadkem si kecla do malinké loužičky, kde si mírně zamazala kraťasy. Brečela ne kvůli bolesti, ale protože se musí převléci a že už jí nebude ladit triko s kraťasy. Pokračovali jsme dále, vyšli do prvního sedýlka, pak se šlo chvilku po hřebínku, byli jsme furt v mracích, viděli jsme na sto, dvě stě metrů. Pak už jsem myslel, že si budeme užívat klesající pláně, ale čekal nás kopec 2060 m, a najednou byla před námi uzoučká skalní římsa a po obou stranách srázy a vysekané stupy ve skále (trochu jsme se báli o Báru) a řetězy na držení. Tak jsme se vydrápali do Passo del Toro. Měl to být vyhlídkový bod, my viděli jen do mraků. V Itálii chodilo po horách hodně pejskařů, většina na volno, i drsnější psi byli na volno, doposud nebyl problém, až tady se na mě dva rozlítili a doráželi, když jsem jen seděl na zemi a nic nedělal.

Z Passo del Torro cesta pokračovala velmi prudce dolů; kopec byl pěkně travnatý, ale vyšlapané cestičky byly samý kámen a valící se, klouzající suť. Bylo dusno a když jsme se spustili do sedla Gandazzo (1660 m), svítilo slunce. Bylo poledne a my si dopřáli pořádný oběd místo svačiny, kterou jsme dnes vynechali. Ze všech čtyř směrů přicházelo do sedla dost lidí všeho věku, nejvíce od východu, z údolí Valtora (1300 m), a proti nám z pláně Bobbio, kam se dalo v létě vyjet lanovkou.

V sedle se zcela změnil charakter hřebene, dále byl mnohem nižší, oblejší a porostlý hustým lesem. Změnila se i cesta, dále byla zcela luxusní; bagr asi nedávno vytvořil v lese velmi pohodlnou, širokou cestu pro pěší. I Vendelín se vydal sám na cestu a zde na horách ušel nejdelší souvislý úsek.

Sbírali jsme si borůvky, mňam, nejen pro Vendíka; dopoledne skoro žádné nebyly. Ještě jsme prošli jedním sedýlek a dostali se na Piani di Bobbio, rozsáhlou vápencovou náhorní planinu se spoustou chat, restaurací a vleků – typické zimní letovisko – a pochopitelně krávy. Byla neděle a chaty byly obložené davy výletníků; i v létě fungovala lanovka, která sem devět set výškových metrů z městečka Barzia přivážela turisty.

Janča si pro odpočinek a jídlo vybrala tu nejvzdálenější a nejvýše položenou chatu, rifugio Lecco. Kolem druhé jsme byli na Bobbiu (čtyři hodiny i s obědem, uváděli dvě a půl), o půl třetí jsme došli k chatě krásně umístěné na konci pláně pod obrovským skalnatým amfiteátrem. Uváděli, že tu je kemp; nebyl by to problém, ale nenašli jsme žádnou použitelnou rovinku na stan. Nebyla tu pitná voda: v sedle Gandazzo se změnil charakter hor a zde už byly všude vápence.

Seděli jsme a odpočívali, kromě posezení tu visely dvě hamaky na ležení a závěsné sítě na sezení. Byl odsud hezký výhled na pláň a skály nad námi. Tradiční sváča: kafík a torta, Bára dostala skvělé panini s grilovaným sýrem. Začalo dost foukat, odlétávaly nám mapy a ubrousky a jeden poryv větru Janče smetl kelímek s kávou. Navečer jsme si ho také chtěli dát, ale už jsme dostali jen ciabattu se suchým sýrem, jelikož se jim rozbil gril. Byli tu menší davy než poblíž lanovky. Na chatě byli i horolezci a ferratisti, kteří zdolávali ty nádherné skály nad námi (kolem 2100 m). Na pláni jsme potkali spoustu (20) tatínků, co měli dítě buď v nosítku na břiše, nebo častěji v krosničce na zádech, vždy vzorně se stříškou proti slunci. Všichni byli jen nalehko, natěžko nikdo.

Pobyli jsme tu až do půl šesté, kdy už chata byla v podstatě zavřená a venku kolem ní už nebyla ani noha, poslední odešli ferratisté. Sestupovali jsme dolů, že na pláni najdeme nějaké lepší místo na stanování. Pět set metrů níže byly dvě chatky, asi bývalé salaše, nyní možná základna místních horolezců: několik posezení a krásná travnatá měkká rovinka, přímo pro nás.

Děti si zajezdily s autíčkem, dali jsme si poslední večeři v horách, na dobrou noc jsme měli představení tří svišťů opodál a už v osm večer děti spaly! Hurá! Snad nás nikdo nevyhodí, či poslední noc nebude nějaké speciální točo­‑močo.

Z Bobbia lze pokračovat po Sentiero della Orobie varianta occidentale další dva dny na východ, ale to už jsme nechtěli. Za celý den jsme dnes nepotkali žádnou vodu, ani pramen, ani potok, jen na chatách; to se nám tu ještě nestalo.

– „Nejlepší dnes bylo, jak jsme horolezili; nejhorší bylo, jak jsme šli po cestě, kde byly na obou stranách srázy. Tam jsme museli jít hodně pomalu,“ shrnula dnešek Bára.

4. 8. rifugio Grassi – pláň Bobbio (8 km, ↑ 250 m, ↓ 520 m)

Noc byla tichá a klidná, brzy ráno chodili opodál tři starší chlápci s velkými holemi a se psy; chvíli kličkovali mezi vápencovými balvany a zase zmizeli. Podařilo se nám vstát v sedm a už v 8.50 jsme vycházeli (náš balící rekord!). Dnes byl náš poslední horský den, čekalo nás sestoupit „jen“ tisíc výškových metrů do údolí, do městečka Barzio, a pak přesun na rekreaci u Lago di Como. Pokračovat jsme nemohli i proto, že jídlo na vaření nám úplně došlo; zbyla nám jen trošička chleba, sýr a malinko sladkostí.

Ačkoliv jsme vodu měli jen ze včerejška, ani jsme si u dalších chat nedobírali. Mířili jsme nejkratší cestou k městečku Barzio; nejprve jsme sestoupili k dolní stanici vleků a potom stále po S3 k jihozápadu. Skoro po rovině jsme došli na místo zvané Pequeno, což byla ruina (nedostavěného?) hotelu. Barzio jsme viděli přímo pod námi, jen maličký kousíček, vzdušnou čarou ani ne 1,5 km; akorát že 900 metrů dolů! Velmi prudce jsme začali scházet, hned na začátku jsme šli přes keři zarůstající loukou po pěšince tvořené malými kamínky, které hodně klouzaly. Asi tu dříve vedl vlek (?), byly tu dráty a sloupy. Po chvilce jsme potkali dvojici v protisměru, stoupali vzhůru. Byli prvními i posledními lidmi při sestupu.

Odpojil jsem se a šel jsem chvíli sám, přišlo mi to pro Vendíka bezpečnější. Nepříjemná místa, seskoky po skále, řídký i hustý les. Došel jsem na první rovinku ke starému opuštěnému baráku. Bylo tu bahnité jezírko, ale opět žádná pitná voda. Počkal jsem na Janu a Báru, a ze zbytků jídla jsme si udělali sváču, Vendík si vyspával v krosničce. Pokračovali jsme už pospolu lesem, stále náročně prudkou strží, pod bývalým vlekem (!!), „ale dalo se to,“ ač to občas podklouzlo, Bára několikrát spadla. V 900 metrech nad mořem jsme se dostali na prašnou lesní cestu a po ní snadno došli až do Barzia. Potkali jsme dvojici turistů, kteří nás velmi obdivovali, neboť slyšeli, že prý výstup i sestup z pláně Bobbia je velmi náročný. Koukal jsem, že tam něco sbírali, něco jako maliny či moruše, prý jsou to maliny „bosco“, tedy lesní. Taky jsme si, i Vendík, pár dali. Moc dobré. O půl jedné jsme se lehce fyzicky i psychicky unavení dostali na začátek Barzia. Vyvěral tu potok, Vendík se v něm koupal, Jana prala, fontána s pitnou vodou fungovala, s Bárou jsme se opláchli a všichni jsme sešli k nejbližší autobusové zastávce v centru obce. Tímto jsme ukončili úspěšný pěší přechod hor Orobských Alp, absolvovali jsme naši vlastní variantu Sentiero della Orobie con bambini a těšili se na „moře“.

Italské „moře“

Sámoška poblíž žádná nebyla, tak jsme si v baru na rohu nechali udělat panini na cestu, moc dobré a bohatě plněné; a po chvilce jsme odjeli autobusem. Necelé tři čtvrtě hodiny jsme sjížděli do města Lecca, ležícího na jižním konci Lago di Como. Tentokrát jsme jeli zadarmo, jelikož řidič po Janě nic nechtěl (a možná to nějak italsky vysvětloval). Cestou pohled z výšky na jezero i na skály s horolezci nad námi. Za půl hodiny nám měl jet vlak na sever, než jsme došli na nádraží a koupili v automatu jízdenky – dalo to dost práce naklikat a zaplatit, tak už jsme nestihli žádný obchod, jen kafe v moderní „americké“ kavárně na nádraží. Hodinu jsme jeli zastávkovým vlakem na sever, celou cestu po břehu Lago di Como: krásná vyhlídková cesta, pokud náhodou nebyl tunel nebo polokrytá estakáda. Ve čtvrt na čtyři jsme vystoupili na zastávce Piona u stejnojmenného zálivu, pouhých čtyři sta metrů od nádraží byl na břehu jezera kemp, kde jsme měli zamluvený pobyt.

Kousek od kempu i od nádraží byla sámoška, v pondělí odpoledne měla zavřeno, otevře zase zítra ráno. Nevadí, máme tu restaurace. Naše místo na stan jsme měli pěkně skoro u pláže, ale na kamenech. Odpo koupačka (voda 27 °C) na pláži patřící kempu a pak večeře ve výborné restauraci „Kiosko“ za rohem, u městské pláže (mj. famózní pohankové nudle se zelím). Nejprve mě mrzelo, že budeme v zálivu a neuvidíme na širé jezero, ale dnešní vlny byly v zátoce mnohem menší než by byly na širé vodě.

5. 8. pláň Bobbio–Barzio /pěšky 5 km, ↑ 0 m, ↓ 960 m/; Barzio–Lecco /bus/; Lecco–Piona /vlak/

Tři bouřky cestou domů

Po dvou dnech koupání a nicnedělání v krásné zátoce Piona, chráněni před velkými vlnami, jsme se vydali na cestu domů. Od rána bylo pod mrakem, trochu dusno. Dopolední koupačka v jezeře Como na pláži patřící kempu, jako vždy jsme tu byli sami. Balili jsme věci, abychom se do dvanácti hodin odhlásili, asi v 11.30 jsme shodili stan, v 11.35 Jana naházela věci do batohu, v 11.36 přišel první déšť. Než Janča na recepci zaplatila za náš pobyt, přišla mnohem černější černota, která se změnila ve slejvák a bouřku s kroupami. Ze sucha baru se vodní živel dobře pozoroval. Bára, když jedla hranolky s kečupem, se vody a bouřky vůbec nebála.

Plánovanou odpolední koupačku v jezeře jsme zrušili a vydali se na cestu domů, tentokrát přes Miláno. Zbytečně jsme spěchali na plánovaný vlakový spoj, jelikož nejel, a my museli další hodinu čekat, než pojede další. Vraceli jsme se do Lecca, jeli zase vyhlídkovou jízdou podél jezera. Ve městě bylo sice zataženo, ale po dešti. Prohlédli jsme si centrum a nábřeží – po kterém jezdily auta – tedy nic světoborného; prošli jsme se po starém městě a nakoupili si jídlo na cestu. Dali jsme si zmrzlinu a v pět jsme odjeli rychlým a úplně plným vlakem do Milána. Když jsme se o půl šesté blížili k městu, bylo venku černo, jako o půlnoci, a na hlavní nádraží jsme přijeli se slejvákem a bouřkou. Nádraží byla obrovská několika patrová hala, kde jsme byli v suchu. Dokoupili jsme ještě nějaké jídlo a především jsme Báře ukazovali, co všechno může být na nádraží – bylo mnohem větší než v Praze či v Drážďanech.

– „Pro mě je to největší nádraží na světě!,“ těšilo Báru.

Příměstským vlakem jsme přejeli na zastávku Miláno­‑Rogoredo, předměstí Milána, odkud jezdí noční vlaky z Milána/Janova přes Benátky do Vídně či Mnichova, a měli jsme asi dvě hodiny čas, než měl jen náš přímý vlak do Vídně. V prodejně jízdenek italských drah nás ujistili, že na nádraží žádná čekárna není, že máme jít do baru. Ještě, že tu pár laviček přeci jen bylo, seděli jsme na kraji nádraží, večeřeli a pozorovali obrovský provoz vlaků. Jezdily tudy všechny vlaky z Milána do Říma (Bologně, Florencie), tedy i většina italských rychlovlaků. V obou směrech jezdil rychlovlak za rychlovlakem, půlka tu stála, půlka projížděla; několik společností. K tomu ještě i pomalejší vlaky a kontejnerové náklaďáky: Velká přehlídka nejen rychlovlaků, nadšený byl nejen Vendík. Bylo po dešti, před nádražím auta projížděla velikánskou kaluží vody.

– „Byla to záplava,“ glosovala to Bára. Až ve tři čtvrtě na devět jsme dali na radu z prodejny jízdenek a šli jsme do baru před nádražím, který zavíral už v devět. Stihli jsme krémové zmražené kafe a malinké sladkosti, které chutnaly i Báře. Bylo to tam milé, děti že nejsou problém, smáli se na nás. Na závěr nám odmítli natočit vodu do lahve, že si musíme koupit.

V půl desáté, s malým zpožděním, přijel náš noční vlak, spolu s námi do kupé přistoupily i dvě východní cizinky, takže nás bylo zase šest (i s dětmi). My měli koupené jen tři jízdenky, ale na šesté místo naproti mně naštěstí nikdo opět nepřišel. Děti sice mohou jezdit i nočními vlaky zdarma, ale nemají nárok na vlastní sedadlo, jako to je v denních vlacích. Udělali jsme si zase pohodlné ležení, aby se dětem pohodlně spinkalo. Zpátky z Itálie jsme se vraceli už normální trasou, tedy přes Benátky, Villach, Bruck a Semmering do Vídně, kam jsme dorazili kolem půl jedenácté dopoledne.

Abychom furt nechodili čekat na vlak na stejné hřiště, vystoupili jsme už na zastávce Wien­‑Meidling, aby se děti mohly proběhnout po schönbrunnských zahradách. Bára s Jančou šly na vyhlídku na zámek a na upravenou část parku, já jsem na kraji parku hlídal Vendíka, který si místo běhání zvolil dopolední spánek. K obědu jsme si dopřáli moc dobrý falafel naproti nádraží a kolem jedné vyrazili přímým a posledním vlakem domů; o půl třetí jsme dojeli do Brna. Na nebi bylo vidět, že se něco blíží, na Mendláku už bylo dost černo, a když jsme ve tři přivřeli dveře domu, akorát přišel slejvák a bouřka. Cestu z hor jsme měli „dlážděnou“ třemi bouřkami a slejváky, které nás vždy těsně minuly.

– „Cestou domů jsem se nejvíce těšila, až dám mámě dárek. Nejhorší na cestě bylo, že jsme museli vystoupit dříve než holčička,“ shrnula cestu domů Bára.

6. až 8. 8. Piona–Lecco–Miláno–Vídeň–Brno /vlak/

Orobské Alpy i naše varianta putování, kterou jsme nazvali Sentiero della Orobie con bambini, se nám moc líbily. Hory nás oba překvapily svou náročností, i když jsme vůbec nechodili po hřebenech, a poprvé jsme nezdolali ani žádný významnější kopec, jen samá sedla a náročné traverzy. Přibližná mapa našeho putování. Celkem jsme za dvanáct dní v horách ušli přes devadesát kilometrů, nastoupali 5400 metrů a zhruba tolik i klesli. Expedice byla mimořádně úspěšná, ani jednou jsme na horách nezmokli, pláštěnky a nepromokavé oblečení zůstalo v batohu, ač jsme přečkali asi šest bouřek a slejváků.

Celkem jsme za dvanáct dní putování po kopcích ušli přes deva­desát ki­lo­metrů, nastoupali 5400 metrů a zhruba tolik i naklesali.

Každý den jsme měli nějakou místní dobrůtku, až na jeden den, kdy jsme nešli kolem přístupné chaty. Telefon s mapami býval spíše vypnutý, abych šetřil baterie, a chodili jsme podle tištěné mapy. Často jsme se pohybovali kolem 2000 metrů nad mořem a v této výšce jsme i nocovali. Naše nejlepší táboření bylo na louce u potůčku nedaleko rifugia Calvi, pak také u rifugia Alpe Corte, na planině Bobbio a v „zimním“ údolí Carisole. Nejvíce se nám líbily chaty rifugio Balicco a rifugio Santa Rita (možná i Grassi). Spali jsme většinou u chat: pitná voda i voda na praní, pocit bezpečí a dobrůtky. Potkali jsme jednu partu s dětmi skoro natěžko (bez jídla, stanů, od chaty k chatě a jen na víkend), opravdu natěžko jsme s dětmi nepotkali zase nikoho! V horách byli skoro samí Italové a Italky, minimum cizinců. Typický italský dálkový chodec má na zádech malý baťůžek, jde od chaty k chatě, nemá stan, spacák, ani téměř žádné jídlo.

Letos nám přestalo fungovat či se rozbila řada věcí z našeho vybavení, přesto jsme pokračovali dále a expedici úspěšně dokončili. Asi třetí den nám praskl jeden ze dvou nepromokavých vaků na spacáky a oblečení. Oprava byla nemožná. Rozpadlo se mi moje jediné triko, skončilo v popelnici uprostřed hor. „„Vyfotila jsem tátu, jak hází triko do koše,“ glosovala to Bára. První večer na horách jsem zjistil, že vařič nejde našroubovat na zánovní plynovou bombu. Hodně jsem se bál, že vařič vůbec nezprovozníme. Průběžně jsem musel vařič utahovat více a více a při každém vaření jsem trnul, že si už příště neuvaříme. Hned při prvním nocování se nalomil jeden segment hlavního prutu našeho skoro nového stanu, k tomu se rozpadl jeden kotvící kolík a v tropiku stanu se udělala malá dírka. Při odjezdu ještě v Brně Vendíkovi, jak seděl v krosničce, upadla z nohy sandálka. Naštěstí jsme měli s sebou kousek suchého zipu a Jana botky parádně opravila.

Kromě rozbitých věcí nám i mírně pokulhávalo zdraví. Janča s Vendíkem byli nemocní na začátku výpravy, Vendík navíc i zhruba v polovině. Naštěstí Janča dokázala ze začátku jít i oslabená a oba se rychle uzdravili. Velké poděkování a obdiv za úspěšnou expedici zaslouží obě děti!

– „Na celé dovolené bylo nejlepší, jak jsem vám ukazovala, jak umím plavat v jezeru ve vlnách ve velké hloubce jen s rukávky. Na horách bylo nejlepší horolezení: tam, kde byly kovové stupínky, dřevěné žebříky a také kovové řetězy na držení, tam všude se mi to líbilo!“ shrnula za sebe Bára letošní expedici.

Baruška o sobě na horách složila píseň, ač šlo jen o autofikci:

„Jmenuju se Bára,
co mě bolí záda.
Maluju si ráda
a nemám žádného kamaráda.“

Praktické informace

Vybavení pro lehké putování s dětmi

Do italských Alp jsme se vydali na přechod hor „natěžko“ se dvěma malými dětmi a pokračovali jsme tak v postupném vylepšování našich cestovatelských dovedností. Orobské Alpy byly přitom výrazně náročnější a exponovanější než v minulých letech, kdy jsme byli třeba loni ve Slovinsku a Rakousku. Starší dítě (čtyři a tři čtvrtě roku) šlo, stejně jako loni, samo; menší (rok a půl) se neslo v krosničce na zádech. Nejdůležitější bylo mít co nejméně co nejlehčích věcí, aby se nám všechny vešly do zavazadel a abychom je unesli; podobně to bylo i s jídlem. Už při jarních vandrech jsme zjistili, že pokud já nosím dítě v krosničce na zádech (a mám navíc i další přední batoh), a máme s sebou vybavení pro čtyři osoby a jídlo na pár dní, tak se Janče už vše nevejde do jejího lehoučkého batohu (objem 55 l). Pro letošní expedici se proto sbalila do velkého sedmdesáti litrového batohu. Byl sice na vyšší postavu, ale Janča si na něj rychle zvykla. Ze začátku nesla batoh dost těžký.

Já jsem se po roční přestávce vrátil ke krosničce s dítětem na zádech a výbornému hrudnímu baťůžku, ve kterém jsem nosil věci, co se jinde nevešly. Do naší novozélandské krosničky naštěstí pasuje sluneční stříška českého výrobce, i spolu s pláštěnkou. Krosnička měla vpředu na ramenních popruzích dvě svěrky, do kterých pasují přezky. Janča před třemi lety tyto přezky našila na menší reklamní batůžek, který jsem si vpředu zavěšoval. Reklamní batoh se po krátké době rozpadl, letos jsme našli přesně ten samý a Janča na něj znova přezky našila. Nemusel jsem tudíž mít na každém rameni dva popruhy, jako jsem nosil loni ve Slovinsku, kdy jsem měl zepředu nosítko s popruhem a na zádech batoh, a tak jsem neustále chodil s dvěma popruhy na každém rameni. V krosničce na zádech jsem kromě dítěte, doplňků (pláštěnka, sluneční stříška, KPZ) nesl už jen dva spacáky, své oblečení a věci na vaření. Dvě karimatky, vodu, hračky pro batole, mapu, mobil, powerbanku a pár drobností jsem nosil v předním/hrudním batohu, Janča nesla zbytek (věci pro sebe, pro děti a skoro všechno jídlo).

Poprvé jsme si na delší výpravu vzali náš nový čtyřmístný stan (1890 g), jelikož jsme loni v létě při cykloputování za rakouské bouřky přišli o stan trojmístný. Podařilo se nám ho úspěšně vyreklamovat, ale nový stan, který nám poslal prodejce, jsme prodali a za stejnou částku koupili stan čtyřmístný. Pravda, letos i napřesrok by nám menší stan stačil, ale jak děti rostou, stejně bychom potřebovali něco většího.

Stan byl obrovský a prostorný (děti uvnitř stály, já bez omezení seděl), dovnitř bylo potřeba položit vedle sebe čtyři karimatky (my měli tři tenké srolovací a jednu alumatku). Tropiko je ze silpoly, tedy silikonizovaného polyesteru, který by měl mít o něco lepší vlastnosti než silnylon, jenž se více prověšuje ve vlhku a více nasákává vodu. Na šířku měl stan i s dvěma malinkými předsíňkami dva metry šedesát, často bylo dost problém najít dostatečně velkou a rovnou plochu na spaní. Pokud totiž stan stál i na menším svahu, klouzali jsme v něm celou noc dolů. Pravda, sice nevážil ani dvě kila, ale i tak byl dost těžký – oproti našemu malinkému dvoumístnému stanu – a v batohu zabral hodně místa. Do mé krosničky na dítě se nevešel, musela ho nosit Janča. Měli jsme dva dospělácké spacáky (letní péřové po 700 g; spali jsme pod nimi já s Jančou a Vendelínem; celou dobu jsme je používali pouze jako deku, jelikož bylo relativně teplo) a k tomu dětský péřák pro Báru (také 700 g).

Šetřili jsme na oblečení – jako tradičně jsem měl jen jednu tenčí zapínací mikinu a už nic na úrovni svetru/tlusté mikiny. Měl jsem lehkou nepromokavou bundu, letos ji využil jen pár minut při zavětrování stanu. Lehoučké nepromokavé kalhoty zůstaly pořád v batohu, stačily kraťasy. Pokud bylo ráno nebo večer výjimečně chladno, oblékl jsem si pod ně spací podvlíkačky. Bunda a kalhoty se tak alespoň neošoupaly. Rukavice ani teplou čepici jsem neměl.

Proti dešti jsem kromě své bundy a kalhot měl pláštěnku na krosničku; Janča měla velkou pláštěnku na batoh, musela být tak velká, aby se pod ní schovaly navíc i dvě objemné karimatky, co na něm nosila připevněné: bez deště nepoužitá. Loni jsem chodil s deštníkem, který chránil kojence před sluncem. Byl na nic ve větru a ve zdejším náročném terénu by jen překážel v ruce.

Janča měla pár lehoučkých teleskopických hůlek, nosili jsme skoro pořád každý jednu; někdy bych na delší sestup uvítal i obě. Báře jsem hned první odpoledne vyrobil dřevěnou hůl, používala ji celou dobu, odložila ji jen na (pro ní) horolezeckých partiích. Vícekrát ji zachránila před pádem, ač často padala i s holí v ruce.

Nejlepší hračky pro děti bylo nic, vystačily si s krásnými horami a inspirujícími místy, kterými jsme procházeli, a milými lidmi. Každý den měly nové podněty a nové příležitosti a nápady na hry.

Vybavení pro čtyřleté dítě

Bára (čtyři a tři čtvrtě roku) šla, stejně jako loni, sama; nikde jsme ji nenosili; když nepočítáme, že jsme ji asi na dvou místech sesadili ze skály a asi dvakrát ji Janča přenesla na zádech přes potok. Tomu, stejně jako druhému dítěti nesoucímu se na zádech, jsme podřídili plánování, místo, přesnou trasu, denní itinerář i výbavu. Vlastní batůžek jsme jí opět nedali, jen by ji omezoval v rozletu, a po čase by ho vždy stejně chtěla nosit. Měla nové kvalitní zavřené nízké nepromokavé boty, noha se jí nepotila, malé puchýře měla jen první dny na malíčkách. Jako druhé boty, na cestu a pobíhání kolem stanu, měla lehké starší sandálky, holínky jsme jí letos již nebrali. Vzali jsme jí nepromokavou bundu (dost těžkou), kterou jsme pořídili loni během povodní ve Slovinsku.

Zbytek měla tradiční a normální oblečení (kraťasy, legíny, trička, jednu mikinu, čepici, rukavice). Rukavice si nasadila jen v prvním sedle a pak už ne. Z hraček měla jen malý bloček, sadu malinkých pastelek a malé karty na prší. Když šla Bára se mnou do kopce, a byla­‑li cesta dostatečně široká, abych ji držel za ruku, tak šla rychle jako dospělý. Pokud musela jít sama, což bylo letos většinou, tak se dokázala velmi loudat, často ji zastavila a psychicky vykolejila i malinká překážka. Jindy se rozběhla, vše přeskákala a radostně pokračovala dále.

Vybavení pro batole (1,5 roku)

Vendelín měl na nohou většinu času spíše bačkorové sandálky (když seděl v krosně, tak mu padaly z nohy ještě v Brně). Janča je opravila a vylepšila kouskem suchého zipu. Jako druhé boty měl holínky z lehoučké pěny EVA, v těch chodil ráno, když bylo mokro, a jednou večer po dešti. Naštěstí na ně nebyla moc příležitost.

I Vendík využíval na hraní většinou podněty z okolí. My jsme mu vzali malinkou konvičku na vodu, o které jsme už před lety jsme zjistili, že zabaví na dlouho a skoro nic neváží; dále měl knížečku na prohlížení, malinké autíčko a malinkou lopatičku, ta byla asi nejzbytečnější.

Nechal se nosit v krosničce na zádech a až na výjimky si v ní nikdy nestěžoval. Když byl náročný úsek nahoru či dolů a já jsem zrychleně dýchal nebo oddychoval, tak funěl vždycky se mnou.

Jídlo a voda

Bára neměla vůbec žádnou speciální stravu, jedla to, co my, ze společného ešusu: snídaně, oběd, večeře. Vendelínovi jsme do speciální nádoby připravovali extra stravu vhodnější pro batole; dostával jídlo, co jsme jedli my, jen žádnou sůl, bez cukru, ostřejšího koření a mléka. Bohužel buď nejedl skoro vůbec (ráno), a nebo chtěl jíst především s námi z našeho ešusu a ne ze své nádoby. Měl také z domu spoustu tzv. kapsiček (ovocných i slaných) a my jsme mu nějaké další přikoupili.

Věděli jsme, že potraviny půjdou dokoupit jen na jednom místě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ letovisku Foppolo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ po asi čtyřech, pěti dnech, takže jsme vzali jídlo na prvních pět dní, snídaní o něco více. Spoléhali jsme na to, že kdybychom se někde zdrželi déle, můžeme se stravovat na chatách. Ve Foppolu jsme nakonec jídlo nekupovali (velmi omezený sortiment potravin), ale sjeli jsme autobusem do údolí do prvního většího sídla, kde jsme nakoupili a pak se autobusem vrátili na stejné místo. Při dokupování jsme plánovali, že ještě půjdeme maximálně šest dní, a na tolik dní jsme vzali jídlo. Opět jsme počítali, že když se někde zdržíme, zastaví nás počasí či zdravotní komplikace, tak se nasytíme na chatách. Odhad nám přesně vyšel a my nikdy nehladověli.

Na žádné chatě jsme nakonec regulérně nevečeřeli ani nesnídali; jen jsme si na všech dávali odpolední/podvečerní kafíčko a jejich báječnou domácí čerstvou tortu (koláč, dort). Opravdové hlavní jídlo jsme si dopřáli až na Lago di Como.

Na všech chatách, které jsme navštívili, neměli na dokoupení žádné jídlo, leda sušenky, čokoládové tyčinky a bonbony. Všude se dalo pochutnat na domácí tortě (koláč, dort), a to vždy v několika variantách. Výjimkou bylo místo pod průsmykem San Marco, kde ve stánku vedle chaty prodávali chleba (v podobě placek). Na všech chatách vařili, nabízeli večeři, snídani či polopenzi. Sýry a mléčné produkty se daly získat na salaších, kterých bylo v horách plno. Mňam!

Plodinám, kterými jsme si zpestřili jídelníček, letos kralovaly borůvky. Několikrát jsme tudíž měli bohatou snídaňovou, tmavě modrou, kaši. I ve dvou tisících metrech se na přelomu července a srpna daly nalézt už zralé. Průběžně dělaly velkou radost Vendíkovi; když byl nespokojený, borůvky mu vždy spravily náladu. Také na ně neměl alergii, na rozdíl od jahod a malin. Malin a lesních jahod jsme potkali mnohem méně, zatímco ostružiny ještě nedozrály.

Vodu jsme nosili maximálně na půl dne; každý litr, já nesl pro Báru další půllitrovou petku, další menší láhev byla pro Vendu. Skoro všude jsme spali s přístupem k pitné, i k užitkové vodě na praní. Když jsme nespali úplně vedle kohoutku, dobírali jsme si ještě třetí, náhradní petláhev. Na cestě byl někdy pramen, někdy nějaké pítko jen tak v divočině či u nějaké soukromé chaty.

Ostatní

Ranní snídaně a balení s dětmi nám ráno zabraly minimálně dvě hodiny (rekord byla hodina a tři čtvrtě, maximum tři hodiny); i večer jsme potřebovali spoustu času.

V přestávkách, které jsme přes den dělali, jsme si my tři odpočinuli, a Vendelín naopak mohl běhat a zkoumat horský svět. Spal nejčastěji mezi dopolední svačinou a přestávkou na oběd, odpoledne už ne. Nejvíce vždy náležitě ožil odpoledne a podvečer u chat, kde bylo spoustu věcí k objevování.

– „Italiano e basta!“, takto shrnul jeden italský turista typický postoj na severu země, když jsme se chtěli s místními domluvit i jiným jazykem. Italština a dost!

Spettacolare: prohlašovali Italové a Italky, když nás potkávali na kopcích. Janču, mě i obě děti pak titulovali dalšími superlativy: bravo, magnifico, eccellente, brillante a hlavně bellissima Bára nebo bella Bára. Vendík byl „piccolino bambino“.

Orobské Alpy

Orobské Alpy, italsky Alpi Orobie, jsou pohoří v Lombardii na severu Itálie, severně od Bergama. Hlavní hřeben se táhne v délce asi 80 kilometrů mezi jezerem Como na západě a jezerem Iseo a údolím Val Camonica na východě. Severně je švýcarská hranice se známým pohořím Bernina (s nejvyšší horou východních Alp), kousek je to i do vyhlášeného Svatého Mořice. Nejvyšší horou Orobských Alp je Pizzo Coca (3 052 m). Pohoří je převážně vápencové, s horní hranicí lesa kolem 2100 až 2300 m.

Hory vymodelovaly ledovce, které zabíraly velkou část pohoří a vyhloubily typická údolí ve tvaru U, obklopená strmými svahy. V těchto údolích se donedávna nacházela řada malých i velkých přírodních jezer, člověk však z jezer „vyrobil“ přehrady pro výrobu elektřiny, a krajinu tudíž zásadně proměnil. Mezi typické druhy živočichů patří divoké prase, jelen, kamzík, kozorožec nebo svišť. V horách je hustá síť turistických tras a chat! Nejznámější turistická trasa je dálková turistická trasa Sentiero delle Orobie.

Sentiero delle Orobie con bambini

Dálková turistická trasa Sentiero delle Orobie jsou vlastně dvě samostatné vysokohorské trasy, spojující několik horských chat. První, occidentale (západní), začíná v údolí Stabina, vede přes pláň Bobbio, následně podél hlavního hřebene Orobských Alp od západu na východ a končí u rifugia Calvi. Druhá, orientale (východní), naopak začíná ve vápencovém kraji údolí Valcanale, napojuje se na horní část údolí Val Brembana, u chaty Calvi se setkává se západní trasou, vede horní částí údolí Seriana a končí v kraji dolomitů v pánvi Presolana. Stezka vede v nadmořské výšce od 1 000 do 2 800 metrů, průměrně v 2 100 metrech. Prochází celým přírodním parkem Orobie Bergamasche, rozmanitou a přitažlivou krajinou.

Pro zvládnutí expedice i s malými dětmi, jsme si vytvořili vlastní variantu dálkové trasy, kterou jsme nazvali Sentiero delle Orobie con bambini. Začali jsme v údolí Valcanale (lokalita Babes), tam, kde začínala trasa orientale, východní. Šli jsme přesně po ní, přes chatu Alpe Corte, sedlo dei Laghi Gemelli (2139 m), chatu Laghi Gemelli a traverzem po staré vojenské cestě až na chatu Calvi. Východní varianta od chaty pokračovala k severovýchodu, avšak pro nás už dost náročným terénem. My proto přešli na trasu occidentale a šli přibližně v jejím směru k západu. Od chaty Calvi až do zimního letoviska Foppolo jsme jí přesně kopírovali (trasa 208). Pak jsme si kvůli náročnosti a denním časovým možnostem naši trasu různě upravovali.

Z Foppola jsme to vzali tudíž „spodem“ přes Cambrembo, San Simone a nedaleko restaurace Baita del Camoscio jsme se opět napojili na „oficiální variantu“, po které jsme došli na rifugio Belicco. Odtud jsme sice šli k průsmyku San Marco, ale znovu spodem, po cestě 124 a 124A, a následně kousek po silnici. Ze San Marca jsme šli severně od hlavního hřebene, stále v traverzu, kolem jezer Pescegallo, Trona, Inferno, pak rifugio FALC a sousední rifugio Santa Rita. Odtud závěrem údolí Biandino, kolem jezera Sasso, na rifugio Grassi, kde opět vede „oficiální“ varianta, přesně po které jsme pokračovali dále na jih, až na pláň Bobbio. Trasa occidentale pokračuje ještě kus k východu do údolí Stabina. My jsme z pláně sestoupili k západu do městečka Barzio, kde jsme přechod hor ukončili. Mapa našeho putování

Naše varianta se úspěšně vyhnula asi všem obtížným úsekům, i tak jsme často chodili pro nás náročným traverzem s řadou míst, kde jsme se v naší sestavě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva dospělí a dvě malinké děti, z toho jedno na zádech –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ báli o sebe i o děti. Celou dobu jsme putovali velmi atraktivní krajinou, opravdovými drsnými, krásnými horami, ačkoliv jsme s batohy na zádech nezdolali žádný kopec.

Celé naše Sentiero delle Orobie con bambini mělo přes devadesát kilometrů, bylo nutné nastoupat 5400 metrů a zhruba tolik i klesnout. Chodili jsme většinou ve výškách 1700 až 2100 metrů, spali jsme často kolem 2000 m. Nejvyšší bod putování byl 2150 m n. m. nad Val Carisole. Nejčastějšími obyvateli hor nebyli lidé, ale pasoucí se krávy. Byly skoro všude, kde jsme chodili.

Celé naše putování (včetně rekreace u jezera) se přesně vešlo na tištěnou mapu Kompassu č. 105, „Lecco – Valle Brembana – Alpi Orobie“. Velmi se nám hodila pro plánování na několik dní dopředu, bylo na ní více cest než na internetových opestreetmaps (alias mapy.cz) a také přesněji rozlišovala pro nás těžší úseky (čárkované) a velmi těžké (tečkované). Mobily tak odpočívaly v batozích a vydržely pak bez dobití výrazně delší dobu.

Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.

↓  Prohlédni si celou fotogalerii  ↓

Mapa cestování