4. – 20. 8. 2006 Míša, Evča S., Bob + Lucíšek, Helča, Šárka + Bob II, Radka J., Pepa Hl., Pavouk, Péťa Tobola Celá fotogalerie z cesty
Letos stejně jako v minulých letech míříme na Balkán. Loni se nám líbilo v černohorském Prokletije, takže pro letošek padlo rozhodnutí prozkoumat albánskou stranu pohoří, která se tam říká Albánské Alpy a když už tam budeme, tak se podívat po celé Albánii. Moje tajné přání je vylézt na nejvyšší horu Prokletije, Maju Jezerce, což se nám loni z černohorské strany nepovedlo. Po po půl roce přemýšlení a občasných přípravách frčíme oblíbenou cestou přes Budapešť, Bělehrad a dále „bělehradským metrem" do hlavního města Černé hory Podgorice. Z té je už jen skok do Albánie.
Brněnská část (Pepa, Radka, Helča, Bob II, já - Pavouk + Bob s Luckou, co přijeli až z Karlových Varů) jede 15.17 z hl.n.; poslední přibíhá Pepa, Evča nám drží místa z Prahy, vlak jede přesně a je plnej, v Břeclavi přistupuje Míša - jsme všichni (Šárka s Péťou jedou stopem až do Podgorice). V Budapešti máme 4 hodiny čas, oblíbený obchod na nádraží Kelleti s lángošemi je bohužel o půl osmé večer zavřený. Dáváme věci do úschovny (cca 2,5 €) a jdeme pěšky do centra až na most přes Dunaj a nahoru na Budín; večeře z vlastních zásob s maďarským vínem s výhledem na město a pomalu zpět. Máme místenky na noční vlak do Bělehradu (ve vlaku je jen jeden vagón na sezení), vyjíždíme přesně cca o půl dvanácté.
Pá 4.8. Brno - Budapešť
O půl sedmé ráno jsme v Bělehradě, čekáme 3h na další vlak; děcka jdou do města, když se vrátí, že bych také někam šel - začíná pršet. Nakonec jdeme s Bobem a Luckou jen kousíček. Evča shání po městě neúspěšně lžíci na jedení, kterou si zapomněla vzít. V 10.10 jedeme vlakem - nádhernou tratí „bělehradským metrem" - krásné výhledy, tunely, mosty, hory (nejlepší je obdivovat ty, které jsme loni a předloni slézali) po většinu cesty.
Máme zpoždění a místo o půl šesté jsme v Podgorici až po sedmé. Na nádraží nás čeká Šárka s Péťou. Ten bohužel leží nemocen ve spacáku. Co dělat, prý to s námi zkusí; pomalu vstává a balí. Jdeme před nádraží, odkud nám Šárka, když tu na nás čekala, sehnala odvoz - taxík na albánskou hranici (30 €). Pepa kupuje chleba a natřískáni v malé dodávce jedeme směr Albánie. Řidič je sympatický, ukecaný, zná to i v Čechách. Na přechod na severní straně Skadarského jezera (Liqueni i Shkodrés) je to cca 27 km. Pěkná, ale uzounká cesta nahoru/dolů. Spíše to vypadá, že jsme na malé okresce, ne na nejhlavnějším tahu z Černé hory do Albánie. Na celnici přijíždíme v úplné tmě. Nechci v noci do Albánie, tak hledáme místo na spaní zde. Vracíme se kus po silnici - všude srázy, macchie, pár metrů pod námi jezero. Nakonec spíme na malinké rovince pod železniční tratí (jen nákladní provoz), Bodláky píchaj, kameny tlačej, stany se sem určitě nevejdou, ale po dni a kousek ve vlaku je to krása. Šárka s Bobem dokonce táboří na kamenech na břehu jezera. V noci je naštěstí pěkně a teplo.
So 5.8. Budapešť - Bělehrad - Podgorica - Skadarské jezero (albánská hranice)
V Albánských Alpách
Ráno nás budí černohorští pohraničníci - jsme totiž jen kousíček od silnice - ale v pohodě. Stačí jim ukázat pasy. Opět se potvrdili naše dobré zkušenosti s černohorskými policajtama/pohraničníkama z minulých let. Balíme, jdeme zpět k hranici; ve stínu borovic a mezi kozími bobky snídáme. Péťovi je furt blbě, dávám mu nějaká antibiotika, snad zaberou. Hranice je v klidu, žádné problémy, zdržení ani poplatky; na albánské straně mají dokonce na střeše solárko. Jsme v Albánii. Naším prvním cílem jsou hory na severu na hranicích s Černou horou - Bjeshkët e Namuna (Albánské Alpy, v Černé hoře jim říkají Prokletije - toto označení Albánci neznají). Po chvíli čekání (je tu jen jeden malý bar, ale např. žádná směnárna) a ptaní se na dodávku (fugón), zrovna jedna přijíždí. Někoho vykládá a bera nás - až do centra hor - vesnice Bogë (45 €). Řidič mluví pochopitelně albánsky, je dobře že hlavně Bob zná několik frází. Cesta je ještě užší než v Černé hoře, asfaltová. Krajina je suchá, mírně zvlněná, domky jsou daleko od sebe, často, jak je v Albánii zvykem, nedostavěné, z betonových stropů koukaj dráty. Vlevo v mracích trčí hradba Albánských Alp. Vidíme také první albánské bunkry. Cestou si necháváme zastavit v městečku Koplik na výměnu peněz. Veze nás k nějakým známým (směnárny jsou v neděli zavřené), nelíbí se nám, že nám některé bankovky dávají ve starším provedení. Později zjišťujeme, že to nevadí, že platěj stejně. Kurz je cca 120-122 leků za 1 €. Dvacet kiláku je asfalt v dobrém stavu, pak už cca 20 km skáčeme do kopce po kamenech. Zato krajina je stále krásnější.
V poledne jsme v Bogë, uprostřed nádherného údolí. Hned se seběhnou místní. Ptáme se na vodu a hlavně cestu do hor (děcka tu trochu mluví anglicky). Já se neúspěšně snažím zprovoznit půjčenou GPeSku. V místní hospodě, kde není skoro nic, dostáváme petku s vodou s ledem - supr osvěžení. Obědváme ve stínu stromů u „pramene" - jedné z mnoha z plastových hadic, co jsou po vsi natažené místo vodovodu.
Po jedné hodině vyrážíme směr sedlo - prý zleva velké skály (kóta 2135 m) nad námi. Náš plánovaný směr je Bogë - sedlo Muškut - salaše Dobrančes, sedlo Pejes, Maja e Jezerce, nejvyšší hora pohoří, a dále se uvidí. Jdeme pomalu, hlavně Péťa má problémy; ale dole nám řekl, že to zkusí. Nejmenovaní ostatní tak mohou svou „rychlost" svádět na to, že jdou s Péťou pomalu. Nejprve jdeme po dobytčích stezkách, časem se ale ztrácí. Krásné výhledy na ves a celé údolí. Občas nacházíme nějakou pěšinku, která zase po chvíli mizí. Dříve všude asi byly louky, dnes to zarůstá lískou.
Celkem dvakrát se prodíráme (100 m) velmi hustým porostem lísky. Péťa je velmi zničený - výstup je dost prudký - nakonec Bob II chodí dvakrát nahoru a dolů - nejdříve se svým batohem a pak s jeho. Všude je sucho, jsme ve vápencové krasové krajině. Evča cestou potkává zmiji růžkatou, já ji bohužel neviděl. Až navečer se vydrápeme do „sedla" - resp. na hranu hor. Není to pravé sedlo, cesta ještě stoupá. Sedla jsou v krasu většinu falešná (za nimi je závrt a další sedlo), ale místo na nocleh tu je, i když trochu nakřivo. Mezi mraky je občas krásný výhled do údolí. V závrtech leží sníh - výborně - můžeme ho tavit a drahocennou vodu šetřit na pití. Stavíme stany - já tábořím s Míšou a Evčou. Tavení sněhu a vaření je časově náročné - jdeme spát až za hluboké tmy. Jsme tu také o dost jižněji a východněji než ČR a přitom Albánie je stejné časové pásmo. Slunce zapadá minimálně o půl hodinu dříve než u nás, což je teď cca 19.30-19.45.
Ne 6.8. Albánská hranice - Bogë (900 m) - sedlo nad Bogë (cca 1850 m)
Ráno jsou mraky, jen co zbalíme, začíná pršet. V dešti pak jdeme skoro celý den. Péťovi je stále zle, ale jde sám, jen mu bereme trochu těžkých věcí z batohu. Jdeme cca SV směrem podle sovětských map 1:50 000, cesta nikde ale není, občas potkáme nějaký malý mužík, ale nikdy jimi není vytyčen nějaký souvislý úsek. Ani „sedla" nejsou nijak vymužíkována. Jdeme kolem samých krasových závrtů, nahoru, dolů. Stále trochu prší, je i mlha, GPéSka furt nic neukazuje - neumím ji nastavit), jdeme jen dle buzoly. Odpoledne přicházíme do „velkého" sedla. Začíná pořádný slejvák i s kroupami. Co dělat, jdeme dál. Srázy pod námi, skály, sněhová vyleženiště - blbé místo! Držíme se zleva, slejzáme jako kozy po plotnách a kamenech.
Z velké vejšky dole vidíme obrovskou zatravněnou rovinu - je krásné, velké, bezodtokové údolí. Ještě dlouho scházíme a konečně jsme dole. Petr i další jsou zcela hin. Zůstáváme zde. Nahoře ve svahu - vedle sněhu - hlavně díky vytrvalým dešťům, vytéká voda. Skvělé! Nemusíme tavit zbytky sněhu. Voda teče z uzounké průrvy a stéká do malé jeskyňky 1 x 0,5m. Když tam nabírám vodu či později peru, musím sedět na bobku. Krása. Všem se tu moc líbí - konečně máme všechny stany na pořádné rovině; unaveni brzo usínáme; vedlejší stan ještě hraje „Bang". Večer jsem úspěšně zprovoznil GPeSku, stačilo ji nastavit, aby jen zobrazovala normální souřadnice - zeměpisnou délku a šířku. Pravda, sovětské mapy jsou v systému S42, ale ten jsem na přístroji ani za boha nenastavil, i když jsem měl podrobný návod. Nemůžu akorát využívat podrobné sítě na mapových listech, musím souřadnice složitě hledat a odpočítávat podle měřítka na okraji mapy. Je to ale stokrát lepší než nic.
Po 7.8. Sedlo nad Bogë (1850 m) - průsmyk Muškut (cca 210 m) - údolíčko Boges(1738 m)
Ráno Helča oznamuje, že Péťovi je blbě, dnes dále nepůjde. Takže odpočinkový den. Neprší, jen jsou celý den mraky. Pereme, ale hlavně sušíme vše z včerejška. Před obědem jdeme jen tak nalehko do jeskyní nad námi ve svahu. Pěkné, krásné úkryty pro bači či bandity. Jedna jeskyňka je malinka, uzounká a vytéká z ní voda - takové albánské „Zugo". Odpoledne jdou někteří z nás na kopeček zhruba ve směru, kam zítra půjdeme.
Přečtěte si i další cestopisyJá, Evča, Míša a Lucka s Bobem hrajeme „Bang" a taky sáňkujeme! Na zbytku sněhu nedaleko stanu někdo nechal supr boby - širší dřevo se sedákem a příčkou na nohy. Škoda, že dráha je už krátká a končí mezi dvěma balvany, dojezd je tak horší ... Sbíráme dřevo na oheň. Skupina se večer vrací. Měli prej krásné výhledy, už se těšíme na zejtra.
Děláme oheň - navlhlé „suché" kusy kleče nechtějí moc hořet, ale po delším přemlouvání máme nakonec krásný táborák. Hlavně, abychom mohli pokračovat zítra v cestě.
Út 8.8. Údolíčko Boges (1738 m) /odpočinkový den/
Po pomalém balení odcházíme - netuším, kam dojdeme, ale rád bych, abychom se dostali někam k průsmyku Pejës. Vycházíme do malého sedýlka severním směrem, za kterým je kousek cesty krásné jezero. Hned se v něm všichni koupeme. Zde by se pěkně tábořilo. Je tu i pramen-vodopád - voda stéká po skále. Jen, co se oblečeme a odcházíme, prochází kolem bača s ovcemi. Ten mohl mít podívanou na deset naháčů! Cesta nevede údolím, jak sem se předem domníval, ale po hraně - traverzem velkého svahu, vlevo (SZ směr) je hluboké osídlení údolí - Niksh. Pohodovou cestou (na jednom místě vypadá jak vystřílená ve skále) jdeme až na začátek salaší Dobrančes. Vypadají jako vybydlené, pobořené. Potkáváme rodinku pracující se dřevem. Ptáme se na cestu směr sedlo Pejës. Paní jde s námi a posílá nás nejkratší cestou - potřebujeme přímo na východ. Ušetřila nám cestu dolů a nahoru, ale zase míjíme vlastní obydlené salaše - žádný sýr nebude.
Při obědě, jež trávíme na loučce plné zvířecích bobků, začíná pršet. Stoupáme tak dále po mokré vápencové stezce. Opět míjíme a vidíme různé závrty - falešná sedla kolem nás. Před námi je velké „slepé" údolí, vysoko kolem nás jsou slyšet ovce. Poprvé se dostáváme na špatné místo. Sláva GPSesce, že nám ukázala náš omyl. Konečně, po delším kličkování nepřehledným terénem, vidíme daleko pod námi jezírko, masiv Jezerce a také dolinu Ropojana (v Černé hoře; s Míšou, Luckou a Bobem ji dobře známe z loňského roku). Nedá se ale přímo sejít (skály), je třeba se držet „cestičky" zleva - ruská mapa má pravdu a přesně odpovídá. Scházíme do údolí Runnices (druhá strana doliny Ropojana) a pak už je to na skok k jezeru Pejës. Už je skoro tma. Místo na stany je kus od jezera, pramen vody nikde. Bereme tedy tu z jezera. Peťa je furt nemocný, ráno chce sejít dolů do vesnice Theth a odtud autem nějak na hranice, do Černé hory a domů. Bob, Šárka, Helča půjdou s ním a pak se vrátí. Další den zaútočíme na vrchol Maja Jezerce. Dnešní etapa byla pro některé z nás docela záhul. Uprostřed noci náhle rána a zaklepání země. Naštěstí jen jedenkrát. Tak to bylo buď malé zemětřesení nebo se někde propadl např. kus kamene v krasové soustavě, která je tady všude.
St 9.8. Údolíčko Boges (1738 m) - salaše Dobrančes (cca 1700 m) - údolí Runices - jezero Pejës pod sedlem Pejës (Qafes e Pejës)
Ráno mění včerejší plány. Prší a většina nechce den čekat na nejistý zítřejší výstup na Jezercu. Respektive nakonec jen já chci čekat. Což je na přehlasování ostatních málo. Nu co, sbohem Jezerco! Někdy příště! Péťa s Bobem, Šárkou a Helčou jdou napřed, aby Petr co nejrychleji chytl auto do civilizace. Celý den leje. Za patnáct minut stojíme i my ostatní v sedle Qafes e Pejës (cca 1750 m), vedla tu stará karavanní stezka ze Škodry (Shkodër) do Peće (dnes Kosovo). Pohodlnou a jasně poznatelnou stezkou scházíme 1000 metrů dolů do údolí Theth a stejnojmenné vesnice. Kromě deště je i mlha, takže výhledy skoro žádné. Míjíme rozbitý mlýn na obilí. Od místa, co je náznak cesty i pro auto a co odbočuje cesta k průsmyku do Bogë, to je Theth ještě jedna hodina.
Ve třináct hodin jsme ve vsi. Krásná, hodně domů opuštěných. Péťu potkáváme u mostu ve středu vesnice - žádné auto odsud ještě nejelo. Prej ve čtyři hodiny. Jdeme kousek ke kostelu (stále ještě ve stavbě) - furt prší - a v něm čekáme, obědváme, pijeme rakiji s místními. Obdivujeme nedalekou hlavní atrakci vesnice Theth - kamennou věž, kde se skrývali ti, na které se vztahovala krevní msta. Vedle kostela je stavba (nebo že by ruina) domu a k ní přilepená hospoda - čtyři boční zdi, nahoře latě a vlnitý plech. Dva druhy sušenek, výborná káva z džezvy a alkohol. Elektrika půjde prý v úterý. Místní „vrchní" umí pár slov rusky - skvěle - lepší než albánština! Po čtvrté přijíždí opravdu náklaďák a Péťa odjíždí. Šťastnou cestu domů. Cesta do sedla Valbona dle mapy začíná cca ½ hodiny severně, ale dle vrchního lze jít i přímo od kostela - centra vesnice.
Vyrážíme, za chvíli bude tma. Nejprve je cesta jasná - vede do „horního" Theth (pár domků; v žádném, kolem kterého jsme prošli, nikdo nebyl), pak je to horší. Je mlha, prší, cestičky se objevují a mizí - postupně míjíme různé loučky a řídké lesní plochy. Držíme se dle mapy - vlevo - a dobře děláme. Před námi a vpravo jsou skály, vodopády, jak je vidět, když mraky trochu stoupnou. Je už skoro tma (cca 19 - 19.30) a tak ve svahu na kraji lesa táboříme. I když tušíme, že sedlo je nad námi, tak stejně nevím, kudy jít dále. Teče tu dokonce i potůček. Ve spacáku rychle usínám.
Čt 10.8. Jezero Pejës - sedlo Pejës (Qafes e Pejës, 1750 m) - Theth (cca 650 m) - ve svahu pod sedlem Valbona
Ráno je vidět, že bude pěkný den - jak by dnes bylo na Jezerci! Stoupáme přímo nahoru bukovým lesem, čím dál prudčeji, mokrá hlína s listím pěkně klouže. Nakonec přicházíme na cestu (resp. ji nacházím), která pomalu a pohodlně vede z údolí! Hurá! Za chvíli jsme v sedle Valbona. Jen mě znervózňuje střelba ze samopalu, co slyšíme cestou. V sedle (1817 m) je to jasné. Malý klučina s otcem/dědou má kromě oslíka i samopal. Asi se tu cvičili či jen tak zdravili. Dostáváme rakiji a na oplátku nabízíme naše cigarety, určené pro tyto příležitosti, bonbóny a čokoládu. Je krásně vidět zpět do údolí Theth i tam, kam míříme, začátek údolí Valbonë. Scházíme jeden výškový kilometr dolů. Už to vypadá, že jsme v údolí, ale cesta (na chvíli nám zmizela, ale naštěstí jsme ji potkali, jde po levé straně z našeho pohledu) opět prudce klesá a místo potůčku, co tu tekl, vidíme obrovský vodopád. V jednu hodinu jsme opravdu dole v obrovském říčním korytě, když těsně předtím procházíme první, či poslední - jak se do vezme, osadou v údolí nazvanou Rrogami. Teď v létě korytem teče jen malý „potůček", i většina vody z vodopádu teče někde pod kameny. Slunce praží, obědváme, sušíme vše mokré, je tu krásně.
Jen vrcholky hor okolo jsou stále v mracích. Po hodině pauzy jdeme dále - většinou korytem po oblázcích. Ve čtyři hodině jsme ve vesnici Valbonë, ležící uprostřed širokého údolí. Mají odsud jezdit mikrobusy do civilizace. Je tu i hospoda s obchodem - sušenky, cukr, pivo. To popíjíme, děcka se snaží chytit signál mobilu, místy i úspěšně. Vzadu za hospodou vrchní s dalšími kumpány chytají pstruhy z malé kádě. Lze si ho tu objednat a nechat upéci. O půl páté odjíždíme mikrobusem/taxíkem, který jsme si cca před hodinou dohodli (Valbonë - Fierze 45 €). Jedeme nádherným údolím řeky Valbonë po kamenité, ale pěkně udržované cestě.
Tady by se dalo pěkně šlapat pěšky a kochat se. Po chvíli míjíme „nóbl" restauraci - myslivnu. Je tu hlavně hodně aut, kdybychom to věděli, tak jsme tu mohli lépe smlouvat cenu za odvoz. Chceme hodit až k trajektu (Fierze) na přehradě Komani, ale necháme si ještě zastavit ve správním městě Bajram Curri. Ošklivé panelákové město s bahnitými cestami v centru. Je tu ale řada obchodů - pravá pekárna, stánky se zeleninou, ovocem, v dalším obchůdku sýry a chalva - máme co k večeři a na další cesty. Po chvíli jedeme dál. Taxikář nás vyhazuje na břehu přehrady, kde kotví trajekt. Původně jsme chtěli trajektem po horní přehradě, směrem na jihozápad, ale po té přehradě už trajekt nejezdí. Takže zítra pojedeme po přehradě Komani, směrem na západ. Na břehu je malý bar a jinak nic. Svahy, odpadky, pitná voda z hadice. Pán v baru nám říká, že můžeme, jen co tam uklidí, spát na trajektu na židličkách. Skvělé, žádné stavění stanů. Večeříme na molu a za tmy lezeme nahoru na trajekt - albánsky se řekne trajekt tragety. Vedle kotví malá loď, co má místo kajuty autobus - praktické. Zítra v sedm snad vyplouváme a pak bychom rádi přes celou Albánii až na jih do Gjirokastëru, prý moc pěkného města.
Pá 11.8. Ve svahu pod sedlem Valbona - sedlo Valbona (1817 m) - Valbonë; taxi do Bajram Curri - Fierzë (přehrada Koman)
Cesta na jih Albánie, Gjirokastër, na jihu
O půl šesté budíček - zřízenci pracují, auta se začínají naloďovat. Taky začíná pršet a foukat, přičemž zjišťujeme, že některá okénka na lodi chybí! Přibližně ve čtvrt na osm vyplouváme (400 leků za osobu). Po „pauze" začíná zase pršet. Přes dvě hodiny plujeme většinou krásným kaňonem. Na březích občas někdo bydlí (domeček, víno, políčko), ale většinou je všude pusto. Škoda, že je vítr a k tomu časté přeháňky. Jinak skvělý zážitek. U hráze kotvíme o přeskakujeme do připravených mikrobusů (ne taxíků) s nápisem Tiranë. Skvělé, jedeme přímo a za dobrou cenu (600 leků na jednoho, celkem 50 €). Nejprve je kus jednosměrný tunel (auta z trajektu ním vyjedou všichni pryč) a pak až mohou v protisměru auta do tunelu a na trajekt. Dále pokračuje rozbitá úzká silnička. Kromě nás cestují v buse další 4-5 lidé, takže je tu pěkně narváno. Bob II sedí na vratké stoličce se Šárkou na klíně. Ostatní se „jen" mačkáme. Až u Skadaru (cca po 40nbsp;km) najíždíme na dobrou silnici, po které jedeme jižním směrem až do Tirany. Velký provoz, všude se staví, domy jsou často jen hrubá stavba, dráty čouhají vzhůru - zjevně došly peníze. U jednoho motorestu je krátká pauza na oběd - mám skvělý řecký salát - spousta zeleniny, oliv, sýra. Před jednou hodinou jsme v Tiraně - ošklivá, špinavá metropole. Šofér je moc hodný; v jednom „depu" se nám ptá, odkud jezdí busy do Gjirokastëru a pak nás na tento autobusák veze. Nádraží je hnusná, bahnitá plocha na ulici Konferénca e Pezës.
Máme štěstí, za půl hodiny (o půl druhé) jede bus přímo do na našeho cíle - Gjirokastëru (65 €). Zjevně dnes poslední! Albánci jsou ranní ptáčata, zato odpoledne a večer nic nejezdí, jen se dojíždí do cíle. Pobíháme po ulici kolem autobusáku, kupujeme jídlo na cestu a na čas vyjíždíme - poprvé jedeme velkým a pohodlným busem. Cesta je dlouhá, občas je silnice pěkná, i dálnici tu mají, pravda s kruhovými objezdy. Chvíli jedeme i podél železniční tratě. Jako mašiny tu jezdí naše staré stroje z ČKD.
Dlouho zase jedeme po štěrku; vidíme i moře, bunkry, ropné vrty, olivové háje, hory vysoké přes 2000 metrů. V Gjirokastëru, skoro na řecké hranici, jsme až za úplné tmy. Taky to bylo z Tirany 23nbsp; km. Vystupujeme a jdeme směrem, kde tušíme centrum a koukáme se po bydlení. Spíše se ale všichni koukají na nás. Po delším ptaní a dohadování bydlíme po 1000 lecích (cca 230nbsp;Kč) za jednu osobu v hotelu na hlavní obchodní třídě s výhledem na hrad a staré město. Po ubytování jdeme společně na večeři. Problém: už je skoro deset večer a všude buď zavřeno nebo právě zavírají. Až v jedné hospodě se nad námi smilují a my si objednáváme. Pravda domluva, co chceme a co zase už není, je těžká. O půlnoci, když ještě na pokoji zkoumám albánské a řecké vysílání, v klidu usínáme. Pravda klid ruší řecká svatby z vedlejšího hotelu, kvůli které máme zavřená celou noc všechna okna. A tak si, na rozdíl od severu, užíváme strašného vedra.
Pá 11.8. Ve svahu pod sedlem Valbona - sedlo Valbona (1817 m) - Valbonë; taxi do Bajram Curri - Fierzë (přehrada Koman)
Dopoledne máme na město a navečer chceme zase někam do hor. Ráno měním další peníze (nějak rychle vždycky mizí z peněženky), kupujeme snídani - oblíbený byrek (albánský název pro balkánský jídlo - burek; je mnohem lepší než ten, co se prodává v Brně; skoro všude se prodává jen sýrový) a též skvělou baklavu (velmi sladký moučník, zalitý v medové omáčce, známe ho z Černé hory) a jdeme nahoru do starého města a na hrad. Gjirokastër má přezdívku „město bílých střech" a je to pravda. Hrad je obrovský, s muzeem zbraní (včetně amerického letadla sestřeleného Albánci) a s muzeem partyzánského odboje. Je tu i krásný výhled na staré město, novou část i okolní horské štíty. Staré město jsou úzké uličky, pnoucí víno, oslíci, mešity, ortodoxní kostely. Fakt pěkné. Jdeme společně na oběd - tentokrát je větší výběr hospod než včera večer. Jen výběr není velký - mám opět zeleninový salát, tentokrát s porcí špaget. Bereme věci z hotelu a jdeme dolů hlavní třídou odkud zjevně jezdí autobusy. A taky, že jo. Stojí tam zrovna ten, co jede do Tirany. My chceme sice jen 30 km na sever, ale dobré, lepší než taxíkem, kde se nás deset vždy mačká. Po dvaceti minutách čekání jedeme.
Před Tepelenë si u mostu přes řeku Drinos vysedáme. A už tu stojí fugón, jež nás veze dalších cca 25 km do dalších hor (2000 leků). Řidič je šprýmař, byť mluví jen albánsky, cestou nám staví u novostavby ortodoxního kláštera. Místní průvodce je ovšem ještě větší smíšek a nadšeně nás po klášteru provází. Taxík nás veze až za vesnici Sukë. Hlavní je, že nám odsouhlas náš nápad na přechod hor: směr a cíl vesnice Zhepovë, hřeben a na druhou stranu Prishtë a údolí Osumit (nad Beratem), Prý je to schůdné. Přechod hřebene je zkratka, abychom to nemuseli do údolí Osumu (u Beratu) zase fůru hodit objíždět. Jdeme prašnou cestou, mírně nahoru a já potkávám své první želvy (cca 25 cm dlouhé). Stmívá se, ale hlavně začíná pršet.
Tu náhodou (štěstí máme v Albánii opravdu velké) jedou tři kluci v dodávce. Postupně, jak kráčíme, nás nabírají. Jak jdu první, tak nastupuji již do plného vozu. Vysvětlují nám, že ve vsi končí a poté to máme cca 2 hodiny na druhou stranu hřebene. Ale teď nás zvou na kafe. Neodmítáme. Spíše chceme ale někde postavit stany a bez dovolení „místních stařešinů" to stejně nejde. V malé hospůdce/baru s černobílou televizí jsme SUPERATRAKCÍ. První turisté ve vsi. Kafe, limonáda, sušenky - vše zdarma, i rakije koluje. My posíláme víno - ale je vidět že z 10-15 lidí, co kvůli nám přišli, si skoro nikdo nevzal. Jeden dvanáctiletý kluk, Eli, žije v Řecku, ale hlavně umí anglicky a tak nám dělá tlumočníka. Stává se tak hvězdou večera. Dostáváme nabídku jít spát do prázdného domu kousek vedle. Je pěkný a tak to bereme. Furt prší. V devět začíná v televizi box, ve vesnici je ona černobílá v hospodě jediná, takže si bereme batohy a uvolňujeme židle místním. V domě na zápraží vaří někteří z nás večeři (my s Míšou a Evčou máme pro zjednodušení studenou) a spokojeně usínáme. Neprší tady, takže ani nebudeme muset sušit stany. Evča spí dokonce v jediné volné posteli, Bob s Luckou zase v místnosti s sušící se cibulí a bramborami.
Ne 13.8. Gjirokastër - Sukë - Zhepovë
Když ráno vylezu z domu, svítí sluníčko - dnes bude pěkný den. Včera jsme se dohodli, že před devátou odejdeme. V domě s námi spí i jeden místní klučina: asi nás hlídá, aby se nám něco nestalo. Bohužel někteří z nás opět dlouho balí, takže to nedodržíme. Kluk tak musí čekat, až se všichni vypakujeme. V baru, kde jsme včera seděli, ráno nikdo není. Alespoň děkujeme barmanovi, který bydlí vedle, a vyrážíme směr hřeben. Slunce praží už od rána. Jdeme mezi domky a pak mezi políčky. Bohužel cesta se různě dělí a také je stále více zarostlá. Jednou se i kus musíme vracet, špatně jsem odbočil. Jeden starší pán, kterého potkáváme, nás kamsi posílá. Já to bohužel špatně pochopil a tak ženu celou expedici někam jinam. Cesta končí, jdeme po bývalém poli, bodláky a nakonec se škrábeme vysokým kamenitým korytem potoka. Jinde se jít nedá: všude je pichlavá macchia.
Konečně, po dlouhých přestávkách a čekání, ve velkém vedru, jsme na široké cestě na hřebenu. Bohužel jsme úplně jinde. Místo v sedle jsme skoro na vrcholu. Přehrada, kam jsme měli dojít, je vidět v dáli pod sedlem. Alespoň tu jsou výhledy na hřeben Tomorrů, náš další cíl. Další tři čtvrtě hodiny mírně klesáme až k přehradě - malé nádrží (tak 300m na délku) na vodu. Je tu akorát jeden bača s kozami. Ale bobky jsou všude. Na kvalitu koupání to naštěstí nemá žádný vliv. Je to skvělé, žádné studené pleso. Po obědě mezi bobky vyrážíme dolů do údolí. Cesta překvapivě klesá jen mírně. Je ale pěkně široká, že po ní může jezdit vůz, takže se nemusíme prodírat keři. Ve čtvrt na čtyři jsme v první vesnici - Prishtë. Neuvěřitelné - náhodou zespodu z Çorovody právě přijel malý autobus, vystoupili z něj místní a bus hned jede dolů. Nadšeně nasedáme, ani se nestihnu rozhlédnout (cena 1500 leků za deset lidí).
Skáčeme po klikaté cestě až k mostu přes nádherný kaňon řeky Osum. Odsud je silnice trochu lepší. V Çorovodě vysedáme, dokupujeme jídlo na další tři dny - našim posledním horským cílem v Albánii je pohoří Tomorrit. Akorát, že v celé Çorovodě nikde neprodávaj byrek, ani jiné dobroty. Musí stačit zmrzlina.
Ve skalnatém pohoří Tomorrit
Taxíkem (10 €) pokračujeme cca 15km po proudu do osady Bogovë, do místa, odkud jsme se podle mapy rozhodli, že vyrazíme na hřeben Tomorrit. Vesnice je schovaná v bočním údolí, u silnice je jen řada hospod a také vyvěraček s dobrou vodou. Kamarádi se posilňují kafem a pivem a po chvíli můžeme vyrazit. Jsme tu cca v 200 metrech a nejvyšší bod je přes 2400 metrů! Přes ves Novoj a klášter Kulmak chceme vyjít na hlavní hřeben a po něm na nejvyšší horu pohoří - Çuk Partizana. Jeden místní z obchůdku nám ukazuje cestu vzhůru, která je opět ze začátku nepřehledná. Jsme moc rádi, že jde kus s námi. Vlevo nad údolím akorát zapadá slunce. Všude jsou bodláky, pichlavé keře, ostružiny, ale přece i kus místa na čtyři stany. Slunce zapadlo a rychle je tma, ale ostružiny do pudinku Evča ještě stihla natrhat.
Po 14.8. Zhepovë (800 m) - hřeben (1250 m) - přehrada (1000 m) - Prishtë - Çorovodë - nad vsí Bogovë (pohoří Tomorrit)
Od rána praží slunce! Všude macchie, naštěstí cestička je dost široká. Přicházíme do vsi Novaj. Teče tu voda: hurá. Taky tu zrovna probírá výkup bylinek: místní snáší či na oslech přiváží balíky a nákupčí u náklaďáku je váží a vyplácí. Děvčata si také mohou na oslíka posadit. Opět nás nějaký místní kluk vede nad vesnici, jelikož cest je tu opět velmi. Našim směrem pokračuje cesta velmi široká - také po ní jezdí náklaďáky do kamenolomu. Po chvíli chůze nám první náklaďák zastavuje a my pokračujeme na prázdné korbě. Míjíme obydlí - stany či boudy dělníků i vlastní lom. Respektive boudy jsou rozesety po kopci, kde se všude těží břidlice či co. Je to to, co dávaj na střechu nebo místo dlažby. Těžit znamená ruční práci: dělníci krumpáčem vylamují kusy kamenů a rovnaj na hromadu. Hromady pak náklaďáky sváží dolů. Náš náklaďák jede asi až do toho nejvzdálenějšího lomu, což je pro nás dobré. Celkem nás za dvě krabičky cigaret vyvezl přes 300 výškových metrů. Dále jdeme pěšky, i když cesta je furt dost široká. Míjíme torzo auta - Bob II s Pepou získávají suvenýr v podobě poznávací značky. Jdeme skoro po vrstevnici do průsmyku Syraku, kolem pramenů a mírně nahoru do sedla Kalmaku, ležícího mezi hřebenem Tomorrit a Kulmakës.
Kus nad sedlem je klášter Kulmakës, kde sídlí bektašisté, umírněná muslimská náboženská komunita. Tu obědváme přímo uvnitř nově opraveného kláštera. Taky je vidět, že se tu něco chystá, o víkendu tu má být velká „pouť". Je tu poslední voda, takže doplňujeme všechny flašky.
Už dávno není kolem macchie, jsou tu buď trávy nebo řídký borový les. Prudce stoupáme vzhůru, i když cesta opět není. Po chvíli naštěstí potkáváme malou pěšinku. A ta nás několik hodin vede na hřeben. Vidíme už v dálce Berat, ale hlavně na obzoru moře! Jen Ohridské jezero na druhé straně je schováno za dalším horami. Na obzoru na jihu jsou už řecké a makedonské hory. Po hřebenu docházíme až do výšky 2400 metrů, kde je muslimská kaplička Abcas Alcut.
Je to nejvyšší bod široko daleko - Çuk Partizána je odsud daleko na severu. Přímo od kapličky je vidět hluboce v údolí klášter, odkud jdeme. Škoda, že do kapličky trochu zatéká střechou a rozbitými okny. Obětní sušenky, co jsou uvnitř, jsou tak vyloženě promočené. Až sem se dá zdola vyjet autem: nákladním či džípem.
Vrchol je poddolován obrovským komplexem bunkru. Dále na sever už vede jen ostrý, skalnatý hřeben, nahoru dolů, cesta žádná. Trochu klesáme, pak bohužel i více. Slunce zapadá a na první rovné travičce stavíme stany. Na kopečku nad námi akorát pozorujeme západ nad mořem. Když přijde tma, jsou krásně vidět světla více než 2000 metrů pod námi dole v údolí. Krásné místo na táboření i usnutí - zatím nejhezčí v Albánii! Jo, Evče bylo celý den blbě, šla pomalu, tak snad jí zejtra bude lépe!
Út 15.8. Nad Bogovë - Novaj - klášter Kulmaku - hřeben Tomorrit (v cca 2200 m)
Ráno to vypadá, že chvíli půjdeme po hřebeni do sedla, vyběhneme na Çuk Partizána, vrátíme se a sejdeme do údolí. Ale ouha. To, co je vzdušnou čarou tak 2,5 km, jdeme přes 3 hodiny! Ostrý hřeben, místy musíme traverzovat po prudkých srázech. Jedno místo je vyloženě neschůdné, musíme slejzat stovky metrů vpravo dolů (poprvé v Albánii mám opravdu strach, aby někdo neuklouzl a nespadl dolů), obcházíme skály a pak jdeme velkým kamenným mořem. Cesta je i není, opět se různě vracíme a klesáme. Do toho porost borovic a Evě furt není dobře. Ale slunce svítí a je tu krásně. Furt mi hlavně vrtá hlavou, jak se dostaneme do údolí. Vody nikde a našim směrem dolů jsou jen prudké srázy. V sedle (2050 m) jsme až po poledni. Evča tu zůstává s batohy a my ostatní jdeme nalehko k Çuku Partizani. Cesta už je lepší, po malých kamínkách se dá i jít, traverzovat skoro vůbec není potřeba. Akorát je to ještě strašně daleko! Co dělat. Po dvou hodinách chůze jednu kótu (cca 2323m) prohlašujeme za vrchol. Na Çuku Partizani je to ještě alespoň 1 - 1½ hodiny chůze.
Vrcholová čokoláda, foto a hybaj zpět. Až před třetí jsme u Evy a batohů. Bob II cestou objevil možný průchod dolů do údolí. Po obědě začínáme sestupovat. Nejprve traverzujeme zleva na sever, po 500 metrech je pramen vody! Skvělé! Po další hodině traverzu začínáme konečně klesat - západním směrem. Prudce, pěšinka tu možná kdysi vedla, teď už ne, i stopy oslů či koní zmizely. Přicházíme a přecházíme (a "brodíme") rozsáhlý polomový svah. A ejhle - je tu cestička. Máme vystaráno. Několik hodin klesáme bukovým lesem. Už pod námi vidíme ves a i potkáváme baču. Do vsi Lybesh přicházíme skoro za úplné tmy.
Dnes jsme klesli cca 1600 m. Ptáme se, kde můžeme postavit stany - lidé nejsou moc ochotní - vykazují nás na skoro smetiště vedle cesty. Co dělat, je tu alespoň rovina, všude jsou jinak prudké svahy, políčka, macchie či domy. Místní ani moc neokukují, jak s čelovkama za úplné tmy pobíháme kolem stanů či vaříme. Taky se dozvídáme, že bus do Beratu jede zítra ráno v šest! To bude vstáváníčko! Každopádně horské putování tak dnes úspěšně skončilo. Nahoře nad námi je vidět krásně místo, kde jsme spali včera. Hvězdy jsou opět krásně vidět - to se nedá srovnat s přesvětlenou oblohou u nás.
St 16.8. Hřeben Tomorrit (cca 2200 m) - sedlo 2050 m - těsně před Çuk Partizani (2320 m) - vesnice Lybesh (cca 600 m)
Berat a rekreace na albánské riviéře
Ve čtvrt na šest vstáváme a už po půl šesté přijíždí autobus. Trochu zmatkuji, ale on tu jen parkuje - zrovna u našich stanů. Dobalujeme, nakládáme a chvíli po šesté vyjíždíme (2000 leků za 10 lidí). Po prašné cestě klesáme pomalu až k řece Osum. Asfalt je až těsně před Beratem. Beratu se přezdívá město červených střech. Proto sem míříme, už se moc těším. Za hodinu a půl jsme na autobusáku, všude postávají veksláci.
Jdeme pomalu obchodní třídou a všude samá lákadla - byrek, pražírna čerstvé kávy, baklava, ovoce, zelenina, malé restaurace a bary. Je sice ráno, ale město je plné lidí. Jen bágly není kam odložit. Přece s nimi nebudeme chodit po městě. Po zmatcích je nakonec necháváme v jednom hotýlku za slib, že sem přijdeme na oběd. Můžeme v klidu vyrazit do starého města. Nejprve si procházíme obrovskou pevnost plnou křivolakých uliček, domků, popínavého vína, ruin byzantských či středověkých paláců. Kromě zbytku minaretu červené mešity, na který lze vylézt, mě nejlepší připadá obrovská podzemní nádrž na vodu - prý stará 2400 let - klenuté stropy, pět metrů hluboká. Sbírala dešťovou vodu z okolí nádrže. Zevnitř vypadá spíše jak zatopený palác.
Pod pevností je malá muslimská čtvrť Mangalem. Taky je moc pěkná. S Pepou a Radkou si jdeme prohlédnout křesťanskou čtvrť Gorica na druhé straně řeky. No, v Gjerokastëru zrovna tento typ čtvrtě byl hezčí. Jiní si dávají místní kafe - skvělého turka. Oběd v hotýlku provází oblíbené omyly v objednávce - někdo dostal něco jiného, někdo přílohu navíc, někdo nedostane to, co si objednal. Vrcholem je, že Evča, jsa na dietě, chce obyčejné špagety a dostane špagety s masem. Ale opět vaří dobře. Čas plyne.
Po jídle nakukujeme znova do městské tržnice - hlavně sýry jsou neodolatelné, stejně jako čerstvé fíky, které doposud nikdo nikde neprodával. Pořizujeme si taky různé věci domů či na cestu. Přestože jsme se dohodli, že pojedeme pryč těsně před druhou, tak autobus s nápisem Tirana kolem nás projíždí již o půl druhé. Zrovna je nás všech deset na hlavní třídě poblíž sebe, svoláváme se a „naskakujeme" do klimatizovaného busu a tradá (25 € či 3000 leků za 10 lidí). Cesta ubíhá dost rychle, kus je i dálnice, ale na oplátku krátký úsek od moře do Tirany jedeme přes hodinu. Za tři hodiny (122 km) jsme na místě.
Už v buse se dozvídáme, že dnes u žádný bus na sever směr Škodra nejede, že si musíme vzít taxíka. Vystupujeme skoro v centru a po „okruhu" jdeme přibližně patnáct minut ke stanovištím minibusů/fugónů/taxíků - cca křižovatka ulic Muhamat Gjollesha a Durresit. Hned řidič prvního fugónu nám nabízí svezení až k moři (do Shëngjinu) vedle Lezhë za třicet euro. Super cena nebo nám tak alespoň připadá. Je po půl páté. Za hodinu a půl jsme na místě (cca 70 km). Moře je tady!
Shëngjin je „nové" letovisko s obrovskou pláží cca 10 km dlouhou a novými hotely. Děcka se jdou ptát na ceny ubytování. Po hodině zjišťují, že nejlepší je hotel, vedle kterého tu stojíme - přímo na pláži na nejatraktivnějším místě. Cena 5€ za osobu ve čtyřlůžáku. Super. Takové ceny v jiné zemi v Evropě asi nenajdeme. Slunce mezitím zapadlo, ale nevadí. Moře je skvělé i večer, i když je teplé jako kafe. Akorát tu plavou medúzy. No nic.
S největší pravděpodobností tu dvě noci zůstaneme. I nové hotely mají kolem sebe odpadky, u našeho hotelu plavou i ve jezírečku na zápraží hotelu. Procházíme si noční městečko. Kromě místních turistů (asi jen Albánci případně Kosované) tu ještě pobíhají prasátka, přehrabující se v hromadách odpadků. Popíjíme víno na židličkách před hotelem, pojídáme olivy. Radost nám kazí jen pár komárů. Pokoje jsou jinak pěkné, s koupelnou. Pouze náš pokoj nemá klimatizaci, ale zase nenastydneme. Bob se Šárkou mají dokonce dvoják s výhledem na moře.
Čt 17.8. Lybesh - Berat - Tiranë - Lezhë - Shëngjin (u moře)
Den nicnedělání. První a poslední na dovolené. Již před sedmou se jdu s Míšou vykoupat. Fučí, jsou vlnky a slunce akorát vychází nad kopečky za námi. Krása. Později je už strašné vedro - celý den jsme na pláži pod borovicemi, chodíme se koupat, hrajeme karty, já většinu času luštím hádanky. Dopoledne je moře plné medúz - docela otrava. Ale odpoledne naštěstí někam odplouvají. Lidí je tu dosti. Výlet podél pláže odhaluje všude stejnou situaci - kaluže vedle silnice auta, smradlavé hromady odpadků, občas hořící, sem tam nějaký hotel. Samozřejmostí jsou všudypřítomné bunkry. Některé, už pobořené, čouhají přímo z moře. Dle jejich množství očekávali právě z moře velký útok. Navečer jdeme na druhou stranu Shëngjinu - je tu přístav, továrna na cosi a vojenská posádka. Večeře v restauraci je zážitek pro mé kamarády - je to totiž rybí restaurace. Když obsluha vidí, že moc nevíme, co je co za jídlo dle jídelníčku, tak nám donesou několik plat se syrovými mraženými rybami, ať si vybereme. Já to mám snadné - opět zeleninový salát, tentokrát s hranolkama. Bezmasá jídla zjevně neznají, jen případné přílohy či sýry. Večer ještě chvíli sedíme ale nějak brzo jdou všichni spát. Asi se vyspat na zítřejší odjezd z Albánie.
Čt 17.8. Lybesh - Berat - Tiranë - Lezhë - Shëngjin (u moře)
Návrat z Albánie dom
V devět ráno máme sraz před hotelem. Ráno za východu slunce se ještě koupeme. Tradičně pozdě přichází Pepa s Radkou - Pepovi se opět rozbil batoh a musí ho zašít. Platíme za hotel a jdeme na silnici. Projíždí kolem nás autobus do Lezhë - super, nemusíme si brát taxíka. Po deseti kilometrech v Lezhë chce nějak moc za svezení. Jde o bus soukromý a my si poprvé nedohodli cenu předem (taky proč to dělat, když normální autobusy mají ceny pevně stanovené, takže se to v nich nedělá). Nakonec platíme 100 leků za jednoho (cca 23 Kč). Na silnici za námi jede akorát bus z Tirany do Skadaru. Přeskakujeme a frčíme (2000 leků za 10 lidí). Akorát, že bus je bohužel plný, a tak sedíme většinou na zemi či stojíme. Ve Shkodře kromě prohlídky centra (obyčejné město, žádný Berat, ale ani není ošklivé) utrácíme poslední leky, či spíše měníme další eura na leky a nakupujeme dárky na doma - skoro všichni chtějí mít víno, albánský koňak, kafe, holky shání džezvu. Já zase neúspěšně sháním chalvu. Zabereme nám to více než tři hodiny. Hlavně, že nemusíme chodit s batohy. Vždy jedna skupina hlídá a druhá pobíhá po městě.
Menší problém je s odvozem na hranice. Busy nejezdí a nikdo nikde. Tentokrát chceme na ten druhý (ze dvou) hraničních přechodů do Černé hory, na jižní straně Skadarského jezera. Nakonec musíme vzít dodávku za drahých 25 euro na necelých 20 kilometrů. Na hranici je dost aut, ale pěšky je odbavení rychlé. Předcházíme celou frontu a za 5 minut můžeme Albánii už jen zamávat. Chceme dojet do Baru, tu se ještě vykoupat a odtud večerním vlakem směr Bělehrad. Poprvé na dovolené nás opouští štěstí. Bus/dodávka nikde. V baru kus od celnice nám číšník volá svého kamaráda. Ten sice přijede, ale chce za odvoz 32 km 50 €! To se jen smějeme, i 45 €, na které nám snížil, je moc. Jdeme tedy pěšky směr vnitrozemí a doufáme, že pojede něco jiného. V první vesnici si holky (Míša, Eva, Helča) stopují auto do Ulcinju a nám za trochu delší chvíli staví dodávka. Jede jen na půl cesty. Ale když přijíždí tam, kde má končit, tak řidič vytahuje z kapsy 30 € a ukazuje nám je, že nás za tuto cenu vezme do Baru. Souhlasíme. Jak hlásí v rádiu, kterému je na rozdíl od albánského trochu rozumíme, dnes je 40 ve stínu! Taky mám poprvé letos celé zasolené oči z vlastního potu.
V Baru na nádraží se usazujeme a za chvíli přijíždí holky, co jely oklikou přes Ulcinj. Je to stálo celé 15 €, což je dohromady původní nabídka 45 €. Nevadí, máme svou hrdost, nenecháme se jen tak škubat. Akorát čas uplynul, je už pět hodin a vlak jede o půl osmé. Koupací sekce se velmi zmenšila -Lucíšek, Pepa a já. Svižnou chůzí jsme za dvacet minut u moře. Nejprve přístav, vojenské lodě a pak městská pláž - kamenitá, oblázková. Ale to koupání! Lidu už tu moc není, nádherná čistota (není tu zvířený písek) a vlny vysoké skoro půl metru. To v Albánii nebylo. Jen doba v moři je příliš krátká, ale chceme stihnout vlak. Jdeme pomalu zpět a co to v baru v Baru u moře nesedí: Helča, Eva a Míša a dojídají zmrzlinové poháry. No, ale koupání bylo lepší! V centru Baru (skoro nic zajímavého tu není) míjíme pravou sámošku - všichni jdou zahnat nákupní horečku. Za 20 minut se stihnou obložit plnými igelitkami. Mě stačí jen čerstvé pečivo (sýrové, višňové) z pekárny. Před nádražím si ještě s Bobem a Pepou stačíme dát točené pivo a pak hybaj do vlaku. Super, máme pro sebe dvě prázdná kupéčka. Radost ale netrvá dlouho - v Sutomore se valí do vlaku davy lidí a všichni s místenkami! Ach jo, jsme rádi, že se vejdeme na chodbičku. A to všichni jedou alespoň až do Nového Sadu, ani ne jen do Bělehradu. Časem si leháme na karimatky. Já se na zem už nevejdu, tak skoro celou noc stojím či klečím a luštím obrázky. Pepa celou noc kecá s nějakou studentkou z Baru a ostatní spí.
So 19.8. Shëngjin - Shkodër (Skadar) - Bar - kdesi ve vlaku před Bělehradem
Poslední den expedice začíná nevyspáním. Stejně jako každý rok znamená cesta zpět skoro jen pospávání a žádnou akci. V Bělehradu vystupuje Bob II - pojede za Šárku domů busem: ta jsem přijela stopem a nemocný parťák Peťa je už dávno doma. Projíždíme Novým Sadem a před devátou jsme na hranicích v Subotici. Máme jen 1 hodina zpoždění, ale je to dobré, další vlak tu ještě stojí. Přesedáme na osobák a jedeme přes srbsko maďarské hranice osobákem do Szegedu. Tady máme hodinu času, než pojede rychlík do Budapešti. Bez zpoždění jsme ve dvě odpoledne v Budapešti. Žádné zpoždění jako loni či předloni, žádná noc na nádraží. V Budapešti vystupujeme na zastávce Zuglo a přejíždíme expresním busem na Kelleti. Na nádraží si dávám vytoužený lángoš a už zase frčíme (14.30) ÉCéčkem směr Bratislava, Brno a Evča až do Prahy. Každopádně tím, že jsme jeli „oklikou" přes Szeged, jsme v Budapešti chytili dřívější vlak. V Břeclavi nás opouští Míša a před sedmou jsme v Brně. Expedice Nedělní výlet III skončila. Bob s Luckou nemají večer přípoj z Prahy do Varů, pojedou proto až na noc, vystupují tedy v Brně, aby si užili lehátek už odsud. Někteří z nás proto jdeme s nimi na večeři. Na nádraží ještě zahlédneme Boba II v tramvaji. Vypadá to, že přijel busem skoro ve stejný čas jako my. Jako vždy holt máme kliku. Škoda jen Péťovi nemoci (a předčasného odjezdu) a počasí na začátku, ale jinak super - Expedice Nedělní výlet III dopadla výborně!!!
Ne 20.8. (před Bělehradem) - Subotica - Szeged - Budapešť - Brno
Albánii jsem nazval Nepál Evropy, Jelikož tu jsou: vysoké hory, vesnice bez silnice, vinoucí se prašné cesty, celková zaostalost, staré autobusy, hadicové vodovody končící na návsi, terasová políčka na prudkých svazích, přátelští a milí lidé, pohostinnost, chudoba, dráty čouhající z betonových staveb a možná by se našla i další podobenství.
Zapsal Pavouk, , fotky nafotili: Bob, Míša, Helča, Evča a Šárka s Bobem II.
Prohlédni si celou fotogalerii.
