3. – 12. července 2023 Janča, Bára, Vendelín a Pavouk; na část cykloputování i rodina K. Celá fotogalerie z cesty
„Něco se děje, je strašný vichr!“ vzbudila mě Janča z polospánku. Stan se celý klepal a prohýbal. Janča chvíli držela pruty stanu zevnitř, já jsem se ho marně snažil přikurtovat z venku. Vrba nad námi se hrozivě nakláněla, bál jsem se, že na nás spadne. Janča raději vzbudila děti a běžely se schovat do zděného zázemí kempu. Jen co odběhly, přišel další z poryvů vichru, hlavní tyčka stanu se zlomila, protrhla stan a ten se roztrhl a skácel se. Už jsem nestihl ho lépe zvenku přivázat nebo naopak sedět a držet tyčky zevnitř. Naše vybavení a oblečení lítalo ven z trosek stanu. Rychle jsem házel zbylé věci do cyklobrašen, podařilo se mi i nějak sbalit i roztrhaný a rozlámaný stan a utíkal jsem se schovat za ostatními.
Nakládáme, přestupujeme
V pondělí brzy ráno jsme vstali, dlouho nám trvalo vše sbalit. V našem bytě náhodou přespával kamarád Radek, který nám pomohl nanosit věci na chodbu, pak až do výtahu, ze sklepa vynosit kola a cyklovozíky. Po osmé ranní jsme zapojili za dvě kola dva cyklovozíky, naložili děti, nasedli, rozloučili se a odjeli na nádraží. Začala nám týdenní expediční cestu z Domažlic do německého Řezna a dále, jak se uvidí. Na hlavním brněnském nádraží naštěstí již po letech víme, kudy se dostat s koly na perony (a po schodech a výtahem to není, do výtahu se bohužel kolo s brašnami nevejde, nemluvě o kole s vozíkem). Před devátou jsme nasedli do prvního vlaku, rychlíku do Prahy. Naštěstí byl nízkopodlažní a nemuseli jsme složitě manévrovat s koly. Nevýhodou bylo, že byl pomalý, zastávkový.
Náš původní plán bylo vyrazit na cykloexpedici o několik dní dříve a jet do Polska na relativně novou cyklostezku podél Dunajce. Avšak našim kamarádům, rodině K., se nechtělo tak daleko jezdit a navrhla, že pojedeme podél řek Kouba (Chamb) a Řezná (Regen), od českých hranic s Bavorskem do Regensburgu, stále jen po rovině nebo z kopce. Start a sraz naplánovali na úterý odpoledne ve Furth im Waldu. Nám se nechtělo tak dlouho čekat, tak jsme vyjeli o den a půl dříve. Než se potkáme, tak si pojezdíme na české straně, v okolí Domažlic, po Českém lese.
V Praze nás čekal první přestup na jiné nástupiště. Z nástupiště, kam jsme přijeli, se ještě daly kola svést, zpět na jiné nástupiště již vyjet nedalo. Výtah sice fungoval, byl ale malý: vše jsme museli oddělat, vynosit, hlídat brašny, vybavení, jedno dítě, druhé dítě. Bude starší dítě hlídat v podchodu/na nástupišti věci a nebo my musíme hlídat je? Hlídali jsme nejen kola, ale i cyklovozíky. Za dvacet minut bylo hotovo a my se usadili v dalším spoji, moderním rychlíku do Plzně. Jana ještě stačila zaběhnout do nádražní haly pro buchtičky (jednu tam v rychlosti zapomněla a nestihla se pro ní vrátit). Měli jsme, jako vždy, místenky pouze pro kola; naštěstí bylo místo i pro cyklovozíky: byla to moderní souprava s dostatkem místa na kola či kočárky. Vlak byl dosti prázdný, tak jsme si mohli sesednout dohromady. Mimořádně hloupý informační systém Českých drah nám sice přidělil dvě místa poblíž kol, avšak další dvě do úplně jiného vagónu, asi si myslel, že si chceme během cesty od dětí odpočinout.
Za hodinu jsme vystoupili v Plzni, kde nás čekal poslední plánovaný přestup, na osobák do Domažlic. Museli jsme obejít celé nádraží, které zrovna bylo v rekonstrukci a opět již klasika: vše vynosit či navozit k výtahu, rozpojit vozíky, sjet na čtyřikrát dolů, hlídat děti i věci. Pak obejít nádraží a opět vše vynosit nahoru. Vlak byl starý, vysokopodlažní, s úzkými dveřmi, takže pokračovalo vše náročně vynosit nahoru, sundat kola ze širšího vozíku (aby se vešel do dveří) a vše umístit na vagon. Opět nenechat nikde žádné věci, natož dítě. Měli jsme na přestup dvacet minut a akorát jsme to stihli.
Skoro prázdný osobák nás provezl předměstím Plzně a vezl západními Čechami. Chvíli s námi seděly dvě větší holčičky, Bára je pozorovala, jak umně lezou po oknech. Po půl čtvrté jsme byli na konečné v Domažlicích (jeli jsme z konečné na konečnou). Naposledy jsme vyndali věci z vlaku, na nádraží nebyla nástupiště, takže výstup z vlaku byl prudce dolů do hlíny. Vše jsme zapojili, naložili věci a děti do vozíků a pohodové putování začalo. Naposled jsme takovou delší cykloexpedici podnikli před třemi lety, když měla Bára devět měsíců a my jeli 500 km podél řeky Mohan.
Koupání a výšlap na Čerchov
Obě děti okamžitě usnuly, my jsme si prohlédli domažlické náměstí, dokoupili večeři a dobroty a vyrazili směrem k německé hranici, k Babylonu a Čerchovu, na který jsme se chtěli zítra podívat. Pěknou krajinou podél potoka Zubřina jsme jeli lesy hned z Domažlic. Přejeli jsme po lávce přes železniční trať, zároveň po lávce tekl potok: prý jediný takový akvadukt přes trať v České republice. V lese už byly skoro zralé borůvky: hned jsme s Bárou vyrazili „na pastvu“. Kolem páté jsme dojeli na Babylon: rybník, městská pláž s luxusním přístupem do vody (i pro vozíčkáře), vodní atrakce, převlékárny, sprchy, sportoviště pro malé i velké, spousta laviček, vše zdarma a perfektní servis. Vyplácli jsme se na břeh, ačkoliv bylo oblačno (asi 25 stupňů), tak jsme se pěkně vykoupali. Hlavně se koupala Bára s novým plovacím zařízením. Navečeřeli jsme se a kolem sedmé jsme na kolech pokračovali. Původní plán byl nocleh někde pod Čerchovem, ale protože bylo již dost pozdě, tak jsme se utábořili asi po třech kilometrech na pěkném místečku v lese. Kolem nás byly zralé lesní jahody a borůvky, hned jsme měli čerstvé ovoce, a Bára ještě nasbírala do snídaně. Celkem brzy jsme šli spát.
Po 3. 7. 2023 Brno–Domažlice /vlak/; Domažlice – u Babylonu /11 km + 5 km v Brně kola/
V noci bylo teplo, ale několikrát sprchlo, ráno svítilo sluníčko na nedalekou paseku. My byli na pěkném místečku, ve stínu stromů. Müsli s čerstvými jahůdkami a borůvkami nás příjemně nastartovalo a nakoplo na výškově náročný den. Chtěli jsme dnes vyjet na nejvyšší horu Českého lesa Čerchov a přejet do Německa, kam měla večer dorazit rodina kamarádů K. V půl desáté jsme vyjeli, po dvou kilácích potůček pod silnicí, kde Janča vyprala pleny, jelikož na dnešek jsme tábořili sice na pěkném místě, ale bez přístupu k vodě. Musela vyčistit ranní „epizodu“, kdy děťátko naštěstí pokakalo jen pleny a těsně minulo naše spacáky. Začalo skoro trvalé stoupání, ve vesnici Chodov jsme doplnili vodu a po chvíli už poprvé tlačili. Abych měl lehčí náklad, tak Bára musela jít sama vedle kola s vozíkem, což se jí moc nelíbilo. Dávala to najevo tím, že trvale měla buď hlad, žízeň nebo obojí. Asi dva kiláky jsme museli jet po hlavní silnici, kolem pomníku Jindřicha Šimona Baara. U sedla v Caparticích jsme silnici opustili, odbočili na lesní cestu a čekalo nás ještě skoro 400 výškových metrů vzhůru. Asfaltka, střídaly se mírné a prudké úseky, Bára už naštěstí většinu prudkých úseků šla bez větších stížností pěšky a odlehčila tak významně vozík, který jsem spolu s kolem tlačil. Jana měla „naloženo“ prcka stále, i tak přesto drtivou část dokázala vyjet a nemusela slézat a tlačit. Podél cesty krásné náprstníky.
Poslední dva kilometry byla stará panelová silnice, už trvale prudce vzhůru, Bára tak měla možnost se pěkně projít. Cestou jsme potkávali první účastníky cyklo závodu „1000 miles“, který vede z Hranice u Aše na západě Čech do Nové Sedlice na východě Slovenska. Na vrchol jsme došli/dojeli asi o půl jedné, „přivítal“ nás vojenský objekt, stará kamenná rozhledna, dvě hospody/restaurace, altán, vrcholová skalka. Byl dost opar, tak jsme si rozhlednu odpustili, stačil nám výhled z vrcholové skalky. Dali jsme si svůj oběd, Bára nanuk (ač skoro ho nejedla) a po hodině a půl jsme vyrazili dál, čekala nás cesta převážně dolů.
Drachensee a Kouba
Lesem jsme se vrátili dva kilometry a pokračovali po cestě zvané Horizontála (opravdu vedla, ač v úbočí, po rovině), až jsme sjeli k České Kubici a lesní cestou na Folmavu, kde jsme si dokoupili v místní malé sámošce. Včera jsem zjistil, že mé krásné „krokodýlí“ boty by nemusely vydržet až do konce, tak jsem si u jednoho z mnoha vietnamských stánku koupil raději nové boty. Abychom si ušetřili stoupání, tak jsme do Německa sjeli po hlavní silnici a přes bývalý hraniční přechod a bývalá odstavná parkoviště. Po malinkých silničkách jsme dojeli na přehradu Drachensee, ležící hned vedle Furth im Waldu. Málem jsme kola s vozíky přenášeli po schodech na lávku a z lávky, ale zrovna tam šli místní a ti nám poradili jen malinkou zajížďku, kde se kola vynášet nemusela.
Přehrada byla spíše větší rybník, u hráze byl pochopitelně prudký vstup do vody; my se proto usadili na levém břehu na udržované loučce s mírným vstupem do vody. Byla tu i restaurace, záchody, pitná voda. Ač bylo pod mrakem a voda studenější, tak si Bára lehce zaplavala.
– „Nestíháme sraz“ volal K. kolem šesté hodiny. Měli jsme se za chvíli potkat u nádraží ve Furthu.
My už jsme byli nachystaní, tak jsme stejně vyrazili, minuli městské koupaliště a prohlédli si centrum Furth im Waldu. Asi dva kiláky od centra, na kopci nad řekou, na malé loučce na kraji lesa jsme se utábořili. Kolem půl osmé dorazila (přijela autem až k lesu) rodina K. s dvojčátky a začalo naše společné putování. Uvařili jsme si první teplé jídlo a šli spát. Opět tu nikde nebyla tekoucí voda a večer, ač na suchém kopci, hodně kousali komáři.
Přečtěte si i další cestopisy4. 7. u Babylonu – Čerchov–Folmava – Furth im Wald /asi 35 km/
Ráno nás přivítalo modrem, nebyla skoro rosa. Ačkoliv jsme byli ve stínu, tráva byla hned suchá. Snídali jsme a balili. Holky si hrály sběrem klasů obilí. S Bárou jsem se kus prošel polňačkou mezi obilím, čekali jsme, než K. dobalí. Vrátili jsme se do Furthu a napojili se na cyklostezku. Rozpršelo se, rodinka K. přebalovala své věci, Janča vyrazila na první vhodné místo prát do řeky pleny. Jeli jsme skoro po rovině podél železniční tratě a podél řeky Kouba, německy zvané Chamb, po cyklostezce Chambtal Radweg. Trať se klikatí, je neelektrifikovaná, vypadá jako lokálka. Je ale smutné, že po ní jezdí mezinárodní vlaky spojující dvě milionová města (!).
Před Chamem se Kouba vlévá do řeky Řezná (Regen), vlastně tu končí Chambtal Radweg a napojuje se na Regental-Radweg (tato cyklostezka vede až z Bavorské Železné Rudy, kde v Čechách řeka Regen/Řezná pramení).
Po dohodě jsme vypustili koupání (?!) a naplánovali oběd na dětském hřišti na začátku Chamu: hřiště tu bylo, luxusní; začali jsme jíst. Bohužel nebe bylo černější a černější, naštěstí hned vedle hřiště byl vysoký most nad údolím. Pod ním jsme se schovali, jakmile začalo pršet, a vydrželi tu asi hodinu a půl, než přestalo. Jak jsme čekali, přijel si nás prohlédnout místní borec na kole a vyptával se, jak cestujeme. Všem holčičkám rozdal pišingry. Nemluvil moc německy, používal překladač a dle něj jsem poznal, že je to Albánec, ba kosovský Albánec. Vjeli jsme do centra Chamu, kde jsme si prohlédli náměstí. Všechny holky obdivovaly kašnu, která stříkala nejen nahoru, ale i do boku a z různých bočných kamenů. Vypadala moc pěkně, kruhová, moderní. Projeli jsme městskou bránou a pokračovali podél řeky Regen (Řezná). Kolem čtvrté jsme dojeli na pěkné místo, vodácké tábořiště na kraji vesnice Untertraubenbach. Přímo u vody, na kraji velké rezervace meandrující řeky. Ohniště, kadibudky, plácky na stan a dobrý přístup do vody. Jen pitná voda tu nebyla. Dalo by se tu spát, ale Lucka projevila přání jet dál, tak jsme se ani koupat nešli. Nakonec jsme tu zůstali dvě hodiny. Kolem spousta ptáků, info cedulí, vysoká dřevěná pozorovací věž. Dále do rezervace byl v hnízdní sezóně (březen-červen) dokonce zákaz vstupu. Řeka Regen byla nádherná, meandrující… Po dešti už zase odpoledne chvílemi svítilo slunce.
Pokračovali jsme dál, bohužel místo řeky podél dálnice, a v sedm večer dojeli do města Roding. Plán bylo vodácké tábořiště na klidném místě na kraji parku u vody. Místo klidu jsme se ocitli v rušné „diskotéce“, kolotoče, stánky: probíhal tu zrovna jakýsi městský festival. Na konci parku bylo opravdu něco, co by mohlo být tábořiště, nebylo tu však žádné označení. Janča šla do nedaleké hospody pro vodu a pán jí hned nabídl kemp a zavedl nás právě na toto tábořiště. Dospělci jsme zaplatili po sedmi eurech, děti nic (další poplatky už nebyly). Dostali jsme klíče od sociálního zařízení a speciální budky, dřezu na mytí nádobí. Po večeři jsme s Jančou chvíli poseděli v hospůdce, pivo i limo sice flaškové, ale dobré a velmi levné (pivo po dvou euro, skoro levnější než na Moravě). Večer jsme s holkami vyrazili na blízké hřiště. Kolem deváté byly v rovinaté krajině v dálce vidět nádherné červánky! Mrňousovi jsem zahrál na ukulele a kolem půl desáté jsme šli spinkat.
5. 7. Furth im Wald – Cham–Roding /asi 36 km/
Ráno bylo po nočním ruchu ticho, jen pár pejskařů, kolem osmé již krásně svítilo slunce, snídali jsme. Trochu nás zdržovalo, že se s jedním klíčem chodilo daleko na toalety a umývání. Po desáté měla naše rodinka sbaleno a chtěli jsme vyjet. Ale ouha: prázdné kolo od vozíku. S Bárou jsem tekoucí řeku Regen využil na hledání díry v duši. Byla opravdu píchnutá, lepil jsem. Kolem půl jedenácté jsme vyrazili, že počkáme opodál na kraji městského centra na břehu řeky. Tu jsme asi hodinu a čtvrt čekali na pěkném místě pod centrem, pod mostem přes řeku, byly tu moderní mola=přístupy na vodu na pozorování kachen a dalších vodních ptáků, kterých bylo v okolí řeky spousta: volavky, čápi, divoké husy. Jana si zašla s Bárou na rychlou návštěvu centra.
Nádherná Řezná
Před dvanáctou jsme všichni společně vyrazili po proudu Řezné. Hned za městem byla úzká lávka přes řeku, kde jsme si vzájemně pomáhali, abychom se tam s koly s vozíky protáhli. Čekal nás první a v celém údolí asi jediný výjezd: nejprve ke kapli (kde K. zůstali na dětském hřišti) a my jsme jeli dál. Tedy já jsem šel a tlačil kolo s vozíkem, Bára šla pěšky. Borůvky byly zralé, hned bylo veseleji. Krásná cesta lesem, ještě jsme chvíli stoupali a hned zase klesali, les, louka, opět jsme sjeli k řece. Slíbili jsme, že zůstaneme stát na prvním dobrém místě na koupání. Děti spali, místo stále nic, tak jsme jeli furt dál až do vsi Walderbach (pod mostem pěkné místo, ale ve vodě hned hloubka), kde asi 300 metrů po proudu na levém břehu byl krásný turistický altán s vyhlídkou na zámek a hlavně pěkný přístup do vody. Po kratším čekání dorazila i rodina K. V příjemném stínu jsme tu obědvali a čáchali se ve vodě: na plavání bylo příliš mělko a ne zas tak teplo. Potkali jsme tu první vodáky: přesněji jednu loď s pádlující dvojicí.
Kolem půl páté, že už snad všichni pojedeme dál. My jsme kamarádům řekli, že potřebujeme nakoupit, že za deset kilometrů je město, kde nakoupíme a pak za osm kiláků je kemp. Sami jsme vyrazili, jelo se vesměs podél řeky (po chvíli pěkné tábořiště a hřiště), podjeli jsme dálnici a v Nittenau se „saturovali“ nákupem a zmrzlinou. Když do skoro hodiny nepřijeli, tak jsme dle domluvy vyrazili dále, jeli jsme těch osm kiláků podél řeky, 80 % cyklostezka přes malé vesničky, ale nic pěkného: jelikož vedla stále podél hlavní silnice. Údolí se pomalu zúžilo, louky a pole s obilím a kukuřicí nahradily svahy, lesy, balvany v řece..
Ve Steflingu pod stejnojmenným hradem jsme si doplnili vodu a po třech kilácích jsme dojeli do malinké osady Marienthal na vodácké tábořiště, ležící přímo v ohbí Regenu, který od Chamu teče k západu a tu se stáčí k jihu a tak teče až do Řezna, kde se vlévá do Dunaje. Kolem půl sedmé bylo ještě krásně teplo, vlezli jsme si do řeky, umyli se a vykoupali, Bára se trochu čáchala. Dno řeky bylo pokryto koberci mušliček!
Na druhou stranu řeky vedla vodní lanovka, ale ovládání bylo na druhém břehu. Taky u břehu kotvila pramice, ale uvázaná na zámek. Tím se možnosti, jak se případně suchou nohou dostat na druhý břeh vyčerpaly. Hospoda zavřená. Postupně se tu objevili na chvíli asi tři cyklisté, ale pak už jsme byli jen sami. Postavili jsme si stan a navečeřeli z bohatých zásob ze sámošky.
Večer jsme se telefonem (skoro nebyl signál) spojili s rodinou K., že „zkysli“ v placeném kempu v Nittenou, že už jejich holčičky nebyly ochotné a schopné jet (tedy sedět ve vozíku) dál. My jsme dnes ujeli asi 32 kiláků, oni přibližně 24 km. Děti jsou prý trochu nemocné, uvidí se, co zítra. Dnes jsme cestou pozorovali čápi, volavky, bažanty (včera bylo ptactva mnohem více). V řece bylo málo vody, zato hodně zelených „řas“.
6.7. Roding–Nittenau–Marienthal /asi 32 km/
Vzbudili jsme na nádherném, klidném místě v ohbí řeky Regen. Regen je luxusní to řeka: spousta ostrovů, slepých a zazemněných ramen, ptáci, kameny v řece, místa na koupání: ty jsou vesměs zaznačeny na mapách. Od rána bylo slunečno a vedro, všechno vyprané prádlo nám krásně uschlo, než jsme o půl jedenácté odjeli. Od rána jsme se i proto snažili pravidelně a dostatečně pít: naštěstí nad silnicí stál obydlený dům s paní, co nám vodu dala. Na tábořišti jsme večer, v noci i ráno byli úplně sami.
Ve vedru jsme pokračovali podél řeky k jihu, v Hirschlingu přejeli na pravý břeh (u mostu nádherná pláž) a po malé silničce jsme dojeli do městečka Regenstauf (od rána asi 13 km). Kolem půl dvanácté jsme zaparkovali kola u mostu přes Regen na místě, kde měla být říční pláž. Zrovna tu něco stavěli, ale sousední pláž pro pejsky byla volná. Dvě hodiny jsme tu pobyli, ve vodě mělko, oblázky. Procházka vodou byla pěkná, ale na plavání to nebylo.
Nevěděli jsme, jak to bude s rodinkou K., tak jsme si udělali pěší výlet na druhou stranu řeky a po křížové cestě vystoupali na kopec Schlossberg (436 m; 100 metrů vzhůru). Bylo slunečno a vedro, naštěstí cesta vedla lesem. Slibovaná rozhledna i dvě restaurace a infocentrum byly zavřené, dvě dětská hřiště fungovala. Zacházečka k Lurdské jeskyni byla zcela zbytečná, nebylo to nic. Bára si pohrála, vrátili jsme se ke kolům.
Jedeme sami
Přečetli jsme si vzkaz od rodinky K., že jsou trochu nemocní a odpoledne pojedou úplně jiným směrem, než jsme my, a dále také někam jinam, než nám všem původně naplánovali. My se rozhodli, že dojedeme dle původního plánu na jih podél řeky do Řezna a dále se uvidí. Na kolech jsme pokračovali, Bára hned usnula. Jelo se nejen podél pěkné řeky, ale bohužel i podél nepěkné a hlučné dálnice. Cestou pod splavem perfektní pláže s infrastrukturou, taky spousta lidí (ale bez hřišť pro děti).
Kolem čtvrté jsme dojeli skoro až „na konec“ řeky Regen, do centra Řezna, na jednu z posledních pláží na pravém břehu, těsně před ústím do Dunaje. Hodinka u vody a ve vodě. Mělko, ale celkem proud.
Z Řezna se nabízely tři možnosti pokračování, na západ proti proudu Dunaje (Ingolstadt, Donauwörth, Ulm), na východ po proudu (Pasov, Linec), či na sever proti proudu řeky Náby (Naab). Dnes bylo ale nutné se někde utábořit, nejbližší další kemp po proudu byl 50 km, zvolili jsme kemp na kraji města, na břehu Dunaje. V centru Řezna jsme si dopřáli zmrzlinu, přešli starý most, navštívili stará náměstí. Všude se smělo jezdit na kole, projeli si malé uličky, Janča dokoupila v sámošce. V turistických informacích jsme si potvrdili domněnku, že další kempy, než o kterých jsme věděli z map, tu nejsou.
Kemp byl skoro prázdný, byl to pozemek kanoistického klubu, Kanu-Clubu. Fungoval totálně nízkoprahově, žádné dotazy, žádné formuláře, žádná recepce. Jen uvnitř budovy se do obálky vložily peníze a napsal počet dospělých osob (2) a počet nocí (1), dohromady jsme zaplatili 20 euro. Autem se do areálů nesmělo, tak tu tábořili jen samí cyklisté (mohli by i pěšáci a vodáci).
Na večeři jsme zašli do vedlejší hospůdky u fotbalového hřiště, bohužel na všechno byla jedna paní, i prosté nalití nápojů trvalo předlouho. V nabídce byla jen „univerzální“ smažená jídla s hranolky, žádná bavorská kuchyně. Vedle u stolu seděli náhodou Češi, kteří ve městě již dlouho žijí. Měli dvouletého synátora, Bára si měla chvíli s kým hrát, když už „přišla“ o společnost K. holčiček. Opět jsme usínali v teplém večeru.
7.7. Marienthal–Regenstauf–Regensburg /asi 32 km + 1 km pěšky/
Po proudu Dunaje
Celou noc i ráno bylo teplo, naštěstí Kanu-Club byl celý pod stromy a na tábořišti byl proto obstojný chládek. O půl desáté jsme opustili perfektní místečko, které lze všem doporučit, a vyrazili jsme po Dunajské cyklostezce po proudu Dunaje, směr Pasov a Linec. Uvidíme, kam dojedeme. Hned jsme přejeli na severní břeh a naposled si přejeli po mostě přes řeku Regen a podívali jsme se znovu na soutok Regenu a Dunaje (Dunajského kanálu). Ač jsme chtěli jet stále podél řeky, znamenalo to často spíše dále od řeky. A když už jsme jeli poblíž vody, tak tu vedl protipovodňový val a my jsme jeli ze „špatné“ strany. Řeku jsme tudíž moc neviděli. V městečku Donaustauf jsme si dokoupili (byla sobota dopo) a jeli jsme dál. V jednom místě jsme si cestu malinko zkrátili a ve vesnici Pondorf jsme si na dětském hřišti dopřáli přestávku na oběd.
Pokračovali jsme dál, myslel jsem, že se vykoupeme v nedalekých (štěrko)písácích, děti obě spali, tak jsme koupání vynechali. Odpoledne jsme se zastavili v městečku Bogen v cukrárně na zmrzlinu.
Bylo by bývalo lepší přejet na druhý břeh, protože tady po pár kilácích se nedalo podél Dunaje pokračovat, ale musela se udělat další zajížďka (5–6 km). Z rovinaté krajiny byl hezký výhled na jižní část Bavorského lesa, s vrcholy kolem tisíce metrů.
Cesta ubíhala pomalu, až zase ve vsi Mariaposching jsme se napojili na stezku podél řeky. Potkali jsme první drsoně, rodinku s třemi dětmi ve věku devět (jelo samo), sedm (to mělo kolo zapojené za jiné kolo) a dva (v cyklovozíku). Byli na několika měsíční cestě z Paříže do Budapešti. Chvíli jsme jeli po hrázi s výhledy na Dunaj, ale bohužel hráz byla kamenná. Když už to vypadalo na kvalitní cestu po hrázi, tak tu probíhala nějaká rekonstrukce, cesta byla zavřená a my museli po silnici.
Těsně po šesté jsme unaveni přijeli do kempu na břehu Dunaje ve městě Deggendorf. Děti a stan nám neúčtovali, platili jsme jen za nás dva dospělé. Kemp byl sice na břehu, ovšem všechna místa s výhledy na řeku už byla obsazená. Obsluha nám proto určila opodál samostatný rodinný prostor, protože tu právě zakotvila ona francouzská rodinka se třemi dětmi. Pláž byla hned pod kempem, dalo se jít do vody, voda byla čistá. Janča si zaplavala více, já malinko a Bára vůbec: bála se proudu tekoucího Dunaje. Opodál bylo velké dětské hřiště: Bára byla nadšená, především z velikého modelu Dunaje od pramene v Černém lese do Černého moře. Večeři jsme si uvařili vlastní a nápoje si dali z automatu na skleněné lahve. Večer si Bára hrála s francouzskými dětmi a měla o zábavu postaráno. Zítra bychom mohli dojet až do Pasova.
Dnes bylo hodně objížděk, ba i objížďka objížďky: kolem Dunaje se stále staví či vylepšují protipovodňové hráze, poldry a pod. Někdy nebylo jasné, zda by se uzavřená místa dala s kolem projet.
8. 7. Regensburg–Bogen–Deggendorf /87–88 km/
Od ráno bylo vedro na zhebnutí, naštěstí na našem plácku byl i kus stínu, kde jsme se krčili před spalujícími slunečními paprsky. Vedro mělo výhodu: vše mokré hned uschlo! Vstali jsme kolem sedmé-půl osmé, v Dunaji se pěkně praly plínky. Už už jsme chtěli s Bárou vyrazit napřed, že se zastavíme ještě na hřišti, a zjistil jsem, že kolo vozíku je opět píchnuté, Dunaj jsme využili (ponořením do řeky) na zjišťování, odkud z duše uniká vzduch a následně jsem lepil díru.
Po desáté jsme už v pekelném vedru vyjeli z Deggendorfu, projeli jsme po kraji centra, brzy se dostali zase k Dunaji, bohužel jsme zase jeli za valem či dokonce podél silnice (resp. hučící dálnice A3). V jednu chvíli jsme přejížděli slepé rameno Dunaje pokryté lekníny, u nás by to byl široký veletok. Místy se Dunaj opustil a kličkovali jsme mezi poli, přes vesničky. V poledne jsme přijeli na plánované místo Badeweiher Sattling, kde v mapě byla naznačena pláž a kiosek a opravdu: Byl to krásný bývalý štěrkový lom, vstup zdarma, upravená pláž, kiosek, toalety. Dvě a půl hodiny jsme tu pobyli (a přečkali největší hic): koupali se, jedli, Bára si i sama plavala ve vyznačené mělčině, koupací zóně pro děti. Velká radost. Ač bylo stále vedro, vyrazili jsme dále, čekalo nás ještě skoro čtyřicet kilometrů. Po pár kilometrech jsme se vrátili k Dunaji, projeli po kraji městečka Vilshofen (most přes Dunaj), cestou konečně výhledy na řeku. Krása.
– „Tati, to jsou pastelky!“ prohlásila Bára a myslela tím červené a zelené bojky, které vyznačovaly v řece plavební koridor.
Dvacet kiláků před Pasovem jsme si v městečku Windorf dali všichni zmrzlinu. Stánek byl přímo na cyklostezce, což jsme nevěděli a nějakou dobu jsme ho hledali. Bára jako vždy jahodovou. Během dne jsme už potřetí doplňovali pitnou vodu a ani to nestačilo. Ve stínu bylo minimálně 30 stupňů.
Až do Pasova jsme jeli podél řeky, protože tu nebyla hráz (díky vzdutí jezů), tak jsme měli dlouhý úsek krásnou vyhlídku na řeku: nákladní remorkéry, výletní lodě, malinké i větší čluny. Těšil jsem se, že pojedeme přes zdymadlo, ale cesta byla zavřená a museli jsme využít vedlejší most. Trochu zdlouhavě jsme jeli Pasovem po pravém břehu, žádný perfektní, bezkolizní průjezd, spousta semaforů. Přejeli jsme po starém mostě přes Dunaj a krátkým tunelem jsme se dostali na soutok Dunaje a Ilzu. Asi půl kilometrů proti proudu Ilzu bylo tábořiště, kam jsme lehce po šesté dojeli a ubytovali se tu. Opět to byl Kanu-club, určený zase hlavně pro cyklisty a vodáky, karavany, obytňáky sem nesměly. Chtěli jsme se koupat v řece, ale Bára protestovala: mělčiny, horší přístup k vodě a přitom trochu proud se jí nelíbily.
Večeři jsme si dali ve zdejší restauraci. Byl tu komplikovaný systém objednávek: museli jsme si vykřížkovat jídla a nápoje na papírovém formuláři. Navíc neměli žádná dětská jídla v nabídce. Slíbili nám dětskou porci, ale pak nedodali! Papírky s křížky způsobovaly zmatky v objednávkách, placení šlo jen hotově: noooo, tady už tedy nikdy nejíst!
Se západem slunce jsme se šli projít na blízké dětské hřiště (více hřišť pro všechny věkové skupiny; pěkný přístup do vody, teď už všude bylo prázdno). Ve čtvrt na jedenáct jsme se konečně všichni uložili do našeho stanu ke spánku.
Uvidíme, co další den. Zda-li zůstaneme na stejném místě a uděláme výlet po okolí, nebo pojedeme dále. Za cíl celého putování jsme zvolili Linec, kam to bylo ještě 100 kilometrů a měli jsme asi dva a půl dne času.
9. 7. Deggendorf–Pasov /62 km/
Od rána bylo strašný vedro a na stan svítilo slunce. Trochu jsme uvažovali, že tu zůstaneme a někam se projdeme. Ale ve vedru nás to nikam nelákalo. Tak pojedeme dále po proudu, jen čtyřicet kilometrů, menším tempem. Když jsme všichni vstali, tak většina cyklistů už byla pryč, aby ujeli co nejvíce, když není velký hic. Vedle nás stanovala dvojice, co vyrazili na cestu z Pasova přes Slovinsko a Balkán do Řecka a zpět. Dopoledne jsme si dopřáli oblíbené hřiště. Prošli jsme se, stejně jako při minulých návštěvách, po špici soutoku Innu a Dunaje v centru Pasova, Báře se tu líbilo. Vrátili jsme se na severní břeh a jeli jsme po cyklostezce, což bylo bohužel paralelně s hlavní silnicí, kde jezdila spousta aut.
Příjemné koupání na tajném koupališti
Skončily „nekonečné“ široké roviny, po obou březích už byly lesnaté stráně, nad nimi kopce, krajina se zcela proměnila. Bohužel tu asi nebylo místo, aby cyklostezka mohla vést dále od silnice. V první sámošce za městem jsme dokoupili (i jídlo pro mrně) a dalších 15 km jsme jeli sice s vyhlídkou na řeku, ale bohužel furt podél silnice. Až v městečku Obernzell opustila hlavní silnice údolí a my pokračovali jen po malé, příjemnější silničce. Po šesti kilometrech jsme přijeli na plánovanou zastávku: posezení a hřiště u vodní elektrárny na Dunaji. Nachystali jsme si vše na oběd, vyložili mimi, aby se protáhl, a zrovna se rozpršelo. Čekalo nás podloubí (a vedle restaurace, toalety, výstava), kde jsme přeháňku a oběd přečkali. Po dvou hodinové pauze jsme pokračovali po proudu řeky.
Přejeli jsme z Bavorska do Horního Rakouska. Konečně tu byly perfektní výhledy na řeku. Ve vesnici Niederranna jsme chtěli přejet most a pokračovat posledních deset kilometrů na pláž/ do kempu. Těsně před nájezdem na most jsem si na poslední chvíli všimli, že nahoře nad silnicí chodí lidi v plavkách, že by nějaká voda? Opravdu. Byl to menší klasický betonový bazén, na jedné straně mělčina a na druhou stranu se skloňoval do hloubky (na mapách.cz nebyl zaznačen jako koupaliště). Napájený byl potokem, voda byla tudíž dost studená, výrazně studenější než Dunaj, ale kvalitní a osvěžující. Hodinu a půl jsme tu pobyli, koupali se, Bára si užila plavání v mělčině, mimi mělo pro sebe stín. Kromě nás tu bylo jen pět dalších lidí. Starší paní Báře radila, jak má příště běhat kolem bazénu, aby nespadla do vody.
Přejeli jsme řeku a dostali se na pravý břeh. Dokonalou rovinku jsme vyměnili za kratší a prudší výjezdy a sjezdy. Sice jsme jeli po samostatné cyklostezce, ale opět podél hlavní silnice. I jsme byli dost vysoko nad řekou. Plánovaná říční pláž byla kdesi hluboko pod námi, pro Báru by tam stejně nebyly mělčiny. Po dalším kiláku jsme přijeli do osady Schlögen, ležící přímo v největším ohybu Dunaje. Bylo už šest hodin, ač jsme jeli dnes jen krátký úsek.
Ubytovali jsme se ve zdejším drahém kempu (hlavně asi jako zázemí pro kotvící desítky jachet). Vykázali nám místa pro stany na sice pěkné loučce, ale přímo u hlavní silnice: byl hluk celé odpoledne, nebylo tu žádné posezení (zlaté kanu tábořiště). V kempu byla sámoška. Koupat v řece se prý nikde nedalo (přístaviště jachet), byl tu ale bazének s chlorovanou vodou. Večer jsme si navařili jídlo a chvíli si zahráli na ukulele (ač Bára většinu času pobyla na malinkém hřišťátku u bazénu). V kempu také chyběla společenská místnost či místnost, kam se schovat před nepřízní počasí, což je nejen déšť a zima, ale i vedro. (Kanu-kempy, vlastně obyčejná tábořiště, krytá posezení vždy měla, také tam byly stoly, lavice i křesílka na sednutí. I říční tábořiště v ohbí Regenu mělo posezení s lavicemi. Ach jo!) Nikde se nedalo na nic sednout. Na nejdražší kemp to bylo dosti hloupé místo.
Večer jsme koukali na osvícené dlouhé výletní lodě, které tady musely „vybrat“ prudkou „zatáčku“. Ještě nás čekaly další dva dny na kolech.
10. 7. Pasov–Schlögen /42 km/
Nádherná zatáčka na Dunaji
Ráno bylo tradiční vedro a bohužel již od půl šesté hned vedle našich hlav jezdili osobáci a náklaďáci. V ruchu motorů jsem nemohl spát, hluk trval celé ráno. Výhodou kempu byla, kromě krásné polohy, nedaleká vyhlídka na Dunaj. Po snídani jsme tudíž vyrazili pěšky na vyhlídku s poetickým jménem Schlögener Blick. Stoupali jsme necelé dva kilometry, většinou naštěstí ve stínu lesa.
Myslel jsem, že to bude nějaká rozhledna, ale bylo to polokruhové vyhlídkové místo v úbočí kopce s vyřezanými stromy, takže tu byl skvělý výhled z asi 150 výškových metrů nad hladinou řeky. Dunaj pod námi tvořil prý nejkrásnější a nejostřejší „zatáčku“ či meandr. Bohužel kolem desáté už byl opar a výhledy byly omezené. Bára si cestou stěžovala, např. na tlačící boty. Ale došla tam i zpět, zralé maliny byly dobrým flastrem na bolest! Prohlédl jsem si také zdejší vykopávky římských lázní.
Mysleli jsme, že se ještě vykoupeme v bazénu, ale nakonec jsme po sváče kolem půl dvanácté v největším vedru odjeli. Možná dnešek byl nejteplejším dnem, 34 stupňů ve stínu. Pokračovali jsme, skoro furt po rovině, nádherným úzkým kaňonem řeky Dunaje, skoro pořád s výhledem na řeku. Prudké zalesněné srázy, okolo kopce. Nejlepší byl stín, jelikož jsme střídavě jeli lesem a nejeli jsme furt v polední výhni. Potkávali jsme spoustu cyklistů, mnohem více než v předchozích dnech.
Zjistili jsme, že v další vesničce Inzell, jen čtyři kiláky od předchozího nocoviště byl příjemný kemp, kde jsme mohli případně nocovat a měli bychom větší klid! Kemp nebyl ani na mapě (tam značen jako Gasthof Zum heiligen Nikolaus). Cestou asi dvě hospody. Míjeli jsme říční trajekty, co jezdily na druhý břeh. Řeka postupně asi pětkrát změnila směr toku a my jsme se „točili“ spolu s ní.
Po kraťoučké přestávce na břehu řeky s výhledem na hrad na protějším kopci jsme pokračovali až do města Aschach, kde jsme si těsně před mostem, stále na pravém břehu, udělali pauzu na pozdní oběd. Stín na hřišti. Sámoška: dokoupení jídla a nanukáček pro všechny. Do našeho cíle už to bylo jen osm kiláků, přejeli jsme na druhý břeh a prokličkovali úzkými silničkami přes Feldkirchen až do kempu Puchner, který ležel asi kilák od Dunaje. Hned vedle byla čtyři koupací jezera. Rychle jsme se ubytovali, postavili stany a šli se až do večera koupat (přímý přístup od kempu) do Feldkirchner Badesee I.
U vody byla spousta lidí, ale vodní plocha byla velká a ve stínu byla spousta místa na ležení. Do vody vedly schody, byly tu mělčiny, čistá voda; Bára celkem úspěšně i sama plavala. V kempu bylo inteligentně vyhrazené samostatné místo pro ty, kdo přijeli na kole – nerušily tam auta či karavany, byl tam klid, jen pole s kukuřicí, přitom toalety nebyly tak daleko. V centru kempu i příjemné posezení na lavicích u stolů: otevřené i kryté střechou altánu. Vzorný příklad, oproti včerejší drahé hrůze. Vedle nás si natáhl hamaku rowerista Polák, který byl na cestě ze Sevilly do Krakova, vedle tábořili nějací Španělé. Opodál tábořila vídeňská rodinka s dvěma dětmi, kdy tatínek měl vepředu kola obrovský vozík (model ala Christianie), kde sedělo jedno dítě a vzadu přidělaný další vozík na věci. Jeho vozidlo vypadalo jako cyklotank. Uvařili jsme si poslední večeři, hospoda v kempu nefungovala (prý byla jen na snídaně), takže pivo a limo ve skle bylo tradičně zase jen z automatu: přitom ceny za láhev byly každý den vyšší a vyšší. Kolem desáté jsme šli spát, Janča o něco později. Do Lince na vlak nám chybělo jen lehce přes dvacet kilometrů.
11. 7. Schlögen–Aschach – kemp Puchner (Feldkirchen) /33 km + 4 km pěšky/
Noční příhoda
– „Něco se děje, je strašný vichr!“ vzbudila mě Janča z polospánku kolem půl třetí v noci. A začalo to. Stan se celý klepal a prohýbal, Janča chvíli držela jeho pruty zevnitř. Vylezl jsem ven, svítil jsem si a marně jsem se ho snažil přikurtovat. Podle sílícího větru bylo jasné, že se blíží velká bouřka se slejvákem. Vrba nad námi se hrozivě nakláněla, bohužel přímo nad nás, bál jsem se, že spadne. Usoudil jsem, že nestojí za to, hájit tuto naši „pevnost“.
– „Vzbuď děti, vezmi je a utíkejte na sociálky, já se pokusím vyřešit stan.“
Janča vzala děti a doklady a běžela k toaletám. Jen co odběhly, přišel další z mnoha poryvů vichru, hlavní tyčka stanu se zlomila, protrhla stan a ten se roztrhl a skácel se. Už jsem nestihl ho lépe přikurtovat nebo naopak sedět a držet tyčky zevnitř. Naše vybavení a oblečení lítalo ven z trosek stanu. Kolem pobíhali Španělé a Polák, kterému se hamaka proměnila na plachtu na jachtě, vichr mu vytrhal všechny jistící šnůry a s plachtou si hezky pohazoval. I jeho věci létaly velkou rychlostí kolem zbytků našeho stanu, naštěstí většina z nich se zastavila o vedlejší plot. Rychle jsem házel zbylé věci do cyklobrašen, podařilo se mi i nějak sbalit i rozlámaný stan. Španěl mi pomohl odnést všechny věci a utíkal jsem se schovat za ostatními na sociálky. Kukuřice byla ohnutá, přitom překvapivě v kempu mezi karavany a mezi domy vítr skoro nebyl.
– „Tati, já chci na záchod!“ řekla Bára
– „Tady to nebude problém, dítě, tu jsme přímo na záchodě.“
To byla jediná výhoda našeho azylu. Vzápětí přišel majitel kempu, že má pro nás úkryt a odvedl Janču a děti do prázdné velké místnosti hned vedle recepce. Za chvíli se vrátil i pro mne. V místnosti jsme mohli zůstat spát, ve zničeném stanu to už nešlo.
Vrátil jsem se hledat zbylé věci. Z našich věcí jsem našel jen naše drobnosti, avšak asi 20 metrů v kukuřici ležel péřový spacák. Speciální, luxusní, ultralehký. Polák měl moc radost, když jsem mu ho podával. Začínala bouřka, blesky poblíž, dle online sledování jsme byli v jednom z mála pásů blesků v Evropě. Jen vítr zeslábl. V dešti jsem převezl pod střechu naše cyklovozíky (aby nepromokly v případném slejváku). Překvapivě celkem brzo přestalo pršet, i bouřka skončila. Nemohl jsem dlouho usnout. Náhodou to byla naše poslední plánovaná noc na cykloexpedici, ale i tak to bylo dost nepříjemné. S Jančou jsme byli moc rádi, že jsme byli všichni živí a v pořádku; co se případně zničilo či ztratilo, to se nahradí. Ráno půjdeme zjistit, co všechno nám chybí.
– „Já jsem se třásla strachy, protože jsem se bála, že mě zabije blesk,“ zhodnotila ráno noční „epizodku“ Bára.
Do rána jsme spali v místnosti nejen my, ale i španělská rodina, Polák i vídeňská rodina. Ač bylo vedro, dusno a tvrdá podlaha, tak to bylo pro všechny děti příjemné, že se nemusely bát spát venku za bouřky.
Ranní sčítání škod bylo celkem krátké, našel jsem ještě jeden díl zlomené tyče stanu a pár stanových kolíků, pravděpodobně jsme o nic nepřišli, pouze se nám zničil stan.
– „Tati, já chci donést do školky ukázat tu díru ve stanu,“ pronesla Bára.
Posnídali jsme na pěkných lavicích (pod přístřeškem si sušili věci Španělé), velký rozdíl proti minulému kempu. Rozloučili jsme se s Polákem, ten zjistil, že mu vlastně nic nechybí, tak mohl pokračovat v cyklojízdě. Sbalení jsme vyrazili a po půl kilometru dojeli k dalšímu koupacímu jezeru. Už na této krátké cestě byla vidět spousta listí na zemi, polámané větve i několik vyvrácených stromů. Na velké mapě areálu jsme si náhodou všimli, že štěrkové koupací jezero „římská dvě“ má na straně od Dunaje samostatnou a velkou zátoku pro děti: pěkný přístup do vody, všude bylo mělko, bylo tu molo, dětská skluzavka do vody. Ač bylo zataženo a poměrně po bouřce chladno, Báře to nevadilo; sama poprvé plavala více než jen pár metrů. I na skluzavku se odvážila, ač to byla celkem žucha do vody. Vedle vody bylo velké dětské hřiště.
Před jedenáctou jsme vyrazili dále, čekalo nás něco přes dvacet kilometrů na nádraží v Linci. Dunajská stezka vedla po asfaltové cestě po koruně hráze podél Dunaje, po rovině, velmi příjemná, cesta hezky ubývala. Jen jsme se museli vyhýbat popadaným větvím, kterých bylo všude dosti. Bylo příjemně pod mrakem, nepříliš vedro. Minuli jsme velký kanoistický areál, postavený hned vedle další přehrady na Dunaji a dojeli k městečku Ottensheim. Tu skončila příjemná cesta, začalo kličkování, nahoru-dolů, úzké lávky. Cyklostezka u silnice, až jsme se po složitém křižování a přejíždění kolejí dostali sice k Dunaji, ale zároveň podél hlavní silnice, kde jezdilo spousta aut. Sice to byla samostatná cyklostezka, ale kamiony jezdily proti nám, hned vedle nás, nebylo to příjemné.
V sámošce před Lincem jsme si nakoupili jídlo na zpáteční cestu. Už nás tlačil čas, tak jsme pokračovali nonstop a dost rychle, přes most v centru, bez zastávky jsme projeli historické centrum a vedlejšími uličkami jsme dojeli na hlavní nádraží. Měli jsme asi patnáct minut do odjezdu, rychle jsem koupil lístky na regionální vlaky až do ČR.
Čekalo nás až do Brna pět přestupů! Začala ta nejméně lákavá část cesty: sjet výtahem do suterénu, s vozíky, hlídání věcí, dětí. Do prvního výtahu se Janča naštěstí vešla i s vozíkem ušetřila si jednu jízdu. Přejelo se podjezdem a zase jsme se museli dostat na naše nástupiště. Naštěstí lokální vlaky jsou nízkopodlažní, takže samotný nástup do vlaku byl už snadný.
Před jednou hodinou jsme odjeli prvním regionálním spojem směr východ. Výhoda regionální vlaků je velmi levný lístek, který není nutné kupovat v předstihu a není nutné mít místenky na kolo, jako je to nutné v dálkových vlacích. Naštěstí na hlavních tratích jsou regionální vlaky nízkopodlažní, snadno se do nich najede, nemusí se oddělávat brašny, někde ani vozík. Po dvaceti minutách jsme byli v St. Valentin a pokračovali do Amstettenu: vlak přijel na stejný perón, nemuseli jsme do podchodu. Následně nás rychlý regionální vlak zavezl až do Vídně. Bohužel poslední rakouský spoj jel z jiného nádraží, kam tento spoj nezajížděl, takže jsme ve Vídni museli dvakrát přestupovat. Vystoupili jsme ve stanici Hütteldorf, což bylo staré nádraží, výtahy tu sice byly, ale jen malinké. Přestoupit jsme nestihli, ujel nám další spoj (a následně i vlak do Břeclavi); za další půlhodinu jsme dojeli na Vídeň Meidling, tady nám naštěstí spoj jel ze stejného nástupiště.
Měli jsme čas jít si nakoupit dobroty na odpolední sváču a za tři čtvrtě hodiny přijel náš poslední rakouský vlak, na nádraží stál jen krátce a přijel k nám částí, kde jsme nikde neviděli označená místa na kola. Tak jsme dali kola s vozíky do dvou různých vchodů a hodinu a půl jeli do Břeclavi. Ač bylo odpoledne a všední den, tak naštěstí díky létu nebyl vlak moc plný a nikdo, ani průvodčí, nám nevyčinil, že blokujeme dveře. Ve Vídni jsme naposledy na dovolené přejeli Dunaj (vlakem) a rozloučili se s ním. Kolem půl sedmé jsme byli v Břeclavi, kde hned navazoval regionální rychlík do Brna. Sice tu mají výtahy, ale myslím, že malé, takže jsme přejeli přes koleje a na prvním nástupišti do něj nasedli. Naštěstí byl také nízkopodlažní.
Na pět přestupů jsme o půl osmé byli v Brně a čekalo nás posledních pět kiláků do kopce. Doma jsme byli tentokrát sami, s vybalovacím kolečkem vynášení, uklízení a hlídání věcí a dětí nám nikdo nepomohl. Miminko spalo a Bára brečela: jelikož ve vozíku cestou usnula a teď byla násilně probuzená. Po hodině kmitání jsme měli všechny věci, kola i vozíky úspěšně vyneseny a rozmístěny v jednotlivých prostorách domu. Bylo stále horko, ještě o půlnoci bylo venku dvacet sedm stupňů. Cykloexpedice úspěšně skončila.
12. 7. kemp Puchner – Linec /24 km kolo/; Linec–Vídeň–Brno /vlak/ (celkem dnes cca 24 km + 5 km po Brně/
Celkem jsme na kolech s cyklovozíky najeli kolem čtyř set kilometrů, většinou ve vedru! Ač vedro spalovalo a omezovalo jízdu, přeci jen lepší než zima, slejváky či bouřky. Rakouská bouřka nám sice zničila stan, ale zase připravila velmi silné zážitky.
Praktické info
Poprvé jsme vyrazili s dvěma cyklovozíky, určitě to bylo výrazně lepší než mít v jednom vozíku dvě děti velmi rozdílného věku. Druhý vozík s miminkovníkem jsme měli půjčený od známých, byl perfektní. Byl v něm mininkovník, který je určitě na miminko mnohem vhodnější než autosedačka=vajíčko. Dítě v něm mnohem lépe leží a také je lépe odpruženo. Jediné omezení je cestování vlakem, další cyklovozík znásobuje náročnost nakládky, vykládky a přestupování.
Úvodní výjezd z Babylonu na Čerchov byl náročný, ale určitě ho doporučujeme, ať jako okruh, cestu tam a zpět či součást dálkového putování.
Cyklostezka Chambtal Radweg vede od českých hranic podél říčky Chamb (Kouba) přes Furth im Wald do Chamu. My po ní jeli právě z Futhu do Chamu. Spíše než podél řeky se jelo podél železnice, která tudy vede. Ač vypadá jako lokálka, tak tu jezdí přímé mezinárodní rychlíky z Mnichova do Prahy.
Celkem 170 km dlouhá cyklotrasa Regental-Radweg vede z Bavorské Železné Rudy, v podstatě od pramene Regenu (Řezné), přes Cham, Regenstauf do Řezna. My po ní jeli z Chamu do Řezna. Vede z velké části podél Řezné, luxusní řeky: spousta ostrovů, slepých a zazemněných ramen, ptáci, kameny v řece a dostatek míst na koupání. Tato místa jsou vesměs zaznačeny na mapách. Kromě kempů jsou podél řek i vodácka/cyklo tábořiště, jednou jsme platili, další byly zcela zdarma, ani nebylo komu platit.
Dunajská cyklostezka je klasika všech klasik, projeli jsme si nám ještě neznámý úsek z Řezna přes Pasov do Lince. Z Řezna do Pasova je to více méně nuda (placka a nic moc výhledy na řeku), z Pasova skoro až do Lince to je moc pěkná krajina, samotná řeka i její kopcovité okolí.
Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.
Prohlédni si celou fotogalerii.
