Mapa cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Přechod Pyrenejí

5. 7. 1995 - 14. 8. 1995 Celá fotogalerie z cesty

Přechod Pyrenejí od Středozemního moře k Atlantiku ve složení: Michal Šipr - Kleofáš (až do cíle), Petr Ledvina - Pavouk (až do cíle), Jana Táborská - Prcek (do 8.8), Tom Sobek - Trpaslík (do 8.8.), Renka Hynčicová - Hrošík (do 28.7.), Evča Straková - Guláš (do 28.7.).

Sněhovo-ledovcové jezero
Sněhovo-ledovcové jezero

Prolog

Otočil jsem se k západu a spatřil jsem mohutné pohoří tyčící se nad tmavým nočním lesem. Vypínalo až k obloze a zářilo v bledém světle vycházejícího slunce. Tak konečně jsem tady. Oddychl jsem si a začal se obouvat, abych mohl vystoupit z vlaku. Ještě aby přijeli taky ostatní, myslím si, když se pomalu procházím po nádraží. Najednou uslyším: „Kleofáši!!". Otočím se a vidím pět culících se známých tváří kamarádů (Prcka, Trpaslíka, Hrocha, Pavouka a Guláška), se kterými se chystám na dalekou pouť. Čeká nás totiž přechod jednoho z největších masívů Evropy - prosluněných Pyrenejí. Než se však vydáme na cestu, musíme ještě nakoupit mapy a zaplavat si v moři. Když opouštíme pláž plnou znuděných připálených cizinců, je nám lehko u srdce, ale ne na zádech. Máme totiž ohromné kredence (batohy - pro neznalé) vážící každý okolo 30 kg, jež chceme přestěhovat o 600 km dále na západ k Atlantiku. Pomalu stoupáme v řadě k prvním vrcholkům a z čela stíráme potoky potu. No jestli to půjde takhle dále, tak nám asi voda chybět nebude, protože budeme moci ždímat oblečení, myslím si, ale plahočíme se vytrvale dál a dál vysušenými mesetami směrem k prvním vrcholkům.

Sepsal Kleofáš

Společná fotka na začátku cesty (bohužel anonymní fotograf jí rozmazal)
Společná fotka na začátku cesty (bohužel anonymní fotograf jí rozmazal)

1. díl

Co si představím, když se řekne Pyreneje?
  1. Kredenc a hůlky.
  2. Hnusné páchnoucí propocené žluté triko, které si ráno s odporem oblékám, během dne si zvyknu a večer mi připadne docela čisté.
  3. Vyprahlou step, neúprosné slunce, namožená ramena, ohnutá záda, okoralé rty, bolavé nohy, večer přecpané břicho a běhavku.
  4. Ráno kaši s olejem, v poledne chleba, sýr, špek (což je vlastně olej) a česnek, večer polévku s olejem, kaši s olejem, pudink s olejem a čokoládu.
  5. Spoustu jezer s průzračnou vodou, horské potoky, vodopády, firnoviska, ledovec, rozlehlá suťová pole, která je třeba přejít, přeskákat.
  6. 700 km cest i necest, 25 000 výškových metrů nahoru a totéž i dolů.
  7. Stoupání do sedel, výhledy, sestupy údolími plnými hořců a rododendronů.
  8. Sluneční brýle, kšilt proti slunci, šátek proti slunci, silný opalovací krém, spálené ruce.
  9. Koupání ve vodě s teplotou tajícího sněhu, praní mýdlem ve vodě s teplotou tajícího sněhu.
  10. Nutelu s bagetou.
  11. Celodenní těšení se na večerní odpočinek, zatvrzelý odpor k sedmé hodině ranní a k tradiční Kleofášově hlášce:" Vstáváme Trpaslíci!"
  12. Nádherné počasí, bezstarostný život, doslova i do písmene" hlavu v oblacích", a nejen tu.

Je toho ještě spousta dalšího, co se vybaví, ale to už bych příliš předbíhal. Konkrétní příhody vezmeme trošku popořadě:

Popis: sestup k refugiu Wallon
Popis: Valle de Ordesa - cascada Caballo
Popis: sněhovo-ledovcové jezero
Popis: Pico de Aneto (3404m) -vrcholovka (Kleofáš, Pavouk, Trpaslík; Prcek - zůstal 10m od vrcholu).
Prohlédněte si celou fotogalerii

První noc jsme strávili na silnici. Tedy aspoň podle mne se ty stany jinde postavit nedaly. První ranní balení jsme stihli celkem svižně - cca 2,5 hodiny. Když uvážíme, že jsme za tak krátkou dobu zvládli otevřít levé oko, pak pravé oko, otočit se a vysoukat se ze spacáků, uvařit kaši s olejem, uvařit čaj bez oleje, sníst kaši s olejem, vypít čaj bez oleje i další vodu, sbalit stany, sbalit kredence, nasadit si kredence a slušně se učesat, abychom neplašili domorodce, jde o docela slušný výkon, že?

A dál? No kdyby byla po ruce voda, tak zase asi zabivakujeme a budeme odpočívat. Ale ona tam, mrška, nebyla. A tak jsme vyrazili s hlemýžděm o závod na první celodenní túru.

Taková túra, to je neustálé šlapání převážně do kopce, nebo jinak špatně. A to šlapání je přerušováno přestávkami. A jak vypadá taková přestávka? No to si třeba Pavouk vzpomene, že by bylo dobré podívat se do mapy, zda jsme tam, kde chceme být, nebo tam aspoň (náhodou) směřujeme. Zastaví tedy a vyptá si mapu. Mezitím ostatní nezainteresovaní zapíchnou svoje teleskopické hůlky před sebe, nejlépe do mírného protisvahu a opřou si o jejich rukojeti vršek batohu. Tím si odlehčí batoh a protáhnou záda. Někdy to však někteří jedinci učiní tak náruživě, že se jim teleskopy samy zkrátí. To je pak třeba postiženého zvednout zpod kredence, oprášit ho, opravit mu nastavení hůlek a poskytnout protišokových pět „Té". Mezitím Pavouk dokončí podrobné ohledání terénu, opraví kurs a můžeme opět vyrazit.

Řekněme, že jsme toho dneska našlapali až až (prosím neplést s obdobně znějící, leč zásadně odlišnou činností), a tak se mrkneme po nějaké vodě, u které je velmi výhodné zřídit tábořiště. Ono nosit mnoho litrů (rozuměj tím kilogramů) vody se nikomu moc nechce. Většině těch 30kg bez životodárné H2O plně postačuje. Jelikož máme štěstí, jako ostatně vždy, jeden velice pěkný flek s vodou máme. Přímo městské lázně - jen bez vytápění - s paloukem pro celé hejno stanů, ba i s lavičkou a stolem. Nachystáno na prima piknik. A že se Guláš a Pavouk těšili na pořádnou snídani, namočili si na ni spoustu sušeného masa. Mňam. To se opravdu ozvalo, ale poněkud dříve. Na bezva sušeném mase si zamlsala místní kuna. Ráno Pavouk našel ešus až hodně daleko a - světe div se - úplně prázdný. K dalším ztrátám této stravovací jednotky patří 80 dkg sýra, 20 dkg uzeného sýra, 1/2 kg dobré české slaniny a čabajka. No že to raději nedali nám? Hamouni, lakomci a držgrešle. Kuna sežrala buřta a my si holt dali svoji oblíbenou kaši s olejem. Co se dá dělat...

Zapsali Trpaslík, Prcek a Kleofáš

Hrošík, my a Švýcarsko

Posledně jsme probírali Pavoukovu kunu. A tak se jistě ptáte, kdo nás potkal při dalším cestování. Nebudu napínat - byl to Švýcar. A jaký! No nejlépe by vám ho mohl popsat Hrošík, ale zatím to zkusím aspoň přibližně i já: Střední postava, sportovní typ, blond, učitel. To stačí. Prostě něco pro Hrocha. Po několik dní, kdy jsme se střídavě potkávali a rozcházeli na stejné cestě, jsme s ním my nezaujatí prohodili dohromady několik málo stovek anglických slovíček. Co si povídali s Hrošíkem jsme moc neposlouchali - byl to ostatně její Švýcar, ne? Ani nevím, co bylo toho příčinou, že nám během jednoho společně odšlapaného úseku oznámil, že jede domů, a že už ho nepotkáme. Zbabělec. Prognózy se nesplnily. Dál jsme pokračovali v původním počtu šesti člověkolidí. (V tomto okamžiku už byl za námi jeden náročný den ve znamení cesty za vodou. Měli jsme naplánovanou trasu k místu, kde podle mapy určitě voda bude. Dokonce tam bylo na malém prostoru více potůčků a pramínků. Ale nějaké překvapení se vždy najde. V popsané lokalitě byla jedna hnusná, smrdutá a vším zeleným zarostlá požární nádrž, kterou jsme s Kleofášem po půl hodině hledání našli. Následujících několik kilometrů, kde nebyl nakreslený žádný pramen bylo zajímavou psychologickou exkurzí. Nakonec se voda objevila tam, kde to pro změnu netušila mapa. Nu co. Hlavně že tam tekla. Ten den jsme měli všichni dost. Proto nám ani nevadilo, že na louku, kam jsme postavili stany, prý často dochází divočáci - to tvrdili mladí domorodci, kteří tam hospodařili.)

Prcek s Kleofášem tlačí vozík
Prcek s Kleofášem tlačí vozík

Cesta nám ubíhala i bez mezinárodního doprovodu. Hrošík vzpomínal a my ostatní obvykle přemýšleli a hledali, kde vzít vodu. Nebylo to vždy jednoduché v této části pohoří. Někdy jsme jí zase měli pro změnu víc, než bylo nezbytně nutné. A také v onen, pro Hrocha tak smutný den. K večeru trochu sprchlo, a my ihned aplikovali své, povětšinou doma spíchnuté, pláštěnky. Jakmile jsme je nastartovali - to nebylo bez komplikací, uvážíme­ li převládající instalaci maček shora na batohu, a to že jsme chtěli své výtvory použít ještě aspoň jednou - přestalo pršet a dál už se jen přehnalo pár mráčků a bylo po všem. No a nám se po tomto traumatizujícím zážitku přestalo chtít jít ten den dále. Nevadí. Poohlédneme se po nějakém rovném fleku pro naše zelené mazlíčky. A už vyráží průzkumné družstvo pod vedením Pavouka a Kleofáše, celkem dva průzkumníci. A už je taky vidíme, jak se na nás řítí ze zatáčky: Kleofáš, celý zelený, pohodlně usazený na kárce poskakující ze strany na stranu, kterou táhne jeho osminohý kolega. Revoluce! Otočili jsme káru s Kleofášem vzhůru kolama, čímž jsme ji uprázdnili. Revoluce! Od teďka už žádné nošení. Naskládali jsme batohy do korby a vybraní soumaři zabrali. Nadšení jim vydrželo, jak to bývá, nedlouho. Po dvaceti metrech už kredence putovaly tam, co byly původně - na naše ohnutá záda. Tlačit kárku v písčité cestě není až takový luxus, jak by se na první pohled zdálo.

A potom to přišlo. K večeru se roznesly divné zvěsti o tom, že zítra půjdeme do kopce. No fuj! Tlačit káru do kopce plného šutráků, to už bychom si vůbec nerozuměli. Dokonce i bez ní je to na pováženou. No vemte si to. Takový dokopec, to může být i namáhavé. A s námahou končí každá legrace. To si každý dobře uvědomoval. A tak ani naplánovaný karban­ mejdan nebyl tak uvolněný, jak se čekalo. Každý raději zalezl do teplého spacáčku, aby byl na ten zítřejší krpál v rámci možností fit.

Napsal: Trpaslík

Prcek a kopec

Nastalo ráno. Hodili jsme si kredence na záda a Prcek vykročil s náladou závodníka před startem. (Dovolil bych si vzdor autorovu tvrzení poznamenat, že jsem před tím posnídal (stejně jako on) a batoh jsem si na záda rozhodně neházel, nýbrž jsem si ho opatrně nasadil. To proto, že mám rád svoje ramena a záda a také proto, že se mi ten krám začíná rozpadat.) Čekalo nás skoro dva km převýšení. Vyfuněli jsme menším pralesem na kopec a v dálce se vynořil cíl naší dnešní trasy. Byl opravdu monumentální, aspoň to, co vylézalo z mraků. Brzy jsme se do nich vnořili a šmajdali (Původní autorův termín „drali se" jsem s jeho laskavým svolením zaměnil za výstižnější „šmajdali jsme se". Po více než kilometrovém převýšení s kompaktním tlumičem emocí na zádech mi jakékoli draní se vzhůru připadá dosti iluzorním.) jsme se kamennou sutí stále výš a výš. Naráz se nám ale Prcek zapomněl kdesi dole a soustavně funěl. Proto jsme jej obrali o pár kilo proviantu a šlapali dál za Pavoukem, který nás neomylně vedl, i když vůbec nebylo vidět kam. Nakonec se začalo smrákat a my ještě stále šlapali, no vlastně místy spíše lezli po menších skalkách. (Dovoluji si upozornit autora, že kdyby tam byla skalka, byl bych v tom okamžiku velice šťastným vysokohorským turistou. Místo ní jsem tam ale viděl pouze odpornou suť a trsy trávy - tzv. kombinovaný terén.) Kdyby se mlha na chvíli nezvedla, a my nespatřili pod sebou jezera a dobré bivakovací místo, tak bychom museli asi spát za chůze, protože by nebylo, kde se uložit. (Co se týče mé maličkosti, nemohu s autorem souhlasit. Já osobně dávám přednost nocování vleže ve stanu (třeba v méně příznivých podmínkách) před spánkem vestoje, natož za chůze. Jinak řečeno, mé obavy ze spánku za chůze by patrně předčily nepohodlí noclehu na kamenitém hřebeni.) Zamířili jsme k tomuto spásnému místu a celí utrmácení a zmožení jsme tam i dorazili a těšili se dobrou večeři. (Naprosto souhlasím, že jsem byl utrmácen a zmožen. To ale nebyla přechodná záležitost tohoto večera, nýbrž naprosto pravidelná situace. Dále podotýkám, že na večeři jsem se pravidelně těšil od oběda, a na její chuti mi záleželo podstatně méně, než na jejím objemu a vydatnosti.) No nevím jak tomu bylo u ostatních dvojic, ale ta naše večeře měla jediné dvě přednosti. Byla teplá a Hrošík ji nejedl. Ani se mu nedivím. Sladko slaný pudink s olejem není opravdu nic moc.

Přečtěte si i další cestopisy

Zapsal: Prcek a Kleofáš + Trpaslík kurzívou opoznámkoval

Hrošík není na Francouze

Ráno velmi příjemné překvapení - nádherné počasí, obloha bez mráčku. Pic de Canigou (našinec může vyslovit třeba [pik de kanidžu]) se tyčil jako přirozená dominanta celé oblasti v místech, kde jsme včera stahaní bloudili v mracích. Pokud budete mluvit s Kleofášem, asi vám bude tvrdit, že to bylo v mlze. Myslím, že „mlha" se odpoledne a k večeru ve výšce nad 2000 metrů moc nepěstuje, ale mohu se mýlit. Ať je to tak či onak, tentokrát jsme zírali na úžasnou horu nasvícenou ranním sluncem. Kolem nás několik jezírek ledovcového původu a spousta suti a taky slušná zima. Nikdo z účastníků vybavených fotoaparátem se nevyhnul ranní obhlídce okolí se svým miláčkem v ruce. Povinnost je povinnost. A mimo jiného bylo třeba vyhlédnout nějakou hezkou cestu zpátky na hřeben, nejlépe ve směru dalšího plánovaného postupu. Jako uznávaný neodhlasovaný vůdce v terénu zamával Pavouk rukou někam proti svahu. I šlo se do toho.

Nemám takové cesty příliš v lásce. Na velmi prudkém svahu je třeba občas používat k chůzi i ruce. Ne že bychom byli tak zkárovaní už od rána. To tedy ne. Ale schválně si to někdy zkuste s batohem okolo 30 kg a teleskopickýma hůlkama ve svahu okolo 60 °. Ale to ještě stále jde. Nemám však rád, když celý svah ujíždí pod nohama. To si musíte dávat pozor, kam šlapete, čeho se chytáte a hlavně co vám kolegové hážou shora na hlavu. Tomu se občas nevyhne nikdo. Chytíte se kamene, zůstane v ruce. Tak ho zase uložíte zpět. Ale co se nestane - lehce narušená rovnováha, kámen si nesedne přesně tam, kde byl. Pokud to hned nepostřehnete, tak potom už jen voláte na ty pod sebou a čekáte, zda je kámen trefí či nikoli. Ještě hůř se kontrolují a chytají kameny uvolněné nohama. Prostě humus. Když je to prorostlé trávou, tak se tomu někdy vznešeně říká kombinovaný terén. A takovým terénem jsme kráčeli za cílem, hřebenem, na který v tomto okamžiku už uháněla bouřková mračna. Ráno neráno. To je tedy podraz. Naštěstí jsme se s tetou bouřkou nějak minuli. Než jsme vytlačili své tělesné schránky s o něco menšími schránkami na zádech na kýžený hřeben, byla bouřka v tahu. Zatlačili jsme pomyslnou krokodýlí slzu a pokračovali po hřebeni.

Do oběda jsme sešli o něco níž. Taky charakter cesty se změnil. Ač stále na hřebeni, jdeme teď po louce. Široko daleko kolem nás samá tráva. Zelený oceán. Ani vlny nechybí. Mírné vlny. Žádná bouřka. Na oběd se jdeme podívat do místní neplacené chatky, která stojí kousek od naší zamýšlené trasy. V okamžiku, kdy k ní docházíme, se zvedá prudký vítr. První kapky, hromy, blesky. Dnes už se nám ze suchého pelechu nechce. Zítra je taky den. Pitná voda pramení pár set metrů odtud, tak není kam pospíchat. V pozdně odpoledním sluníčku sušíme stany vlhké ještě od rána. Hrajeme ostrovy. Pavouk roztápí krb, ve kterém doutnají žhavé uhlíky. Po úspěšném položení dýmové clony toho nechává. Větrat budeme aspoň do večera. Ešus pak budou drhnout ještě za týden. Notorik Hrošík po Kleofášovi opět pochtívá větší příděly čokolády.

Mimoto tu potkáváme mladého učitele, tentokrát z Francie. Přechází celé pohoří jako my. Jde od západu k východu a připravuje podobný přechod pro svou třídu. Není kantor jako kantor. Od něj se dozvídáme o existenci poměrně podrobných popisů jednotlivých významných cest, k naší smůle však pouze v místních jazycích. Jednou takovou brožurou si listujeme. Hrošík se po chvíli konverzace vrací k čokoládě.

Jdeme spát. Venku je silně mrazivo a fouká. Už nejsme u moře. Zanedlouho to začne. Zatím ale spíme v závětří a tedy i relativním teple. (Budete­ li mluvit o teplotě s Prckem, musíte hodnoty Prckem uvedené mírně zkorigovat. Doporučuji přičítat cca 10 °C. To platí všeobecně, nejen ve spojitostí s tímto vandrem.) Nesněží.

Další den.
Travnatý hřeben.
Nádherné výhledy.
Ostrovy v oblacích.
Odrazit se a skočit.
Peřiny.
Měkké vlnky.
Volně se pasoucí koně.
Chladno.
Studený vítr.
Skvělá viditelnost.
Obrovské pláně.
Sešup dolů.
Lyžařské středisko.
Rozryté stráně.
Asfaltová silnice.
Stoupání údolím.
Uhnou krávy z cesty?
Vodopády.
Somrující pes.
Praní v ledové vodě.
Noc u kaskády.
Opět mrazivé ráno.

Zrychleným tempem jsme vystoupali do sedla. Tam si Pavouk zalepuje puchýře. Pijeme vodu s šumivým multivitamínem. Během odpočinku nás míjí skupina asi 30 dětí s doprovodem. Zdravíme, jak radí chytrá příručka, „buenos días". Dozvídáme se „olá". Nic na to nedbáme a usmíváme se. Oni se také usmívají. Veselá společnost.

Dále pokračujeme po hřebeni, opět okolo 2000m nad hladinou moře. Provází nás nádherné výhledy na obě strany. Cestou potkáváme spoustu lidí. Jsou to menší skupiny mladých lidí i dětí. Výjimečně střední generace. Jsme ve Španělsku. Zdravíme tedy „buenos días". Nejsme přece žádní burani. Dozvídáme se „olá". S úsměvem to přecházíme. Po půldni si zvykáme na „olá". Zdá se, že Španělům to nevadí. Dokonce akceptovali i české „nazdar". Vždy stejná reakce. Moc hezky se na sebe usmíváme. To naštěstí umíme všichni mezinárodně. Docela sportovní děvčata. Asi bude něco i na té španělské krvi. I když na horách to může klamat. Je tu trošku jiná perspektiva. Skvělé počasí a nádherné výhledy. Obloha bez mráčku. V údolích jezera.

Klesáme do jednoho takového údolí. Cesta dobře vyznačená mužiky. To jsou takové turistické značky. Pár kamenů na sobě položených tak, aby bylo jasné, že to není zcela náhodou. Někdy jsou co pět metrů, jindy jdete kilometry a o mužika nezakopnete. Někdy je jich tolik, že mezi nimi chodíte křížem krážem. To bývá nejčastěji v suťových polích. Tam je často vyznačeno mnoho různých variant cesty. Račte si vybrat. Nejlepší je, když je vidět od jednoho mužika druhý. To jde tak na dvacet metrů. Pak už vše splývá s okolním kamením. Často pomůže šestý smysl, nebo náhoda. Někdy nepomůže nic.

My tedy sestupujeme jednou z dobře značených cest. Před námi je průzračné jezero s vodopádem. Pokračujeme kolem výtoku z jezera. Údolí plné rododendronů a kytek. Čím níž jdeme, tím je větší vedro. Úmorné vedro. Při odpočinku hledám aspoň kousek stínu. Mám spálené klouby na rukách. Opalovací krém s faktorem 20 je neúčinný. Hrošík nás potěšil tím, že s sebou nevzal sprej Panthenol. Sice to slíbil, ale prý byl moc těžký. Tak třeba někdy jindy. Nezbývá, než spáleninám předcházet. Většina z nás chodí s rukama zabandážovanýma šátky a kapesníky.

Několik dalších kilometrů po stráni údolí mírně do kopce. Utahaní padáme na louce. Jako obvykle se nikomu nechce dál. Dnes to ani nemá smysl. Podle mapy je to poslední vhodné místo pro bivak. Zítra půjdeme do města na nákupy. Některým začínají docházet preferované poživatiny.

O tom, co jsme jedli, už padlo několik slov v průběhu vypravování. Zkusme to pro představu stručně shrnout: ráno jsme jedli snídani, v poledne oběd a večer jsme nejedli, nýbrž žrali. Říkejme tomu večeře. To co popíšu dále budiž příkladem z naší, rozuměj Prckovy a Trpaslíkovy, stravovací jednotky, či spíše dvojky. Snídaně: Sladká kaše s přimíchaným olejem, čaj, další pití (šumivý multivitamín, Tang, apod.). Jako sladká kaše nám zpravidla posloužila nějaká obilninová kaše. Oba nesnášíme vločky. Do ní jsme dávali co bylo: rozinky, ořechy, kokos, atp. Oběd býval spíš symbolický. Krajíček chleba s kouskem slaniny, salámu či tvrdého sýra. K tomu každý stroužek česneku. Jako moučník trochu müsli, později kousek čokolády. Každý aspoň litr pití. To co opatrně nazývám večeří byla velká žranice. Jedlo se dokud to šlo. Kostra večerního menu vypadá takto: Polévka, slaná kaše s něčím (sýr, slanina, salám, rybičky, sušené maso) a s olejem, pudink s olejem (popř. i s hrozinkami apod.). Jako moučník čokoláda nebo müsli. Zapíjí se bohatě čajem. Z uvedeného je vidět i co jsme při nákupech vyhledávali. Chleba, slaninu, salám, tvrdý sýr, čokoládu, rozinky, olej, cukr, rozličné kaše. Pro ilustraci uvedu spotřebu dvou nejoblíbenějších potravin: 1kg čokolády a 1litr oleje na dvě osoby a týden (občas poněkud zkrácený). Způsob stravování vychází z toho, že přes den není čas trávit. Proto nemá smysl moc jíst. Žaludek odpočívá zatímco zbytek těla maká. Večer se role vymění. Pitný režim při zátěži je třeba dobře sledovat. Nedostatek tekutin způsobí pozvolné vyčerpání a další nepříjemnosti. V podmínkách jako byly naše se doporučuje přijímat aspoň 4 litry tekutin denně. Větší množství neškodí. Ale nesmí se to zase přehánět. Nad 7 litrů denně mají ledviny problémy. V zimě nedostatek tekutin podporuje vznik omrzlin.

K autorství se přiznává Trpaslík

Dvě básně

Jenom tak

Já jsem čilej
jako rybička
plesk o­ cás­ kem
plesk plou­ -tvič­ -kou
plesk hla­ --vič­ --kou
chrrrr, pšíííí...

Já pil
jen celej den pil
jako ryba
celej den
jako rak
jen pil

Autoři: Trpaslík a Prcek

Ranní povídání

Obsazení: Kleofáš a ti druzí
Kleofáš: Vstáváme trpaslíci, je sedm hodin!

  1. Já ho zabiju!
  2. Mně se dneska nikam nechce.
  3. Zabouchněte někdo toho budíka. Ale pořádně.
  4. Jdi do..., ale sám.

Hroch: Já chci čokoládu!

 

Vzhůru k Andoře, aneb stále nahoru a dolů

Dnes (16. července) je neděle. Místo toho, abychom leželi celý den na zádech, opalovali se a dívali se na nebe a na okolní kopce, vyrážíme dále. Po dvou hodinkách chůze dorážíme do městečka Mont Louis, ležícího na francouzsko­ španělských hranicích. Je to prakticky první setkání s civilizací za dobu našeho putování. Doplňujeme zde tudíž zásoby v batozích a také si dáváme něco na zub (žaludek musí alespoň občas získat pocit plnosti). Ti z nás, kteří si zvolili jako hlavní jídlo jogurt, ovšem moc žaludek nezaplnili. Naštěstí já s Evou si rozumně kupujeme velkou nutelu (asi čtvrt kila čokolády) a je nám fajn. Mohli bychom zase vyrazit dále, nebýt Hrošíka, kterého napadá, že by mohl poslat domů pár pohledů. Asi tak po hodince, když podle počtu pohledů nabýváme přesvědčení, že se Hrošík přátelí a příbuzní s celou Moravou (o Čechách a Slezsku nemluvě), můžeme město definitivně opustit.

Nejprve šlapeme asi hodinku po silnici. Za tento čin nás „chválí" především naše dolní končetiny, ale bohužel jinudy se jít nedá. Naštěstí asfaltu dáváme co nejdříve vale a dále jdeme zase jen po normálních cestách (stezkách, pěšinách, stezičkách, sutích, kamenných platech, trávě, sněhových pláních - jak kdy). Vzhledem k tomu, že se dostáváme do turisticky více přitažlivých míst a protože je víkend, tak potkáváme poměrně dost výletníků. Navečer docházíme k jednomu z mnoha jezer, které je upraveno dosypáním hráze na přehradu. Oficiálně se tu nesmí tábořit, takže musíme hledat nějaké dobře skryté místečko, kam by nebylo moc vidět. Takovýto přijatelný flek nachází po menším pátrání Trpaslík. O náročnosti dnešního dne svědčí nejen přes 30 kilometrů, které jsme urazili, ale také Kleofáš, který asi poslední dvě hodiny chůze šlape naprosto mlčky. Zlí jazykové sice tvrdí, že je především naštvaný skrzevá čokoládu, kterou mu jeho kamarádi sežrali (shamali), když si odskočil do lesa, ale kdo byl věřil zlým jazykům.

Ještě štěstí, že spánek zahlazuje menší i větší bolístky a rány. Kromě menších spálenin nás nic netrápí a můžeme vyrazit směrem na západ k Andoře. Jdeme krásným širokým údolím, sluníčko svítí, krávy v okolí se spokojeně pasou - prostě idylka. Přes menší sedlo se dostáváme k dalším jezerům. Pomalu se začíná zatahovat a my vyčkáváme (obrazně řečeno, jelikož přitom stále jdeme), co se bude dít dále. První přeháňku bereme ještě poměrně sportovně, zvlášť když po ní opět svítí sluníčko. Další déšť nás zastihuje na cestě, kdy máme před sebou asi deset kilometrů pochodu dolů do městečka L'Hospitalet-près-l'Andorre (něco jako Andorská nemocnice). Ve chvílí, kdy jdeme po kolejích, které se tu ve výšce přes 2200 metrů zničehonic objevují (asi se po nich dopravoval kámen na stavbu nějaké přehrádky), přichází takzvaný „liják definiťák", tj. takový, který už do večera nepřestane. Přestože všichni máme na sobě pláštěnku, docházíme do městečka zmoklí jako slepice. Městečko leží v hlubokém údolí, ze všech stran sevřeno vysokými kopci. Tam, kde je trocha roviny, se nachází buď elektrárna, či nějaké vedení, silnice nebo nejlépe železnice. Rezignovaní si pro dnešní noc vybíráme (na základě Hrošíkova doporučení) jakousi čekárnu, mající velikost asi 2,5 krát 2 metry. Pro šest lidí s kredencema úplně ideální velikost. Hlavně je tu sucho (než vše zamokříme vodou z našich věcí) a dokonce je tu přítomno i elektrické osvětlení a topení. Bohužel je obojí jaksi na heslo a zapíná se samo až ráno, kdy tento útulný příbytek opouštíme.

Ráno je sice celé údolí zahaleno mraky, ale bohudík (nebo bohužel - jak pro koho) neprší a dá se pokračovat v cestě. Dnes bychom se měli dostat až na území Andorry. A začínáme pěkně zostra. Úzká pěšinka se vine do asi šedesátistupňového svahu. Funíme o sto šest, ale jde to. Párkrát se rozhodujeme kudy dál - naštěstí vždy dobře. Asi po dvou hodinách usilovného stoupání se dostáváme na menší náhorní plošinku s malým jezerem. Cesta nahoru má jednu výhodu - dostáváme se až nad mračna. Tím pádem na nás zase svítí sluníčko a je nám dobře. V těchto místech se cesty dvojí. Jedna vede do vnitrozemí Francie a druhá, ta naše, přímo do Andorry. Ta „francouzská" je široká magistrála, ta kterou se vydáváme my, se stále zmenšuje, až se ztrácí úplně. Do kopce se proto drápeme strání nahusto pokrytou odkvetlými rododendrony. Jde to velice pomalu, každý se snažíme volit jinou cestu, v domnění, že bude lepší než ta, kterou jdou jeho kamarádi. Ať tudy či jinudy, stejně musíme nahoru. Radost nám dělá pán, kterého potkáváme, jak kluše proti nám. Z posuňků tušíme, že si dole něco zapomněl a teď se pro to až seshora vrací. Nikdo bychom ale nechtěli být v jeho kůži. Po usilovném boji mezi keři a balvany a závěrečném pěkně prudkém stoupání jsme v sedle a tudíž i v Andoře. Pro nás je podstatná jediná změna a to ta, že cesta je mnohem lépe značena. Andořani asi chtějí, aby si k nim každý našel cestičku. Pěšinkou podél potoka a později po prašné cestě scházíme směrem k civilizaci. Nakonec se utábořujeme asi dva kilometry od hlavní silnice spojující Andorru s Francií na jednom z mála volných a pro nás příznivých míst. Jelikož jsme na břehu potoka a sluníčko ještě nezapadlo, je čas se po dlouhé době umýt a také lehce vyprat. Všichni se těšíme, jak zítra nebudeme muset chodit po kopcích a jak se budeme jen vozit stopem, popř. se budeme lehce procházet po bulvárech hlavního města.

Zapsal: Pavouk

Ahojky Andorro

  • autonomní area antihor a antiúdolí
  • autostop auťákami, autobusy, autokary a autotaxíky
  • agónoie administrativní architektury - ááááách
  • atraktivní Andořanky
  • apolitičtí, aristokratičtí a agresivní Andořané
  • antidomorodci: Angláni, Amíci, a Arabové
  • aleje alkoholu (antidaň a anticlo) = alkoholici a abstinenti
  • asfaltové art - ach, ach, ach
  • absurdní antikoncepce - absolutní antistyk
  • absence antikvariátů
  • absurdní armáda, adekvátní administrativa
  • aktivní antifašisté
  • AIDS a astma
  • absoloventi autoškol
  • ananasy, angrešty a avokáda
  • atd...

Apendix

Antivěřte autorovy - antipravda a aninformace.
Andorra antije ahezká, ale antinení antinepříjemná a anepohodlná area.

Sesmolil Pavouk

Ještě slovíčko o Andoře...

Pro osvěžení paměti: Minule jsme se utábořili u potoka až říčky s nechutně studenou vodou, ve které jsme se vykoupali. Koupali jsme se pod mostkem. Okolo bylo poměrně úzké údolí, v něm spousta chat, chalup a hotelů, a dost lidí. Zajít si na záchod znamenalo vyškrábat se vysoko do stráně, kde začínal les, a tam si vybrat takové místo, aby jeden nespadl do údolí dříve, než stihne to, proč tam šel. Holt se nám zachtělo podívat se mezi lidi.

Ráno balíme stany (to skoro pokaždé) a vyrážíme ve dvojicích na stopa. Stopovat budeme do hlavní vesnice města Andorry. Sraz máme na vzdálenějším konci u kostela. Nutno podotknout, že výrazem hlavní město se zde označuje taková nudle mezi kopci, ve které najdete několik desítek hotelů, několik desítek restaurací, spoustu obchodů s lepším zbožím, obrovské supermerkádo (sámoška) a policistky, co řídí dopravu na křižovatkách. A davy turistů a jejich aut a autobusů.

Po menších obtížích se všichni scházíme u kostela. Pavouk se napřed proběhl podívat, jestli náhodou někdo z nás nečeká u ještě jednoho kostela asi tak o 8 km dále. Nečekal. Jakmile se vrátil, byli jsme připraveni na průzkumnou cestu. Cíl jednoznačný: najít největší a tím pádem i nejlevnější (to u nás zatím neplatí, ale ve světě to často funguje) supermerkádo. Kdo se ale bude vláčet s batohy po celé dlouhé jediné ulici hlavního města? (V některých místech se do údolí vešly i dvě ulice vedle sebe. Proto tam byly občas křižovatky a tím pádem i dopravní policistky, které jsou zde hlavní atrakcí. Také se sem jezdí kvůli horám.) Aby se nemuselo losovat, nabídl jsem se, že je pohlídám. Ostatní si vzali peníze a vyrazili nalevo. Za dvacet minut byli zpátky, že nic nenašli. Pak vyrazili napravo. Postavil jsem se do stínu stromu uprostřed jakéhosi náměstíčka. Napřed jsem se díval, že na naše batohy svítí sluníčko. Přemýšlel jsem, zda bych je neměl přestavět do stínu. Pak ale přestalo svítit na batohy a začalo svítit na mě. Tak jsem přestavil sebe. Po dalším čekání zas. Pak ještě jeden krok, zdaleka ne poslední. Za slabé tři hodinky jsem je viděl přicházet. V rukách nesli všelico a ledasco. Bylo to k jídlu a bylo to dobré. Pavoukův nos nás vedl téměř neomylně. Obrovský obchoďák, obrovský nápis SUPERMERCADO, obrovská spousta lidí, obrovské košíky. Vstupujeme v uzavřené skupince, ještě okamžik a Hroch se ztrácí za regály, vzápětí mizí i Kleofáš s Evčou, s Pavoukem se setkávám až u salámů. Studujeme společně ceny a systém prodeje masa - jsou tam fronty na lístečky, podobně jako u nás v Brně na hlavní poště. Tak a teď jsme na řadě: snažíme se domluvit naší chabou španělštinou a rukama (Pavouk je má delší, tak ukazuje), paní se taky snaží a tak nakonec koupíme. Pak už pluji sama mezi spoustou různorodého jídla a zjišťuji, jestli to co držím v ruce je pudink nebo kaše nebo mlíko nebo sušená marmeláda a podobně. Procházím se mezi divotvornými tvary ovoce. Občas se mi zdá to jídlo moc voňavé, to pak na další křižovatce zjistím, že jsem v drogerii. Sem tam se z davu vynoří známý obličej, který nechápavě hledí na některou část potravin, pak potřese hlavou a vydá se skloněn, s výrazem loveckého psa dál podél regálu. Zrovna se mi zjevuje Kleofáš s hláškou, že nejlevnější nutely mají o dva bloky nalevo a jestli prý jsem neviděla sušené kaše. Ne. To nevadí, tak je jdem hledat. No a tady, podívejte se, půl kila čokolády a tak levně - berem. Nakonec jsme se sešli u pokladny. Ještě jedno upozornění: s košíkama kolem té pokladny opravdu neprojedeme, je to tam trochu úzké, ale usměvavá paní nám ho ráda odvezla na to správné místo. Teďka ještě aby nám to dobře spočítali. Zdá se, že je vše v pořádku. Lehce zmoženi, leč s mnoha novými zážitky odcházíme. Máme hrozný hlad.

Hrošík se nám rozstonal, a tak v dalším kole hlídal batohy on, a my vyrazili na zmrzlinu. Pak jsme popadli bágly a šli všichni k tomu obrovskému supermerkádu. Opět jsme nakupovali a ještě jednou se cpali a nalívali všema možnýma dobrotama. To už bylo později odpoledne. Následoval stop k hranicím Andorry, téměř na konec cesty. Dále už byla jenom silnice k lyžařskému středisku. Všichni jsme měli docela štěstí. Naši řidiči nás totiž zavezli kam jsme potřebovali, a pak se vrátili tam, kam měli namířeno oni.

Došli jsme k refugiu - neplacené ubytovně s palandama. Cesta vedla hezkým údolím tak asi půl hodinky chůze. Hrošík dorazil grogy. Uvařili jsme, pojedli a na další dny nachystali podrobný plán: Hrošík s Kleofášem počkají den tady. Hrošík se bude kurýrovat a Kleofáš koukat po okolí a podstrojovat Hrošíkovi. Potom půjdou kratší cestou na místo, kde jsme si dali další sraz. My ostatní půjdeme dál po zamýšlené trase.

Před dalším líčením si zaslouží zmínku značení cest na naší mapě. Bylo trojí: plná čára, čárkovaná a tečkovaná. Plná čára znamenala zpravidla dobře značenou a dobře schůdnou cestu. Čárkovaná o stupeň horší. Nejčastěji se tak označovaly přechody přes větší suťoviska. Tečkovaná - toť vše, co se nevejde do čárkované zóny. Význam je asi takový, že tudy někudy se to většinou dá projít. V terénu se ale po značkách - kamenných mužicích - není třeba moc dívat. Důležitější je dívat se pod nohy, na buzolu, na mapu, na své ruce - zda to, čeho se drží vydrží, a tak. Ale netřeba brát to nějak tragicky. Další den máme po cestě takové úseky jenom dva. Ostatní je čárkované.

Už krátce po obědě nás Pavouk začal pobízet ke kvalitnějším výkonům. Po nebi se začaly honit mráčky. Bílé, lehké, jen tak si tam pluly. Pak jich začalo přibývat. Šli jsme vzhůru korytem nějakého potoka. Nahoře překvapení: V místě, kde přestal být potok potokem, se z něho stalo nádherné jezero. Objevilo se nám rovnou u očí. Moc hezké. Až na ty mraky. Už nebyly bílé, ale bouřkové. Na opačném konci jezera stojí placené refugio. Bystrým pochodem jsme došli do jeho blízkosti. Děvčata běží pro pitnou vodu. Za citelného větru stavíme s Pavoukem stany na jediném přijatelném místě. V okamžiku, kdy kotvíme tropika, dopadají první velké kapky a přibíhají děvčata s vodou. Ještě narychlo stavíme zídky z kamenů a mačky, jako největší kusy železa, odnášíme opodál.

Bivak u jezera Fourcat (sever Andorry)
Bivak u jezera Fourcat (sever Andorry)

Stany stojí nalepené těsně na sobě. Nešlo je postavit jinak. Ale stejně na sebe musíme pořádně křičet, když se chceme domluvit se sousedy. Raději si místo keců uvaříme a pojíme. Své plátěné příbytky jsme ukotvili jak nejlépe to šlo. Vzpomínám, jak foukalo v zimě v Roháčích, a cítím se docela klidný. Venku ale klid rozhodně není. Bivakujeme ve výšce asi 2500 metrů. Jsme v kotli mezi vrcholy dosahujícími bezmála 3000 metrů. Bouřka se nám předvádí v celé své kráse. Burácení předbíhá burácení, světlo jak v poledne, jenom trochu bliká. Pak se rozsvítilo pořádně a současně rána jako z děla. Že by mačky?

Než jsme pojedli svých několik hodně večerních chodů, bylo po bouřce. Nízko nad obzorem ještě vysvitlo slunko. Jdeme se podívat na ty mačky. Nic. Jsou naprosto v pořádku. Zklamaně se díváme na jezero o dvacet metrů dál. Asi to schytalo ono. Vodopád nahoře ve stráni si vzdáleně hučí. Slunko zapadá za obzor a my zapadáme do spacáků. Venku fouká a je zima. Co byste chtěli ve dvou a půl tisících?

Druhý den byl ve srovnání s předchozími zážitky poměrně nezajímavý až do okamžiku, kdy jsme se plánovaně srazili s Kleofášem a Hrochem. Hroch byl stále marod. Tak se ho ujal Pavouk, že pojedou stopem na místo dalšího srazu. A zase jsme byli čtyři. Ten den jsme došli k nejteplejšímu jezeru za celé hory. Úžasná koupačka. Dalo se i plavat. A taky docela obstojně prát.

Na pořadu následujících dnů byla první třítisícovka - Pica de Estas. Španělská pýcha, či snad národní hora. Každopádně na ni vedla pěkně prošlapaná dálnice. Zpočátku jsme si ji chtěli nechat na další den, ale bylo ještě brzy odpoledne, obloha bez mráčku. Hodili jsme batohy za kámen, vzali si jen teleskopy a šli. Cedule nám prozradila, že to máme tak tři hodiny na vrchol. Výstup jsme zvládli asi o hodinku rychleji. Nahoře jsme se podívali a řekli: Hmmm. Bylo tam dost lidí i takhle v podvečer. Ale jinak moc pěkná hora. Pak jsme seběhli dolů. Byla to prima klouzačka. Napřed firnem, o něco níže sutí. Všem se to líbilo, jenom Prcek cestou nahoru mírně trucoval. Nakonec jsme ho ale vytáhli na čokoládu.

Před setkáním s Pavoukem a Hrošíkem jsme měli v plánu trošku chůze a kousek stopování. S dobrou náladou jsme vyrazili. Během dopoledne se nám povedlo splést si sedla. Po půl hodince zápasu pomohla až buzola. No jasně! Na druhý pokus, ale máme ho. Dále vedla nádherně značená cesta. Sluníčko svítí, úžasný den. Obědváme na rozcestí. Buď půjdeme cestou vpravo, nebo vlevo. Obě vedou do údolí, kam se chceme dostat. Až budeme v tom údolí, tak půjdeme doleva. Očividně je tedy výhodnější jít cestou vlevo. Ušetříme tak zhruba 4 km chůze po pohodlné cestě. Je sice pravda, že doprava pokračuje ta hezky značená cesta, po které jsme přišli, a že doleva vede cesta čárkovaná, ale přece to nebudeme obcházet.

Začátek cesty jsme úspěšně našli za rozsáhlým suťovým polem. Bezva. Teď už jen seběhneme do údolí a je to. Jo. Tak jdeme. Občas se nám ta značka sice někam zatoulala, ale jinak dobrý. Po čase se zase objeví. Hele, tady vedou hezké cestičky. Půjdeme po nich. Docela na sebe navazujou, to bude asi od zvěře.

Na hranici lesa cestičky mírně uhýbají doleva. Nevadí. Pořád se tu jde lépe, než tamtím krpálem. O něco níže už to nebyla tak docela pravda. Les zhoustl, svah se stal prudším a méně schůdným, nálada vychládala. Začali jsme se potit. Den skončil docela příjemně - současně se soumrakem jsme se dostali o 1000 m níže, kam jsme chtěli. Než k tomu ale došlo, zažili jsme nejedno překvapení a odnesli si velké ponaučení: bez lana mimo značené cesty nelez.

Nebudu popisovat celý sestup. Jenom vzpomenu na to, že ve velmi prudkém svahu porostlém neprůchodným lesem jsme využívali k sestupu nejúspěšněji potoka. Jedním z těch milých překvapení byl 30 m vysoký vodopád na jeho konci. To už jsme byli ale tak utahaní, že nám to nepřišlo nějak moc zajímavé.

Lano jsme sice táhli s sebou, ale usoudili jsme, že je moc těžké. Tak jsme ho dali Pavoukovi, ať ho veze stopem. Stejně ho nebudeme potřebovat...

Následující den jsme si trošku zašlapali po asfaltce. Kleofáš s Evčou sice méně, zato přišli o hlavní atrakci: Nás s Prckem totiž svezl sám vítěz Tour de France Miguel Indurain, pár dnů po svém triumfu. Hezky jsme si pokecali. On neuměl ani česky, ani anglicky, my zas pro změnu neuměli španělsky. Trošku si s námi zajel, a tak jsme se hned po poledni sešli s ostatníma v městečku Espot, těsně před národním parkem San Maurici.

Prcek s Trpaslíkem

Pyreneje 95: aneb co těch šest zasejc vyvádělo...

Drahý chlapče!

Tak ty jsi jako myslíš, že je to úplně v pohodě přejít celé Pyreneje vod Atlantiku ke Středozemnímu moři, ale to se teda šeredně mejlíš. Nu poslechni si, další zážitky těch šesti červíků z Čech, kteří se o to pokusili:

V Národním Parku San Maurici
V Národním Parku San Maurici

Tak tahleta vypečená skupinka se dostala až do národního parku Sant Maurici. Já už jsem je pozoroval od začátku putování, ale to co vyváděli tady... No hned první si to namířili do toho nejhoršího sedla, které měli po ruce. Asi si mysleli, že tam budou mít hezké rozhledy. Ale kdeže, když se tam po dvou hodinách doškrábali, uviděli jen pár jezer pod sebou a nic víc. No řekni, hnát se tam kvůli pár loužím. Kolem poledního dostali holenkové ukrutnou žízeň, a co se nestalo: nikde nebyl žádný potok ani řeka. Malem by pošli žízní, kdyby jim v jedné chatě (jediná která byla v širokém dalekém okolí) neporadili „geniální" nápad, že ať se napijou z jezera, ve kterém je vody fůra. „No jo", řekli si, „to by nás nenapadlo, že v jezeře je voda na pití". A tak se tadle vypečená šestice vlekla dál podél dalších a dalších jezer, a aby pro změnu neměli vody málo, tak jim večer pěkně zapršelo.

A co myslíš, že dělali další den ráno. Ne aby se rychle sbalili a upalovali k mamince, klidně se sbalili a už zase lezli do dalšího kopce. No tentokrát měli štěstí a asi za hodinku byli nahoře. Pak se vcelku rozumně vydali po pěšině dolů (jinam cesta stejně nevedla) až přišli dolů do údolí. Zde měli vcelku rozumnou možnost jít dále po široké cestě směrem k civilizaci, ale co bys řek', že udělali oni? Spustili se po srázu k potoku, přelezli přes něj a začali se škrábat příšerným krpálem mezi šutry a keři nahoru. Když jsem je viděl, dostal sem takový záchvat smíchu, že mě přešel až po tejdnu. I teď, kdykoliv někdo vysloví jméno Coll de Contraix (jméno toho sedla, kam se škrábali), padám smíchy pod

lavici, na které sedím. Tak se ti teda drápali vzhůru, občas někdo zapadl pod šutr nebo někde uklouz, no prostě prča. Bohužel i dnes měli naši zelenáči štěstí, a asi po necelých dvou hodinkách narazili na cestičku, která mířila do sedla o něco pohodlněji. Stejně to byl ale pěkný záhul. Jedinou odměnou jim za to bylo pár kopců a jezer, které kolem sebe viděli. A když tam tedy dolezli, zjistili, že se zase pěkně napálili, protože musejí na druhé straně pěkně dolů - sutí, která s nima sjížděla do údolí. No jo, to suť dělá, že má tendenci ujíždět. A že už byl večer a spadly mraky, tak nakonec byli rádi, že našli kousíček trávy, kde mohli postavit stany a přenocovat. Zase měli štěstí, holenkové.

Když se Ti ráno probudili, tak kolem sebe měli samý mraky. Bohužel pro ně neznamenalo, že by se ocitli v nebi, ale jenom, že nebylo moc vidět. Přesto se opět rozhodli, že půjdou jako dál, no dobrá, alespoň bude sranda. Nejprve to vypadalo na pohodičkovou procházečku po vyšlapané cestičce, asi jako od Hlavního nádraží na Svoboďák v tom jejich BRNO, ale zasejc se zmýlili. Velice rychle se ztratila a jim nezbývalo než začít kličkovat mezi kameny, potoky a jezírky, kterých tu je všude požehnaně a jež už nechaly zabloudit i „jiné pány". Když se mraky rozplynuly, milánkové zjistili, že jsou tam, kde být nechtěli. Kulantě řečeno, šli skoro na opačnou stranu. Bohužel se nestačili vzdálit daleko, jen jedno údolíčko. Do odpoledna už mašírovali jenom z kopce, kde se nedá zabloudit, tak jim aspoň sluníčko trochu vyhřálo makovičky. Brzy se utábořili s vědomím „vlastní měkkosti", neboť na druhý den si jejich dva členové (Hrošík a Eva), poté co si uvědomili své neschopnosti, naplánovali závěr cesty. No prostě se rozhodli, že to tady balí, a že ze všech sil upalují domů za maminkami.

Další den čekal naše „„hrdiny"" (s dvojitejma úvozovkama) nejprv poměrně nudný výstup nahoru do sedla v oblasti Besiberi. Podivné bylo, že přímo nahoře v sedle leželo velké jezero kýčově modré barvy. To, že se nacházelo přímo na kopci jim tak zamotalo hlavu, že se radějc rychle rozeběhli z kopce dolů. V údolí přišla ona zmiňovaná chvíle ... a byli o dva členy výpravy kratší. A i zbylí účastníci vypadali, že už nám dlouho nevydrží, a jako na potvoru byli zrovna pod nejvyššími kopečky celých Pyrenejí. Ani si moc neodpočinuli a hned se hnali dál. Celé odpoledne vytrvale stoupali, až se z nich kouřilo - dobře jim tak - a se západem slunce se utábořili v jedné malá plechové chatičce, která se jim připletla do cesty. Jo, a ten ze všech nejmenší, co mu, nevím proč, říkali Trpaslík, našel za boudou plantáž nefalšované pažitky, a voni se měli dobře. I když pažitka je jen vobyčejnej šnitlich, kdežto až řízek je pořádnej šnicl. Stejně dneska ale měli ňák moc štěstí.

Není nad ranní stoupáníčko mezi šutrama, v ujíždějící suti a ve sněhu, řekli si naši plavajzníci, načeš zrovna toto učinili. Jenom se mě neptej proč, nebo kdo na takovou hovadinu přišel, mě by to nikdy nenapadlo. Jedinou odměnou jim byl výhled na nejvyšší horu Pyrenejí Pico de Aneto, kam by se rádi zejtra podívali. No, kdyby si doma koupili pohled, mohli si ušetřit námahu. Stejně zase museli klesat, a to až dolů, hluboko do údolí. Zrovna dnes byla neděle, sluníčko svítilo, všude byla fůra lidí, kteří si sem zajeli z druhé strany autem a teď se tady spokojeně procházeli. Řekl by sis, aspoň si mohli s někým po dlouhé době pokecat. No jo, jenže ti naši túristi jim vůbec nerozuměli. A to se lidé snažili: španělsky, francouzsky, katalánsky ba i baskičtinou. Myslíš si tedy, že ztratili za tu cestu schopnost mluvit? Ne, jenom neznali jazyky. Nebýt Prcka prckatýho, který trochu žbrblal španělsky, tak by si nekoupili ani housku, natož celej chleba. Brzo odpoledne se utábořili u jednoho refugia, přímo pod Pico Aneto, a libovali si jaká to bude zejtra paráda, až polezou nahoru. Vždyť si na to z domů vezli (a teď už pěkně dlouho i nesli) takový ty těžký stoupací železa, co se jim říká mačky. Ale o tom raděj až příště, pro dnešek bylo horroru dost a ty bys potom nemohl v klidu spát.

Dávej na sebe pozor, ať nedopadneš jako oni. Zdraví tě Tvůj strejda Pedro

Napsal Pavouk

Díl předposlední

Nadešel dlouho očekávaný dýchánek. Nervózní Trpaslík vstával již o půl šesté a to všechno jen proto, aby mohl týrat dvě příjemně pochrupující příšerky ve vedlejším stanu. Nakonec nás opravdu přesvědčil, že jsme otevřeli obě očička a začali vařit španělskou, zaručeně instantní rýži, která se prý má vařit pouze dvě minuty. No my ji pro jistotu máčeli celou noc ve vodě, pět minut vařili a nakonec zalili vydatnou dávkou oleje, prej aby změkla. Nijak zvlášť se jí však k tomu nechtělo a tak jsme ji museli drtit mezi zuby. Potom jsme sbalili stan a odložili kredence (pro neznalé batohy) do refugia k hodnému chataři, který měl však jednu nevýhodu, protože neuměl česky ani anglicky a tak se s ním musel Prcek domlouvat hodně dlouho.

Nakonec jsme přece jenom vyrazili na Pico de Aneto, jež se svými 3 404 metry nad mořem vévodí celým Pyrenejím. K výstupu jsme vzali sebou pouze čokoládu, foťáky, láhev na vodu, návleky a nezbytné teleskopické hole. Mačky, neboli jeden kilogram nepoživatelného železa, které jsme poctivě stěhovali od Středozemního moře k Atlantiku, jsme zanechali u věcí (když se totiž člověk boří po kolena do měkkého sněhu, tak jsou opravdu k ničemu).

Pico de Aneto (3404m) -vrcholovka (Kleofáš, Pavouk, Trpaslík; Prcek - zůstal 10m od vrcholu).
Pico de Aneto (3404m) -vrcholovka (Kleofáš, Pavouk, Trpaslík; Prcek - zůstal 10m od vrcholu).

Na horu jsme vyrazili opravdu zhurta. Předběhli jsme, koho jsme potkali, dokonce i jednoho postaršího pána, jež se při výstupu opíral o dlouhý cepín. Brzy jsme se ovšem ztratili mezi ohromnými balvany na úpatí kopce. Když se nám podařilo se z nich vymotat, všichni turisté, jež jsme předtím zdatně předběhli, byli zase daleko před námi. Krásný pocit, že? No, netrvalo to dlouho a nechali jsme je opět za námi a hnali jsme se dál po ledovci přímo na vrchol. Pár metrů od něj nás však čekalo ještě jedno malé překvapení v podobě rozlámaného skalního hřebene, který jsme museli přelézt. Někteří jedinci to však odmítli udělat, a tak skončili těsně pod nejvyšším vrcholem Pyrenejí, i když jsme je byli ochotni jistit na zapůjčeném laně. Konec konců, jejich problém.

Po snězení vrcholové dávky hnědého sýru neboli čokolády jsme začali klouzat dolů. Myslím si, že nám to šlo poměrně dobře a rychle, aspoň ostatní turisty jsme nechali daleko za sebou. Radost nám kazil pouze již zmíněný postarší pán, který kráčel daleko pomaleji, za to však o hodně jednodušší cestou, takže byl dole asi o půl hodiny dříve než my. Prostě kdo umí, ten umí, a kdo neumí, ten maká, jako my.

Z celého výstupu jsme byli tak unavení, že jsme okamžitě jeli stopem do blízké vesnice, abychom se mohli přejíst. Museli jsme si však ještě tři hodinky počkat, než jsme naplnili naše prázdné žaludky, protože Španělé právě měli siestu. To znamená, že se odmítají kvůli vedru hýbat, natož ještě pracovat či prodávat v obchodě.

Večer již úplně plní jsem s Pavoukem vyrazil dál k druhé nejvyšší hoře tohoto pohoří - Posetsu a Trpaslíka s Prckem jsme zanechali pod horami, aby si mohli užívat blaha civilizace.

Ještě vám nesmím zapomenout sdělit, že tento večer nastal malý zázrak, protože můj osminohý kolega byl tak přejezený, že nechal skoro celou večeři mně samotnému. Mňam, mňam, smažená vajíčka já opravdu můžu v jakémkoliv množství.

Ranní výstup nás zastihl opět v pohodě, protože jsme těch 1.300 výškových metrů zdolali v rekordním čase, a to jenom s jednou maličkatou přestávkou. Tento dostih jsme pak zakončili až v jedné salaši těsně pod vrcholem již zmíněné hory. Odtud jsme následující den vyrazili do husté mlhy směr vrcholový mužík. Správná cesta, po které jiné dny chodili další turisté, ovšem nebyla mnohdy vůbec k nalezení, neboť bylo vidět pouze na tři metry dopředu. A tak jsme to brali sprintem přímo tam, kde jsme tušili vrchol. Proto jsme vyhrabali i jakési suťovisko, na které bych za normální viditelnosti v životě nevlezl, neboť se mám na to přespříliš rád. To jsem však zjistil až navrchu, kdy se na chvíli mlha zvedla. Cesta však pokračovala vzhůru k oblakům a my jsme po ní pořád stoupali. Čekali nás na ní ještě dvě chuťovky a to dvojkový komínek plný suti, v němž nedržel jediný kámen na svém místě, a pak táhlý rozlámaný skalní hřeben, jež podle všeho vedl až na vrchol. Dodneška však spolehlivě nevíme, jestli jsme na něm opravdu byli. Co se dá dělat.

Sestup byl již úplně v pohodě, až na to, že začalo pršet jako z konve. Ráno však již opět svítilo sluníčko a my jsme mohli dorazit přes travnatou oblast zvanou podle jednoho z vrcholů Bachimala až k dalšímu národnímu parku Španělska zvaném Ordesa. Zde nás již očekávaly dvě mírně vyžrané postavy, z nichž se vyklubal Prcek a Trpaslík.

Kleofáš

Díl poslední

Nadešlo opět krásné ráno a my jsme vyrazili do kopců v kompletní sestavě. Čekalo nás asi 1200 metrové převýšení, které jsme museli zdolat, abychom se jak kamzíci vydrápali na vrchol kaňonu po jediné možné cestě. Jinudy se to jít totiž opravdu nedalo, pokud sebou člověk nevláčel asi 50 kg skob a podobného haraburdí, z kterých by si vyrobil dlouhý žebřík. Navrchu jsme posvačili a pokračovali dále po cestě, která byla kdysi zajištěna ocelovými kruhy, jak se dalo poznat podle všude se povalujících zbytků kovu.

Za tu námahu jsme však byli dostatečně odměněni, když se před námi otevřel pohled na další kaňon, který jsme míjeli po pravici. Celý tento rozervaný kopec byl mírně zahalen oparem, takže to vypadalo, jako bychom vstoupili do pravěku. Jediné, co tam ještě chybělo, byl krvežíznivý Tyranosaurus.

Další ráno jsme si pro změnu doslova a do písmene vyběhli na třetí nejvyšší vrchol Pyrenejí Monte Perdido. Tam jsme vybufetili rozsypané křupky a už se zase klouzali dolů. Vstříc krásným vodopádům v údolí Valle de Ordesa.

Další dny probíhaly ve stejném duchu. Přešli jsme opět hranici do Francie a procházeli tamní národní park. Jediné, co stojí za zmínku je to, že se mi zcela rozpadly boty, takže jsem měl úplně rozedrané nohy, že jsem skoro ani nemohl chodit. Protože však nejsem žádnej měkkýš, tak jsem to vydržel až do té doby, kdy jsme opět přešli hranici a zamířili se vykrmit do španělského letoviska Jaca. Zde nám Prťajzlíci oznámili, že odjíždí domů, a tak jsme na závěrečnou etapu vyrazili opět ve dvou.

Cesta nám rychle ubíhala hlavně proto, že se kopečky začaly nadějně snižovat a brzy pozbyly charakter velehor. Vypadaly podobně jako Velká Fatra. Taky nás začalo rozčilovat to, že jsme se většinu dne pohybovali někomu na zahradě. A tak jsme se rozhodli vystoupit na poslední dvoutisícovku a pak hurá stopem do San Sebastianu.

Brzy jsme stopli auto plné Basků. Ti samozřejmě, ač španělští státní občané, neuměli ani španělsky, natož nějakou normální lidskou řeč. Mluvili pořád něco o San Sebastianu a my pamětlivi toho, že se ve Španělsku velice špatně stopuje, jsme se rozhodli jet s nimi. Díky tomu jsme se vykašlali i na ten poslední kopeček.

V cíli - San Sebastian (Pavouk, Kleofáš)
V cíli - San Sebastian (Pavouk, Kleofáš)

No nevím, kam opravdu jeli, ale tam kam my rozhodně ne, protože nás vyložili uprostřed kopců a my jsme vůbec netušili, kde jsme. Ani jsme nevěděli, na kterou stranu máme dál stopovat auta, co tudy jezdila v pravidelných desetiminutových intervalech. Přesto jsme se do San Sebastianu dostali do půlnoci, za což vděčíme jedné Španělce, která se nad námi slitovala po čtyřech hodinách stopování na hranicích. Bylo prostě poznat, že jsme nechali hory za sebou.

Vyspali jsme se na pláži, ráno se vykoupali, najedli, nakoupili zásoby jídla a vypili závěrečný šampus. A pak jsme se rozloučili, Pavouk jel domů a já si ještě prohlédl Palenai, Barcelonu a další národní park plný vápencových skal Picos de Europa, kde jsem rozerval i druhé své boty a tak jsem se také vypravil domů.

Poslední, co vám ještě sdělím je, že jsem v Itálii potkal dvě Češky a kluka, kteří se též vraceli ze Španěl, a tak jsem domů dojel nádherně přežraný, heč.

Kleofáš

Popis cesty –⁠ přibližný itinerář

Plánek cesty
Plánek cesty

Praha - Perpignan (bus)

Perpigan - Argelès­ Plage(stop)

Argelès­ Plage - Reserve de la Massane - Pis des 4 Termes - Pic Neulos - le Perthus - las Illas - Roc de Frausa - Can Félix - Amélie­ les­ Bains - Arles­ sur­ Tech­ Col de la Cirére - kóta 2714m - Refuge de P.la Guillem - Refuge dUll de Terr - Collado de a Marrana - Pi de la Vasa - Mount Louis - Lac des Bouillouses - Etang de Lanoux - L'Hospitalet-près-l'Andorre - sedlo 2600 v Andoře - silnice do Andorry (pěšky)

Andorra la Vella - nad El Serrat (stop)

El Serrat - Port de Siguer - jezero Etang Fourcat - silnička ve Francii nad Etang de Soulcem (pěšky)

Etang de Soulcem - Andorra - Espot (stop)

Espot - Estany Sant Maurici - Estany Tort - Estany Cubieso - Refugi dEstany llong - Coll de Contraix - Estany dera Restanca - Port de Rins - Hospital de Viella (loučení s Evčou a Hrošíkem) - Refugio Molieres - Coll de Mulleres - Refugio La Renclusa - Pico de Aneto - Refugio La Renclusa - parkoviště pod chatou (pěšky)

parkoviště - Benasaque - Valle de Estós (stop)

Valle de Estós - sedlo 2603 - údolí Cinqueta de Añes Cruses Cruses - Pico de Posets - Lago Ordiceto - Parzan (pěšky)

Parzan - Bielsa - Valle de Piñeta (stop)

Valle de Piñeta - Collado de Añiscolo - Refugio Goriz - Monte perdido - kaňon Ordesa - Valle de Ara - Ref. Wallon - pod Grande Fache - Lacs dArriel - sedlo 2517 m - Ref dArrémoulit - Ref. de Pombie - pod Pic du Midi d'Ossau - údolí 1580 - Col des Maínes - Col du Somport (pěšky) - Col du Somport - Jaca - Lescun (stop)

Lescun - la Pierre St­ Martin - kaňon Kakoueta - nad kaňonem d'Olhadubi - Logibar (pěšky)

Logibar - Bayonne - San Sebastian (stop) cíl cesty

San Sebastian - Francie - Německo - Praha (stop)

Zápisky původně vyšli v časopise Brontík v letech 1995-1996, kapitoly napsali Kleofáš, Trpaslík, Prcek a Pavouk.

Prohlédni si celou fotogalerii.

Mapa cestování

Fotogalerie